Až uběhnou dva tisíce let, pod zamrzlými vodami nalezneme nový svět.
Existuje stará jihoamerická legenda, která popisuje, jak před dvěma tisíci lety vyšli z obrovské jeskyně, táhnoucí se do středu země, čtyři bratři a čtyři sestry. Nejstarší z muţů vystoupil na vrchol hory leţící na území dnešního Peru, uchopil postupně čtyři kameny a vrhl je do všech světových stran. Poté se stal vládcem na území rozprostírajícím se mezi místy jejich dopadu a také pánem veškerého lidu, který zde ţil. Zaloţil i legendární město Cuzco, které se postupem času stalo hlavním městem mocné říše Inků. Podle místních pověstí těchto osm muţů a ţen přišlo z podzemního světa a přineslo lidstvu dovednosti řemeslné, zemědělské, umělecké a stavitelské a také schopnost řídit ekonomiku a společenské dění, coţ vše dohromady učinilo z říše Inků ohromující předkolumbovskou dynastii, která byla zničena aţ vpádem španělských nájezdníků. Záhadní dobrodinci po sobě také zanechali (výše uvedenou) zprávu vyrytou na kamenné desce, která má dnes pro nás, obzvláště na počátku nového milénia, zvláštní význam.
Asi všichni vnímavější čtenáři Myšpule Světa si již pravděpodobně všimli, že se v posledních třech letech stali mnohé „bláznivé až šílené konspirace“ tvrdou realitou našeho života. Mám takový intuitivní pocit, že podobně to bude i s „teorií duté Země“. Že by se mohlo již pomerně brzy ukázat, že nakonec ani tato teorie nebude až tak šílená a bláznivá, či přitažená za vlasy, jak se to velmi pravděpodobně bude jevit každému, kdo vzdělán buď rudým, nebo neoliberálním školstvím, nyní po večerech v soukromí rozplétá na všech těch „konspiračních“ webech spletitou pavučinu lepkavýc h lží, do níž byl nejprve školami a později médii nenápadně manipulován a zamotáván, až do ní byl lapen zcela. Asi nejen já jsem si všimla, že vlastně úplně vše, co nám bylo a stále je tvrzeno, a to jak o naší planetě, tak o vesmíru, o technologii, o vědě, o historii, ale i o nás samých je naprostá lež.
Když jsem se setkala poprvé s teorií, že naše Země je celá dutá, že uvnitř té gigantické dutiny svítí jakési malé Slunce, které tam vytváří naproto optimální podmínky pro život, že tam jsou řeky, pevniny, moře a oceány podobně jako na povrchu, že tam dokonce roste bujná vegetace a žije tam dostatek zvěře, a že je tam také velmi rozvinutá lidská civilizace, dle tvrzení mnohých dokonce rozvinutější, než je ta naše žijící „na povrchu“ (tedy v případě, že jsme skutečně na povrchu, což vůbec není tak jisté, jak to na první pohled vypadá, protože po internetu kolují mnohé články o tom, že dokonce žijeme uvnitř a že je nám tedy lháno naprosto ve všem, dokonce i v tom, kde vlastbně žijeme), tak jsem si jen s otevřenými ústy sedla na zadek a říkala jsem si, že to už je přece jenom trochu moc, a že tomu prostě nevěřím. Jenže jak šel čas, tak různých teorií o tom, že naše Země je dutá, které se ke mě dostávali, stále přibývalo, i spolu s různými „důkazy“ a „náznaky“ toho, že to tak skutečně je, až jsem nyní v bodě, kdy si začínám být skoro jistá, že to tak nějak asi skutečně je, třeba ne úplně přesně tak, jak nám třeba tvrdí některé teorie o Duté Zemi, ale že na tom minimálně něco bude.
Každý, kdo podobně jako já začne pátrat po pravdě o naší Zemi, tedy o planetě, kterou bychom v současné době měli již dokonale znát, časem narazí na záležitosti, které jsou sice leckdy trochu nepochopitelné, ale každopádně jsou vždy velmi podezřelé. Nebo zcela jistě by měli být podezřelé všem, kdo pochopili, že celý náš dnešní svět je jedna velká lež a mediální podvod a že skoro nic z toho, co je nám tvrzeno a to jak ve škole, tak na univerzitě, ale stejně tak mainstreamovými médii, zkrátka není pravda, že je to jen manipulace, nebo přímo čistá lež. A stejně tak jak je nám lháno o všem možném, tak je nám lháno i o naší Zemi.
Já sama jsem se s teorií o duté Zemi setkala poprvé na „konspiračním“ webu Tadesco a čtyři články o duté Zemi, které v té době byli na Tadesco k dispozici jsem zveřejnila i zde, na svém blogu Myšpule Svět, abych je zpřístupnila i mým četnářům a mohli si na celou věc udělat vlastní názor. Jenže jak šel čas, tak pochopitelně i informací o duté zemi postupně přibývalo. Proto jsem se rozhodla k tomuto tématu po nějaké době vrátit a opět se ponořit do zkoumání různých teorií o tom, že i s naší planetou je vše ale úplně jinak, než nám je oficiálně tvrzeno. Mnoho různých poměrně kontroverzních informací mi přinesla i velice zajímavá kniha od Aleca MacLallena – Teorie duté země, z níž budu vycházet i při psaní tohoto svého posledního článku na téma duté Země v rámci Myšpule světa, a kterou vám zde předkládám ke stažení a k případnému bližšímu prostudování:
Teorie duté Země byla jedním z prvních kontroverzních vědeckých problémů, které zaujaly Charlese Forta, Američana, jehož knihy o nevysvětlitelných událostech a jevech vedly k založení Fortovy společnosti a nepřímo potom i k natočení mnoha velmi úspěšných děl, jako jsou například Blízká setkání třetího druhu nebo Akta X.
Tento neúnavný novinář, který strávil celý svůj život shromažďováním nadpřirozených a bizarních příběhů, hlavně takových pro něž neexistuje vědecké vysvětlení, byl v některých kruzích považován spíše za blázna a zastánce těch nejabsurdnějších teorií.
Fort, který se narodil v roce 1874 a zemřel v roce 1932, zasvětil totiž celý svůj život úsilí přesvědčit lidstvo o tom, že náš svět, na jehož povrchu údajně žijeme,je mnohem podivnější místo, než za jaké je obecně považován.
Hned na začátku svého bádání v této podivné oblasti vědy narazil Fort právě na záhadu duté Země. Ta v něm vzbudila dojem, že jde o předmět hodný prostudování, a hned začal připravovat plány na projekt nazývaný Y, který se měl touto záhadou důklkadněji zabývat. I když bohužel Fort svou práci nikdy nedokončil ani nepublikoval, přesto se v ní pokusil soustředit na hlavní dějová vlákna podivné a záhadné legendy, která podle jeho zjištění sahala až do biblických – a snad dokonce ještě dřívějších – dob. Fakta, která nakonec se značným shromáždil, napovídala, že vnitřek naší planety je ve skutečnosti dutý a byl možná dokonce odjakživa obydlený. Některá vyprávění mluvila o tom, že tito podzemní lidé by mohli být třeba potomky obyvatel ztracených kontinentů Atlantidy a Mu, kteří uprchlí do podzemí, když jejich území byla zaplavena, pravděpodobně kvůli kataklyzmatickým událostem souvisejícím s pravidelným průletem planety „křížení“ naší Sluneční soustavou, ke kterému docházi vždy po 3600 letech, po kterých se pravidelně tato „železná“ planeta, či „temná hvězda“, nebo planeta Nibiru, někde známá také jako Tiamat, nebo Marduk vždy vrací zpět ke Slunci, aby svým obrovským gravitačním polem způsobila v naší jinak poměrně klidné Sluneční soustavě značný chaos a zmatek. Jako v podstatě asi každý, kdo se tímto příběhem vážněji zabýval, také Fort brzy zjistil, že mezi znalci v oboru panuje skutečně přesvědčení, že i naše Země má ve skutečnosti spíše tvar prstence, než-li plné koule se žhavým jádrem ve svém středu, a to podobně jako van Allenovy pásy, které ji obepínají.
Již v době, kdy se Fort touto teorií vážně zabýval tak existovalo a to dokonce značné množství teorií vysvětlujících, proč země není tuhá koule, jak tvrdí ofifiální věda, ale je spíše duté těleso s centrálním sluncem, s vlastní pohostinnou atmosférou a mírným podnebím uvnitř. Věřilo se, že na severním a jižním pólu existují dokonce obrovské „otvory“ vedoucí až do tohoto vnitřního světa, které měří v nejširším místě nějakých 1300 až 2250 kilometrů, že oba procházejí obalem planety silným přibližně 1450 kilometrů s 500kilometrovým průměrem v tom nejužším místě. Těmito otvory může průzkumník proniknout dovnitř ze vzduchu i z moře. Uvnitř prý leží úplný podzemní ráj s oceány a kontinenty, s bohatou a úrodnou zemí, která je schopna uživit rostliny, zvířata i lidskou rasu a která by měla být téměř zrcadlovým obrazem našeho vlastního světa.
Ve svém rukopise uvedl Fort snad všechny legendy a teorie, které byl ve své době schopen shromáždit, a převyprávěl je svým charakteristickým způsobem, tedy se spoustou ohromujících dat a s občasným přímým závěrem. Přestože byl kdykoli ochoten připustit, že část materiálů, které použil, může třeba sice představovat z přísně vědeckého hlediska poněkud pochybný zdroj, ale rozhodně se nikdy příliš významně neodchýlil od svého přesvědčení, že v tom všem je jistá jednota, dokonce i v těch zdánlivě spolu nejméně souvisejících faktech. Některým lidem, podobvně jako zprvu i mě, tak možná připadá představa, že naše Země je dutá, asi skutečně poněkud bláznivá. Přesto na podporu této hypotézy existuje poměrně velké množství důkazů. A kdyby tomu tak skutečně bylo, tak tato teorie by obsahovala rovněž vysvětlení mnoha záhad, které Fort postupně při svých výzkumech shromáždil.
Ta naše současná mainstreamová a „oficiální“ věda nám dnes o naší Zemi a jejím vzniku tvrdí asi toto: Tedy, že prý před téměř pěti miliony let byla Země pouze jakýmsi ohromným balonem horkých, a jen velice zvolna chladnoucích vířících plynů. Podle fyzikálních zákonů ovšem chladnoucí plyny kondenzují, čímž se uvolňuje teplo a plynové částice se vzájemně přibližují. Fyzici rovněž věří, že tento proces vyústil ve spirálovitý pohyb, při němţ gravitační síly postupně smršťovaly plynový obal, až nakonec před asi dvěma a půl miliardou let vznikla pevná koule se žhavým jádrem ve svém středu Takto tedy vypadá současná hypotéza „pevné Země“ a skutečně se zdá, že rovněž studium vzorků z hloubkových vrtů tuto teorii podporuje, i když všechny tyto vrty pronikly zatím pouze do velmi omezené hloubky. Hlubinné zkoušky ovšem rovněž ukázaly, že také teplota skutečně roste s hloubkou vrtu. Znovu zdůrazňuji, že toto vše platí jen pro ty zcela zanedbatelné a vlastně nepatrné hloubky, do nichž naše vrty dosud pronikly. Zatím je za nejhlubší považován tzv. Kolský superhluboký vrt, který se nachází v Rusku v Murmanské oblasti ve vzdálenosti 10 km od města Zapoljarnyj na území geologického Baltského štítu a který dosahuje (vlastně zcela zanedbatelné hloubky) 12 261 m. Jenže až do středu Země nám stále ještě zbývá hodně přes 6 miliónů metrů. Oficiální věda nám tedy tvrdí, že prý lze téměř s jistotou předpokládat, že náš svět je zkrátka tuhý od svého povrchu až po jádro. Ale je tomu skutečně tak?
I když je dnes tato teorie považována za obecně platnou především pro vývoj velkých nebeských těles, například hvězd, neříká nám zřejmě vůbec nějaké poslední slovo v oblasti vzniku typických planet, jako je například právě naše Země. Opravdu, byť by třeba jen velmi stručné seznámení s odstředivou silou nám totiž nabízí i úplně jinou možnost vysvětlení. Dosud principiálně stále ještě ne zcela pochopená gravitace, jak asi všichni již ze školy víme, se pokouší stáhnout veškerý materiál směrem ke středu hmotného tělesa, ale odstředivá síla přitom působí přesně opačným směrem. Počítaje s těmito zákonitostmi, tak uvádí americký badatel v tomto oboru Cate Malone celkem běžný příklad principu pračky, aby na něm vysvětlil, co se vlastně při zrodu našeho světa skutečně odehrálo.
Věda dnes jen přijímá skutečnost, že se Země otáčí kolem své osy. Odstředivá síla planetu prý mírně roztahuje na rovníku a zplošťuje na pólech. Abychom si představili, jak mohlo přeměňování tvaru planety probíhat, představme si právě tu ždímající pračku. Oblečení (stejně jako plyny, tekutiny a částice) je taženo směrem proti hlavní síle představované právě gravitací. Uprostřed je prázdno. Podobně jako se Země nikdy nepřestala otáčet, tak i ta naše pračka trvale ždíme. Pokud tomu tak bude, bude se přitom prádlo a voda shlukovat ve středu, anebo budou trvale rotovat po obvodu bubnu pračky okolo pomyslného centrálního bodu?
Malone dále vysvětluje, že to byl právě tento zákon mechaniky – existence odstředivé síly – co vytlačovalo veškerou hmotu směrem od osy rotace a co nakonec také vytvořilo rovnováhu mezi přírodními silami. A že právě tato rovnováha vedla až ke vzniku dutého rotujícího kulovitého tělesa o průměru přibližně 12 800 kilometrů. Pro tuto jeho teorii existuje dokonce i přímější důkaz, jak uvádí rovněž Mark Harp ve svém článku K teorii duté země, který vyšel v časopise Nexus již v prosinci roku 1994:
Odstředivá síla má ještě jednu speciální vlastnost, kterou nesmíme přehlédnout. Intenzita odstředivé síly silně klesá, když se přibližujeme ke kolmici na směr otáčení.
Každodenním příkladem účinků Coriolisovy setrvačné síly je například voda v umyvadle. Kdyţ vytáhnete zátku a necháte vodu vytékat, co uvidíte? Vír, prázdný prostor obklopený rychle rotující tekutinou.Teď si představte stejný princip působící na podivný materiál, který se měl v budoucnu stát naší Zemí. V pravém úhlu na rotační osu, jinými slovy v oblasti pólů, byla odstředivá síla mnohem slabší neţ jinde, jmenovitě na rovníku. Na rovníku se tedy pohyb materiálu směrem dovnitř zastavil na poloměru přibliţně 12 800 kilometrů.Daleko slabší působení odstředivé síly na pólech zde způsobilo větší kontrakci a v důsledku čehož nakonec naše planeta končila svůj vývoj jako dutá koule o průměru přibližně 12 800 kilometrů s v průměru asi 2200 kilometrovými otvory v oblasti pólů.
Na základě studia astronomických záznamů a fotografií mlhovin a komet potom určil Hart spolu s dalšími vědci, že přesně ve středu těchto průhledných těles je relativně malá žhavá koule. Ohromný vnitřní prostor naznačuje, že mlhovina je také vlastně „dutá“ a se zářící koulí ve svém středu. Věří, že k podobnému úkazu dochází i uvnitř duté Země, a že pokud tedy byla i naše Země kdysi ohnivou koulí z rozžhaveného materiálu, tak že část hmoty pravděpodobně zůstala v jejím středu, zatímco odstředivá síla způsobila, že zbytek hmoty vytvořil pevnou skořápku. Dutá Země by proto tedy ve svém středu měla mít také takový „ohnivý míč“, neboli vlastně jakési malé vnitřní „slunce“.
Podobným způsobem zřejmě vzniklo i centrální slunce uvnitř Země, poskytující vnitřnímu světu světlo, teplo a energii nutnou k udržení všech možných forem života.Další teorie o duté Zemi předpokládá, že toto centrální slunce může být zásobováno energií z jaderného štěpení a nikoli z vodíkové fúze, jako je tomu v případě hvězd. Potom by ale skutečně mohlo mít rozměry v řádu třeba pouze několika set kilometrů, ale při hmotnosti milionů tun, přičemž by ale poskytovalo vnitřnímu světu dostatek světla i tepla. A díky své nukleární povaze by tento malý svět vytvářel magnetické pole stejně jako Slunce.
Komu to stále ještě zní dost bláznivě, tak by měl zvážit další „anomálie“ vztahující se k naší planetě a k oblasti jejích pólů.
Například průzkumníci obou pólů již po celé generace vyprávějí o nečekaně výrazně teplejším klimatu, s nímž se v nejextrémnějších severních i jižních zeměpisných šířkách setkali. Některé tepelné hodnoty jsou podle výpočtů až o 20 stupňů Celsia vyšší, než by byla teoretická hodnota vycházející z předpokladu, že Slunce je jediný zdroj tepla. Tito badatelé také s výhradami přijímají názor oficiální vědy, že póly prý zahřívá teplý vzduch z rovníku – zvlášť když jde o tak velké tepelné rozdíly na takovou vzdálenost. Dávají přednost vysvětlení, že to je spíše teplý vzduch vznikající činností slunce uvnitř duté planety.
Také neobvyklé množství ryb v polárních oblastech, které značně převyšuje populaci teplejších oblastí, je dalším kamínkem do naší konspirační skládačky a jen těžko lze třeba také vysvětlit, proč ptáci a zvířata putují na zimu na sever, ledaže bychom připustili, že jdou za teplem vnitřního světa. A k tomu všemu přidejme navíc ještě zcela nepředvídatelné chování rádiových vln v oblasti pólů, nebo třeba růst gravitační síly měřitelné na polárním kruhu, která je tam natolik silná, že oddělí slanou a sladkou vodu, stejně jako třeba kameny, kusy dřeva, prach, pyl a bahno, často pozorované v ledovcích, samozřejmě složených pouze ze sladké vody, které i přes naprostou absenci deště, jenž by je doplňoval, po tisících každoročně putují až do teplejších oblastí, kde pak postupně tají. Přesto ledu na pólech nijak významně neubývá a kdokoli tvrdí že to tak není, tak lže.
Je třeba také docela dobře známo, že i kompasy se v oblastech s vyšší zeměpisnou šířkou chovají značně podivně a jejich střelka se pohybuje tak, jak na ni působí navzájem se rušící gravitační a magnetická síla. Asi každého napadne, jak je to možné, že nevidíme ony ohromné „díry“ dovnitř Země, které by tedy měli být na pólech a jak to, že nejsou viditelné. To je pravděpodobně právě kvůli jejich obrovské velikosti. Proto nejsou ze Země přímo pozorovatelné. Je to vlastně stejné proč nemůžeme prostým okem pozorovat přímo zakřivení zemského povrchu. Její zakřivení není pozorovatelné díky svému příliš velkému poloměru. Zakřivení ohromných otvorů na pólech proto také nelze pozorovat z povrchu planety a navíc je celá tato oblast natolik zahalena silnou vrstvou mraků, že je nesmírně obtížné, ačkoliv ne zcela nemožné provést takováto pozorování z obíhajících satelitů.K tomu bych ještě dodala, že máme až podezřele malé množství satelitů přímo nad póly (jinak jich nad naší zemí dnes lítají destetitisíce, v oblasti pólů ale skoro žádné) a taky je silně podezřelá cenzura těchto oblastí třeba ze strany Google Earth a podobně. Další otázky bez odpovědí vyvolává třeba to, proč přes póly nelétají žádná letadla a proč musí každý pilot podepsat to, že do této oblasti nikdy nevletí. Skutečně, dnes každý pilot komerčnícch civilních aerolinií musí podepsat prohlášení, že nikdy nepřeletí 87 rovnoběžku. Což je velmi divné. A proč vlastně? Podezřelá je také přítomnost armády, které polární oblasti bůhvíproč „hlídají“. A velice podezřelá, ačkoliv to nelze brát jako nějaký přímý důkaz, je také prudce vzrůstající četnost výskytu různých UFO a USO právě v oblasti obou pólů. Co tam ti mimozemšťané asi hledají, když je to údajně velmi nehostinná oblast světa s podmínkami neslučitelnými se životem. Co je také skutečně velmi podezřelé, je ten ohromný zájem nacistického Německa o Antarktidu a rovněž práce elitní výzkumné skupiny Ahnenerbe, které se zaměřila na oblast hlavně jižního pólu.
Snímek z roku 10.3.2008 (dole), který ukazuje pokrytí ledovcem v okolí severního pólu prozradil lidstvu něco, co mělo zůstat utajeno. V místě kde je otvor v severním pólu, ho někdo zapomněl zamalovat.
A další, dnes již poměrně známý, družicový snímek pólu, tentokrát již z roku 1969, který pořídilo Apollo 11:
Obrázek níže byl zveřejněn v zahraničním článku s německým komentářem tohoto znění:
,,Fiktivní příběh, nebo tvrdá realita?? Položme si otázku: Například, proč jsou póly armádně zakázané oblasti? Proč neexistují žádné záznamy od průzkumných ponorek? Proč mají i ostatní planety ledové přikrývky v oblasti svých pólů? Všechny výzkumy ukazují: Země je dutá a ostatní planety také!“
Obrázek výše i níže vyfotila NASA pomocí družice s názvem ATS III. Zachycuje severní pól, nad kterým se podezřele tvarují mraky do tvaru důlku.
A nyní bych vám ráda ještě ukázala video, které je poměrně dost zajímavé ale také značně kontroverzní. Vidíte na něm severní pól, kterým prochází rotující energie. Zcela upřímně, video jsem našla na Tadesco.org, které jej převzalo z dalšího zajímavého webu Aluska.org a ani podle originálního článku tak zdroj tohoto videa není ověřený a skutečně nelze poznat, jestli je to reálný a věrný snímek skutečného severního pólu, nebo jestli je to pouze šikovná a velmi věrně udělaná animace. Ovšem video celý tento článek o teorii duté Země zajímavě dokresluje:
Každý, kdo stále není ochoten ani připustit, že by něco takového, jako že je naše planeta dutá a dokonce uvnitř obydlená, nebo že dokonce uvnitř snad žijeme my sami, by si měl položit tyto otázky, a pokusit se na ně nějak odpovědět:
Proč jsou póly vojenským prostorem s omezeným vstupem? Proč nad oblastmi pólů nelétají žádná komerční letadla, ačkoliv letecké trasy přes póly by byli jednoznačně výrazně kratší, tedy i podstatně levnější? Proč nejsou na mapách internetových vyhledávačů žádné video nahrávky či fotografie z této oblasti? Proč Google Earth oblast pólů prokazatelně cenzuruje? Proč mají i jiné planety pokaždé polární ledové čepičky také pokryté ledem? Co je příčinou magnetických anomálií v severních a jižních oblastech? Co skutečně způsobuje tzv.“polární záři“ a proč se vyskytuje právě v polárních oblastech?
A nebo třeba tuto otázku: Když NASA po deseti letech v roce 1977 nahradila svůj geostacionární meteorologický satelit ATS III modernějším satelitem GOES 8, tak nařídila zničit všech 4 500 snímků pořízených právě ATS III. Co bylo důvodem tohoto rozhodnutí?
Snímky prý neměly žádnou meteorologickou hodnotu,“ znělo jejich oficiální vysvětlení. V rozporu s příkazy NASA tak si odpovědný vědecký ředitel Dr. Locke-Stuart vzal soukromě domů tisíc fotek a pečlivě si je archivoval.
A proto lze tvrdit, že všechny satelitní snímky a laboratorní testy nám jasně ukazují: Země je dutá – stejně jako všechny ostatní planety. Přesně to bylo také důvodem jejich zničení. Pravda, která se dle samozvaných vládců našeho světa nikdy neměla dostat na světlo světa.
Jan Lamprecht, počítačový specialista z Jižní Afriky, již po celá dlouhá léta intenzivně zkoumá vědecké důkazy, že všechny planety i hvězdy jsou dutá tělesa s otvory na pólech.
Náhodou narazil na fotografii ze satelitu ATS III, na které je jasně vidět vírovitá prohlubeň v polární oblasti. Díky svým kontaktům na americké Goddard Space Flight Center, tehdejší řídící stanici družice ATS HI, se mu podařilo získat ještě druhou fotografii. Ta také, a dokonce z bočního pohledu jasně ukazuje, že přesně v místě, kde má být pól, je na zeměkouli „prohlubeň“.
Po týdnech intenzivního výzkumu zjistil další zasvěcenec NASA pro Lamprechta, že prý existuje mnohem více snímků, které jasně naznačují otvory na pólech, a že pocházejí ze satelitu ATS HI a že Dr. Locke-Stuart si je velice dobře hlídá. Doktor Stuart je skutečně až extrémně rezervovaný, pokud jde o ty údajně naprosto bezcenné obrázky, a velice se zdráhá ukazovat je třetím stranám.
Je zvláštní, že snímky, které nový satelit GOES 8 posílá na Zemi ze stejného místa, tak ale již neukazují na pólu vnitřní vybouleninu podobnou víru. Zakřivení země je na nich dokonale a harmonicky zaoblené. Na starších fotografiích z ATS III přitom ale můžete jasně vidět znatelné zakřivení, které podle oficiální školní vědy přitom vůbec neexistuje.
„Nevysvětlitelné“ zakřivení však dává svůj smysl, vezmeme-li v úvahu, že zemské póly jsou vlastně jakoby silně zploštělé s tím, jak se zemský povrch postupně zakřivuje dovnitř směrem k otvoru. Snímky ATS III také ukazují atmosférické deprese, jako by přímo do polárního otvoru byly nasávány vzduchové hmoty a mraky. Nic z toho ale přitom již není na novějších fotografiích z GOES 8 vidět! Prostě klasika, samá pravda, samá láska! Ovšem právě proto tu je Myšpule Svět, aby zjistil co nám vlády zase tají a o čem mainstreamová média buď zcela mlčí a nebo sprostě lžou.
Richard Hoagland, autor bestselleru ‚The Mars Connection‘, si myslí, že asi zná pravý důvod tohoto podivného jevu v oblasti meteorologických satelitních snímků. V rozhovoru odvysílaném v The Art Bell Show a to již v červnu 1997 tak řekl, že všechny satelitní snímky dnes podléhají přísné cenzuře, než jsou zpřístupněny veřejnosti. Všechny snímky, které meteorologické družice posílají na Zemi, byly nejprve upraveny prostřednictvím počítačů, které zkrátka „opravily“ všechny jevy, které by odporovaly veřejně přijaté „oficiální“ doktríně a vědě.
Poté jsou tyto „opravené“ snímky vysílány rádiem zpět do vesmíru, aby odtud byly znovu poslány jiným satelitem na zem a zpřístupněny odborné i laické veřejnosti. Teprve nyní tedy mají nějací diváci přístup k těmto (již zfalšovaným) obrázkům počasí ze satelitu. K datům z prvního, necenzurovaného satelitu má přístup pouze NASA. Objevují se také hlasy, které tvrdí, že i v Německu se dnes manipuluje se satelitními snímky, právě proto, aby se před veřejností zatajila skutečnost existence polárních otvorů.
Proč to nebylo provedeno již se snímky ATS III? Jan Lamprecht má podezření, že NASA prostě jen udělala chybu při výpočtu oběžné dráhy satelitu: tedy že Země na pólech byla jen mnohem plošší, než se předpokládalo, a proto ten otvor již nebyl schován za horizontem a proto neviditelný, ale byl již viditelný z menšího úhlu. Proto bylo také možné že ATS III zachytila snímky přesně toho úkazu, když se mraky a mlha pohybují dovnitř a ven ze Země. Protože se jim tehdy zdálo, že si toho nejspíš nikdo nevšiml, tak se zřejmě rozhodli s tím dále nemanipulovat a snímky zničit, jakmile bude starý satelit vyměněn.
Polární zakřivení je totiž vojenské tajemství!
Není tedy asi žádným překvapením, že získat jakékoliv přesnější mapy oblasti severního pólu je dnes extrémně obtížné. Dr. Rosner, vedoucí geografické fakulty na univerzitě v Tübingenu, se svému příteli vědci zmínil, že si je vědom toho, že zakřivení Země v Arktidě je vojenským tajemstvím. Také mapování dna Severního ledového oceánu prováděné jadernými ponorkami bylo ještě donedávna přísně tajné.
Rovněž astrofyzika nás učí, že vše prý vzešlo z Velkého třesku. O té počáteční prvotní polévce se tvrdí, že všechny prvky v ní byly rovnoměrně rozloženy. Díky masové přitažlivosti by se pak v této prvotní vesmírné polévce postupně sami vytvořili knedlíčky – tedy planety. Fyzika nám také vysvětluje, že velké nahromadění hmoty vždy nevyhnutelně povede k velkým hustotám a tedy hmotnostem, protože materiál je stlačován mnohem silněji právě u velkých těles. Podle této teze tak musí mít velká nebeská tělesa větší hustotu než malá, protože v nich prostě vzniká větší tlak.
Bližší pohled na planety v naší sluneční soustavě nám ale přitom ukazuje pravý opak. Pět nejmenších planet v naší soustavě jsou totiž přitom ta nejhmotnější tělesa. Poměr hmotnostních hustot těch čtyř vnitřních, vlastně docela malých plane vzhledem k hmotnostní hustotě těch čtyř velkých, takzvaně vnějších planet, je ale přitom pět ku jedné ve prospěch malých planet! Zatímco hmotnost a objem čtyř velkých planet je i více než 50krát větší než u malých planet. Například Jupiter má sice 900krát větší objem než Země, ale udává se přitom hmotnostní hustota pouze 1,8 gramu na jeden centimetr krychlový. Na druhé straně ale taková Země, která je 50x menší, má předpokládanou hustotu 5,5 gramů/cm3. To ovšem nedává absolutně žádný smysl.
Protože to ale samozřejmě nedává vůbec žádný smysl ani astronomům, tak jen jednoduše tvrdí, že ty velké planety jsou zkrátka vyrobeny z mnohem lehčích materiálů. Neposkytují však žádné relevantní oddůvodnění tohoto jevu, protože je trochu napochopitelné, proč by některé planety jako třeba právě Země měly přitahovat pouze těžké materiály, zatímco jiné jako Jupiter by se jakoby „specializovaly“ jen na extrémně lehké materiály, navíc ještě, když v té údajné prvotní polévce bylo vše rovnoměrně rozděleno.
Dilema s vodíkem
Protože je její hmotnost prý příliš malá, tak Země do sebe nedokáže pojmout velmi lehký vodík. Podle vědeckých poznatků se ale vodík uvolňuje a vypařuje se do vesmíru. Jupiter se naproti tomu uvnitř údajně skládá pouze z vodíku, a to právě také pro jeho vlastně velmi nízkou hmotnost vzhledem k jeho velikosti! Opět tedy dvě zcela protichůdná tvrzení. Podle oficiální vědy mohou velké planety kromě „pozemských“ látek zadržet také pouze samotný vodík. Vodík by tedy právě proto měl tvořit velkou část hmotnosti Jupiteru.
Dnes však přitom astronomové zase tvrdí, že vodík prý tvoří pouze zanedbatelnou část atmosféry Jupiteru. Podle tohoto tvrzení by se tedy ale plyn musel nacházet uvnitř planety. Zvláštní: Ty nejlehčí částice (jako je třeba právě vodík) se údajně nahromadily v jádru velkých planet, ale ty nejtěžší částice se údajně naopak nahromadily v jádru těch docela malých planet, jako je třeba právě Země…
Když přijde na slunce, tak věci jsou ještě šílenější: mělo by totiž být super velké ale přitom zároveň super lehké (hustota: pouze 1,4 g/cm3). Kvůli jejich nízké hustotě v něm má probíhat vodíková fúze. To ale také nedává vůbec žádný smysl, a to při vší úctě k oficiální vědě
. Protože nejtěžší prvky se musí přece rovněž nacházet i v jádru slunce. Jak tam ale má potom probíhat jaderná fúze s vodíkem, nejlehčím prvkem?
Vzhledem k tomu, že slunce je příliš lehké, tak nám oficiální věda tvrdí, že se skládá z 98 procent z vodíku a helia, ačkoliv na druhou stranu nám také tvrdí, že všechna nebeská tělesa mají přibližně stejnou strukturu, protože přece všechna vznikla ze stejné prvotní polévky. Navíc se říká, že povrch Slunce má asi 28krát silnější gravitaci než má Země. V důsledku toho tedy prý kubický centimetr povrchu Slunce váží 28krát více než centimetr krychlový povrchu Země, ačkoli jeho hustota je ale přitom téměř čtyřikrát menší. A to vše ještě navíc k tomu prý jako plyn. Kdo to chápe ať zvedne ruku a nehlaste se všichni….
Největší hustotu totiž mají naprosto nepochopitelně právě ta nejmenší nebeská tělesa: úlomky z pásu asteroidů mají leckdy hustotu až 8 g/cm3. To se stane pochopitelné pouze tehdy, když vezmete do úvahy i to, že všechna nebeská tělesa jsou sice a lemi pravděpodobně dutá; ale nikoliv také asteroidy a planetoidy. Jsou to jen fragmenty bývalé planety, a tak se poměrně logicky jedná o skutečně celá pevná tělesa. Jak známo, tak úlomek předtím sice dutého čokoládového velikonočního zajíčka, tak již na první pohled zkrátka sám o sobě není dutý.
Vznik dutých těles umělě v laboratoři
Správnost teorie dutých těles lze poměrně snadno prokázat také v laboratoři. Pokud necháte nějaký plyn (a z toho byly pravděpodobně původně všechny planety) rotovat ve válci, tak se postupně vytvoří uprostřed tohoto válce volný prostor bez jakýchkoliv pevných částic – začátek vznikající dutiny. To je způsobeno odstředivými silami, které prostě jen vynášejí ty nejtěžší částice směrem ven. Pokud se plyn ve válci také skládá z různých látek, třídí se přitom jednotlivé plyny podle své měrné hmotnosti. Němec Karl-Heinz Engels ve své knize „The Hollow Body Theory“, vydané v roce 1993, kromě jiného dokazuje, že i podle obecně uznávané historie vzniku vesmíru musí být všechny planety dutými tělesy. Je dobře známo, že všechny planety vlastně vznikly z jaakýchsi rotujících plynových mlhovin, které se velmi pomalu ochlazovaly. Všechny by proto měly také mít nějaké své pevné, a těžké jádro.
Protože se rovněž předpokládá, že tlak způsobený gravitací musí být obzvláště vysoký ve středu a protože nálezy ze šíření seismických vln při zemětřesení nějak nemohou prokázat, o jaké pevné jádro tu vlastně jde, tak se oficiálně tvrdí, že vnitřek planety tvoří jakési „magma“. Jde o hmotu, která je tak žhavá a jejíž atomy jsou tak hustě nabaleny na sebe (že už to není elektronový obal), že by zde již mnoho fyzikálních zákonů vůbec neplatilo – což je vlastně správně, protože pozorované jevy tu opravdu již nelze vysvětlit konvenčními teoriemi…
Pokud jde tedy o to magma – vlastně plazmu, kterou žádná lidská bytost přitom ještě nikdy nebyla schopna detekovat ani na Zemi ale ani na jakémkoli jiném nebeském tělese, Engels k tomu ještě poznamenává následující myšlenku: Jaderná fúze by měla probíhat na Slunci, i když jeho hustota je velmi nízká, takže malé atomy vodíku okolo sebe mají hodně prostoru. Na druhé straně se říká, že zemské jádro se skládá z mnohem těžších prvků, tedy z železa a niklu, které jsou navíc ještě tak těsně nabaleny na sebe, že už dokonce nemají ani elektronové obaly.
Pravděpodobnost, že se tyto extrémně „stlačené“ atomy srazí, je tedy mnohem větší tady na Zemi než na Slunci – ale s tím zároveň také roste i pravděpodobnost jaderné řetězové reakce. Pokud by tedy Slunce mělo být tím jaderným fúzním reaktorem, pak by se ale i naše Země musela už dávno ponořit do tohoto stejného pekelného jaderného ohňostroje.
Ale vraťme se ještě na chvíli zpět k našim rotujícím plynovým mlhovinám: Podle Engelse totiž oficiální věda při vzniku planet jednoduše úplně ignorovala působení odstředivé síly. Bez odstředivé síly však nemůže existovat ani gravitace. A vlastně až interakce těchto dvou, jakoby protikladných sil pak ale také nutně vytváří dutá planetární tělesa: Gravitace nutí částice k přitažlivosti k sobě navzájem, přičemž ty nejtěžší částice jsou zatlačena nejdále dovnitř (jak také skutečně učí astronomie). Gravitace tedy vytváří třídicí efekt směrem zvenku dovnitř.
Odstředivá síla naopak zase vytlačuje všechny částice ze středu, přičemž ty nejtěžší části jsou vytlačeny nejdále směrem ven. To má za následek zase efekt třídění zevnitř ven. Musí být proto vždy vytvořeno jakési duté jádro. Kombinace těchto dvou protichůdných sil tak potom způsobuje vznik pevné skořepiny, jejíž nejtěžší části jsou ale uloženy uprostřed (kde se obě síly vlastně vzájemně vyruší) a jejíž hustota směrem k povrchu a s měrem k dutému středu pomalu klesá. To, co je vytvořeno, není tedy nic jiného než duté těleso.
Získat jakékoliv satelitní snímky jižního pólu je stejně obtížné jako když se o povolení na vstup do této oblasti snaží nějaká soukromá osoba. Když chtěl Jan Lamprecht koupit mapu Antarktidy od jihoafrické společnosti, která se vysloveně specializovala na letecké mapy celého světa, tak prodejce užaslému kupci řekl, že tyto mapy jsou bohužel utajované. Důvod toho je přitom jasný a jednoduchý: na jižním pólu je také otvor do nitra Země. Teplé větry a mořské proudy tudy proudí z teplého nitra Země až do polárního moře. To je jediný způsob, jak lze vysvětlit takzvané „Polynií“ objevených ve Weddellově moři. Jsou to oblasti oceánu, jejichž voda je již tak teplá, že jinak kompaktní ledový příkrov tady taje a odhaluje se nám otevřené moře. Podle Wikipedie je „polynie“ plocha prostá ledu obklopená souvislým ledem vyskytující se obzvláště v oblasti blízkosti pobřeží. A které údajně vznikají působením silnějších katabatických větrů vanoucích z antarktické pevniny a rovněž přenosem tepla tzv.hlubinou konvekcí, tedy realtivně teplejší voda je přinášena proudy z nižších zeměpisných šířek. O duté zemi pochopitelně ani zmínka….
Jeden evropský meteorolog mimochodem třeba také vypočítal, že teplota na obou pólech země je přibližně o 30 stupňů Celsia vyšší, než by se tam vzhledem ke geografické poloze a k meteorologickým podmínkám očekávalo. Donald Pue, americký lékař, elektroinženýr a zastánce faktu existence dutých vemírných těles, prý řekl na přednášce v Berlíně v roce 1992:
V roce 1985 jsem se mohl zúčastnit přednášky v Arizoně od Rona Evanse, astronauta, který pilotoval velitelský lunární modul Mise Apollo 17. Když jsem ho sledoval z dálky z okraje místnosti, všiml jsem si přitom něčeho zvláštního, a to, když mluvil do kamery. Za ním byla velká fotografie Měsíce (o které právě mluvil) a ještě dále vzadu byla satelitní fotografie Země. Ukazovala severní polokouli, ale ta vypadala tak nějak jinak.
Okamžitě jsem to pochopil: fotka byla pořízena ve chvíli, kdy nad Arktidou nebyla žádná oblačnost. Dal se na ní pozorovat ten známý ledový pás, ale uprostřed něj byla vidět obrovské černá díra! Kde je ale oceán? Po přednášce jsem za ním šel, abych s ním prohodil pár slov. Zeptal jsem se ho, proč tato velmi vzácná fotografie NASA nebyla vlastně reprodukována častěji?
Pak ale tu fotku otočil a omluvil se .“ Podle Donalda Pue totiž prý existuje tajný americký projekt, který už dávno prokázal, že všechny planety jsou duté a že vznikly podle takzvané vírové teorie. Fotografické důkazy navíc poskytly i satelity vojenského programu DODGE, které původně studovaly gravitaci.
Něco není také v pořádku se zemskou gravitací – nebo spíše s těmi oficiálními teoriemi o ní. Zdá se, že gravitační zákon formulovaný Newtonem a platný i dnes již mimo naši sluneční soustavu nějak nefunguje. I na malých vzdálenostech pouhých pár centimetrů Newtonova teorie gravitace selhává, jak ukázaly laboratorní experimenty. Kromě toho se gravitační konstanta ‚G‘ abnormálně zvyšuje, když se experimenty provádějí někde hluboko uvnitř Země. Toto zjištění pochází přímo ze studií provedených v Grónsku a Austrálii.
Profesor Saxl z Harvardské univerzity také zjistil, že gravitace může být ovlivněna rovněž elektrickými silami. Podle kterých zákonů je však dosud neznámé. Jednoduše řečeno, je nemožné odvodit hmotnost/hustotu naší Země pomocí tradičních fyzikálních teorií o zemské gravitaci a hmotnosti tak, jak se to dělá dnes. Jediné, co lze s jistotou říci, je to, že hustota Země a její hmotnost jsou mnohem menší, než se uvádí. Tedy že se špatně počítalo. Z toho vyplývá, že dutá Země je jistě zahrnuta minimálně v rámci teoretických možností, protože teorie o tekutém železo-niklovém jádru v nitru Země byla pravděpodobně vymyšlena pouze proto, aby hustotu Země (která byla vypočítána jako příliš vysoká) šlo nějak alespoň přiměřeně věrohodně vysvětlit.
Seismologové také stále ještě věří v tekuté jádro. Tento předpoklad zakládají mimo jiné třeba na faktu, že seismické vlny se mohou šířit pouze pevnou horninou. Přestože bylo pro účely měření (!) odpáleno dokonce několik podzemních vodíkových bomb, dosud nebylo možné vysledovat jakékoliv zemětřesné vlny přes to předpokládané tekuté zemské jádro. Vyhodnocení seismické doby jejich cesty na druhou stranu vždy ukázalo, že se tyto rázové vlny pokaždé nějak odchýlily od zemského jádra nebo se pohybovaly jakoby kolem něj. Předpokládalo se tedy, že zemské jádro musí být tekuté, protože Newtonova teorie gravitace zkrátka byla považována za zákon. Byl to ovšem poněkud ukvapený předpoklad. Seismologické nálezy totiž jen dokazují, že zemské jádro není pevné. Stejně tak by proto mohlo být plynné nebo třeba s vakuem (duté těleso).
Nesprávné předpoklady však vždy vedou k nesprávným interpretacím. Pokud by vědci předpokládali dutou kouli, mohly by být vyvozeny zajímavé závěry o skutečné tloušťce zemské kůry třeba právě z chování mnoha zemětřesných vln. Zemětřesení sama o sobě totiž poskytují další důkaz, že naše Země je zkrátka dutá koule s pevným obalem.Podle konvenční vědy je zemská kůra silná jen asi 50 kilometrů. Pod ním je jakýsi viskózní pohyblivý materiál. V důsledku toho se tlak, který způsobuje otřesy Země, nemůže pod těmito 50 kilometry vytvořit.
Přes 60 000 zemětřesení přitom ale mělo své epicentrum rozhodně hlouběji než 50 kilometrů pod zemským povrchem! Některá zemětřesení se vyskytla dokonce až v hloubce 600 kilometrů. To je nemožné, pokud má být vnitřek Země tekutý až do hloubky 50 kilometrů. A to vysvětlení podle některých seismologů, že kontinentální desky byly staženy až do těchto hloubek, není vůbec přesvědčivé
Krásný snímek jižního pólu pořízený Environmental Research Institute of Michigan. Můžete vidět nejen mraky vířící kolem otvoru (v prostoru bez mraků je vidět obrys Antarktidy), ale také odraz vnitřního planetárního slunce.
Pohyb kontinentálních desek se také používá jako argument na podporu teorie tekutého jádra. Věda nedokáže vysvětlit jejich oddálení jinak, než že se pohybují po tekuté zemi. Dnes ale již roste počet geologů, kteří místo toho věří, že Země se rozpíná. V odborných kruzích není pochyb o tom, že přesně k tomu již při různých příležitostech v dějinách Země došlo. Za předpokladu, že se Země během své existence rozšířila asi o 20 procent, tak lze kontinentální drift vysvětlit snadněji než pomocí teorie plovoucích desek. Tento jev tedy nemusí také ještě nutně znamenat viskózní vnitřek Země.
Sopečné erupce s jejich lávovými proudy ale přitom také nejsou skutečným náznakem tekutého nitra země. K jejich výskytu stačí, aby určité komory a kanály v jinak pevné zemské kůře byly vyplněny magmatem – což je skutečně případ. některých z nich. Podle okultních nauk se říká, že přírodní duchové na těchto zvláštních místech pracují s elementem ohně, aby neustále obnovovali a měnili zemi. Na sopečném ostrově Havaj dali lidé této přírodní síle dokonce jméno: Pele, bohyně ohně.
Protože ale naprosto stejné vesmírné zákony fungují v celém vesmíru, existuje pouze jedno, tedy buď „vše nebo nic“: buď žádná planeta není dutá, nebo všechny planety jsou duté, protože všechny vznikly stejným způsobem a zase stejně zaniknou. Podívejme se třeba na Merkur: Po staletí se astronomové dohadovali o tom, zda má atmosféru nebo ne. Oficiálně žádnou nemá, ale Antoniadi, jeden z nejslavnějších astronomů, již shromáždil spoustu důkazů o mracích a prachových bouřích na Merkuru.
Expert na Merkur Dale Cruikshank již v 60. letech minulého století zjistil, že povrch Merkuru se velmi rychle mění. Ačkoli byly učiněny pokusy vysvětlit tyto jevy, faktem zůstává, že astronomové mohou vždy a bez pochyby detekovat prstenec kolem Merkuru, když je Merkur mezi Zemí a Sluncem. Prstenec přitom může znamenat vlastně jen atmosféru. Existuje další jev, který astronomie nemůže skutečně vysvětlit: totiž že jižní polární oblast Merkuru není vidět. Obvykle se bez nějakého velkého přesvědčení tvrdí, že je to pravděpodobně způsobeno temným ‚něčím‘, co nám prý brání ve výhledu. Možná ale přitom jen nevidíme jižní pól, protože je tam díra. Nevysvětlitelné věci se ale také dějí třeba v polární oblasti Venuše.
Tato pozorování nám naznačují, že atmosféra Venuše jakoby stoupá a klesá přes póly. Zdá se, že atmosféra je zde nasávána do nitra Venuše pólovými otvory a je také tudy opět vypuzována, například v důsledku teplotních rozdílů. Z toho Jan Lamprecht usoudil, že našel vysvětlení superrotace atmosféry Venuše. Ta se otáčí rychleji než samotná planeta – což nedává absolutně žádný smysl. Kromě případů, kdyby byla atmosféra nasávána do nitra Venuše a znovu oidsud byla vyfukována ven. To by mohlo způsobit rychlejší rotaci atmosféry. Během sluneční protuberance americký Skylab ale náhle spadl ze své oběžné dráhy na Zemi.
Dokonce i vědci, kteří vyšetřovali tuto nevysvětlitelnou havárii, měli podezření, že tato sluneční erupce mohla nějak rozšířit zemskou atmosféru. Nebo byla atmosféra jednoduše vytlačena nahoru, protože z polárních průduchů unikla vzduchová masa? Nemůže to být třeba právě tím, že zemská atmosféra dýchá podobně jako u Venuše (nebo na Merkuru)? Planety nejsou jen duté, všechny mají uvnitř malé slunce, které vyzařuje svoje světlo. Vypráví o tom mimochodem také mnoho pověstí v dědictví lidstva. ‚
Vědci jako třeba matematik Leonhard Euler, to předpokládali již v dřívějších staletích a polární badatel Fritjof Nansen viděl jeho záři dokonce na vlastní oči: V poledne jsme viděli slunce nebo jeho obrázek. Nečekali jsme, že jej uvidíme v takové pozici.“ Nansen si nejprve myslel, že je ztracen. S úlevou jsem si ale uvědomil, že to nemůže být slunce. Byl to jen jakýsi slabý červeně zářící kotouč, plochý a překřížený čtyřmi rovnými černými pruhy.“ (viz ZS 1). Teleskopické snímky jiných planet ukazují jasná ohniska světla tam, kde leží póly – i když je okolní oblast právě celá ve stínu.
Například Richard Baum, člen Britské astronomické asociace a vedoucí astronomického oddělení, které studuje Merkur a Venuši, zaznamenal jasné vrcholy a údolí nad póly. Jev, který byl pozorován již v předchozích staletích. Přestože pozorování „kopců“ nad póly je obecně přijímáno, je zde jasně patrná neochota přiznat prohlubně, protože ty až příliš připomínají obrazy zastánců teorie dutých těles. Nicméně Richard Baum v roce 1970 zdůraznil, že již několik britských a amerických astronomů jasně zaznamenalo viditelné prohlubně na jednom z pólů Venuše.
Polární záře na jiných planetách
Na temné straně Venuše lze znovu a znovu pozorovat nevysvětlitelná kulatá světla o průměru několika set kilometrů. Tato světla prosvítají velmi hustou atmosférou planety zespodu a mohou tedy proto pocházet pouze ze světelného zdroje na samotné Venuši: je to pravděpodobně světlo vnitřního planetárního slunce, které tam svítí z otvorů a láme se přes husté mraky.
Někdy je noční strana Venuše zcela osvětlena. Spektroskopické studie nám ukázaly, že tato záře je pravděpodobně způsobena atomy kyslíku, které tu ale zmizí stejně náhle, jako se znovu objeví. Je tedy tento kyslík nasáván do nitra Venuše, aby byl opět vytlačen ven cirkulujícími větry?
Stejně tak je v polárních oblastech opakovaně vnímána mimořádná jasnost, kterou nelze ve skutečnosti ničím vysvětlit. Proč by mělo být nejjasněji tam, kde sluneční světlo nejméně svítí? Satelitní snímky nám přitom také jasně ukazují stejný jev na Marsu, Jupiteru, Merkuru a dalších planetách. Existuje jen jediné logické vysvětlení: Polární oblasti září, protože právě tam svítí světlo vnitřního planetárního slunce.
Také u žraloků známe tzv. fenomén severní a jižní světla. Vědci z University of Alaska vedou ve výzkumu polární záře (Northern Lights). Ale ani oni zatím nemohou poskytnout uspokojivé vysvětlení pro polární záři. Mezi výzkumníky převažují dvě teorie: Jedna zastává konvenční názor, že polární záře jsou způsobena částicemi ze Slunce, které začnou zářit v atmosféře – ale nemůže tomu tak být jednoduše proto, že zemské magnetické pole odpuzuje až 98 procent všech částic .
Z tohoto důvodu se jiní vědci domnívají, že tyto částice pocházejí „zpoza Země“, i když to není zcela přesvědčivé. Profesor Davis z University of Alaska otevřeně přiznává, že pro žádnou z těchto teorií neexistují zcela jasné důkazy a že lidé jsou v podstatě stále bezradní. Při pohledu z vesmíru pak připomíná Aurora Borealis prstenec – v jehož středu je nejspíš samotný polární otvor. Satelitní snímky již dlouho ukazují, že vlastně úplně všechny planety mají severní a jižní světla, která přitom neodpovídají změnám geomagnetického toku. To je známo již od roku 1967, kdy Spojené státy oslavily svůj Národní geofyzikální rok a provedly hloubkové studie (tzv. IGV studie) polární záře. Co ale tedy způsobuje polární záře, pokud se nezdají být ani částicemi, ani magnetickými proudy?
Samozřejmě že slunce uvnitř Země. Další jev to rovněž potvrzuje: když se polární záře zmenšuje, tak obloha jakoby pulzuje. Tato pulzující polární záře je konstantní. Experimenty nyní jasně ukázaly, že toto světlo pulzuje dokonce na obou pólech současně! Žádná ortodoxní vědecká teorie pro to ale přitom nemá vysvětlení.
Pouze centrální příčina v nitru Země může způsobit absolutně synchronní pulzaci obou polárních září. Pokud by například vnitřní planetární slunce vydávalo rytmické proudy elektronů, tyto elektrony by dosáhly atmosféry na severním a jižním pólu přesně ve stejnou dobu a způsobily by jejich záři. Profesor Davis to nepřímo potvrzuje, když připouští, že polární záře jsou způsobeny něčím, co musí být v rovníkové rovině. Střed planety obsahující vnitřní slunce je samozřejmě na rovníku.
Francouzský astronom Danjon učinil ve 20. letech 20. století ohromující objev: během zatmění Měsíce dokázal, že Země sama vyzařuje světlo. Tento jev potvrdili i další výzkumníci. Během zatmění Měsíce je Měsíc v zemském stínu, a proto nemůže být osvětlen slunečním světlem. Technickými prostředky se však podařilo prokázat, že zatmělý Měsíc stále odráží světlo slabě.
Profesor Davis z University of Alaska se domnívá, že záření nemohlo pocházet z Aurora Borealis. Je příliš slabý na to, aby dosáhl na Měsíc. Nicméně světlo odražené od zatmělého Měsíce bylo stále tak silné, že jemné měřicí přístroje profesora Davise byly spáleny. Přišlo světlo z vnitřního slunce? Bylo také zjištěno, že například Jupiter vydává více tepla, než přijímá od Slunce, stejně jako Saturn a další planety.
Ačkoli většina dnešní ortodoxní vědy chce nad tím stále zavírat oči, mnohé z již uskutečněných objevů odhalují, že všechna nebeská tělesa jsou dutá a že v jejich středu svítí planetární slunce. O co více znalostí bychom však mohli získat, kdyby se věda konečně začala tímto tématem intenzivně a poctivě zabývat. Pak by ale musela nejprve připustit, že nejstarší pohled na svět lidstva byl pravděpodobně správný: Před více než šesti tisíci lety chaldejští kněží – jejichž astronomické úspěchy udivují i moderní vědce – učili, že Země má tvar lodi a je dutá. Chaldejská „loď“ byla kulovitý proutěný koš.
Co je ovšem vůbec nejzajímavější je to, že i mnou poměrně často citovaná odtajněná zpráva KGB z roku 1983 „Zpráva Orion“ (hlavně v souvislosti s návratem tzv.planety „křížení“ nazývané Nibiru, kterou mlžeme v současnosti pozorovat v severních zeměpisných šířkách a která byla vypracována právě na základě poznatků získaných vědeckou skupinou Ahnenerbe, je také věnováno poměrně dost prostoru právě teorii o duté zemi. Co tedy říká zpráva Orion o naší zemi?
Vnitřní uspořádání Země je popisováno takto:
Tvrdá zemská skořápka měří 2 044 km. Zahrnuje (v pořadí):
vnější úrodná půdní vrstva země – 10 km
žula – 184 km
čedič – 283 km
kapalný čedič s horkým plynem – 140 km
magma, které je ve stavu neustálého rozpadu díky reakci jaderné fúze, které se účastní, stejně jako na Slunci kovy teroidní skupiny při teplotě 3 500 stupňů Celsia. Je také gravitačním těžištěm Zeměkoule. Šířka této vrstvy je 930 km. Dalšími v pořadí pak jsou:
kapalný čedič s horkým plynem – 140 km
čedič – 283 km
žula – 184 km
vnitřní vrstva půdy – 10 km Vnitřní atmosféra od hranice půdní vrstvy k vnitřnímu jádru je 6 456 km. Vnitřní obvod jádra pak 3 000 km. Jádro je v neustálé reakci rozpadu jaderné fúze teroidní skupiny kovů, stejně tak jako na Slunci.
Zpráva ORION v českém překladu ke stažení a k dalšímu studiu:
Myšpule Svět.org 