Vzhledem k překotně pádícímu času, který se svojí rychlostí nejspíše snaží dohnat tempo technologického pokroku my přijde jako vhodné seznámit čtenáře Myšpule Světa s článkem výše uvedeného názvu, který vyšel na webu technokracy.news, jehož neumětelý překlad Vám nabízím k zamyšlení, abychom si v tom všem pádění nakonec i tak trochu nenaběhli…

Článek od Charlese Eissensteina přeložila Myšpule

Realita 3D plus čas je již sama o sobě natolik pohlcující, tak proč potřebujeme ještě její levnou napodobeninu od korporace Facebook zvanou Metaverse? Odpověď na tuto otázku spočívá v transhumanismu a v jeho snaze uniknout všem našim smrtelným hranicím a vstoupit tak do nesmrtelnosti, vševědoucnosti a transcendence, což vše je možné pouze v Metavesmíru, ale ne ve skutečném životě. Výzva pro rodiče: Držte své děti co nejdál od Metaverse.

1. Evangelium pokroku

Od doby archaické divergence lidstva od ostatních hominidů se naše systémy nástrojů a symbolů vyvíjely neustále se zrychlujícím se tempem. Stále méně jsme tak závislí na fyzických možnostech našeho těla. Stále více se také ale pohybujeme v oblasti informací: dat, slov, čísel a bitů.

Zcela přirozeně jsme proto tedy pojali myšlenku pokroku, který oslavuje tento vývoj, a příběh o našem osudu, který předvídá možnost jeho nekonečné pokračování. Jeho budoucnost je ovšem ta, ve které budeme muset stále více technologie integrovat do našich těl, dokud se nestaneme něčím víc než jen tím tělem (my ale jsme mnohem více, než jen to fyzické tělo. Poznámka Myšpule). Je to ta, kde se tak plně ponoříme do sebereprezentace, až se pro nás virtuální realita stává dokonce mnohem přesvědčivější než je skutečná hmotná realita. První příběh se nazývá transhumanismus, ten druhý je Metaverse.

Zde je typický příklad této vize, s laskavým svolením The Guardian :

Stárnutí je vyléčeno. Smrt zvítězila. Práce skončila. Lidský mozek reverzně navržený AI. Děti narozené mimo dělohu. Virtuální děti, nelidští partneři. Budoucnost lidstva by mohla být do konce 21. století prakticky neodhadnutelná

Titulek onoho článku zní: „Za našimi ‚pytli masa s opičím mozkem‘: může transhumanismus zachránit náš druh?“ Je v něm vidět až jakýsi antimaterialismus, ambice překročit naši vlastní biologii, snaha překročit naše vlastní já, což je vlastně jen, jak nám tento článek jasně naznačuje, jen o něco málo víc než pytel masa s mozkem uvnitř. Jsme předurčeni k nečemu více, k něčemu mnohem lepšímu. Tento antimaterialistický předsudek se také projevuje v aspiraci ukončit veškerou práci – tedy ukončit požadavek, abychom používali naše fyzická těla k pohybu ve hmotě – a také v naší nejvyšší ambici zvítězit nad samotnou smrtí. Potom však skutečně překročíme celou naší biologii s jejími cykly, překročíme hmotu i s její nestálostí.

Tento cíl byl vždy implicitní v ideologii známé jako pokrok . Přirovnává pokrok lidského druhu třeba ke zlepšení naší schopnosti ovládat přírodu a přivlastňovat si její funkce. Když vyměníme lopatu za buldozer, už je to pokrok. Toužíme po až božském panování nad přírodou. Descartes, pravděpodobně nejvýznamnější učitel období moderny, to tak skvěle vyjádřil ve svém prohlášení o lidském osudu: stát se prostřednictvím vědy a techniky dokonce „pány a vlastníky přírody“. Následující pasáž předznamenává ambice The Guardian z výše již citovaného článku kdy nám Descartes říká:

A to je výsledek, který je třeba si přát, nejen k vynalezení nekonečna umění, díky kterému bychom mohli bez problémů užívat plodů země a veškerého jejího pohodlí, ale také a zvláště pro zachování zdraví…. a že se můžeme osvobodit od nekonečna neduhů těla i mysli a možná i od slabosti věku…

Transhumanismus ale vůbec není něco až tak nového. Pouze pokračuje v prehistorickém trendu směrem k rostoucí závislosti na technologii a v postupné integraci s ní. Když jsme se kdysi dávno stali závislými na ohni, naše čelistní svaly se zmenšily a změnily se také naše trávicí enzymy. Následně, o stovky tisíc let později, vývoj reprezentačního jazyka přetransformoval naše mozky. Materiální technologie domestifikace zvířat, hrnčířství, hutnictví a nakonec průmysl vytvořily společnost, která je na nich zcela závislá. Vize hybridů křemíku a mozku provozujících digitální řídicí centra, fyzicky ve všech ohledech obsluhovaných roboty, žijícími zcela v umělé realitě, představují totiž pouze vyvrcholení tohoto pradávného trendu, nikoli jakoukoli změnu směru jeho trendu. Lidé totiž a to již po poměrně dlouhou dobu do určité míry žili v jakési virtuální realitě – žili totiž v realitě svých konceptů, příběhů a symbolů. Metaverse nás jen do toho všeho jen ponoří ještě hlouběji.

Protože transhumanismus představuje pokrok , není proto divu, že ho progresivisté spíše podporují. Klíčovým principem progresivismu je přinášet výhody pokroku všem, rozdělovat je spravedlivěji a univerzálněji. Progresivismus nezpochybňuje své vlastní základy. Rozvoj je jeho náboženstvím. To je důvod, proč Gatesova nadace věnuje tolik svých zdrojů a energie na rozvoj průmyslového zemědělství, vakcín a počítačů ve třetím světě. To je pokrok. Pokrokem je také přesun života do sféry online (práce, schůzky, zábava, vzdělávání, randění atd.) Možná to je důvod, proč se politika blokování Covid setkala s tak malým odporem ze strany progresivistů. Stejně tak dává okamžitá akceptace vakcín smysl, pokud i ony představují pokrok: je to integrace technologie do těla, jde o inženýrství imunitního systému pro zlepšení možností přírody.

Zdá se, že levičáci si ani nevšimnou, že tyto verze pokroku ale také umožňují pronikání kapitalismu do stále intimnějších území člověka. Myslíte si, že zcela pohlcující AR/VR zážitek z Metaverse bude bez reklamy, možná jen až tak jemně zacílené, že bude neviditelná? Čím těsnější je naše integrace s technologií ve všech aspektech života, tím více se náš život sám může stát spotřebním produktem.

Opět to není nic nového. Marxistická krize kapitálu (klesající ziskové marže, klesající reálné mzdy, vypařování se střední třídy, proletářské zbídačení – zní vám to povědomě?) byla zabráněna pouze neustálou expanzí tržních ekonomik prostřednictvím dvou hlavních nástrojů: kolonialismu a technologií. Technologie otevírá nové, vysoce ziskové oblasti ekonomické činnosti, aby udržely kapitalismus v chodu. Umožňuje totiž přeměnit více přírody a lidských vztahů na peníze. Když jsme závislí na technologii pro takové záležitosti, jako je třeba jen čistá pitná voda, odolnost vůči nemocem nebo vzájemné sociální interakce, pak tyto věci také rozšiřují oblast monetizovaného zboží a služeb. Ekonomika roste, návratnost finančních investic zůstává nad nulou a kapitalismus funguje dál. Moji drazí levičáci – pokud skutečně zůstáváte levičáky (a nikoli autoritářskými korporatisty, to znamená kryptofašisty) – mohli byste prosím přehodnotit své politické spojenectví s ideologií pokroku a rozvoje?

Propagátoři transhumanistického Metaverse to popisují nejen jako že je to dobré, ale také jako zcela nevyhnutelné. Může se to tak skutečně jevit, vzhledem k tomu, že jde pouze o ještě větší rozšíření letitého trendu. Doufám však, že tímto zviditelněním jejích základních mýtů a domněnek se můžeme vědomě rozhodnout, zda to vše přijmout nebo odmítnout. Nemusíme pokračovat touto cestou. Před námi se totiž rozvětvují další cesty. Možná nejsou tak dobře osvětlené nebo zřejmé jako globalistická osmiproudá superdálnice směrem k transhumanistické technoutopii, ale jsou také k dispozici. Alespoň část lidstva se tedy ještě může rozhodnout opustit tuto konkrétní osu vývoje a obrátit se ke zcela jinému druhu pokroku, k úplně jinému druhu technologie.

2. Příchutě Spoil the Palate

Barvy oslepují oči lidí; zvuky ohlušují jejich uši; chutě jim kazí jejich patra.
– Tao Te Ťing

Před lety jsem vzal svého syna Philipa s jeho kamarádem na film. Nasadili jsme si 3D brýle a byli jsme zaplaveni nejrůznějšími předměty, které zdánlivě vylétly z obrazovky. „Nebylo by úžasné, kdyby skutečný svět byl také takto ve 3D, stejně jako filmy?“ zeptal jsem se v žertu.

Kluci si mysleli, že to myslím vážně. „To jo!“ říkali. Nebyl jsem jim tehdy schopen vysvětlit svou ironii. Realita na obrazovce byla tak živá, stimulující a intenzivní, že ve srovnání s ní vypadal skutečný svět prostě nudně.

No, zdá se, že moje jedenáctileté dítě bylo v dobré společnosti. Zamyslete se nad těmito slovy Julie Goldinové, hlavní produktové a marketingové ředitelky LEGO:

Pro nás je prioritou pomoci hračky vytvořit svět, ve kterém již nyní můžeme dětem poskytnout všechny výhody metaverze – tedy svět se zcela pohlcujícími zážitky, kreativitou a sebevyjádřením v jeho jádru – a to navíc způsobem, který je také bezpečný, chrání jejich práva a podporuje jejich pohodu.

Páni, „pohlcující zážitek“. Zní to skvěle, že? Ale vydržte – nejsme již teď ve zcela pohlcujícím zážitku zvaném 3D realita? Proč se tedy tak urputně snažíme znovu vytvořit to, co už dávno vlastně máme?

Myšlenka je samozřejmě ta, že umělá realita, kterou vytvoříme, bude mnohem lepší než originál: bude zajímavější, méně omezená, ale také bezpečnější. Může se ale pouhá simulace reality někdy zcela vyrovnat originálu? Tato naše ambice spočívá na dalším předpokladu, totiž že dokážeme převést všechny naše zkušenosti na data. Vychází z výpočetního modelu mozku. Předpokládá, že vše je kvantifikovatelné – že kvalita je pouhá iluze, že cokoliv skutečného lze měřit. Nedávná událost o zaměstnanci společnosti Google Blake Lemoine, kterému unikly přepisy konverzací, které měl s chatbotem AI, který prosazuje svou vlastní vnímavost, zasahuje do výpočetní teorie mozku a vědomí. Jestliže i samo naše vědomí povstává pouze z dispozice nul a jedniček, co potom znamená, že je něco doopravdy „skutečné“?

Vespertina. Obraz od Grega Spálenka.

Zdá se nám, že AI neuronové sítě jsou modelovány podle mozku, ale může to úplně klidně být celé spíše naopak: totiž že model neuronové sítě vnucujeme mozku. 1 Mozek má zajisté jisté povrchní podobnosti s umělou neuronovou sítí, ale existují také velmi hluboké rozdíly, které naše komputacionalistické předsudky naprosto ignorují. Katalog pouze nervových stavů je tak mnohem menší než je stav plného mozku, který by v sobě také zahrnoval ještě všechny druhy hormonů, peptidů a dalších chemikálií, které se všechny dotýkají stavu celého těla a také všech jeho orgánů. Poznání a vědomí se neděje pouze v mozku. Jsme totiž bytosti v těle.

Není mým cílem zde nabízet podrobnou kritiku komputacionalismu. Jde mi jen o to ukázat, jak ochotně to přijímáme, a proto věříme, že člověk by jen mohl manipulovat s příslušnými neurony a vytvořit tím jakoukoli subjektivní zkušenost.

I když se to ještě ani zdaleka nemůže vyrovnat realitě, tak její simulace je obvykle mnohem hlasitější, jasnější a rychlejší. Když pak vstoupíme do intenzivního „pohlcujícího zážitku“ virtuální reality (VR), rozšířené reality (AR) a rozšířené reality (XR), staneme se podmíněni její intenzitou a trpíme stažením, když je omezena na (obvykle) pomalou předvídatelnost hmotného světa. A naopak, je to odstranění intenzity zkušeností z reálného světa v našich bezpečných, klimaticky řízených, izolovaných bublinkách, které pro nás činí AR/VR/XR atraktivní především. Něco jiného, ​​co se děje s naším přivykáním na intenzivní podněty, je to, že tím ztrácíme naši přirozenou schopnost cvičit také jiné smysly a jiné způsoby vnímání. Orientujeme se stále více na to, co na nás křičí nejhlasitěji, už se nedokažeme naladit na tišší hlasy. Přivyklí na křiklavé barvy už nedokážeme vnímat jejich jemné odstíny.

Naštěstí vše, co je ztraceno, lze stále ještě získat zpět. Když půl hodiny mlčky stojíme v lese, tak vše pomalé a tiché se vrací do naší reality. Skryté bytosti se nám najednouz ukazují. Na povrch vyplouvají jemné myšlenky a tajné pocity. Považujeme to za samozřejmost. Co se to vlastně skrývá pod hlasitým duněním a řevem dnešních všudypřítomných motorů? Jaké neměřitelné a nepojmenovatelné věci ještě neodhaleny leží mezi čísly a nálepkami moderní vědy? Jaké barvy nám chybí, když nazýváme barvu sněhu bílou a vránu černou? Co vše leží mezi a mimo exaktní data? Vynechají naše pokusy o simulaci reality věci, které již nevidíme, a tím se jen zesílí naše současné nedostatky a předsudky? Předvídám tu jedno nebezpečí: že při budování transhumanistického Metaverse si nevybudujeme ráj, ale peklo. Uvězníme se dobrovolně v kontrolované a ohraničené datové konečnosti a budeme si namlouvat, že když těchto dat jen nashromáždíme dost, tak že se naše bity a bajty, naše nuly a jedničky jednoho dne posčítají až do nekonečna.

3. Honba za Mirage

Transhumanismus je prostě proti-přirozený právě v tom, že neuznává vrozenou inteligenci v přírodě, v těle nebo ve vesmíru, ale snaží se naopak spíše vnutit lidskou inteligenci světu, o kterém se domnívá, že žádnou nemá. Vše lze přece trochu vylepšit pomocí lidského designu (a nakonec i designu umělé inteligence vytvořeného lidmi). Přesto je trochu matoucí, že mnoho transhumanistů používá ve svých futuristických vizích ekologické argumenty. Snížíme svůj počet a opustíme přírodu a necháme planetu, aby se znovu trochu rozdivočela, když se stáhneme do bublinových měst a do Metaverse, budeme se živit robotizovanými vertikálními farmami, továrnami na precizní fermentaci, masem z živočišných buněk a umělým mlékem („Mylk“). .

Někteří konspirační teoretici poukazují také na to, že někteří prominentní zastánci transhumanistických technologií také obhajují eugeniku nebo politiku kontroly populace. Spojení je to však celkem logické a nemusí ještě nutně implikovat nějaké monstrózní zlo. Pokud roboti a umělá inteligence dokážou nahradit lidskou práci ve stále více a více oblastech, pak skutečně potřebujeme stále méně lidí. Věříme, že to bude mít další výhodu ve snížení zátěže naší planety lidstvem. Stejné inženýrské myšlení, které „zlepšuje“ tělo a mozek, se přirozeně promítá do optimalizace společnosti, genomu a celé Země.

To, že lidstvo je v zásadě zátěží pro planetu, je předpokladem stejné výjimečnosti, která motivuje naše transcendentní ambice. Snad kdybychom pojali lidský úděl jinak, nebyli bychom až takovou zátěží. Pokud by naší ambicí nebylo překročit hmotu a maso, ale spíše se podílet na nekonečném odhalování dalšího a dalšího života a krásy na Zemi, byli bychom jako ostatní druhy: byly bychom nedílnou součástí vyvíjejícího se celku.

Transhumanismus má ovšem zcela jiný ideál. Když přinášíme do lidské říše stále těsnější a přesnější kontrolu, oddělujeme se tím od všeho přirozeného. Transhumanismus je výrazem mnohem starší myšlenky transcendentalismu, podle níž celý lidský osud spočívá v transcendenci hmotné říše. Metaverse je moderní verze Nebe, jakési duchovní domény. Je to říše čisté mysli, čistého symbolu, naprosté svobody od přirozených limitů. V Metaverse se žádné zásadní omezení netýká toho, kolik virtuálních pozemků tam můžete vlastnit, kolik virtuálních oděvů může nosit váš avatar nebo kolik virtuálních peněz tam můžete mít. Ať už existují jakékoli limity, jsou vždy jen umělé, zavedené a vytvořené softwarovými inženýry, aby byla ta hra zajímavá – a tím i zisková. Dnes je v Metaverse již docela velký trh s virtuálními nemovitostmi, ale jejich nedostatek, a tedy i jejich „hodnota“, je zcela umělá. Přesto je tato umělá hodnota dost podstatná. Bloomberg odhaduje , že roční výnosy z Metaverse budou do roku 2024 činit až okolo 800 miliard dolarů. Podle Vogue ( paywall v online hře Fortnite ročně prodá virtuální kosmetika více než 3 miliardy dolarů, což ji řadí mezi ty vůbec největší světové módní společnosti.

Zajímalo by mě ovšem, co si o tom všem myslí rodiče těch 200 milionů zakrnělých a ztracených dětí na světě.

Tato poslední poznámka ukazuje na jedno špinavé tajemství pod veškerým tímto techno-transcendentalistickým úsilím lidstva. Vždy velmi škodí těm, které činí neviditelnými. Když člověk vstoupí do Metavesmíru, zdá se to jako realita sama o sobě. Jeho hmotný substrát je téměř neviditelný; proto snadno uvěříme, že nemá žádný dopad na hmotný svět mimo jeho okrsky. Čím více nás to pohltí, tím snadněji bychom mohli zapomenout, že vůbec něco existuje také mimo něj.

Totéž se může stát kdykoli, když se ponoříme do symbolů a abstrakcí a zapomeneme na jejich materiální substrát. Ekonomové, hypnotizovaní čísly ekonomického růstu, tedy nevidí dislokaci, bídu a ekologickou zkázu, která je při tom doprovází. Tvůrci klimatické politiky, kteří jsou uchváceni uhlíkovou matematikou, tedy právě proto nevidí všechnu tu devastaci způsobenou lithiovými a kobaltovými doly. Je to tedy tak, že epidemiologové, posedlí úmrtností případů, jen zřídka zvažují skutečnosti hladu, osamělosti a deprese, které prostě jen nespadají do jejich metrik.

Dlouho tomu tak bylo s jakoukoli realitou, kterou si pro sebe vytváříme – zapomínáme na to, co leží mimo ni. Dokonce zapomínáme, že něco leží mimo něj. Tak tomu bylo i v metropolích 20. století. Ponořeni do městského života bylo snadné zapomenout na cokoli jiného, ​​co existovalo nebo bylo relevantní, a bylo snadné ignorovat sociální a ekologické škody spojené s jejich udržováním. Vzor se opakuje v každém měřítku. Vstupte do světa superbohatých a opět to má stejnou logiku. Náklady na materiální a sociální svět, který ho udržuje, je těžké vidět zevnitř sídel a jachet, kde všechno vypadá tak krásně.

Pojďme se na chvíli oddat nějaké metafyzické logice. Pohoda je v odloučení nemožná, protože bytí je zásadně vztahové. Rozdělením reality do dvou říší totiž obě dvě onemocní – jak ta lidská, tak i ta přirozená.

Proto věřím, že technologický program ve svém novém extrému transhumanismu a Metaverse bude navždy pronásledovat přelud. Přelud je Utopie, dokonalá společnost, ve které bylo utrpení zlikvidováno a život je každým dnem stále úžasnější. Stačí se podívat na záznam technologického programu. Udělali jsme obrovské pokroky v naší schopnosti ovládat hmotu a řídit společnost. Můžeme změnit geny a chemii mozku – neměli bychom tedy už depresi konečně porazit? Můžeme neustále sledovat téměř každou lidskou bytost – neměli bychom tedy již nyní odstranit zločin? Ekonomická produktivita na hlavu se za půl století zvýšila 20krát – neměli bychom tedy už teď odstranit chudobu? My ale nemůžeme. Pravděpodobně jsme totiž neudělali vůbec žádný pokrok. Technokratické vysvětlení je takové, že jsme ještě nedokončili celou práci, že i když je naše kontrola úplná, když internet věcí dnes spojuje každý objekt do jedné datové sady, když je každý fyziologický marker pod monitorováním a kontrolou v reálném čase, když každá transakce a pohyb je pod dohledem, pak už ve skutečnosti nebude prostor pro nic, co nechceme. Vše bude pod kontrolou. To by bylo naplnění programu domestikace, který začal před desítkami tisíc let. Celý hmotný svět bude domestifikovaný. Konečně dorazíme do té oázy na pouštním horizontu. Konečně najdeme ten bájný hrnec zlata na konci duhy.

Co když toho ale nikdy nedosáhneme? Co když bída a utrpení nejsou pouze chybou programu odloučení? Co když fata morgána před námi bude ustupovat stejně rychle, jako se k ní my řítíme?

Tak to totiž skutečně vypadá. Nemůžeme si být vůbec jisti, že se lidský stav nezhoršil od dob Dickensových, od středověkých dob nebo dokonce od lovců a sběračů. Zdá se, že nějaká verze všech našich dramat a utrpení dnesprostupuje každou lidskou společnost. Jsme si však zcela jisit, že ani náš lidský stav se moc nezlepšil. Náš zdánlivý pokrok směrem k překonání hmoty a utrpení těla nás nepřiblížilo k našemu cíli. V nejlepším případě to utrpení pouze změnilo formu, pokud se ovšem skutečně ještě více nezhoršilo. Například díky klimatizaci již nemusíme tak trpět extrémními horky. Díky automobilům se již nemusíme tolik unavovat, jen abychom cestovali několik kilometrů. Díky bagrům už nemusíme trpět bolavými svaly při kopání základů domu. Díky všemožným farmaceutickým lékům již nepotřebujeme pociťovat bolesti různých zdravotních stavů. Přesto jsme nějak nezahnali bolest, únavu, utrpení nebo stres, a to ani v těch nejbohatších částech naší společnosti. Budete-li dávat pozor, když jste na veřejných místech, uvědomíte si to obrovské, všudypřítomné utrpení. Naši hrdinní bratři a sestry to však nesou dobře. Skrývají to. Snáší to. Snaží se být zdvořilí, laskaví, veselí, s každým vycházet. Ale dávejte pozor a všimnete si mnoha tajných muk. Zaznamenáte fyzickou bolest, emoční bolest, úzkost, únavu a stres. Každý člověk, kterého vidíte, je vtěleným božstvím, dělá to nejlepší za takových podmínek, které jen velmi málo slouží jeho rozkvětu. Přesto je tu stále ještě krása, božství se neúnavně snaží vyjádřit se, život se snaží žít. Při těchto příležitostech, kdy jsme takto požehnáni, že to dokonce vidíme, se vnímáme jako Přátelé.

4. Virtuální děti virtuálního světa

Možná je lidským údělem navždy se honit za fata morgánou naprosté kontroly, dobývání utrpení, dobývání smrti. A navzdory marnosti tohoto pronásledování se může stát, že netrpíme o nic víc, než kdy jindy, i když ne méně. Není mým cílem zde zastavit transhumanistickou agendu, i když to považuji za odporné. Tuto esej píšu ze dvou souvisejících důvodů. Nejprve je třeba osvětlit základní charakter této agendy, její původ a ambice, a zejména její konečnou marnost, abychom si ji mohli vybrat nebo nevolit s otevřenýma očima. Druhým je popsat alternativu, která je životaschopná bez ohledu na volbu, kterou většina lidstva udělá. Třetím je vytvořit scénář mírumilovných a přátelských vztahů mezi dvěma světy, které se liší od tohoto bodu volby v Zahradě rozvětvených stezek, s výhledem na eony v budoucnosti, kdy se všechny rozdělené duše lidstva znovu spojí.

Dobře, to byly tři důvody, ne dva. Třetí se objevil až poté, co jsem si zapsal první dva. Mohl bych se vrátit a změnit to a smazat celý tento odstavec, který nyní začíná být komicky odkazující na sebe. Doh! Ale někdy se rád podělím o proces své myšlenky.

Připadá mi, že hovorové používání termínu „meta“ k odkazování na sebe sama je také aspektem disociace od hmoty, která nás vrhá do říše symbolů. Odříznuti od nekonečného pramene živého, materiálního a kvalitativního světa kanibalizujeme symbolický svět, který z něj původně vyrostl. Tvoříme příběhy o příbězích o příbězích. Natáčíme filmy o hračkách podle filmů podle komiksů. Symboly začínají symbolizovat jiné symboly a přecházejí v nekonečně zaujaté sebevztahování. Pod jeho rozmarnou hravostí, vtipnou slovní hříčkou a nesčetnými úrovněmi abstrakce se skrývá strašná pravda: Je nám to jedno. Postmoderní společnost prostupuje plíživý cynismus, otupělost, která vybičovala nadšení pro medializovaný Metaverse, může rozptýlit jen dočasně.

Vezměte si například úžasnou novou inovaci virtuálních dětí. Ano, čtete správně. Také známé jako „děti Tamagotchi“ jsou autonomní softwaroví roboti AI naprogramovaní tak, aby vzkvétali, pokud se jim dostane dostatečné digitální péče a pozornosti (a pravděpodobně i zakoupeného příslušenství). Mainstreamová média je nabízejí jako řešení osamělosti, přelidnění a klimatických změn. Nedávný Daily Mail zní: Rise of the ‚Tamagotchi children‘: Virtuální děti, které si s vámi hrají, mazlí se a dokonce vypadají, jako byste vy, budou za 50 let samozřejmostí – a mohly by pomoci v boji proti přelidnění, předpovídá expert na AI. Tyto články jsou kupodivu bez výhrad k takovému softwaru (viz zde a zde ). nechápu to. Žijeme již ve dvou samostatných bublinách reality? Opravdu si lidé myslí, že je to v pořádku? Pro mě nejznepokojivější a nejúžasnější věcí na dětech Tamagoči je jejich bezproblémová normalizace. I když musím přiznat, že stejná myšlenka mě napadla s každým krokem výstupu do virtuality. Například reality TV. „Mohou to lidé skutečně přijmout jako náhradu za zapojení se do příběhů toho druhého v komunitě?“

I přes všechen ten humbuk, přes všechno bezstarostné přijetí pod tím stále nacházím zmíněný cynismus, odpoutanost a zoufalství. Jsou lidé skutečně nadšení z předvádění svých avatarů prostřednictvím online her, setkání a orgií v Metaverse? Nebo je to jen nejlepší dostupná náhrada toho, co v postmoderní společnosti chybí?

Termín „postmoderna“ zde používám záměrně. Postmodernismus jako intelektuální hnutí zapadá do ponoření do světa symbolů odtržených od hmoty. Metaverse ztělesňuje postmoderní doktrínu, že vše je text, že realita je sociální konstrukt, že člověk je čím se prohlašuje, že je, protože bytí je pouhý diskurs. Tak je to i ve světě online avatarů: Vzhled a realita jsou jedno a totéž. Realita je nekonečně tvárná, libovolná, konstrukt. Zdá se tedy každému, kdo je ponořen do oblasti reprezentace. Symbol, který zapomněl, že kdysi něco symbolizoval, se sám o sobě stává skutečným. Komerční značky totiž předpokládají hodnotu oddělenou od materiálového substrátu, který jim hodnotu dával především. (Říkejme tomu Gucci a kabelka se stává hodnotnou bez ohledu na její kvalitu.) Nakonec se může stát, že produkt zcela zmizí ve virtuální realitě a zůstane pouze značka.

V politice se děje téměř to samé. Je to všechno o optice, vjemech, obrazu, signálu, sdělení. Je to, jako bychom hlasovali pro digitální avatary politiků, nikoli pro skutečné. Nikdo nebere předvolební sliby politiků jako nominální hodnotu, ale slyší je jako signifikanty. Proto nikoho nepřekvapí, když žádný ze slibů není vykoupen. Pamatujete si vůbec na nějaké předvolební sliby Joea Bidena? Já určitě ne. Možná něco o zrušení studentského dluhu? Nikoho to nevzrušovalo, protože slovům politiků nevěříme jako samozřejmost. Bohužel jim to umožňuje uzákonit hrozné politiky, pro které by hlasovalo jen málo lidí – pokud by hlasovali pro politiku samotnou a ne pro obrázky, které ji zatemňují. Čím více symbolů pohltí naši pozornost, tím snadněji mohou ti, kdo ovládají informace, manipulovat s veřejností.

A nakonec neignorujme krále všech symbolů: peníze. I to je skutečné pouze na základě konvence, zcela oddělené od všeho hmotného. Už to nesymbolizuje míru zlata nebo dar pšenice do chrámové sýpky. Nesymbolizuje nic jiného než sebe. Tak to naznačuje, že bohatství nemusí mít žádný vztah k hmotě, k materiální produktivitě; ani nemusí podléhat žádným materiálním nebo ekologickým omezením. (Mluvím zde nejen o takzvaných „fiat měnách“, jako je americký dolar, ale také o kryptoměnách.) Stejně jako u jiných systémů symbolů se na základech peněz tyčí věže abstrakce: finanční indexy, deriváty a deriváty deriváty.

V současnosti to vypadá, jako by se celá věž abstrakce měla zřítit, když osiřelý hmotný svět narušuje předstíranou realitu peněz a protestuje proti jejich zanedbávání. Vzhledem k tomu, že osiřelý hmotný svět zahrnuje všechny, kterým se současný systém zbavil jejich iluzí spolu s jejich materiálním zabezpečením, budeme nepochybně čelit sociálním zmatkům. A nebude to jen finanční systém, který se zhroutí. Ve věži abstrakce je mnoho dalších místností. Pohodlné bydlení v nich najde stále méně lidí. V tuto chvíli budou elity – kdokoli zůstane v několika nepoškozených bunkrech starého normálu – čelit volbě. Buď se schovají dále do svých bunkrů a posílí svou kontrolu nad rostoucími řadami vyvlastněných, nebo také utečou z věže a připojí se k nám ostatním ve skutečném světě. Prakticky to znamená opustit celý globální finanční systém; znamená zrušení dluhu; znamená konec dolarové hegemonie a koloniální těžby.

Elity čelily podobné volbě v roce 2008. Rozhodly se rozšířit a zintenzivnit svou kontrolu a pokračovat v hromadění bohatství vyprázdněním střední třídy, globálního Jihu a přírodního světa. Finanční kolaps nás sám o sobě do nového světa nedopraví. Můžeme se rozhodnout pokračovat v transcendentálním programu. Každý její aspekt podporuje zbytek. Dislokace financí z hmoty je svého druhu s dematerializací zkušeností Metaversem a transhumanismem oddělujícím lidi od jejich těl. Všechny přispívají ke stejnému vyhloubení hmoty. Není proto divu, že jejich ideologové spolubydlí s finanční a politickou elitou v institucích, jako je Světové ekonomické fórum. Mají budoucnost, ve které pokračujeme v cestě Separace. Ale není to jediná budoucnost.

5. Separace a vzájemné bytí

Vraťme se na chvíli k široké otázce, zda simulovaná realita může někdy skutečně nahradit hmotnou realitu. Na jedné úrovni je to technická otázka, závislá na výpočetních kapacitách a tak dále. Na jiné úrovni je to metafyzická otázka: Lze vesmír zredukovat na data? Je to diskrétní nebo spojité? Platí základní doktrína vědecké revoluce, že vše skutečné lze změřit? Někteří filozofové a fyzici říkají ano, protože věří, že naše hmotná realita je sama o sobě simulací, programem běžícím v nějakém nepředstavitelně mocném počítači. Osobně o tom pochybuji. Kdykoli aplikujeme zařízení naší doby metaforicky na tělo a vesmír. V době strojů bylo tělo komplikovaným mechanismem a vesmír deterministický stroj složený z oddělených částí. Ve věku počítačů jsme se rozhodli, že mozek je digitální počítač s mokrým softwarem s CPU a paměťovými bankami a vesmír je softwarový program.

Pokud je pravda, že simulace bude vždy zaostávat za realitou, že kvalita vždy unikne kvantitě, že AI dítě naprogramované tak, aby napodobovalo vývojovou trajektorii dítěte, se nikdy nevyrovná skutečnému člověku, pak prázdnota pod digitálním Metaversem, cynismus a zoufalství nikdy nezmizí. Ale upřímně, moje ostražitost vůči Metavesmíru nezávisí na metafyzických doktrínách.

Mohu být spravedlivý a říci, že možná není nic špatného na zvýšení integrace stroje a člověka, mozku a počítače; že možná není nic špatného na tom, když lidé žijí v bublinách a zcela interagují v digitálním herním světě s virtuálními přáteli. Ale ve skutečnosti si nemyslím, že je to vůbec v pořádku, nebo bych možná měl říct, že to není v pořádku . Když vidím dnešní děti ponořené do fyzicky bezpečného digitálního světa, prožívající virtuální dobrodružství, aniž by opouštěly své ložnice, neschopné házet míčem nebo švihadlo, nikdy neprožívat nápaditou skupinovou hru bez dozoru, tečou mi slzy z úzkosti. Neobviňuji z jejich utrpení děti závislé na obrazovce, ani jejich rodiče. Když byli moji dospělí synové mladší, pamatuji si, že jsem je posílal hrát si ven. Nechtěli zůstat dlouho venku, protože tam nebyl nikdo, s kým by si mohly hrát. Už jako kultura jsme zapomínali, jak si hrát, alespoň se svými těly, v materialitě.

Vzpomínám si na jednoho souseda, který své děti nepouštěl ven, protože se ve státě vyskytl případ viru Zika. Je zřejmé, že tento strach byl zástupcem nevědomého strachu z něčeho jiného. Jen málo z nás se v moderní kultuře cítí skutečně bezpečně, protože trpíme existenční nejistotou, která pochází z moderního vytěsnění z hmotného světa. Cítíme se špatně, ne doma. Svět se stal jiným, nepřátelským, něčím, od čeho se lze izolovat. Pro takového člověka je digitální svět – uzavřený a bezpečný, plně domácí – neodolatelně přitažlivý. Když sedím před obrazovkou, uvnitř, moje dítě je v bezpečí.

Nebo to tak vypadá. Nakonec se oddělení od světa projeví jako fyzická a emocionální nemoc. Je příznačné, že skutečnou pandemií naší doby jsou autoimunita, alergie a další imunitní dysfunkce – neduhy, které nelze porazit ovládáním něčeho vnějšího vůči sobě. Není co zabíjet nebo co držet mimo. Tak se nám zrcadlí zapomenutá pravda: že Příroda, kterou tak kavalírsky ničíme, je také součástí nás samých. Jsme více než na sobě závislí na zbytku života, jsme interexistující. Co uděláme přírodě, děláme sobě. To je pravda zvaná vzájemné bytí . Této pravdě nikdy neunikneme, bez ohledu na to, jak hluboko se stáhneme do svých virtuálních bublin.

Je to právě naopak. Čím více se stahujeme do svých virtuálních bublin, tím větší je náš pocit přemístění, tím více se v nich cítíme špatně a tím dále se cítíme být od našeho domova. Bez tělesných vztahů se člověk cítí být ve světě cizincem. Základní krizí naší doby je totiž krize sounáležitosti. Pochází z atrofie našich ekologických a komunitních vztahů. Kdo jsem? Každý můj vztah mi říká, kdo jsem. Když někdo nezná příběhy skryté za tvářemi, které vidí každý den, nebo jména a použití rostlin nebo historii určitého místa a jeho lidí; když je venku tolik scenérií obydlených většinou naprosto cizími lidmi; když člověk nemá žádné intimní společníky mimo svoji nukleární rodinu; když někdo toto dobře neví a není ani dobře znám, pak sotva může existovat, protože existence je vztah. Nejistý, izolovaný jedinec, který tak zůstává, je vždy úzkostlivý, náchylný k manipulaci a je snadným cílem pro obchodníky prodávající tokeny jeho identity. On nebo ona dychtivě převezme jakoukoli politicky generovanou identitu, která bude k dispozici, v souladu s námi proti nim, jen aby získali křehký pocit sounáležitosti. A pohodlí digitálního světa pak velice snadno svede tohoto člověka k nahrazení jeho ztracených hmotných vztahů těmi digitálními.

Právě jsem řekl, že nikdy nemůžeme uniknout pravdě o vzájemném bytí bez ohledu na to, jak hluboko se stáhneme do našich virtuálních bublin. Nemůžeme tomu uniknout, ale můžeme to trochu odložit. Možná, paradoxně, tak můžeme navždy odložit jinak nevyhnutelné. Kolaps nás nezachrání před našimi vlastními volbami. Každá nová dysfunkce, každá nová fyzická, mentální nebo sociální nemoc může být ještě více zmírněna technologiemi. Děti tamagoči možná nedokážou utišit osamělost svého života v bublině, ale naštěstí moderní neurověda odhalila přesné uspořádání neurotransmiterů a receptorů, které vytvářejí pocit osamělosti. Můžeme je tedy modulovat – problém je vyřešen! A pokud to způsobí nějaký další deficit, proč ne, můžeme to přece také napravit. Jednoho dne, až bude naše kontrola nad geny a chemií mozku a fyziologií těla naprosto dokonalá, tak konečně dosáhneme nebe. Síla jedné technologie opravit nedostatky druhé technologie neexistuje, stejně jako neexistuje žádná hranice pro zmíněnou věž finanční abstrakce, která používá dluh k financování plateb předchozího dluhu. Přesto se stejně nikdy nedostaneme do nebe.

Ve všech těchto případech tato věž není nic jiného než Babylonská věž: jako metafora pro pokus o dosažení nekonečna konečnými prostředky. Popisuje snahu o vytvoření dokonalé virtuální reality, vytváření vylepšených verzí všeho přírodního (například syntetický mylk nebo geneticky modifikované jahody nebo umělé dělohy nebo online dobrodružství). Věnujeme obrovské úsilí tomuto projektu stavby věží, ale stejně se nikdy nepřiblížíme k obloze. Je ale také pravda, že ani my nejsme stále dále od oblohy. Opravdu jsme vystoupali už dost vysoko a před sebou máme ještě dlouhou cestu k pádu. Nejistí, bez kořenů, mnozí začnou zpochybňovat projekt a nesmírně komplikovanou stavbu, která se najednou rozprostírá po ruinách původních kultur a ekosystémů.

Jak by vypadala naše civilizace, kdybychom vše stavěli pouze pro krásu a ne tolik do výšky? Proč bychom nemohli použít pozemské věci k pokusu opustit Zemi?

Strašení virem zika bylo samozřejmě jen předzvěstí přicházející sociální pohromy, která měla následovat v roce 2020. Celé rodiny se na týdny a měsíce sotva kdy odvažovaly byť by jen vycházet ze svých domovů. Život tím jen urychlil svůj let do digitální říše. Práce, schůzky, škola, volný čas, zábava, randění, lekce jógy, konference a další věci se přesunuly do sféry online – říkalo se, že je to jen malá nepříjemnost a že zachraňuje miliony životů. Zda tím bylo skutečně zachráněno mnoho životů, je skutečně předmětem sporu; můj bod zájmu se však zaměřuje na tu druhou část: na to „malé nepohodlí“. Bylo opravdu tak malé? Byla to skutečně jen pouhá nepříjemnost? Může být digitální život téměř adekvátní náhradou za osobní život? (Bude to brzy adekvátní, protože technologie postupuje?) To závisí do značné míry na oněch metafyzických otázkách, které tu byly nastoleny již dříve.

I zde by však bylo dobré apelovat nikoli na mysl, ale i na tělo, aby i ono odpovědělo na otázku, zda digitální život může být skutečně tou adekvátní náhradou skutečného života. Během blokování jsme cítili, jak chřadnem. Jistě, počáteční období ústupu bylo nejprve pro mnoho lidí vítané, byla to přestávka v jinak běžné rutině. Postupem času však mnozí z nás začali vykazovat cosi jako známky emocionální a sociální podvýživy. Dokonce i politici, kteří na nás uvalili ty nejdrakoničtější mandáty, je pak mnohdy sami porušili. Proč? Protože to uzamčení bylo naprosto nelidské. Bylo to zcela proti životu.

Nyní ale předpokládám, že někteří lidé byli s uzamčením a sociální izolací úplně v pohodě a byli by nejraději, kdybychom se již nikdy nevrátili k normálu. Mohli by říct, že je to kvůli bezpečnosti, ale já mám podezření, že tady funguje ještě něco jiného. Během Covidu jsem si zvykli na své malé klece a vyvinuli jsme si jistý druh agorafobie. Nebáli jsme se, že onemocníme; Byli jsme spíše vyděšeni z lékařských rituálů maskování a distancování, které dohnali celou společnost. Takže, i když z jiných důvodů než ti covid-ortodoxní, tak my všichni jsme se částečně stáhl do digitálního světa. Když jsme se z něj pak opět vynořili, bylo to jen s mírným strachem, člověk má skoro pocit, že vstupuje na cizí území. Představte si, jaké to musí být pro lidi, kteří se ještě před Covidem cítili ve světě jako cizí nebo v nebezpečí. Mohou váhat ještě mnohem více než my ostatní, zda se sem znovu vydat, a přivítat ono obohacení izolační bubliny, kterou nám Metaverse nabízí.

Popsal jsem staletí trvající trendy a hluboké nevědomé příběhy, které přispívají k transhumanistické agendě. Pokud se to však celé pokusíme chápat jen jako prostě podlý plán Klause Schwaba & Co. na převzetí světa, unikne nám 99 % obrázku. Chybí nám ty síly, které produkují Billa Gatese, Klause Schwaba a technokratickou elitu. Chybí nám ideologie, které jim dávají moc a tou pak disponují veřejnost, aby přijala jejich plány. Tyto ideologie jsou daleko za intelektuálními schopnostmi lidí jako Gates a Schwab něco vynalézt. Ve skutečnosti jsou ještě mnohem hlubší, než nám ideologie naznačuje Jsou to pouze aspekty toho, co lze nazvat mytologií.

6. Paralelní společnosti

Jakákoli alternativa k transhumánní budoucnosti musí čerpat z jiné mytologie. Ale mytologie, alespoň ta její část obsahující vyprávění a víru, je druhořadá. Alternativou k transhumanismu a transcendentalismu obecně by bylo znovu se zamilovat do hmoty. Znamenalo by to přijmout své místo jako účastník zbytku života v onom nepředstavitelném procesu stvoření. Místo abychom se snažili překročit svou lidskost, snažíme se být plněji lidmi. Už se snažíme uniknout hmotě – ne digitálními prostředky Metavesmíru, ani jeho zduchovněnou verzí.

Tady o tom píšu. Tady jsem, vkládám do konceptů výzvu k obrácení letu do konceptů. Doufám, že za těmi slovy slyšíte hlas a za hlasem cítíte maso.

Ti, kteří se znovu zamilují do hmoty, zjistí, že milovaný nese nepředvídatelné dary. Když například obrátíme pátrání po izolaci a přijmeme vztah s mikrobiálním světem, sociálním světem a větrem, vodou, slunečním zářením a půdou přírodního světa, když uznáváme jemné dimenze hmoty – frekvence, energie a informace – pak se otevírají nové perspektivy léčení, které nezávisí na zabití patogenu, vyříznutí části těla nebo řízení tělesného procesu. Pokrok nemusí přijít skrze vnucování řádu světu. Může to přijít spojením ve větších a větších, jemnějších a jemnějších úrovních již existujícího a neprojeveného řádu.

Slogan Světové výstavy v Chicagu z roku 1933 může být také heslem moderní doby: „Věda nachází, průmysl platí, člověk se přizpůsobuje“. Doktrína nevyhnutelnosti je již dlouho hlavní nití ve vyprávění o technologickém pokroku. Věda a technika se budou neustále vyvíjet a je na nás, abychom se tomu přizpůsobili. Ale jsme opravdu tak bezmocní? Jsme jen nástroje technologie? Nemělo by to být naopak? Historie nabízí signální příklady, i když mohou být skrovné, vědomého odmítání technologického pokroku: na mysl přicházejí luddisté ​​z počátku 19. století a současní amišové. Počkej chvilku, musím si vyměnit pásku na psacím stroji. OK. Říci, že rozhraní mozek-počítač, nositelné počítače, geneticky upravení lidé, Metaverse nebo internet věcí jsou nevyhnutelné, v podstatě prohlašuje, že v této věci nemáte na výběr, že veřejnost nemá na výběr. No, kdo říká? Ti, kteří se brání možnosti volby, to je kdo. Logika je kruhová, když nevolená elitní organizace jako WEF prohlašuje, že určité budoucnosti jsou nevyhnutelné. Možná by nebyli v plně informované, suverénní demokratické společnosti. Buďme podezřívaví k centralizovaným institucím hlásajícím nevyhnutelnost technologií, které posilují moc centralizovaných institucí.

Možná je nevyhnutelné, že alespoň část lidstva bude pokračovat ve zkoumání vzestupu lidstva pryč od hmoty. Navzdory marnosti svých utopických ambicí tento průzkum nepochybně odhalí nové oblasti kreativity a krásy. Koneckonců, symfonický orchestr, kino a jazzový kvartet, to vše závisí na dřívějších technologiích, které byly součástí oddělení lidstva od přírody. Krása, láska a život jsou nepotlačitelné. Vybuchly všude, bez ohledu na to, jak těsná nebo dusivá matrice kontroly. Nicméně vím, že nejsem zdaleka sám, kdo říká: „To není moje budoucnost.“ Nejsem sám, kdo chce být více vtělený, blíže k půdě, méně ve virtuálním světě a více v materiálu, více ve fyzickém vztahu, blíže ke svým zdrojům potravy a léků, více zasazený do místa a komunity. Možná někdy navštívím Matrix, ale žít tam nechci.

Dostatek lidí sdílí tyto hodnoty, takže možnost paralelní společnosti přichází v úvahu. Jsme v pořádku s tím, že se někteří lidé rozhodnou prozkoumat lidskou bytost v Metavesmíru, pokud nejsme nuceni tam také žít. Tyto dvě společnosti se mohou dokonce vzájemně doplňovat. Nakonec se mohou rozdělit na dva samostatné, symbiotické druhy.

Říkejme jim Transhumani a pokud mi dovolíte, Hippies. Od té doby, co jsem je poprvé spatřil ve volné přírodě, mám pro hippies slabost. Bylo to v parku Ann Arbor v roce 1972. „Kdo jsou?“ zeptal jsem se své matky a ukázal na nějaké lidi s dlouhými vlasy a korálky. „Ach, to jsou hippies,“ řekla moje matka věcným tónem. Moje čtyřleté já bylo s vysvětlením plně spokojeno.

V té době hippies zpochybňovali ideologii pokroku. Zkoumali další cesty lidského rozvoje (meditace, jóga, psychedelika). Vrátili se do země. Plkali si vlastní košíky, stavěli si vlastní chatrče, vyráběli si vlastní oblečení.

Transhumani se vyznačují progresivním spojením s technologií. Jsou na ní závislé pro přežití a další a další funkce života. Jejich imunita závisí na neustálých aktualizacích. Nemohou rodit bez pomoci – císařské řezy se stávají rutinou (to už se děje). Nakonec inkubují plody v umělých lůnech, krmí je umělým Mylkem a starají se o ně pomocí AI chův. Žijí na plný úvazek v prostředí VR/AR a vzájemně na sebe reagují na dálku ze samostatných bublin. Jejich materiální životy v průběhu generací ubývají. Zpočátku pravidelně vycházejí ze svých izolovaných chytrých měst, chytrých domů a osobních ochranných bublin v závislosti na tom, jaké viry nebo jiná nebezpečí kolují. Postupem času opouštějí domov méně a méně často. Vše, co potřebují, dorazí doručovacím dronem. Většinu času tráví uvnitř, protože jak se stále více přizpůsobují přesně kontrolovanému prostředí, venkovní prostředí bez klimatizace se stává nehostinným. (To se již stalo, když se lidé stali závislými na klimatizaci. Američané tráví v průměru 95 % svého času uvnitř budov.)

Také tráví stále více času online, v digitálních a virtuálních prostorech. Aby to bylo možné, technologie je integrována přímo do jejich mozků a těl. Sofistikované fyziologické senzory a pumpy neustále upravují chemii těla, aby je udržely zdravé, a brzy bez nich nemohou zůstat naživu. V mozku jim rozhraní počítač-neuron umožňuje přístup k internetu rychlostí myšlenky a telepatickou komunikaci mezi sebou. Obrázky a videa jsou dodávány přímo do jejich zrakového nervu. Oficiální oznámení mohou být také doručována přímo do jejich mozku a inzerenti jim platí za minutu, aby umožnili zasílání komerčních sdělení. Nakonec již nemohou rozlišovat mezi endogenními obrázky a obrázky zvenčí. Kontrola dezinformací může být rozšířena na neurologickou úroveň. Postupem času se jejich schopnost poznávání také stává závislou na technologii, protože mozek splyne s AI a internetem. (Opět je to jen pokračování prastarého trendu, který začal snad psaním. Gramotní lidé exportují část své kapacity paměti do písemných záznamů. Není neobvyklé, že předgramotní lidé jsou schopni zopakovat tisíciřádkovou báseň poté, co jsem to jednou slyšel.)

V této společnosti základní fyzické fungování, sociální interakce, imunita, reprodukce, představivost, poznání a zdraví, to vše vstupuje do oblasti zboží a služeb. Nové zboží a služby znamenají obrovské nové trhy, nové oblasti pro ekonomický růst. Ekonomický růst je nezbytný pro fungování měnového systému založeného na dluhu. Transhumánní ekonomika tedy umožňuje pokračování současného ekonomického řádu.

Hippies odmítají jít touto cestou a ve skutečnosti zvrátit část technologické závislosti, která je již normální v roce 2022. I to se již děje. Moje děti se narodily s menšími technologickými zásahy než já. Hippies se odvykají od farmaceutických rekvizit ke zdraví, v některých případech akceptují vyšší rizika a dřívější úmrtí, ale z dlouhodobého hlediska se těší větší vitalitě. Vracejí se – už se vracejí – k přirozenému porodu. 2 Do určité míry obracejí znamenitou dělbu práce, která charakterizuje moderní společnost, pěstují více vlastních potravin, staví více vlastních domů a přímo se zabývají uspokojováním svých materiálních potřeb na úrovni jednotlivce i komunity. Jejich životy se stávají méně globálními, méně závislými na technologiích a více místními. Znovu rozvíjejí atrofované kapacity lidské mysli a těla a objevují nové. Protože běžně nepoužívají technologie, aby se izolovali od všech hrozeb a výzev, zůstávají silní.

Protože Hippies získávají zpět rozsáhlé oblasti života z říše zboží a služeb, jejich společnost převrací známý ekonomický řád. Role peněz v životě klesá. Úročený dluh již není základem jejich ekonomiky. Spolu se zmenšující se finanční sférou vzkvétají v rostoucí ekonomice darů nové způsoby sdílení, spolupráce a výměny.

Hippies vidí práci jako něco, co je třeba přijmout ve správné míře, ne minimalizovat. Efektivita ustupuje estetice jako primárnímu průvodci při vytváření materiálů a estetika integruje celý proces pořizování, používání a vyřazování materiálů. Jako jednotlivci, ve svých komunitách a jako globální kultura věnují své tvůrčí schopnosti kráse nad měřítko, zábavě nad bezpečností a léčení nad růstem.

7. Velké dílo

Dnes vidíme první známky toho, že se celé lidstvo rozděluje na dvě společnosti. Co když si navzájem požehnáme ve své volbě a budeme se snažit udělat pro ni místo? Klidně se může stát, že Transhumani a Hippies se navzájem potřebují a mohou si navzájem obohatit život. Za prvé, protože ráj kontroly je fata morgána, hmotný svět bude navždy zasahovat do Metaverse způsobem, který roboti a AI nebudou schopni řešit. Někdo bude muset opravit děravou střechu na farmách počítačových serverů. Transhumani nikdy plně nerealizují cíl nahradit lidskou práci prací strojovou. Budou však vyvíjet technologie založené na abstrakci, výpočtech a kvantitě v mimořádné míře, které mohou být za určitých okolností použity pro Hippies, když budou čelit výzvě vyžadující tyto technologie. A mohou sdílet zázraky umění a vědy, které vytvářejí na své transhumánní cestě.

Obě společnosti sdílejí určité výzvy a žijí na společné planetě. Pokud má jedna z nich vzkvétat, budou muset spolupracovat. Snad nejvýznamnějším společným problémem je řízení a sociální organizace. Zatímco transhumanistický Metaverse má dnes podtext totalitní centrální kontroly, nemusí tomu tak být. Lze si snadno představit decentralizovanou digitální společnost, stejně jako si lze představit centralizovanou společnost s nízkými technologiemi. Mnoho starověkých společností bylo přesně takové. Žádná cesta, Transhuman ani Hippie, nejsou důkazem proti odvěkým metlám tyranie, občanského násilí a útlaku.

Vlastně ani tomu, co bylo právě napsáno, tak úplně nevěřím. Stále rostoucí kontrola nad hmotou, kterou transhumanismus vyžaduje, jde ruku v ruce se sociální kontrolou. Vycházejí ze stejného pohledu na svět: pokrok se rovná vnucování našeho řádu chaosu. Vzhledem k tomu, že všech 60 „stakeholderů“ nové iniciativy WEF Metaverse jsou velké korporace, které touží po podílu na odvětví ve výši 800 miliard dolarů, lze bezpečně předpokládat, že technologie Metaverse bude komplexně použita k rozšíření a konsolidaci moci korporátní vlády.

Není to tak, jak někteří lidé říkají: „Technologie je neutrální, záleží na tom, jak ji používáme.“ Technologie má v sobě zabudované hodnoty a přesvědčení svých vynálezců. Objevuje se v sociálním kontextu, naplňuje potřeby společnosti, naplňuje její ambice a ztělesňuje její hodnoty. Vynálezy, které se nehodí, jsou marginalizovány nebo potlačovány. Některým takovým technologiím, jako jsou ty v holistickém zdraví, se daří na blízkých předměstích oficiální reality. Jiná, jako jsou zařízení s volnou energií, chřadnou v dalekých končinách neskutečnosti, takže násilně odporují tomu, co autority se znalostmi věří, že je skutečné. Není to ani hodnotově, ani systémově neutrální. Oba se demokratizují. První, vyžadující mnohem méně odborných znalostí a high-tech infrastruktury, vrací medicínu lidem. Ta doslova decentralizuje a demokratizuje moc .

Naproti tomu většina lékařské technologie transhumanismu staví obyčejné lidi pouze do jakési spotřebitelské role. Spolkněte tuto pilulku. Přijměte tuto injekci. Implantujte si toto zařízení.

Nicméně ve výše uvedených slovech-já-ne-zcela-věřím je pravda. Bez ohledu na hodnoty zakotvené v technologii stojíme před zásadnější volbou, než jakou technologii použít nebo odmítnout. Představte si, co by technologie sledování dokázala, kdyby byla řízena lidmi ve vládě, spíše než korporacemi a pro vládu lidem. Představte si, že by každé vládní rozhodnutí a výdaje byly plně transparentní. Tato myšlenka vychází z jednoho z principů, které jsou hlubší než technologie: tím je transparentnost. Lži, pomluvy, utajování a kontrola informací mohou proměnit jakoukoli společnost, a to jak dobu kamennou nebo digitální, v peklo. Dehumanizace může totiž proměnit jakoukoli společnost v naprostá jatka. Příběhy dobro versus zlo mohou totiž proměnit jakoukoli společnost ve válečnou zónu.

To znamená, že my, kteří bijeme na transhumanistický poplach, máme více práce než jen oponovat určitým technologiím a politickým mocnostem, dokonce více než budovat paralelní instituce. My Hippies můžeme trochu nebo hodně vrátit technologii. Můžeme dál používat internet, auta, bagry, řetězové pily a lovecké pušky. Nebo se jich možná po generace vzdáváme. Možná zase kopeme základy domu krumpáčem a lopatami. Možná se vrátíme ke kolu nebo oslu. Necítím však žádné vzrušení z budoucnosti, která je pouze návratem do minulosti. Jsem si jistý, že zázračné technologie, které umožnila lidská cesta Separace, jsou zde z nějakého důvodu. Čistá melodie osamělé pastýřské píšťaly nesnižuje hodnotu symfonického orchestru. Oba vyjadřují milostný vztah k hmotě.

Otázkou tedy je, co je před námi za ono Velké dílo, které je společné pro jakýkoli technologický kontext? Co je tou pravou revolucí, revolucí vědomí, která nikoho nenechá chřadnout v totalitním lékařsko-digitálním vězení?

Na takové otázky vám v tuto chvíli nenabídnu stručné nebo pěkné odpovědi. Samotné otázky totiž mají větší sílu než mají odpovědi na ně. Nabízí nám soucit se všemi lidskými bytostmi. Vracejí nás k pravdě naší vzájemné existence. Připomínají nám, že stejně jako my jsme se nevzdali svých bližních, tak Bůh se nikdy nevzdá nás. Nalaďují nás na vědomí, že kdyby byla naše situace beznadějná, nebyli bychom tu, abychom se s ní setkali. Žádají nás, abychom zvážili, kdo jsme a proč jsme tady; co a proč je lidská bytost . Ať už bude revoluce jakákoli, určitě dojde až do těchto hlubin.

Znovu se tedy ptám, co je to před námi za Velké dílo? Odmítněte, a to klidně zuřivě jakoukoli odpověď, o které vaše duše ví, že je nepravdivá, jakkoli lichotivě může znít vaší spravedlnosti. Buďte mírní ve svých úsudcích, aby jasnost záměru měla nějaký prostor pro svůj růst. Buďte vděční, když objevíte radost, lehkost a humor, které nám toto Velké dílo zpřístupňuje. Buďte si jisti skutečným vědomím, že jsme připraveni to vše uskutečnit. Radujte se z obnovení našeho milostného vztahu se světem z hmoty a z masa.

Zdroj: https://www.technocracy.news/the-link-between-transhumanism-and-the-metaverse/

Líbil se Vám dnešní článek? Zvažte prosím podporu Myšpule Světa! Bez Vaší podpory by byl tento projekt dlouhodobě neudržitelný!

PODPOŘTE PROSÍM MYŠPULE SVĚT !

https://myspulesvet.org a video kanály Myšpule Svět jsou projekty investigativní občanské žurnalistiky financované výhradně ze soukromých a osobních zdrojů a z Vašich darů.. Přispějete-li na jejich provoz a udržení, tak přispějete dobré věci v boji za lidská práva a svobodu nás všech!

Finanční dar mi můžete poslat na KB čú.:27-1399760267/0100 do zprávy pro příjemce pouze napište prosím: „dar Myšpuli“

Za jakoukoliv Vaši případnou podporu Vám s pokorou a úctou děkuji! Vaše Myšpule