Světem se šíří covidová tyranie, přičemž v zemích tzv. Five eys (USA, Velká Británie, Kanada, Nový zéland a Austrálie) je situace nejhorší, zavádění nového světového řádu je zde v plném proudu…

Svobodný svět přinesl tuto zpověď přímo z Austrálie, jde o odstrašující ukázku toho, jak by to velmi brzy mohlo vypadat i u nás. Občané braňme se dokud to jde, brzy může být pozdě…

Tento článek jsem se rozhodla napsat hlavně proto, aby se lidé ve světě dozvěděli pravdu o tom, co se v Austrálii děje. Je psaný podle pravdy a mé osobní zkušenosti, nic není z druhé ruky.

Austrálie má k dnešnímu dni (září 2021) už 18 měsíců neprodyšně zavřené hranice s okolním světem. S několika pauzami jsou zavřené i hranice mezi jednotlivými státy. Na silnicích jsou betonové zátarasy a policii neproklouzne ani myš. Některé rodiny bydlí jen několik kilometrů od sebe a neviděly se celé měsíce. K lockdownu milionů lidí kolikrát stačí i jeden jediný pozitivní případ covidu. Očkování jde kupředu šnečím tempem, my přece nemáme kam spěchat, když tu skoro žádný covid nemáme. Když se letos v červnu objevila varianta delty v Sydney, najednou se s očkováním spěchat začalo, ale zase nebylo čím očkovat. Komunita je rozdělena do dvou skupin, první je ráda, že jsou hranice zavřené, stejně nikam necestují a nijak se jich to netýká. Druhá skupina zuří. Austrálie je jedna z nejvíce multikulturních zemí, minimálně polovina lidí má rodinu a příbuzné v zahraničí. Do té patřím i já.

Moje matka je vážně nemocná a moc času už jí bohužel nezbývá. Po nekonečném čekání na zázrak, že se hranice konečně otevřou, jsem došla k prozření, že čekám marně. Tohle bude trvat ještě hodně dlouho. Nejenže nikdo nesmí do Austrálie, ale nikdo nesmí ani odsud! Každý, kdo chce vycestovat, si musí požádat místní autority o povolení. Napoprvé bylo mé povolení zamítnuto. Umírající máma není dostatečný důvod k vycestování. Přitom jednou z výjimek je právě soucitný důvod. Až po odvolání a přiložení lékařské zprávy potvrzující diagnózu a dokladu, že moje vlastní matka je opravdu moje příbuzná, mi byla udělena milost. Jenže zase nebyly k sehnání žádné letenky. Což o to, z Austrálie do Evropy by se místo našlo, dokonce i za přiměřenou cenu, ale nazpátek už by se člověk nedostal. Takže jsem se modlila, ať máma vydrží, a pomocí cestovního agenta čekala na zpáteční letenku. Důvod je ten, že každý, kdo se vrací ze zahraničí (nebo i z jiného australského státu), musí podstoupit nucenou 14denní karanténu v místě, které mu určí vláda. Nejčastěji se jedná o hotel, který střeží státní policie. Tím pádem jsou místa velice limitovaná a každý stát má jen určitý počet lidí, které může denně přijmout. Takže v obrovském letadle, které pojme i 500 lidí, jich pak sedí nejvýš 15. O karanténě ale až později.

Asi po měsíci čekání se pro mě konečně našla letenka na cestu zpátky. Kromě běžných příprav na cestu jsem si navíc pořizovala kopie o povolení k vycestování, potvrzení o mém ukončeném očkování a příletovou kartu do Čech. Nikdo mi nedokázal říct, jestli před cestou musím mít PCR test, tak jsem se rozhodla, že si ho pro jistotu nechám udělat. Problém je v tom, že výsledek nesmí být starší než 3 dny, ale obvykle trvá 2-3 dny, než to laboratoř pošle. To byly nervy. V sobotu ráno, 6 hodin před odletem, jsem konečně tiskla výsledek. Uf!

Moje rodina mě vezla na letiště do Brisbane. Naše auto bylo jediné, které odbočovalo k odletové hale, a jediné, které tam parkovalo. Všude policie. Po výslechu, co tam děláme, a ukázání letenky jsem se se špatným tušením a slzami v očích rozloučila s manželem a dětmi. Snad je ještě někdy uvidím… Odbavování nebralo konce, každému odvážlivci úředníci kontrolovali úplně všechno, dokonce i znovu volali na imigrační, jestli opravdu máme povolení k výjezdu ze země. Jako kdybych se vrátila v čase do komunistických let. Po hodinách čekání jsem prošla pasovou kontrolou do potemnělé odletové haly. Všechny obchody zavřené, židle na stolech, svítila jen ta nejnutnější světla, aby v hale nebyla úplná tma. Jak v nějakém apokalyptickém filmu, blesklo mi hlavou. Letěla jsem se společností Qatar Airlines. Jediná aerolinka, která létání do Austrálie ještě nevzdala. Moc nás nebylo, každý cestující měl celou řadu sedaček pro sebe, takže let byl dlouhý, ale pohodlný.

O 24 hodin později jsme přistáli v Praze. To byl teda rozdíl! Všude lidi, obchody otevřené, prostě živo. Bez jakýchkoliv otázek, jestli jsem očkovaná, odkud letím, jestli mám nějaké příznaky covidu, jsem prošla pasovou kontrolou a objala svého tátu. Ta radost, že tu konečně po dlouhé době zase jsem, ta svoboda oproti australské šikaně. Lidé můžou cestovat, můžou chodit na koncerty, můžou se vzájemně navštěvovat, můžou téměř normálně žít!

Moje radost však neměla dlouhého trvání. Týden po příletu do Prahy mi Qatar poslal e-mail, že mi ruší zpáteční letenku. Udělalo se mi špatně od žaludku. Tak a je to tady, moje noční můra se naplnila. Teď tu uvíznu jako desetitisíce dalších Australanů po celém světě, kteří se už celé měsíce marně zkouší vrátit do své země. S hrůzou jsem poslala e-mail svému agentovi, který mi vzápětí volal, že ani on sám nechápe, jak mi Qatar může jen tak zrušit letenku, kterou mám potvrzenou i zaplacenou. Bohužel jsme zjistili, že australská vláda opět snížila už tak nízká čísla lidí, kteří se smí vrátit, a já, protože jsem měla letět ekonomickou třídou, jsem byla vyškrtnuta mezi prvními. Je to sice neetické a nefér, ale člověk s tím v momentální situaci nic nenadělá. Agent mi poradil, že má jediná šance na dřívější návrat je, že si k už tak dost drahé letence připlatím navíc dalších 5300 australských dolarů (cca 90 000 Kč) za business třídu. A že našel jediné volné místo na 31.10. a měla bych po tom okamžitě sáhnout, jinak mi nezaručuje, že se dostanu zpátky do Vánoc. Byl teprve srpen!!! Úplně jsem se zhroutila. Jak tohle vysvětlím v práci? Jak to řekneme dětem!? Nejmladšímu je teprve šest, to jako budou celé tři měsíce bez mámy? Měla to být cesta na tři týdny a i tak se jim to zdálo dlouhé… Navíc nikdo mi nezaručí, že i ten let na konci října nebude zase zrušený. Příšerná situace. Celé následující dny jsem žhavila telefon i e-mail, požádala jsem o pomoc všechny, kdo by mi mohli (a měli!) pomoci: australskou vládu, ambasádu (mám dvojí občanství), politiky v místě mého australského bydliště, tisk, média… dokonce jsem psala i dopis australskému ministerskému předsedovi, což je nejvyšší člověk hned po britské královně. Říkala jsem si, že mi přece MUSÍ někdo pomoct. Já bych přece bez zpáteční letenky nikdy neodletěla, věděla jsem, že by to bylo rizikové. Po určité době jsem zjistila, že kromě mého agenta mi nikdo pomoci nechce. Naše australská vláda už vůbec ne. Tu vůbec nezajímá, v jaké situaci se kvůli jejím nesmyslným nařízením ocitly desetitisíce jejích občanů. Že jsou mnohdy bez peněz a bez střechy nad hlavou a bez jakékoliv naděje, že se jejich situace v blízké době změní. V očích vlády jsme si to zavinili sami, přece nám říkali, ať sedíme doma na zadku. Tak teď to máme. Ještě teď se mi z tohoto bezpráví chce zvracet.

Spojila jsem se se skupinou na Facebooku, která se jmenuje “Australané uvízlí ve světě” (Australians stuck around the world). Byla jsem ohromená, že tato skupina má bezmála 18 000 členů! Oficiální číslo lidí, kteří se marně snaží vrátit se domů, je daleko větší, k dnešku asi 38 000 lidí. Po přečtení příspěvků jsem upadla do ještě větší deprese. Tolik lidí v naprosto zoufalých situacích, tolik utrpení a beznaděje. To je jak v nějakém poválečném filmu. I když mám doma malé děti, jsem jenom jedna z mnoha. Šance na můj brzký návrat jsou pramalé. Zjistila jsem, jak je těžké tohle všechno vysvětlit svému okolí. Nikdo v Čechách nechtěl pochopit, jak je možné, že já, občan Austrálie, matka malých dětí, nemám šanci dostat se domů. Co to je za psycho?

Můj agent mě jako jediný denně informoval o tom, jak se věci vyvíjejí. Dal mě na čekací list na všechny další lety Qataru do Brisbane. Opakovaně je urgoval, že po tom, co mi provedli, by mě měli zařadit na další let přednostně. Australská vláda moje prosby buď ignorovala, nebo mi dávala rady tipu jestli mám strach o své duševní zdraví, ať si najdu někoho, kdo si se mnou popovídá. Opravdu rada nad zlato.

Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se opravdu až do konce října zpátky nedostanu a budu ráda, když se to povede aspoň tehdy. Bylo hrozně těžké mluvit se svou rodinou a vidět svoje děti zoufalé a ubrečené, jak se pořád dokola ptají, kdy už se konečně vrátím.

Uběhlo několik týdnů. Jednou večer, kdy jsem zase dělala všechno možné, jen abych nepropadla úplnému zoufalství, ke kterému přispívala i smutná situace s mojí mámou, jsem si jen tak otevřela svoji on-line rezervaci, abych se aspoň ujistila, že let na konec října je nadále potvrzený. A pak jsem to viděla! Dřívější let na půlku září byl najednou potvrzený! Myslela jsem, že mě šálí zrak, tak jsem to šla ukázat tátovi, jestli i on vidí to, co já. Bála jsem se uvěřit tomu, že to je pravda. Bohužel v Austrálii už byla noc, tak jsem musela čekat na ráno, aby mi to můj agent potvrdil. Celou noc jsem nejen nespala, ale ani nedýchala, tolik jsem si přála, aby to byla pravda. Konečně zpráva od agenta, že to tak opravdu je, a že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Následující tři dny do odletu byly stejně stresující jako dny předtím, bála jsem se, co se ještě stane, vyplnila jsem stohy dokumentů a dotazníků pro australskou vládu o mém návratu, objednala se na PCR test, což naštěstí bylo daleko jednodušší než v Austrálii, navíc výsledek jsem měla za 6 hodin od odběru. Až do chvíle, kdy jsem seděla připoutaná v sedadle na palubě téměř úplně prázdného letadla směřujícího z Qataru do Brisbane, jsem si konečně vydechla úlevou. Letím domů!!! Teď už bude všechno v pořádku. Jak jsem se mýlila! Čekala mě další noční můra v podobě nucené karantény.

Jak jsem již naznačila, všichni lidé bez výjimky musí po příletu do Austrálie podstoupit 14 dní v nucené karanténě. I když letí ze země s téměř nulovým výskytem covidu.

Na letišti v Brisbane nás všech asi patnáct šťastlivců po pasové a celní kontrole a po vyzvednutí zavazadel nahnali do prostoru za mřížemi, odkud jsme pak hromadně šli do příletové haly, kde jsme po jednom chodili k okénku, za kterým seděla policie, a tam jsme se dozvěděli, kde budeme v karanténě. Byla jsem hrozně ráda, když mi sdělili, že budu v hotelu na Gold Coastu, kde i bydlím. Pak nás nastrkali do autobusu a jeli jsme. Z Brisbane je to asi hodina cesty. Celou cestu jsem všem nadšeně telefonovala a posílala zprávy, že jsem tu australskou pevnost opravdu dobyla a že dokonce jedu rovnou na Gold Coast. Původně jsem si myslela, že zůstanu v Brisbane.

Úsměv z tváře mi zmizel se zastavením autobusu. Opět nás uvítala policie a začala nám vyhrožovat, co všechno se stane, pokud jen vystrčíme nos z pokoje nám určeného – výše pokut za nedodržení předpisů, dokonce i hrozili vězením za ohrožování obecného zdraví. Všichni se chovali, jako když jsme nějací vězni s leprou, nikoliv slušní občané vracející se domů. Naposledy jsem se nadechla čerstvého vzduchu a pak vyjela výtahem do svého pokoje. Za dveřmi jsem našla balíček s jídlem a vodou. Pokoj je typický hotelový pokoj s postelí, malým stolkem a židlí a koupelnou. Byla jsem unavená po dlouhé cestě a celkově psychicky vyčerpaná, tak jsem se najedla, osprchovala a šla spát. Vzbudila jsem se už za několik hodin, klasická nemoc po změně časového pásma, jsme tu o osm hodin napřed. A pak to na mě nějak celé dolehlo. Co tu jako budu celé dva týdny dělat? V malém prostoru, kde sotva udělám pár kroků, bez čerstvého vzduchu, ani okno nejde otevřít. Balkón tu taky není. Z pokoje vůbec nesmím, jedině rychle otevřít dveře s rouškou na puse a vyzvednout si za dveřmi na zemi krabičku s jídlem a vodu, což je 3x denně. Jak tohle může být legální? I vězni mají nárok na alespoň jednu hodinu pobytu na čerstvém vzduchu a mohou i regulérně opustit svoji celu. My ani to ne. S vězením to má hodně společného. Rodina mi může poslat balíček, který je prohledaný, jestli neobsahuje alkohol nebo cigarety, což je tu zakázané. Cigarety úplně, alkohol má denní limity. Dvakrát během prvního týdne mi dělali PCR test na covid. Zdravotnický pracovník zabuší na dveře, já musím s rouškou na obličeji otevřít, postavit se zády ke dveřím a nechat si udělat stěr. Už dvakrát mi přišel negativní výsledek. To ale zdaleka nestačí, abych zdejší autority přesvědčila, že opravdu nemám covid. Poslední test budu mít dvanáctý den karantény, a pokud bude také negativní (jak by nebyl), pustí mě domů do domácí karantény. Tohle je úplná novinka. Musím nadále zůstat doma až do 16. dne, pak jít na další PCR test a pokud i ten bude negativní, až poté se budu moci zapojit do “normálního” života (normálního v Austrálii už není skoro nic), to znamená budu moci opustit své bydliště, vzít děti ven a konečně se také vrátit do práce. Za karanténu také budu muset zaplatit, kolem 3000 australských dolarů, což je v přepočtu kolem 50 000 Kč.

Neznám žádnou jinou zemi, která by měla taková drastická opatření, jako má Austrálie. Přijde mi, že australská vláda se vyžívá v trápení svých občanů. To jsme si dovolili moc, že jsme měli tu drzost vycestovat ze země, tak teď si tu v karanténě budeme odpykávat svůj trest a přemýšlet nad tím, jaký trestný čin jsme to spáchali. Přitom lidé tu necestují z dlouhé chvíle nebo jen tak pro potěšení, většinou jde o rodinné tragédie. A místo toho, aby je po složitém návratu jejich rodina a přátelé psychicky podpořili, vláda je na dlouhých 14 dní zavře pěkně na samotku.

Moje děti mi právě přišly zamávat pod okno. Přesvědčit se, že jejich máma tu opravdu je, a uvěřit, že už brzy budeme zase spolu. Ještě 8 dní… to už zvládnu! Nic jiného mi ani nezbývá.

Petra Craig