Myšpule, Chvaleč LP 2023

Dnešní příspěvek bude trochu jiný, ač tematicky související s obsahem mého blogu. Po dlouhé době přišel čas na umění. Na poezii současnosti ačkoliv ta moc poetická není. Ale i ve chvílích osudových, ba právě v nich lze napsat báseň dokonce možná ještě lépe než v dobách dobrých, které, mám tušení, již navždy pominuly. Tak snad se mýlím.

Jistota práskání polínek
v doruda rozpáleném obdélníku domácího krbu,
před kterým nebyl prostor pro pochyby,
skončilo jako kdy\ž utne.
Když si jen v krajce cudné vyholené nahoty vešla
a za tebou dveřmi drze nakoukl ledový vzduch
právě končící lednové noci.

Chvěla jsem se vzrušením. Mrkala touhou opilá slzami
bolestí, prázdnem…
Nocí co nezdobí kanárčí píseň,
nocí co nevoní dobytčí trus.
Nocí přikrytou duchnami třpytek
na tváři zamrzlých úsměvů
a nikdy nesplněných slibů,
touhy a výčitek zpytování.

Pohled do nitra zabolí
úměrně s přísností, která mu patří
a taky s lítostí nad rozlitým mlíkem
marnosti, která se nikdy už nevrátí zpět
Skončila lednová píseň
oslava života, lásky a smrti.

A taky lesa
A taky tebe
A laciné noci z výprodeje
Schovaná v ulitě slinuté
ze spacáku marnosti
tak snaživě drmolíš mantru proti všednosti
Zní tak exoticky!
Přitom však patřičně, na to,
že dohrkotala sem až z opačné poloviny světa

Slova síly i lásky
a s pevností vůle přichází
nečekaný účinek
úlitba té správné chvíle
až se kolemjdoucím zamotala hlava
v níž ovšem stále sní si
své sobecké, růžové sny.

Přetékajícími prachy, laciným šampaňským na oslavu chvíle co nepříjde,
a taky mlaskavým sexem
a růžolící prasečí chlípností světce
jenž ke stáří raději podal demisi
a sestoupil se soklu
kde dosud drolil se kamínky pískovce
kamínky čistoty a ryzostí umělcova dláta.
Klaksónem hlasitě zatroubíš na pozdrav
k tak trochu předstírané radosti
sousedů.

Bojí se samoty za okny chalup.

MARNIVĚ NOCÍ SIGILA PERVERZE

osamění a lásky zapaluju nadějí,
že samota skončí dalším podzimem
Ten poslední odfouk slzy z očí
dalšího zbytečného a promarněného léta.
Dalšího zpackaného vztahu
démony nepříčetnosti a chtíče

Řičeli hysterickým rykem: Ty vrahu!!!
Táhni odkud si přišel, táhni ty hajzle tam kam patříš!
Táhni odsud a posvěť se cestou jméno Tvé
Ty utrapnělý nájemče žiletek
a břitev domýšlivých
a lacinem se blýštících diskoték.
Nad Bílým kamenem ve vzpomínkách
tančil ovíněn vaječňákem útžek
milostné písně na očůralém kousku Harmassanu –
toho papíru prdelí našeho společného dětství

Osud se ti do očí vyzývavě smál
nikdy nevyřčenou otázkou nahlas:
jestli mu na to zase skočíš?
A ty, se zpěněnou hubou a slepenými rty
v nichž usilovně oslintáváš půlku jointa
už od snídaně, od samého rána skouřena
přemýšlíš jak si láskyplným vrněním kočky
zpříjemníš ten jinak nahořklý den.

Osud na tvé počínání civí
s otevřenými ústy
jak si s ním vyběhla!
Oplatíš ten pohled a navrch přidáš úsměv
podtržený kočičími drápky
Ta nechtěná nekonečná esej
právě skončila…
Drmolíš svou báseň cedíc ji mezi zuby
do ticha Chvalečské noci

19.leden

Líný chlad devatenáctého ledna
přesně na den zrození důstojného otce.
Jenž mě svým čůrákem vetkal do pavučiny
vzájemných vztahů bez dobrého konce
vetkal do skutečnosti

otevřel okno života

matčinými rodidly zbyteček naděje vzal
a přitom smál se
a slastně přivíral oči
netuše kolik bolesti způsobí
vteřinami rozkoše na vždy
jediný akt trochu malicherné lásky.

Pak léta výchovy nejprve rudé
pak jen prachy smysl mají života
a míra svobody měřené výší osobního konta, které
poslední zbytečky odejme Nový řád světa
budován touhou psychopatů na budoáru
tvořen úlisnou touhou po kontrole všeho, vždy a všude.
Po touze mít, po touze vlastnit, po touze po vlastní důležitosti,
ta má být měřítkem úspěchu Být?

Vlastnit společnou Zemi, tvůj kraj a nakonec tebe
zavřít do okovů věčného otroctví z nějž není úniku!

Může být aspektem Božího díla, kdo Satatna vzývá
a symboly onanuje?

Nad láskyplně budovaným fašismem pod pláštíkem
v lásce a pravdě
pojmenovaném Demokracie?

Démos a Krátio! Oblbuje
hlavy všech kdo nechtějí slyšet
kdo nechtějí vidět.
Snad kvůli strachu.
Tak s hadrem na hubě
dobrovolně kráčí do otroctví
hlupáci netuší
že dobře už bylo.

Že svět budují si
co nepůjde žít.

Falešnými sliby zrádných politiků
opilých pocitem moci
děvky šlapou chodníky cizích pánů.
Kurvy národa, zrádci co zradou přepíší ústavu i dějiny
ke zradě použijí virus
co rozumí politice
ve vhodnou chvíli mizí
a ve stejně vhodnou objeví se
a vraždí vakcínami zbytečnou bolestí
a hloupostí všech kdo si šlehli injekci smrti

ono nechutné Biblické znamení šelmy
bez nějž nepůjde kupovat ani prodávat.
Vakcínou falešných slibů a bolesti bez jakékoliv budoucnosti
hlupáci budují svým dětem svět
co sami nechtějí mít.

Chce se mi zvracet
když vidím ty hrůzou vytřeštěné oči
za okny nekonečného lockdownu.

Jak do sluchátka tiše práskají souseda
který tuše ten podvod nepodvolil se touze
cizích pánů co jeho svět rozdělují těm nejvíc nenažraným.
Nebojí se, ví že není co ztratit
protože naděje již včera potupně pošla údivem
nevěřila by kolika práskačům
udělá radost svým profilem na amatérech
svou rolí v laciném a trochu oplzlém pornu
po rozkoši toužících vyděděnců
kteří ztratili ponětí o jakémkoliv smyslu.

A tak jen honí a pera si čechrají
pyšní pávi na konci času
za soumraku Bohů na východě.
Ti, co nepodvolené označují
za proruské šváby

A všechny ty co nechtějí se zúčastnit
jejich temných rituálů
jejich malé smrti.

Výkřiky touhy po nekonečné rozkoši
Nesmějí se.
Nekřičí.

Janovo proroctví
Ezechielovi halucinace
Biblickou moudrostí
Vatikán s jarmulkou
falešně vrtí nekonečnou lží
přitom dusí se smíchem
protože ví, co jiní jen tuší
a mnozí ani to ne.

Ano pane!

Ne pane!

Nejlepším otrokem
je ten, kdo o svých okovech neví
nejlepším pánem ten,
kdo netouží panovat,
kdo netouží vládnout.

V churavém pokoji po krátké noci
poklidným ránem čpícím potem černého oře
a vonící dlouho nevětranou
zatuchlinou.

Hysterické tahy štětce
nanášející impasto oleje a života
po probdělé noci
ve které zabloudil včerejší sen
Urputnou snahou na ploše
zachytit pocit, trefit náladu,
hloubku i tvar.

Oř zaržál když ucítil z palety strach
vzpíná se, na zadních zuřivě tančí
po setnici s touhou po kobyle
ryčeje smíchem nad tou urputností
kopyty stepuje k obrazu námět,
teprve ten, který se předevčírem zdál.

Za okny pableskuje odlesky loňského sněhu
záblesky Chvalče se špičkou kostela
s červenou bání
a stromem oběšence v pozadí.

Co do krajiny dospělosti patří
jak mrtvá milenka
oběšená na klice
z neznalosti.
Prokletí vražedné magie.

Čert ze stěny potměšile zírá
ti do klížících se očí
za jejichž víčky už číhá
tak milosrdná tma.

Čechravými, trochu lacinými tahy
opelichaného štětce
do plátna vyrýváš olejové slunce
v barvě olova
ve vůni terpentýnu
se zbytky poctivě schované nenávisti
ke všemu lidskému
nedbaje toho, jak lidskost ti sluší.

Končí zlý sen
pokaždé tak hrozně šedivým ránem?

Do prázdna potichu ptáš se
neočekávaje kloudnou odpověď
sama sebe, přitom ji od dětství znáš!

Opepřena potřebou naděje
že změníš co změnit již nelze
okořeněna špetkou nepatřičnosti
pokaždé když nějaký soused napíše udání
o tvém ne příčetnosti.

Tak čekáš, trpělivě
čekáš nedbaje rizika
čekáš, zda ještě přijde
přitom vnímáš bezradnost
svého počínání.

Chápeš svůj úděl?
Máš své otrocké číslo?
Jsi loajální?

Světo-občan
poslušně podroben
a zcela loajální
novému řádu světa
vyžadovaném psychopaty
v Moskvě i ve Washingtonu,
v Kremlu i v Bílém domě,
mladý globální leader
touží po neomezené moci
od čerta k ďáblu
rosí se potem krůpějemi potu na čele
stékají po tváři
stanou se svěcenou vodou
očekávaného stáří
co už je za rohem.

Marně ho odeháníš
marně se vzpíráš osudu
co jiné potěší
tebe však sejme.

Bojíš se chudáku churavý
oblben pastí myslí křemíkové inteligence
s IQ šest tisíc a něco málo navrch
a k tomu falešnými příběhy z televize.
Vyhoď ji, proboha, vyhoď ji z okna
jinak to nepřežiješ. Ani tohle nechápeš?
Jak trpké je probuzení
když zjistíš pravdu, že všechno je lež.
Když spatříš svět
jaký skutečně je, ne jakým zdá se být…

Nejistota nevraživě z nebe zírá
přímo na tebe líbá tě
sluneční svit vyšívá do duše ornamenty zítřka

Není to prdel. Nemáš co ztratit.
Snad jen ten lednový chlad
vystřídá marnost bláta.

Marnost, co vypadá tak svatá.
Jen další lež, přízrak pláže
na monitoru počítače
se ti vysmívá do ksichtu.

A falešná hlasatelka řízena umělou inteligencí
tě manipulativně masíruje sliby
co nejdou splnit.

Přesto je slibuje.
O zítřku, o lepším světě,
o pedofilech na hajzlu Trutnovského nádraží
snaživě zpívá píseň
jenže taky falešně.

Flašinet na náměstí u kašny dohrál
tu nechutnou hru
prohrál. Lízni si. Co máš?
Ukaž to, přišel ti zelený král?
Sedma a Eso. Pokládáš.
Prohráváš duši. Ty to víš s jistotou
ostatní jen tuší.

Nekřič vedle v pokoji spí děti
co netuší co je ještě čeká

Myšpule – leden 2023

Obohatila či oslovila vás dnešní poezie?

PODPOŘTE PROSÍM MYŠPULE SVĚT !
https://myspulesvet.org
a video kanály Myšpule Svět jsou projekty investigativní občanské žurnalistiky financované výhradně ze soukromých a osobních zdrojů. Přispějete-li na jejich provoz a udržení přispějete dobré věci v boji za lidská práva a svobodu nás všech!

Finanční dar mi můžete poslat na KB čú.:27-1399760267/0100
do zprávy pro příjemce napište prosím: „dar Myšpuli“

Za jakoukoliv Vaši případnou podporu Vám s pokorou a úctou děkuji! Vaše Myšpule