Je to již bezmála osm let, co jsem napsala esej pod názvem Země hojnosti. A v ní jsem se tehdy pokusila zabývat se jakousi vlastní analýzou a zamyšlení se nad tím, co je to vlastně stát. Z této eseje bych ráda úvodem ocitovala jednu její část, zabývající se právě tím, co je to vlastně stát. Nazvala bych to něco jako „Stát coby mentální konstrukt“.

Pocit „Já jsem“ nezbavený egoismu totiž nejsem já, nebo vy, uvažujete-li o sobě, ale je to pouze jakýsi náš popis sebe sama, obsahující kromě obecných pravd typu: jsem muž, nebo jsem žena, měřím 182cm, mám hnědé, krátké zvlněné vlasy, nyní probarvené červeným melírem, jsem blond, a k tomu také jakési polopravdy typu jsem žurnalista, makléř, bankovní úředník, lékař, umělec apod. přisuzující nám jakýsi sociální statut, společenskou roli, spíše než nás skutečně charakterizující popis, která ovšem Skutečnost zabarvuje zobecňující konsenzuální charakteristikou té které role. Navíc každý máme mnoho takových rolí zároveň, mnozí jsme umělci, rodiči, sourozenci, dětmi, řidiči, cyklisty, lyžaři, turisty, chataři a houbaři zároveň.

Přestože jsem vším jmenovaným, přesto ani jedno nejsem skutečně já. Ani vy. A stejné egoistické sebe popisy se vytváří nejen na individuální úrovni, ale i v rámci větších či menších kolektivů, sociálních a etnických skupin, ale i politických stran, národů a států. Stát, ačkoliv je reálně neexistující, protože co to vlastně je stát, existuje a funguje jen díky takovému popisu sebe sama, jakým sebe sama definujeme a popisujeme my! Stát je jakýsi samostatně fungující územní celek, který má různou formu různě centralizované vlády a moci, udržované odjakživa většinou jen přímým fyzickým násilím a hromaděním materiálních statků, v současnosti jen v sofistikovanější formě v podobě peněz. K tomu se ještě přidá kontrola přístupu k informacím a plošná manipulace různými formami propagandy, neštítící se ani manipulativního zneužití umění, filozofie, a dokonce náboženství
a víry, tedy těch nejniternějších a nejosobnějších útočišť lidských duší, pro potřebu pouhého svého sebeprosazení se a sebe-identifikace, tedy vlastně jakéhosi „z-existenčnění se“, tedy procesu fyzické seberealizace pouhého mentálního konstruktu konsenzuálně pojmenovaného (česky) jako „stát“!

Tato, ve skutečnosti neexistující věc, stát, ovšem vládne neomezenou silou nad našimi životy, existenčními prostředky, existencí… Ve skutečnosti neexistující, pouhý mentální konstrukt naší vlastní mysli, pojmenovaný „stát“, nám však vydává doklady, rodné a úmrtní listy, cestovní pasy, stará se o naši bezpečnost a zdraví, vybírá od nás daně, vytváří a prosazuje zákony a disponuje, oproti jednotlivci, skutečnou „mocí“ vynucující si poslušnost fyzickým násilím, odejmutím svobody, ale až smrtí! A my, oslové zbabělí, sklopené uši, shrbené krky, mu to s různou měrou hlasitosti brblání o nespravedlnosti systému, ani nezmůžeme se na jasná a přímá slova, takoví ubozí osli jsme, neustále trpíme. A toto neexistující nic, mentální konstrukt našich šílených zbabělých lidských myslí, zatím nenápadně, zato velmi vydatně a neustále více, sílí a tyranizuje nás a ovládá a cenzuruje a
manipuluje, ale hlavně: vraždí!!!

Tento reálně neexistující konstrukt našich vlastních myslí nás vraždí nikoliv po jednotlivcích, nebo po stovkách či tisících, on nás vraždí po milionech a stamilionech! A my, osli ubozí, místo abychom toto neexistující krvelačné monstrum v našich vlastních myslích,
okamžitě zrušili, nejen to, pokud možno i vymazali veškeré vzpomínky na to, že úžasné, láskyplné, mírumilovné obyvatelstvo nádherné planety Země překypující hojností a dostatkem, bylo někdy tak naprosto šílené, že dovolilo jedné patologické společenské
myšlence, aby jej málem vyvraždilo. Takže už věříte, že největším problémem současného lidstva, je jeho celoplanetární společenský superegoismus? Jste ochotni nechat se zabít výplodem své vlastní sobecké mysli? Opravdu chcete zůstat navždy odsouzeni do role
poslušného osla, smířeného přijmout svůj osud určovaný jeho absolutním pánem, rozhodujícím o každém jeho přežvýknutí, každém kroku, celém jeho životě i smrtí? Chcete zůstat uvězněni v okovech něčeho tak krvelačného, brutálního, násilného a tupě a pokorně
čekat, až na vás přijde řada. Alespoň budu mít klid, řekne si jistě mnoho z vás. Jistě to budete, ale budete stejně klidní, když si uvědomíte, že to, co vás kdykoliv nemilosrdně zabije, bude-li to chtít, je reálně neexistující výplod vaší vlastní chorobně smýšlející mysli!
Moderní státy jdou v metodách této manipulativní sebeidentifikace vytvářející extrémně silné pocity jejich skutečné fyzické existence ještě mnohem dále. Umocňují v nás dojem své skutečné existence svojí personifikací, zosobněním se, třeba prostřednictvím různých státních
svátků a oslav. Výročí založení českého státu, náš stát slaví narozeniny! Veselme se, blahopřejme mu. Ale komu vlastně? Patníku na hranici? Parlamentu? Budově vlády? Strakově akademii? Pražskému hradu, nebo Vladislavskému sálu, prezidentovi, státnímu
znaku, nebo komu vlastně? Kdo je Ten, kdo slaví narozeniny? Odpověď je zcela prostá a nasnadě: nikdo takový prostě neexistuje. Je to jen náš vlastní výmysl, blud, naše představa, které jsme ovšem my sami dali takovou moc, že nás teď absolutně ovládá a dokonce vraždí.

Myšpule / Země hojnosti. / str. 11

A nyní analýza obsahu pojmu „stát“ podle Valerie Viktoroviče Pjakina. Co je to tedy stát? Stát jevlastně jen organizování způsobu přežití národa. Kterýkoliv složitý sociální systém, nebo supersystém má jen určité možnosti přežití a jeho rozvoj je limitován množstvím a také možnostmi zdrojů, které má k dispozici, a které musí být stejné nebo vyšší než je tlak okolí (okolních sociálních systémů). Nedostatek zdrojů a z nich plynoucích možností je pak potřeba a možno vždy kompenzovat pouze zvýšením kvality řízení. Ve vztahu ke státu to pak znamená to, že vždy existuje jistá spodní limita či hranice možností každého národa (což může být třeba počet příslušníků národa, jeho průmyslová výroba, věda a vzdělávání, ozbrojené síly, bezpečnost, produkce a jiné) vytvářející pak společně právě stát, bez něhož by ovšem přežití takového národa nebylo vůbec možné.

Podle Pjakina je tedy stát vlastně systém samořízení společnosti, který umožňuje její rozvoj nebo alespoň možnosti přežití národa, bez kterého by takové další přežití národa bez ztráty vlastní kulturní identity asi ani nebylo vůlbec možné.

V minulých dobách rozvoje naší současné civilizace, v době prvobytně pospolné, stačilo na vytvoření státu jen pár desítek lidí z jednoho rodu nebo plemene. Avšak při styku s jakoukoliv větší pospolitostí, v otázkách využívání zdrojů potřebných k přežití (pole, lesy, voda) se méně početná skupina odebrala buď na méně výhodné a nebo méně úrodné území, nebo se ve všem více početné pospolitosti podřídila nebo ustoupila a zaplatila za to ztrátou své kultuní identity a přijetím kultury početnější pospolitosti. To je vlastně onen princip tavícího kotle, podle kterého je dodnes formována hlavně západní společnost. A nebo se vstupovalo do společenství s početnější komunitou, přijímajíc do své kultury rovněž prvky kultury této početnější skupiny obohacujíc tím i kulturu vlastní. Tak vznikala nová pospolitost s novou, společnou kulturou, v rámci které byly ovšem zachovány rovněž některé prvky kultury jednotlivých etnik spojených do této nové pospolitosti. Tímto způsobem se uskutečňuje prolínání kultur různých etnik a národů v rámci většího společenství nazývaného stát. Příkladem by mohlo být přežívání různých národních kultur v rámci uceleného Ruského státu ve kterém dochází k prolínání a vzájemnému obohacování kultur různých etnik a národů. Tento princip obohacování a vzájemného vážení si různých kultur se ukazuje jako vhodnější než zmiňovaný princip tavícího kotle, ve kterém jednotlivé národy časem zcela ztrácí svoji původní kulturní identitu (USA), tvrdí Pjakin.

Nutnost sjednocování různých národních kultur do jednoho společného státu v rámci kterého se jednotlivé národy nemusí vzdát své vlastní kultury a za situace, kdy jsou jednotlivé národy schopny mít svoji vlastní státnost i stát se stává stále významnější dominantou dalšího rozvoje civilizace na planetě Zemi. Je to tak proto, že v souladu s rozvojem civilizace rostlo i množství lidí, které by si i vlivem vnějších okolností a faktorů mohlo dovolit vytviořit svůj vlastní národní stát.

V současnosti ekonomové uvažujíc o ekonomické efektivnosti argumentují, že ekonomicky je trvale udržitelná pouze ekonomika, která má svůj vnitřní trh spotřeby (počet obyvatel) minimálně 400 miliónů lidí. A je to opravdu tak, že malé státy si nemohou dovolit ufinancovat velké ekonomické projekty. Proto si například Sovětský svaz s počtem obyvatel 300 miliónů lidí mohl dovolit ufinancovat vlastní vesmírný program a nebo stavět velkoobjemová dopravní letadla s dlouhým doletem jako například IL-86 a IL-96. A pro stavbu takových velkoobjemových letadel se museli i tak velké státy jako nepříklad Francie, Německo, Španělsko, Velká Británie spojit a sjednotit a to i za účasti velkých firem, aby si vůbec mohli dovolit postavit takové letadlo jako je třeba Airbus SE.

Takže co je to „stát“? Stát je státnost, území + výsostné vody + vzdušný prostor na kterém se rozprostírá výlučná moc státu a žije obyvatelstvo v rámci daného území. A stát jako funkce je přitom také samořízení společnosti – národa, které zajistí její rozvoj a nebo alespoň její přežití bez ztráty kulturní identity a to při neustáklém působení vnějších faktorů. Když uspořádání nějaké země nedokáže zajistit další přežití etnik – národa bez ztráty kulturní identity ani ochranu národa, pak daná země má sice státnost, ale nemá stát, protože nemůže využívat svoje zdroje v souladu s potřebami daného národa, což rovněž znamená že ta země žije ve stavu otevřené a nebo skryté koloniální závislosti.

A státnost je pak určena a podmíněna objektivními potřebami společnosti v řízení na profesionální bázi na rozdíl od marxistického učení o tom, že podstatou státu a státnosti je utlačování společnosti vládnoucí menšinou nebo třídou, což ve svém důsledku ale znamená, že v komunismu nebude stát existovat. Ale dokud bude existovat společenská potřeba řízení úloh celospolečenského nebo regionálního významu na profesionální úrovni, tak do té doby bude existovat a rozvíjet se jak státnost, tak stát právě jako subkultura řízení a jí odpovídající instituce.

Ve sktečnosti ale není problém většiny utlačované vládnoucí menšinou, kterého se účastní řídící aparát vládnutí společnosti, projevem státnosti a její podstaty, ale je to jen vedlejším efektem davo-elitárního způsobu řízení společnosti, způsobeným nesprávností v ní vládnoucích morálních a etických principů.

Ćímž se dostáváme k úloze hledání takového uspořádání státu, ve které by stát co nejoptimálněji využíval tvořivého potencionálu svého obyvatelstva. Rozvoj státu, který je orientován v prvé řadě na rozvoj tvořivého potenciálu svého obyvatelstva umí správným způsobem odolávat tlaku vnějšího prostředí, ve které daná společnost žije. Budoucnost má tedy takový stát, který je organizovaný tak, aby mohl neustále rozšiřovat možnosti tvořivého potenciálu svého obyvatelstva, hlavního to zdroje možnosti přežívání a přetrvávání státu a jeho schopnosti odolávat tlaku vnějšího prostředí i vnitřním destrukčním procesům.

Jinými slovy řečeno, a na to lidé dnes pod vlivem propagandy dost často zapomínaj, tak stát tu je pro lidi a lidé se spojují do státu, lidé tu nejsou proto, aby fungoval stát, ale stát je tu pro to, aby lidé přežívali a stát je chránil, aby se mohli rozvíjet. Dokud tu je stát, tak je i požadavek státu na lidi, aby rodili a vychovávali děti stát tedy vlastně apriori žádá lidi toho státu, aby rodili děti. Stát tedy existuje pouze potud, dokud lidé mají za primární cíl žít a rozvíjet se a zabezpečovat se a to bez ztráty své kultuní identity. Ztrátou kultuní identity národa pak tento národní stát zaniká.

Možnosti ovládání pak předurčují podle vzniku státnosti rozdělení států na dvě skupiny: Státy, které vznikly přirozeně a postupně s jejich historickým vývojem, do něhož patří i války a sňatky panovnických dynastií a jiných forem přechodu územních teritotií od jednoho státu k jinému a nebo vytvářením nových států (např.Rusko, Velká Británie, Francie, nebo Japonsko) a druhou skupnu pak tvoří státy vytvořené buď nějakou iniciativou nebo přímo z vůle jiných států, které vyprojektovali tento nový stát pouze na základě svých vlastních zájmů a potřeb. Klasickýmii příklady takových uměle vyprojektovaných států pak jsou například Belgie vytvořená roku 1830, Rumunsko vytvořené roku 1878 a Československo vytvořené roku 1918.

Vytvoření takových nově vyprojektovaných státních útvarů je však možné pouze tehdy, pokud jejich nové státní uspořádání odpovídá potřebám a požadavkům globalizace. A globalizace je dle Pjakina objektivně probíhající proces koncetrace řízení výrobních sil na planetě Zemi. Tento proces nelze ani zvrátit ani zastavit. Ale stejně jako jakýkoliv jiný proces je možné a v tomto případě dokonce potřebné i tento proces globalizace řídit. A i když je proces globalizace objektivní proces, tak jeho řízení má ryze subjektivní charakter. Což znamená, že řízení procesu globalizace se uskutečňuje v souladu s nějakou konkrétní koncepcí řízení.

V procesu řízení, což je vlastně jen proces realizace moci, tak můžeme určit pět druhů, či typů takové moci:

Koncepční moc je moc nad ideemi vyplývajícími z uspořádání společnosti, které přetrvávají v lidském společenství v průběhu mnoha generací a rozhodovací pravomocí lidí, kteří jsou schopni takové idee měnit, formulovat a přivádět do života. Koncepční nebo konceptuální moc je ve své podstatě autokratická, tedy neovlivnitelná nikým, kromě jejího nositele.

Ideologická moc pak zabaluje koncepční moc do nějaké lépe „stravitelné“ či přijatelnější formy pro obyvatelstvo, či pro národ.

Zákonodárná moc je vytváření právních norem a zákonů řídíci sociálně-společenské procesy tak, aby byly v souladu s přijatou koncepcí.

Soudní moc dohlíží na dodržování přijatých zákonů a právních norem.

Výkonná moc pak v praxi realizuje přijatou koncepci v rámci zákonů a právních norem.

A koncepce je pak ten vlastní celkový záměr, představa o uspořádání života v dané společnosti jako celku. Formovat koncepci života společnosti pak znamená také predikovat to, jaká má být společnost v budoucnosti. Predikace je z latinského slova „predicto“ – předpovídat. A řízení v tomto slova smyslu není jen pouhé vytyčení cíle, ale znamená korigovat řízení společnosti směrem, který je v souladu s přijatou koncepcí.

Již od počátečních stádií rozvoje lidské společnosti se v ní vždy objevovali lidé, kteří zabezpečovali právě řízení společnosti. Přičemž v období prvobytně.pospolném to byli žreci, kteří formulovali koncepční a ideologické základy života té které občiny a pak zde byli takzvaní vůdcové, kteří přímo řídili život občiny v souladu s přijatou koncepcí, tedy vykonávali vlastně to, čemu dnes říkáme „státnost“. Přesně podle stále narůstajícího počtu obyvatel začal všeobecně převládat život vázaný na stálé sídlo. A tehdy začalo být pro občinu významné chránit si území, které zabezpečilo potřebné zdroje pro přežití a rozvoj občiny.Přičemž hranice tohoto území bylo potřebné přesně vytyčit až tehdy, kdy zdroje území přestali dostačovat pro všechny a nebo dokud zdroje území nebyly využívány jen jedním rodem či občinou. Až teprve když si životní pomínky vynutili potřebu ovládání území kvůli kontrole a ochraně zdrojů, tak tehdy vznikly hranice území a také cosi, čemu dnes říkáme vlastnické právo. A tehdy také vznikla potřeba výstavby samostatného územně-správního celku, kterému dnes říkáme stát.

A tento stát se nám poslední dobou tak trochu „zvrhl“. Už jen nechrání území národa a jeho zdroje a neřídí rozvoj národa v souladu s přijatou koncepcí, tedy nevykonává pouze oněch pět druhů moci, ale zneužívá je i pro cíle, které již vůbec nejsou v souladu s koncepcí společnosti, nebo jsou dokonce spíše v souladu s cizí koncepcí. K přijetí takového řízení v souladu s cizí koncepcí pak využívá právě ideologickou moc a k jejímu všeobecnému přijetí používá propagandu. To je přesně to, čeho jsme svědky právě dnes. Ale právě pod vlivem propagandy tomu přestáváme rozumět. A to je špatně, protože ideologická moc stále narůstá. Je pro tento cizí cíl zneužito vše, je veřejnosti nezostyšně lháno v médiích, jsou vytvářeny falešné a vylhané příběhy (typicky 11.září a následná válka proti terorismu, nebo nedávno proběhnuvší speciální vojenská operace s názvem Covid mylně veřejností chápána jako pandemie nebezpečné virové nákazy. Přičemž ve skutečnosti to byla pouze „mediální“ pandemie politického viru, s nějakým ohrožením zdraví to nemělo vůbec nic společného. A rovněž se kvůli tomu nestydatě manipuluje s historií, která je překrucována a vykládána v souladu s ideologií a koncepcí, leckdy skrytou či tajnou.

Jsou nás dnes již miliardy a pro státy vlastně nepotřebných a zbytečných bytostí, jakýchsi darmožroutů, které je potřeba vyhubit jak obtížný hmyz, jak nás pojmenoval a jak o nás prohlásil jeden psychopat z WEF, přitom však zároveň miliardy svobodných, nezávislých lidských bytostí obdařených mnoha zázračnými vlastnostmi a schopnostmi, obdařených myslí, pamětí, pocity, emocemi, vědomím i jedním společným kolektivním super vědomím, kterému ovšem ve své lidské namyšlenosti říkáme nevědomí, aniž bychom vlastně vůbec pochopili, co že to skutečně je, a co to pro nás znamená a jaké možnosti bytí nám to otevírá. Že jsou nás miliardy individualit vzájemně oddělených pouze tenkou a neviditelnou slupkou ega, ovšem ve skutečnosti jsme pak všichni jen Jedno.

My všichni lidé jsme Jedno, tedy jeden, opravdový člověk, Adam Kadmon, tedy ten, který byl Bohem stvořen ku obrazu svému.

Ke všem změnám k lepšímu světu, k vykročení na cestu do nové Země hojnosti,potřebujeme jediné: ODVAHU.

MÍSTO ZÁVĚRU VÝZVA K NENÁSILNÉMU ODPORU:

Výzva všem svobodomyslným a vědomím obyvatelům planety Země k aktivnímu nenásilnému odporu. Přišel čas první skutečné celoplanetární revoluce, čas konce zmanipulovaných národních států, fungujících na základě falešné či zcela vylhané ideologie, a řídící se cizí a pro národ nepřijatelnou koncepcí, přišel konec této zkorumpované a lživé politiky, přišel také konečně čas ukončení násilí a válek a likvidace veškerých existujících zbraní, konec nespravedlivého, špatného a nesmyslného společenského systému. Nyní přišel čas vlády rozumu, nejen globálního, ale hlavně pozorného a přítomného vědomí. Přišel čas vrátit koncepční moc do našich vlastních rukou, kam také patří.

Braňme se, dokud máme ještě čas.

Bránit se lze, neboť se vlastně bráníme pouze nám samým a parazitům, kteří nás ovládají! Ale tito parazité nejsou někde venku, v našem okolí, ale jsou v nás samých. Je potřeba se jich navždy a definitivně zbavit.

Myšpule

PODPOŘTE prosím MYŠPULE SVĚT !

https://myspulesvet.org a video kanály Myšpule Svět jsou mediálním projektem nezávislé investigativní občanské žurnalistiky financované výhradně ze soukromých zdrojů a z vašich darů. Přispějete-li na jejich provoz a další udržení, přispějete také boji za lidská práva a svobodu nás všech!

Finanční dar mi můžete poslat na KB čú.:27-1399760267/0100 do zprávy pro příjemce napište jen prosím: „dar Myšpuli“

Za jakoukoliv Vaši případnou podporu Vám proto s pokorou a úctou děkuji! Vaše Myšpule