Archiv pro štítek: člověk

Morálka kolektivismu

Kolektivismus – základ socialismu: Amorální, ne-lidský, morbidní, destruktivní

Důležitou součástí komplexu kvalit živočišného druhu „člověk“, které nazýváme lidství, jsou třeba morálka, svědomí, soucit a mnoho dalších. Jistě jste si všimli, že přesně na tyto kvality, či hodnoty je v dnešní době často útočeno a leckdy i značně nevybíravým způsobem. Proč tomu tak je, je jasné. Je to nedílnou součástí globální politiky s cílem zavedení tzv.nového světového řádu, tedy globálního společenského uspořádání pod totalitní jednosvětovou vládou, jehož podstatou bude cosi jako celosvětový socialismus. Ovšem skutečně se to bude nejvíce ze všeho blížit fašistické diktatuře, kdy neomezená politická, ekonomicka, ale hlavně biologická moc velice malé, elitní skupinky osob bude celosvětově uplatňována na naprosto zotročený „zbytek“ lidstva, uzavřený z těchto důvodů do jakéhosi digitálního koncentráku, z něhož však již nikdy nebude úniku, protože prostě nebude kam. (Kromě směru pod zem, nebo do vesmíru, ale to pro dnes ponechme stranou).

Tomuto vysoce technologicky vyspělému otrokářskému totalitnímu společenskému systému se také někdy říká technokracie. Je založen na davo-elitářském způsobu řízení společnosti, kdy malá skupinka vědců, politiků a „odborníků“ disponuje naprosto neomezenou mocí nad všemi aspekty lidského života, k jehož totální kontrole vy\užívá nejvyspělejší technologie. Takže se můžeme začít těšit na život v technologickém pekle. A jedním z výrazných charakteristických rysů tohoto právě všude okolo nás vznikajícího nového světového řádu je kolektivismus. Zpracováno podle článku na mém oblíbeném webu sciencefiles.org.

To, co se na nás chystá, alespoň dle představ psychopatických „lídrů“ současného světa, kteří vychováni pod přísným dohledem Světového ekonomického fóra, které je však podobně jako třeba WHO, OSN a další organizace globálního významu, jen dalším nástrojem pro získání stále větší moci do rukou „globalistů“, je jakási forma totalitního celosvětového socialismu pod jednou, světovou vládou. Vmanipulování většinové masy současné populace do tohoto „Brave New World“, ve kterém bychom podle jeho tvůrců a psychopatických vizionářů neměli nic vlastnit (protože vše budou vlastnit oni), za to bychom však měli být (pod vlivem vakcíny Moderna) naprosto šťastni. Tedy v případě, že se podřídíme, budeme poslušní, a vzdáme se veškeré naší svobody, občanských práv i individuality ve prospěch vyššího, kolektivního dobra celé společnosti. Toto vyšší „kolektivní“ dobro bylo již několikrát v historii v lidské společnosti zaváděno, obzvláště v bývalém východním bloku, kde bylo obyvatelstvo podrobeno experimentu z oblasti sociálního inženýrství při budování společenského uspořádání nazývaného „rozvinutý socialismus“. Podstatou socialismu je pak tzv.kolektivismus, kdy je zájem celku vždy nadřazen jakýmkoliv individuálním zájmům jednotlivce. Takové uspořádání společnosti je pak nazýváno „kolektivismus“.

Kolektivismus je

forma vztahu mezi jedincem a společností, jehož hlavním znakem je relativní podřízení osobních zájmů zájmům společenským. Do jisté míry přirozený způsob existence člověka ve společnosti; na základě principu dobrovolnosti se utvářejí skupiny společně kooperujících jednotlivců, spojených společnými zájmy a úkoly. Nebezpečí přílišného kolektivismu vyplývá zejm. ze ztráty individuální odpovědnosti člena kolektivu.Kolektivismus se tak stává součástí sociálních utopií usilujících vytvořit nový, spravedlivý sociální řád na základě kolektivistických principů a potlačení individuality. Za určitých podmínek (při absenci demokracie) může kolektivismus přerůst v totalitní unifikaci postojů a chování vnucovaných jednotlivcům ze strany politicky nebo vojensky silné autority; proto je také někdy mylně ztotožňován s totalitarismem.

Následující text byl publikován již v roce 1944. Z dnešního úhlu pohledu to zní jako anticipace všeho, co charakterizuje současné, bohužel pouze domněle demokratické (reálně ovšem fašistické) tzv.západní společnosti současnosti:

  • partikularismus,
  • skupinová totalita [vzpomeňte si na všechny ty domněle znevýhodněné skupiny vyznačující se především závistí a nenávistí k většinové kultuře],
  • patologické zařazování jednotlivců do skupin,
  • přijetí skupinových cílů jako vlastních cílů,
  • nenávist k těm, kteří jsou mimo vlastní skupinu a neusilují o skupinové cíle,
  • usilování o moc kvůli moci samé, abychom ji mohli uplatňovat nad ostatními,
  • podřízení morálky, svědomí a svobody skupinovému cíli, „dobru celku“,
  • brutalizace lidské pospolitosti a existence a konečně
  • Zasahování státu a jeho nohsledů do osobní svobody, donucení k tomu „chovat se slušně“,
  • etapa k totalitě byla přijata.

Autor, z jehož knihy z roku 1944 citujeme, děsivě jasným způsobem předvídal tento současný vývoj jako výsledek „pokusu žít reálný socialismus“, jako výsledku kolektivistické ne-moci.

Alexandr Solženicyn – Souostroví Gulag:

„Jedním z neřešitelných rozporů kolektivistické filozofie je, že kolektivismus, i když je založen na humanistické etice rozvinuté individualismem, je v praxi možný pouze v relativně malých skupinách. Protože socialismus, ačkoliv je teoreticky internacionalistický, přechází v nacionalismus, jakmile se jednou zavede do praxe, jako se to stalo v Rusku nebo v Německu, „liberální socialismus“ je podle představ většiny západních zemí pouze čistě teoretický, zatímco praxe socialismu je všude, kde byla zavedena, vždy totalitní. V kolektivismu není místo pro široký ideál humanity liberalismu, pouze pro úzký partikularismus totalitního státu.

Pokud „komunita“ nebo stát předchází jednotlivce a mají své vlastní, nezávislé cíle, kterým se jednotlivci musí podřídit, pak lze za skutečné a právoplatné členy takové komunity považovat pouze ty, kteří o tyto cíle také usilují. Z toho nutně vyplývá, že člověk požívá úcty pouze jako člen skupiny, tedy pouze tehdy pokud pracuje pro všeobecně uznávané kolektivní cíle, a že jeho plná lidská důstojnost se v takovém případě vlastně odvíjí pouze od tohoto členství a nikoli od jeho individuální kvality jako lidské bytosti. . Pouhé pojmy lidskosti, a tedy i internacionalismu v jakékoliv formě, jsou veskrze produkty filozofie individualistického pojetí člověka, jsou to pojmy, pro něž v kolektivistickém světonázoru již není místo.

Kromě základního faktu, že kolektivistická komunita může sahat pouze tak daleko, jak existuje nebo může být vytvořena cílová komunita jednotlivců, existuje několik dalších faktorů, které posilují tendenci kolektivismu stát se partikularisticky uzavřeným. Především to zahrnuje nutkání jedince identifikovat se se skupinou, které ovšem velmi často pramení z pocitu vlastní méněcennosti, jde o puzení, které lze tedy uspokojit pouze tehdy, když příslušnost ke skupině poskytuje jednotlivci určitou nadřazenost nad těmi, kteří nejsou její součástí. Skutečnost, že všechny ty agresivní pudy, které jednotlivec, jak dobře ví, musí ve skupině potlačovat, mohou dostat svobodný průchod v kolektivním jednání skupiny proti cizím osobám, je často posilujícím faktorem touhy stát se také součástí skupiny. V názvu knihy amerického teologa R. Niebuhra Moral Man and Immoral Society je ukryta jedna hluboká pravda, jakkoli málo se můžeme řídit autorovými závěry. Jak sám říká, „moderní muži mají rostoucí tendenci cítit se morálně tím, že přenechali své neřesti stále větším a větším skupinám“. Když totiž lidé jednají jménem větší skupiny, tak se zdá, že se zbavují mnoha morálních omezení, která jinak řídí jejich chování coby jednotlivců. Zkrátka a dobře, všichni jsme si již někdy v životě vyzkoušeli, hlavně v dětství a ve škole, že v partě jsme silnější.

[…]

Zatímco velcí sociální filozofové individualismu v 19. století, od Lorda Actona nebo Jacoba Burckhardta až po dnešní socialisty, jako byl Bernard Russell, kterým byla tato liberální tradice zděděna, tak získání moci jako takové se vždy jevilo jako to nejvyšší zlo, tak pro doktrinářského kolektivistu je to cíl sám o sobě. Nejen, jak Russell tak trefně zdůraznil, každá touha organizovat společenský život podle nějakého jednotného plánu, tak jako taková vždy pramení z velké části z touhy po moci, ale je ještě navíc také způsobena tím, že kolektivisté si uvědomují, že jejich úspěch bude záviset především na tom, do jaké míry jsou schopni takové moci dosáhnout.

[…]

Je poměrně jasné, že oddělení ekonomických cílů od těch politických, je nezbytnou zárukou individuální osobní svobody, a je tak proto logicky napadáno všemi kolektivisty. K tomu je třeba ještě dodat, že „přeměna ekonomické moci v moc politickou“ čehož jsme nyní svědky takřka neustále tak je jednou z neklamných známek fašistického režimu. Tato přeměna je dnes tak často požadována, protože znamená přeměnu úrovně moci, která je vždy omezena, až na takovou úroveň, ze které již není úniku. A to je hlavním principem a zároveň důvodem globálního procesu pokusu o nastolení onoho diskutovaného nového světového řádu. Takzvaná ekonomická moc, jakkoli se může stát (jak vidíme na příkladu brutálního očkovacího nátlaku v rámci falešné krona-plandemie) mocí donucovací, není nikdy v rukou soukromých osob neomezená nebo dokonalá, a hlavně nikdy není nad úplně celým životem člověka, nad všemi jeho aspekty. Ale když je centralizována současně jako nástroj politické moci, tak vytváří takový stupeň závislosti člověka na systému, který tuto moc uplatňuje, že je téměř k nerozeznání od otroctví.

Dvěma ústředními body každého kolektivistického systému je potřeba vzniku obecně přijímaného souboru společných (kolektivních) cílů dominantní skupinou a převládající touha ovládnout a využít s co nevětší možnou silou tuto skupinu k dosažení svých cílů Nezamýšleným vedlejším důsledkem toho pak je, že vlastně vzniká jakýsi nový mravní systém, který se sice v některých ohledech s tím naším dosavadním shoduje, ale v mnoha jiných mu až nehorázně odporuje. Navíc v jedné věci se již od něj až natolik odchyluje, že skoro lze pochybovat, zda to ještě vůbec můžeme považovat za nějaký morální systém, totiž v tom, že vůbec neponechává, a to absolutně žádný, prostor pro svědomí jednotlivce a jeho přirozenou svobodu spočívající v tom, že se může při rozhodování držet svých vlastních morálních norem. Kolektivismus totiž nezná ani žádné jiné obecně platné morální zásady, (to jsou ony KONY, obecně platné zákony univerzální vesmírné morálky, které každý jedinec obdařený svědomím přirozeně zná a chápe) které každý jednotlivec musí nebo může za všech okolností dodržovat. A právě tato okolnost tolik odlišuje kolektivistickou morálku od všeho toho, co jsme dosud pod pojmem morálka chápali a znali.

Princip, ve kterém se tato kolektivistická morálka liší od té naší předchozí (nazývejme ji třeba přirozená), spočívá také v tom, že stejně jako formální právo jsou i normy individualistické etiky, byť v některých ohledech nepřesné, obecné a absolutní: tedy, že vyžadují nebo zakazují obecné typické chování bez ohledu na to, zda je konečný cíl v tom konkrétním, jednotlivém případě dobrý nebo špatný. Podvod, krádež, hrubost nebo zneužití důvěry jsou vždy považovány za špatné, a to bez ohledu na to, zda v tom konkrétním případě došlo k újmě nebo ne. Takové jednání zůstává špatné, i když v konkrétním případě není nikomu ublíženo nebo je to spácháno za jakýmsi „vyšším“ účelem. I když jsme někdy nuceni zvolit si to menší ze dvou zel, zlo stále zůstává zlem. Zásada, že účel světí prostředky, se v individualistické etice jeví jako vysloveně špatná, doslova jako negace veškeré morálky, ale v kolektivistické etice se nutně stává tou nejvyšší normou. Ona totiž neexistuje žádná akce, kterou by důsledný kolektivista neměl být ochoten učinit, pokud to poslouží „dobru celku“, protože „dobro celku“ je pro něj jediným kritériem toho, co by mělo být vykonáno. Raison d’etat, ve kterém kolektivistická etika nalezla své nejjasnější vyjádření, nezná žádnou jinou hranici než svoji vlastní účelnost, která se měří tím, zda je či není tento konkrétní akt vhodný k dosažení požadovaného cíle […] Nesmí totiž existovat žádné omezení toho, co je takový systémový (korporátní či státní) poddaný (pro dobro celku) ještě ochoten udělat, ani žádný čin, v jehož vykonání by mu jeho svědomí mohlo bránit ve snaze dosažení nějakého cíle, který si společenství stanovilo, nebo který mu nařídili jeho nadřízení, aby jej dosáhl.“

Možná právě proto je ještě i dnes fašismus obecně společensky přijímán a akceptován, protože to mnohým lidem vyhovuje. Jsou zbaveni psychického nepohodlí pramenícího z obavy z vlastního špatného rozhodnutí, protože kolektiv rozhoduje za ně. Jsou zbaveni nepříjemných pocitů z „výčitek“ svědomí. Jinými slovy se dobrovolně vzdávají toho nejpodstatnějšího, co je obsahem pojmu „lidství“.

Zdroj: https://sciencefiles.org/2022/04/03/kollektivismus-basis-von-sozialismus-a-moralisch-modern-krankhaft-zerstoererisch/

Tajná věda o lidstvu jež povstalo z hlíny

Na mém oblíbeném „mystickém“ webu Gnostic Warrior, na blogu gnostického bojovníka Vočka Moe se nedávno objevil zajímavý článek o historii a vzniku člověka, o tom, že mnohé mytologické texty se ukazují jako naprosto pravdivé, o tom, jak s tím vším souvisí naše DNA, a dokonce i houby, které se také poněkud překvapivě významně podílely na vzniku života na naší planetě. Zároveň je to takové sváteční, mimořádné téma, které nám dá trochu odpočinout od toho nekonečného covido-globalistického šílenství a pekla, jímž se poslední dobou ve svých článcích zabývám především. Volný překlad článku Vočka Moe z gnosticwarrior.com přináší Myšpule.

My, lidé jsme byli od počátku formováni naší DNA, vytvářející náš život a přinášející nám nakonec i smrt, která sama vznikla z hlíny a z prachu do nějž se všichni nakonec vrátíme.Od starověku nepřetržený řetěz z vláken naší DNA, v němž jsou zaznamenány všechny události z naší zapomenuté historie, které lze nalézt v zrnkách prachu na prahu věčného života.

O tajné vědě, „O lidech vytvořených z prachu, bahna, či hlíny“ bylo již napsáno a zakódováno do lidské historie tisíce slov a to u mnoha národů světa těmi největšími světovými filozofy, historiky a vědci. Od starověkého Egypta až po Féničany, Řecko, nebo Čínu , ale i abrahámská písma křesťanů a Arabů, tak ti všichni již od své nejstarší historie tvrdí, že na počátku světa byl člověk vytvořen, nebo že „povstal“ ze země (prachu, hlíny, nebo bláta).

Mnoha lidem, kteří dnes čtou jakékoliv prastaré příběhy o stvoření, se zdají být většinou jen jakousi fantazijní fikcí vyprávěnou ve formě mýtů. Pouze jako jakási zhola nemožná tvrzení o našem lidském původu, která prostě nikdy nemohla být pravdivá. Ale s příchodem moderní vědy a některými objevy učiněnými v posledních pěti desetiletích zjišťujeme, že tyto příběhy vyprávěné po tisíce let jsou s největší pravděpodobností pravdivé.

I dnes ti nejzarytější ateisté a vědci jako je třeba Richard Dawkins, tvrdí, že se lidské bytosti narodily tehdy, když procesy v bahně vedly až k vytvoření oné naší slavné dvoušroubovice DNA a následně i života samotného. Ve svých knihách tvrdí, že bahno ve formě hlíny se velmi pravděpodobně naučilo samoreplikovat a nakonec tento proces vedl až k vytvoření naší dvoušroubovice DNA jejíž informace potom vytvořila život jako takový.

Toto tvrzení ovšem trochu paradoxně pochází právě od muže, který převážnou část své kariéry postavil na kritice víry v Boha, náboženství a věřících, kteří se podle něj kvalifikují svoji vírou v pouhou oběť klamu, což velice podrobně definoval ve své knize z roku 2006 s názvemThe God Delusion. Ve skutečnosti považuje víru nebo vlastně jakékoliv lidské přesvědčení, které není založeno na žádných vědeckých důkazech – za „jedno z těch vůbec největších světových zel“.

Ale bez ohledu na Dawkinsovu kritiku a jeho nevíru v náboženství je prostě reálný fakt, že mnohé z „velkých příběhů“ v podobě mýtů nalézaných v abrahámských náboženstvích začínají být dnes bezděčně moderní vědou ověřovány jako pravdivé. Proto mohou také způsobit, že i ti nejotevřenější a nejslavnější ateisté dnešního světa budou nakonec donuceni k úšklebku a rozpoznání pravdy nalezené v Písmu, aby se tak stali nejen věřícími, ale vědoucími.

Jak již bylo vysvětleno v předchozím článku na webu Gnostic Warrior s názvem Historie lidí vytvořených z bahna a hlíny , tak jeden z prvních autorů, kteří podrobně popsali zvláštní a dosud tajnou vědu o tom, co se nazývá Môt, byl fénický historik a kněz z Byblosu (tedy města knihy/bible), Sanchuniathon (fénický: 𐤎𐤊𐤍𐤉𐤕𐤍), jehož díla později přeložil Philo z Byblos do řečtiny. Sanchuniathon v knize odkazuje na jakýsi „velký vítr“, který se spojil se svými rodiči, a tomuto spojení se říkalo „touha“ (πόθος). Z jeho spojení vzniklo kvašením (tedy vlastně hnilobou) této vodnaté směsi Môt nebo Mud(bláto), z čehož následovně vzešel každý zárodek stvoření a celá generace „živého“ ve vesmíru včetně zvířat a nakonec i lidí.

O učení vzniku života z bláta Môt nebo Mud od Sanchuniathona, ale rovněž v různých dalších historických příbězích téměř všech kultur dnešního světa, které ovšem pokaždé vypráví velmi podobný příběh, již v průběhu historie spekulovalo a psalo mnoho různých filozofů, vědců a autorů, kteří různým způsobem probírali a komentovali toto téma. Jejich přesvědčení bylo takové , že různé formy života včetně hmyzu a zvířat mohou být spontánně vytvořeny z hnilobné (tedy houbami kolonizované, nebo-li hnijící) hmoty.

V 17. století teolog a historik Alexander Ross řekl :

„Lze pochybovat, zda se v sýru a dřevu spontánně tvoří červi, nebo, zda-li se brouci a vosy množí v kravském trusu nebo zda se motýli, kobylky, měkkýši, hlemýždi, úhoři a podobné organismy množí z hnilobné hmoty, která je obdařena schopností přijmout podobu toho kterého stvoření, k němuž je disponována svoji formativní silou. Zpochybňovat to ovšem znamená zpochybňovat sám rozum, smysly a zkušenost. Pokud o tom kdokoliv pochybuje, ať jde do Egypta a tam najde pole hemžící se myšmi zplozenými v bahně Nylu [Nil], k velké pohromě tamních obyvatel.“ (Alexander Ross, Arcana Microcosmi, 1652.)

Charles Darwin v prohlásil, knize The Origin of Species že „všechny organické bytosti, které kdy žily na této planetě Zemi, mohou pocházet z nějaké prvotní formy“. V roce 1837 byl Darwin přesvědčen, že „důvěrný vztah Života se zákony chemické kombinace a jejich univerzálnost činí jakékoliv jejich spontánní generování značně nepravděpodobným“, a také rozhodně odmítl myšlenku, že by pouhá hniloba již existujících organických sloučenin mohla spontánně vést ke vzniku jakýchkoliv dalších živých organismů. Jak napsal již v roce 1839 ve svém Čtvrtém zápisníku: „Moje teorie ponechává otázku spontánního generování vzniku života zcela nedotčenou.“

Německý geolog Heinrich George Bronn , který přeložil Darwinův Původ druhů v roce 1860 do Němčiny přidal posléze další, svoji vlastní kapitolu do Darwinovi knihy pojednávající o spontánním generování života v kontextu Darwinovy ​​teorie. Krátce na to Bronn publikoval esej argumentující tím, že Darwinova teorie by byla neúplná, pokud by nemohla vysvětlit původ života, o jehož spontánní generaci poskytli důkazy teprve výzkumy Priestleyho, Poucheta a dalších badatelů, jen o něco později.

Slavný britský biolog Thomas Henry Huxley , známý také jako „Darwinův buldok“ ve své obhajobě evoluční teorie Charlese Darwina, v knize Protoplasm: The Physical Basis of Life (1869) tvrdí, že život může být vygenerován složitými chemickými procesy z anorganických prvků. Britský fyzik John Tyndall ve své „Belfastské adrese“ z roku 1874 také uvádí, že život může být vygenerován z anorganických prvků.

Na naší moderní době je fascinující, že současná věda již potvrdila Sanchuniathonovu teorii, že veškerý život pochází vlastně jen z fermentace (nebo-li hnití) vodné směsi nebo z toho, co jednoduše nazýváme „plísněmi nebo houbami“. Například již v roce 2003 výzkumníci z Howard Hughes Medical Institute a Massachusetts General Hospital dokázali, že jíl pomáhá při vytváření RNA. Profesor genetiky na Harvardské lékařské fakultě Jack Szostak řekl: „Je to poměrně vzrušující, když víme, že konkrétní jílový minerál značně pomáhá se sestavováním molekul RNA.“

Dnes všechny živé organismy ukládají a přenášejí dědičnou informaci pomocí DNA i RNA složené ze čtyř typů podjednotek známých jako nukleotidy, které určují jednotlivé sekvence aminokyselin v proteinech, což je ovšem tím ústředním mechanismem života v celé biologii. ( Původ vesmíru, Země a života )

Experimenty prováděné za podmínek, které měly připomínat podmínky vzniku života na nejstarší Zemi, vedly k produkci některých chemických složek proteinů, základníc stavebních prvků DNA a RNA. Některé z těchto molekul byly také objeveny na meteoritech dopadlých na naši planetu z vesmíru, ale dokonce i ve zdánlivě „prázdném“ mezihvězdném prostoru astronomy pomocí radioteleskopů. Vědci proto dospěli k závěru, že tyto základní „stavební kameny života“ mohly být dostupné již v té nejrannější historii naší planety.

Studie z roku 2013 zjistila, že jíl (sušené bahno) mohl být místem zrodu života na Zemi. Výzkumníci z Kavli Institute v Cornell pro Nanoscale Science objevili, že jíl tvoří jakýsi hydrogel – čiliže vlastně masu mikroskopických prostorů schopných společně nasávat kapaliny jako houba. Během miliard let by mohly chemikálie uzavřené v těchto prostorech skutečně provádět složité reakce, které by postupně vytvořily proteiny, DNA a nakonec i všechny mechanismy, které pak umožňují fungování živé buňky. Hydrogel z jílu tedy dostatečně chránil tyto chemické procesy, dokud se nevyvinula ochranná membrána, která obklopuje všechny živé buňky.

Vědci v časopise Scientific Reports uvedli, že hlína funguje vlastně jako jakási šlechtitelská laboratoř drobných molekul a chemikálií, které „absorbuje jako houba“ a po miliardy let pak v ní spolu tyto chemikálie reagují až po vznik proteinů, DNA a nakonec i živých buněk.

Je důležité pochopit, že to nejsou skutečně jen pouhé mikročástice špíny nebo prachu, které se mísí s vodou, aby se poté staly jílem, který tvoří veškerý život, ale že to jsou s největší pravděpodobností mikrobi, kteří tvoří zemskou půdu, a kteří vytvářejí všechny formy života. Samotný prach totiž neabsorbuje živiny ani DNA. Jsou to mikroorganismy uvnitř něj, které tvoří prach, a které jsou také schopny absorbovat veškerou hmotu kolem nich.

To je důvod, proč výzkumníci zjistili, že to byly s největší pravděpodobností právě houby, které jako první kolonizovaly celý povrch Země, což vedlo k počátkům vzniku planetárního půdního systému, který funguje dodnes. Houby tedy byly jednou z prvních komplexních forem života na souši , které vlastně doslova „těžily“ horniny (anorganické prvky) pro minerální výživu mikroorganismů a pomalu je tím přetvářely v půdu. Houby pravděpodobně kolonizovaly zemi již během období kambria , tedy před více než 500 miliony let (Taylor & Osborn, 1996).

Podle článku zveřejněného na CBC.ca „ Houby jsou zodpovědné za život na souši v takové podobě jakou známe.

„Houby jsou naprosto neuvěřitelní chemici,“ říká profesor biochemie z McMaster University Gerry Wright. Houby totiž produkují molekuly, které lidé stále nedokážou reprodukovat v laboratoři, a před námi se začíná objevovat sotva malý kousek špičky ledovce z toho všeho, co se od nich můžeme naučit.

Profesorka biologických věd na Cardiffské univerzitě Lynne Boddyová říká: „Houby jsou těmi hlavními činiteli likvidace odpadů přirozeného světa, protože rozkládají mrtvou organickou hmotu a tím z ní uvolňují živiny do půdy, které jsou pak k dispozici rostlinám, aby mohly pokračovat ve svém růstu.“

Tímto způsobem se v čase všechno znovuzrodí což znamená, že celá tato pavučina života je vzájemně propojena a to právě prostřednictvím hub.“

Jinými slovy řečeno, houby svým vlastním zvláštním způsobem „požírají smrt“, a tím vytvářejí nový život.

Hyfy hub tvoří mohutné podhoubí, které vzájemně spojuje stromy a rostliny v podzemí jakousi speciální houbovou dálnicí – jednak přepravující živiny a také vysílající signály o případném nebezpečí.

Článek z roku 2006 publikovaný online časopisem Science uvedl: „Evoluční inovace a expanze suchozemské bioty by mohly trvale zvýšit intenzitu chemického zvětrávání a tvorbu jílu, čímž by se vytvořila nová úroveň ukládání organického uhlíku a akumulace kyslíku.

V roce 2009 studie publikovaná The New Scientist přišla s hypotézou, že se základní stavební kameny DNA mohou spontánně tvořit z těch chemikálií, o nichž se předpokládalo, že byli přítomné již na nejstarší Zemi, a že by tedy vznik DNA skutečně mohl předcházet vlastnímu zrození života . Vědci z University College London vygenerovali RNA pomocí chemikálií, které velmi pravděpodobně existovaly již na velmi rané Zemi, což ukazuje, že RNA by se zde skutečně mohla vytvořit naprosto spontánně. Což je poměrně silná podpora myšlenky, že život na našem světě začal právě vznikem RNA“.

The New Scientist prohlásil; „Konvenční moudrost je, že život založený na RNA nakonec přešel na DNA, protože DNA je lepší na ukládání informací. Jinými slovy, původně RNA organismy postupně vytvořily první DNA.

Pokud je to pravda, jak by se tím život změnil? Moderní organismy mohou přeměnit nukleotidy RNA na nukleotidy DNA, ale pouze pomocí speciálních enzymů, jejichž výroba je poměrně dost nákladná z hlediska energie a materiálů. „Musíte vědět, že DNA pro vás udělá něco dobrého, než něco takového vymyslíte,“ říká Switzer.

Říká, že příběh dává větší smysl tehdy, pokud by nukleotidy DNA byly již přirozeně přítomny v prostředí. Organismy by je mohly přijmout a použít a později vyvinout nástroje k výrobě vlastní DNA, jakmile by se ukázalo, jak výhodná ta molekula je – a jakmile by jejich přírodní zásoby začaly docházet.

„Organizmy mohly využít přirozeně se vyskytující DNA a teprve poté si vyvinout nástroje potřebné k tomu, aby si vytvořily svou vlastní“

Rané organismy musely nejspíš hledat materiály právě tímto způsobem, říká Matthew Levy z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku. „První Země byla pravděpodobně jen jakýsi krvavý nepořádek,“ říká s bohatou nabídkou všech možných výběrů.

Nedávno zjistili výzkumníci analyzující vzorky z bahna z různých míst na západě Spojených států, že nové struktury DNA zřejmě vychytávají a „asimilují“ určité geny z mikroorganismů v jejich prostředí. Tyto extra dlouhé řetězce DNA, které vědci pojmenovali na počest fiktivních mimozemšťanů ze Star Treku ‚Borg‘, protože také asimilují znalosti a technologie jiných druhů.

Jill Banfieldová , geomikrobioložka z Kalifornské univerzity v Berkeley, řekla: „Začali jsme s kouskem bahna a 10 biliony kousků DNA“.

Podle Cal State Berkley : „Jeden vzorek odebraný z bahna na jejím pozemku obsahoval úsek DNA naplněný geny o délce téměř 1 milionu bází – a více než polovina genů byla nová. Tento lineární úsek DNA měl na začátku a na konci také zvláštní vzor bází, odlišné úseky opakující se DNA mezi svými geny a dvě místa podél sekvence, kde mohla začít duplikace DNA – což naznačovalo, že Borgové mohou vytvářet kopie sebe sama. Dohromady to naznačovalo, že nejde jen o náhodnou směs genů.“

Borgové jsou struktury DNA „ne podobné těm, které jsme dosud viděli“, říká Brett Baker, mikrobiolog z University of Texas v Austinu. Jiní vědci souhlasí s tím, že nález je vzrušující, ale zpochybnili, zda jsou Borgové skutečně jedineční, a zaznamenali podobnosti mezi nimi a jinými velkými ECE.

Nedávno jsem informoval o nové studii, která nalezla kousky genetického kódu (DNA) v drobných částicích prachu, které jsou stavebními kameny pro všechny obratlovce, včetně lidí. Vědci zjistili, že tyto kousky genetického kódu byly zakódovány a umístěny na větší chromozomy, přičemž zjistili, že tyto drobné „částečky prachu“ jsou ve skutečnosti důležitými stavebními kameny pro všechny obratlovce.

V neposlední řadě je v prachu, který se nachází v našich moderních domácnostech, lidská kůže a DNA. Ve skutečnosti je to jedna z hlavních složek veškerého domácího prachu.

Studie z roku 2008 zjistila, že vzorky životního prostředí z vnitřních povrchů prachu se skládají převážně z buněk lidské kůže a bylo zdokumentováno, že obsahují zhruba desítky mikrogramů celkové DNA na gram prachu. Vědci zjistili, že lidská DNA byla detekována v 97 % z 36 vzorků prachu.

Lidé se každý den zbavují odumřelých kožních buněk po milionech. Tyto rozkládající se šupinky kůže přistávají všude kolem nás, kde žijeme ať to je doma nebo v práci, které se pak živí různými mikroskopickými organismy, jako jsou houby a roztoči, jejichž úkolem je požírat rozkládající se hmotu.

Nově vyřazená šupina na kůži je „dokonalou potravou pro houby a roztoče, kterým se dobře daří rozkládat organické hmoty.

Vědci se domnívají, že houby tak mohou buď rovnou tvořit jakýsi výživový doplněk stravy pro roztoče, nebo mohou mít nepřímý účinek tím, že rozkládají lidskou srst a kůži, a tím ji činí pro roztoče dostupnější. Mezi houbami a HDM totiž existuje vzájemný vztah.

S výše uvedenými vědeckými důkazy a historií vyprávěnou téměř všemi kulturami po celém světě o tom, že lidé byli stvořeni a formováni prachem, je obtížné tvrdit, že jsme produktem pouze nějaké chemické reakce. Naše DNA a věda o veškerém životě na Zemi nám říkají něco jiného.

Jsme totiž součástí prachu. Prach jsme byli a v prach se obrátíme, neříká vám to něco?

Přesněji řečeno, jsme doslova ale i obrazně potomky organismů z prachu.

Jak tvůrci, tak ničitelé, kteří jsou vnitřně, externě a věčně spojeni s biosférou Země formující nás i svět kolem nás.

Slova jsou převzata z Genesis 3:19 , kde Bůh řekl „člověku“, že se bude dřít, bojovat a potit se ve snaze získat potravu ze země. Potom se vrátí do země, protože odtud byl vzat na počátku – jsi prach a v prach se obrátíš. Zdá se, že toto poselství bylo pochopeno tak, že se vztahuje na nás všechny.

„Jako každý otec má soucit se svými dětmi, tak se Hospodin slitovává nad těmi, kdo se ho bojí. Neboť ví, jak jsme byli stvořeni; pamatuje si, že jsme prach . Pokud jde o smrtelníky, jejich dny jsou jako tráva; kvetou jako polní květ; Přejde totiž vítr a je to pryč a jeho místo už nikdo nezná.“ ( Žalm 103:13–16 )

Zdroj: https://gnosticwarrior.com/