Tajné deníky
Myšpule chvilka pro poezii
Papoetika
Zkomolena jest přepečlivě vybranými slovy, jenž jemně zaoblí se do bezrožného n-úhelníku nekonečně emotivního světa
PaHájku
Kdesi ve Ve Smíru
si starou ptačí píseň Pamatuje. Návrat moře.
Poslední marmeládu na Zemi před Tím posnídá!
Hájku: Květy třešní. Tam je učitel (pokyne rukou směrem do neurčita) v lese. V lese?? On je Les! Krása bez poznámek až dosud byla cestou
A kde máš To? Co by se dalo popsat jako vysoko letící Racek
Při pohledu na To se mu srdce zastavilo Světlem, v temnotě noci.
Ony si totiž již někdy tohle všechno oblékly! Sedící vrány na to pokývly probodnutému srdci Univerza našeho vlastního Světa
Před jejím Duchem se pohnulo nebe nad vodami, co bylo tam? Žádná lstivost, žádná neupřímnost, jen šumění vln. Pohnula se do i mimo mysl, večerní mraky vědomí. Jen pár vteřin před jejím sklizením do kvantového cloudu. Do mysli ůlu. Bez Naděje Se
Čekal to. V přitažlivosti přicházejícího Svědomi hraje si s řekami
Věčné přepojování Srdce divočinou, vlhkým lesem.
Být Světlem sama sebe, způsobuje vcelku
Rozumné dovádění vln.
Pocit vlhkého písku z pláže mezi prsty na nohou
dodál chybějící sebevědomí Tomu kdo Tančí…
Mantry síly:
Ps! Ryj ci! Hmm Zul En Daf Kab
En Daf Kobryj! Hmm! Ci zul Ps
Formule druhá:
Pssss! Ryj ci!!!
Hmmmmm Zul en daf kab!
Formule třetí:
Thas Cul Div Omej!
Jé Lud Civ Gom Thjá!!!
Formule čtvrtá:
Cedkyz narlup hopviz!
Sykced turlan zhovip
Cedkyz narlup hopviz!
To nejsi Ty
To nejsi Ty
kdo hledáš se ještě v padesáti
mezi údery kapek bubnujícím k lepším zítřkům
však jednou jistě přijdou.
Konejšíš své vlastní
jen trochu vystrašené Já
tulící se deštěm k srdci
láskou co nikdy nepřijde
Ty, co hledáš se
v tom stepu deště
i tam kde nejsi
stepující v rytmu tak trochu falešného blues
ve kterém hledáš se,
jenže to nejsi Ty.
Najdi se, jestli to dokážeš
utiš svou mysl i dech,
najdeš se v tichu kde roste mech
Ani To však nejsi Ty.
Dětský pláč line se
zmoklou mokrou modrou stanu –
plátnem konejší Tě
střípky skutečnosti kousky snu tam,
kde končí každé léto, kde už nevadí.
To ale nejsi Ty!
A dál po sobě se neptej,
nehledej se více
neb nejsi hoden vysvětlení
To nejsi Ty.
Museum Punku
Pičaj Pavlica v čajovně života
Osudy vaří z vody a čaje
a z máty, zázvoru a Máje.
Sněm čtyř čůráků a jednoho kokota
v barokním rámu z montážní pěny
a falešného krámu ovšem ze zlata
oznámil všem čímsi posedlým Rusem
jen z ulice
náš společný příběh v muzeu Punku
hluboko do desky zůstane vryt
již navždycky.
Karle
Statný jasan u statku v Karle stával sám, větvemi s větrem se pral. Spojen k bolesti netečným společným osudem být sis tak přál…
Ostnů na pile co mu okusují kůru nedělí i všedních dnů jak neoblíbené líné pondělí co válí se týdnem jak zakyslý smrad nudy a dlouhé chvíle. Mám bát se, snad?
Co oči spatří pod drnem? Když sundají si brýle, klapky z očí do zvonivých úderů kopyt tajemného oře
co v půl čtvrté ráno v Uhlířově dole mnicha v sedle vezl pomalu končící nocí, nebo začínajícím ránem.
Kočka drápkem odškrábne si další den z kalendáře, pro případný pocit, že reklamace nebude to pravé. Přátelství bývá hravé dokud nedostaneš Šach. Mat.
A maso pravé ze stehenní kosti synovcova předevčírem. Fialová projde nenápadně kolem v růžové minisukni dodávající té barvě trochu na sex-apealu.
Usmála se do večera ladně. Na pampeliškách z padáků usne pod peřinou a nevzbudí ji nic. Možná voda ve spacáku, když bude dosti ledová.
Lehne si na břicho, bolí jí za krkem z věčného čumění vzhůru ke hvězdám které vlastně nejsou. Tím končíš, odejdi a už se nevracej!
Jak velká je, to neví se, okraj jí hlídají, tím cílem společným, ač třeba se neznají, je co dál je utajit, před lidmi raději. A vzít jim tím naději. Na další sen, na další jsem.
Sen stal se luxusem, v Novém řádu světa. Vesmír však tomu co je nerozumí. Kam kráčíš kopyty? Zdar koni! Jejich dusot zní soumrakem údolí chladu.
O fous kočky těsně po poledni, ale o píď před vůní oběda hladově vyhlíženého korporátními strávníky, co závislí na éčkách, sexu a pivu, v určený čas u stolů v obrovské jídelně Světa. Jsou hladoví.
Mlsně čekají a hovory ukrajují ten tak líně plynoucí čas. Závodní dovolená letos nebude neuhrazená. Zítra jde na noční. Toalety jsou mimo provoz. Použijte východ v druhém patře jednopatrové budovy. Montovny západu na východě.
Co prý si na něj zas Rus zoubky brousí. Tvrdilo lejno z Bundestágu, poslední pikantní fáma z tureckého Berlína, jen zatím bez Islámu. Co v žilách mu tančilo tisíce Berlíňanů v rytmu dunícího techna. Nenech se mýlit, spát půjdou až ráno, ale až za další den…
A do něj se protančí extází a dýmkou cracku, neznají nesnází, nejhůř je vždycky když dojde. A nezáleží na množství, dojde zkrátka nakonec vždycky.
Letěla jsem na kole nesmysly po kraji s větrem o závod o čepici s kšiltem a flísovou mikinu bez kapuce. Netopýr mi dělá vítanou společnost, soupeří v mávání křídly se strážným andělem, co k tomu divadlu na loutnu hraje tiše…
Kniha výsledků
Mým prvním, jediným a hlavním snažením nechť je snaha o bezchybnost.
Nárůst i úbytek životní síly se přímo odvíjí od kvality našich činů. Proto je bezchybnost konání pro bojovnici tím jediným, oč má ještě smysl se vůbec snažit.
Počínání beze smyslu opaří i ledový den v Karibiku.
Bezchybností činů i myšlenek v prostoru opuštěném nejen slovy a nesplněnými sliby vyřčenými jen tak, snad z nudy či snad z rozpaků z možné nepohody.
Ptáš se osudu proč to pokaždé odsereš? Pokrčí rameny. Nezdá se, že by věděl. Neví. Neptá se. Zbytečná slova duši hladí smysly nevinými. Tisíce otázek zrají jak třešně. Špačkové dojemně zobáčky oklofávají v zatáčkách trpí. Nozdrami nasávají voňavý vzduch.
Co přehluší pudy to tebe se ptát smysl nedává. Odkrkne si říhnutím hodným čínského císaře co právě pojedl vařené nudle. Tůdle a dlouhý nos. No nečum. Blbečku.
To by tak hrálo! Ani to nezkoušej stejně máš smůlu. Zoufalec stydlivě oči klopí – tá – tá počítá klaksonu hlas. Pomalu už nevěří ani náhodám. To tu už taky bylo. Starý sen a to taky.
Včerejší den ubíjí vzpomínkou přítomnost. Je to v háji a líp už nebude nikdy. Nečum a táhni! A nesměj se tomu. Rozejděte se, tady není nic ke koukání…
Výsledek zápasu dopředu znám, do času, zpátky a alou k nám, břídile… Věštkyně věčnosti snídá sklenici mléka a slzu vzpomínky raději spolkne, splní se to ví… první den posledního života, tak co víc by sis přál? A proč?
Na tuto otázku neexistuje správná odpověď. Prostě není a už se na to neptej. Ber to jako fakt, jako zkušenost a raději užívej každého dne jako by poslední byl, ač třeba není, ale jak snadno být může! Neměla úspěchu u mužů, ale ani u žen. Byl to smutný příběh už od samého začátku.
Uvězněn v systému
Uvězněn v systému dostal své otrocké číslo a seznam poviností. Práva žádná a na svobodu ani nemysli. Co bys ještě chtěl? Nesmysli?? Soubory přání a dál? Vypadni! Kecáš! Ty prostořeká píčo světa, kundy nudí se po vzoru z televize. Dobře už bylo.
Nakonec omlád-NE
Paepistomo logická paontologie
Pán z této stránky
Aby z druhé strany myšlenky o významech a děních světa existující jemně silně pochybující Myšpule o smyslu toho všeho kolem i mém vlastním. Zpět zestár. Nezmlád.
Smysl krásy Prahy a toho všeho kolem Žižkof City
Poezie Žižkovského podvečera z kopce. Za Žižkou, pánem, kterýž své pán-být(s)tví pyjem lopotivě podtrhne. Jenž, ač sesazen z trůnu svůj palcát vyzývavě fialovou a rudou podtrhne, k návštěvě Žižkovských kopců zve na Šibeniční vrch ofukován mrtvolně ledovým větrem všech minulých a budoucích životů. Jen ten přítomný chyběl. Nejsoucí stál na prázdném místě.
A stříbrný a dost šílený táhlý tón královniných trubců, ty, kterým slyšet jej bylo umožněno na audienci „bez čekání“ k jejímu vznešenému trůnu vzal….
Smrákalo se, od lesa šel chlad halucinací šibeničního vrchu vystřídal pocit bytí-nebytí, bolesti bez bolesti, nebázně z bázně. Neměla jsem ani žízeň ani hlad ani strach nad hlavou plnou hvězd visí mi ta vazská hlubina.
Kůň v baru? Žižkov Koňský, lehce surrealistický voněl. Nejsoucí tím že není, zakrývá díra do světa je jako špunt!
Ale zamysleme se: Kdo jinej? Nejsoucí vidět neprojevené vidíme je jasně, jsoucí neviděné projevené nevidíme z básně.. Nejasné jsou jsoucí. Jedno jsou.
Světlo v osamění vědomé si všehomíra je vždy stranou temnoty. Zázračný drahokam prodává svou zář lehce pod cenou. Varování zakázáno zákonem. Věci jsou prostě tím čím jsou a ničím než tím nemohou být.
Statečnost prosta myšlenek. Nedělitelná samota. Jen jednou a sebou sama. Nebyla snad prvo číslem? Nerozdělené dětství omylem pochopeného předávání vzájemných rozdílů pohlavím pozměněného způsobu nazírání světa.
Atomové ryby tiše plují moři utahané chvíle. Barvy zlata, palladia, cobaltu modře řežou bělma hájů v očích. Chichoty za zády, ty zmalované ozvěny ty děvky duhy achátů. Jen slkabý pískot snad nudy neprojevené nesvobody, jsoucí něčím uchopené v rejích.
Co je to chvíle? A jak dlouzí jsme my, prý, lidé…..?
Grimasy
Grimasy zpoza oken nakukují do světů světlých zítřků v další dimenzi kočičího snu
Grimasy se mazlí včerejšky bez opice bez srdce a bez naděje na to, že dobře už bylo
A že sny už nekvetou, nastal podzim druhého aeonu leknínu jemuž jen někteří říkají vesmír.
A osud soudí se tomu jen shovívavě smál. Však oni na to přijdou, řekne přítelkyni tiše
nechtěje jí nahněvat. Jinak by ta slova křičel. Ta však místo odpovědi jen civí otevřenými ústy
Nevěřící farář
otočen zády ke svému Bohu, zjevně nevěda, v tu pro něj nekonečnou chvíli, co si počít s tou divadelní rolí, která však měla být jeho posláním.
Neustál pohled do po Bohu lačných očí stejně falešného davu ne věřících, zahaleného, až na dvě, tři vyjímky, do jednotvárné nudy šedé a černé. Byli Vánoce a oni se báli. Farář raději přivřel obě oči a pomyslel si pragmaticky a docela se trefil: „Tady alespoň nelžou, protože se bojí. A tak se oblékli, aby ladili s barvou svého svědomí, do šedé a černé.“
V malém vesnickém kostelíku se na půlnoční sešli všichni, tedy i ti, co po zbytek roku nepozdravili ani před hospodou, teda dokud ještě byla, už ji zavřeli. A tak si podnikavec Franta hned vedle otevřel na zahradě stánek z bývalé trafiky ještě ze socáče. Ten tam byl dnes taky.
Farářovi se orosilo čelo krůpějemi potu a se stále přivřenýma očima pateticky vzepjal obě paže naučeným gestem vzhůru. Koutky úst mu při tom poklesly a rty se mu stáhly do úzké štěrbinky. Pak konečně promluvil lehce chvějícím se hlasem, snad si byl v tu chvíli vědom své neupřímnosti, přesto snaživě, pevně a dostatečně hlasitě pronesl do přeplněných kostelních lavic: „Modleme se!“
Rachotivou ozvěnu po staré dlažbě se šoupajících kostelních lavic, znásobenou klenbami hlavní lodě kostelíku zahaleného do vánočního kýče z vietnamské večerky u pošty, rozřízlo hlasité zařinčení ministrantova zvonku, jenž magickým účinkem svého zvuku vnesl řád do prastarého rituálu narození Ježíše Krista.
Stála jsem ve druhé řadě a trpěla nepohodlím úzké, ošoupané a tvrdé lavice a zářila svými stodvaaosmdesáti centimetry oděnými do lesklé, tyrkysové zimní sportovní bundy v ostrém kontrastu s šedočernou okolní nudou bojících se svědomí.
Očekávaný pocit nepatřičnosti, živený léty úšklebků a trapných posuňků náhodných i nenáhodnýcj kolemjdoucích, většinou za mými zády, se dnes nedostavil. Nenápadně jsem otočila hlavu směrem k davu černošedých vesnických starousedlíků za mými zády, snaživě odříkávající naučenou modlitbu.
Byli si dobře vědomi svého pokrytectví, oblečeni smutkem barvy svého svědomí, oči sklopené dolů, nebo přivřené. A přesto byli zvukem zvonku a magickým účinkem rituálu vrženi do prožitku prozření, do zapomenuté přítomnosti. A to smazalo rozdíly mezi cizími a těmi odsud, starousedlíky a přespolními, mezi já a ty.
Zná to od malička
Zná to od malička.
Pak ovšem rychle zapomene kdo je svářeč a kdo svařovaná tyčka.
Slova
Slova necítí chlad.
Nemají zášť, ani neznají hlad, nerozumí tomu co je snad,, ani otazníku, pod sukni kouknou čárce, co zrcadlí se pod čímsi čapcem.
Slova nechtějí myslet. Netouží být.
Nejsou. Jen popisují a tvoří projevený svět. Drží se však raději dále od králů i od politiků.
Je mi zima,
přátelé! Nekouří se od komína, již od minulé neděle. Říkala Hadrimu tlustá, ale ne příliš ošklivá holka.
Kočka
Kočce porozumět zkus! Pronesl Hadri do rytmu blues. Válel se v zářivém zeleném svetru po parketách Jaunysova světa.
Mohl by už mlčet.
Válením, přesnějším než jakákoliv slova si válel svý zenový podlahový blues.
Soptění loukotí
koly tlačilo tuny železa po krajině
Přísnost sbíhajících se rovnoběžek se pohledy sází. Rovnoramenně harmonické a trojúhelníkově bezmocné.
Ve vlaku do Stříbra odrazy lidmi švihají rovnou do vyhřátých kupé. Ve vlaku z města do nekonečna. Co víc k tomu dodat? Lze říci jen: NEKLOPIT – KŘEHKÉ čili FRAGILÉ
Skutečně, ve vlaku do Stříbra…
Kašpaři
Nevěří kašpaři, že kašpary jsou když odchází z domova.
Ale odchází tělem či duší?
Hádejte kdo tam včera byl? Zasněně pronesl do ticha Hadri.
Sem tuhle mluvil s Kopretinou. Uleví si trochu vztekle s kapkou úsměvu nebo spíš úšklebu.
Že prej není žádnej indián. Tak to není právě to, co jsem chtěla slyšet.
A Mnich si tady klidně chrápe. Zasmál se do stříbrného ticha pokoje přejícně….
Důvody
Ty důvody se vzájemně znaj!
Vrzlo prkno do pravidelného chrápání tlustého nocležníka. Pak odchrchlo si do snu.
To že jsme ve vesmíru sami zkrátka není možný. A s vrznutím otočil se na druhý bok.
Že nejsme ani pupkem prostoru, povzdechne si, ale ani pupkem světa, pak dodá tiše, pro sebe spíše.
Sedmý pes z deseti neštěká, hledá pro sebe konečný řešení.
Mnich spí hned vedle. Jeho chrápání té chvíli dodává poněkud pitoreskní ráz
Tak na identitu, Myšpule!
Pozvedne číši k přípitku. Obtížná představa ve čtyřiceti vteřinách mezi kozami blondýnky vzedme se.
Pseudohumanisti bijí na poplach
DARBAR
Byla prostě tím, čím byla, Myšpule.
Pravdu když hledala bdělá. Ničím než tím, Myšpulí, ani nemohla být. Věci jsou prostě to, co jsou.
A ničím než tím nemohou být.
Partička čtyř
Partička čtyř odhodlaně sdílející stejný dílek společného času b hospodě na nádraží ve Stříbře. Mluví.
Říkají si. Sdělují a občas u toho i křičí po sobě posunky, dojmy házejí, sází se a myšlenkami nešetří.
Slovy opile plýtvají pro zběsilé touhy po popisnosti. Přitom zcela zbytečné v té stejné pro všechny skutečnosti a k tomu navíc společně sdílené.
Hlasité úsrky, cinkání skla do prapodivné tóniny slitý ryk a hlahol okolních stolů a hysterický smích, to vše vytváří sociální prostor.
Trpělivé čekání a netrpělivé pohledy k hodinám nad výčepem co vteřinu za vteřinou ukrajují společný čas pod peřinou z dýmu levných cigaret. Mohla by dlouze vyprávět, jen zrovna nemá o čem.
Ty hodiny nic neříkají o tom, zda-li nám vlak ujede.
Oceán ryzí přirozenosti. Záznam zenové extatiky. Byla ještě stále neděle.
Polyfágní druh strašilek. Sypiloidea Sypilus. Sémio – TAO -tiká. Pa po etika. Čtyři piva, pane vrchní.
A dva rumy.
Bod
v němž „vznik“ prostoročas. V uvozovkách. V uvozovkách proto, že nevznik. Uskutečnil se jiným způsobem.
Tak ten BOD počátek snědeného Vesmíru, je dán číslem deset na mínus čtyřicátoutřetí.
Vykročit do neznáma, jít a jít.
Nevypočitatelnem. Bod onen, vlastně jen jiný způsob našeho vlastního začátku získáme takto:
Cé jest rychlost světla
Gé je gravitační konstatnta a
Há je Planckova konstanta, popisující hrubost kvant, nebo-li vlastně jen to kde kvanta jsou a kde nejsou.
A jsou to tydle vidle:
Cé je 299792453 metrů za sekundu
Gé je 6,672 krát 10 na mínus 11
A Há je 10 na mínus 26 což zabraňuje kvantové rozplizlosti, tedy její vnímatelnosti v den, kdy odkryto vše býti mělo. Vše, tedy rub i líc.
Jednu chybičku to ovšem mělo, předtím co věděla, tak neví již, naštěstí ani to, by posoudila, že neví teď již vůbec nic.
