Pro vědce Francise Fukuyamu leží ztráta „esence“ lidstva nepoznaná pod horou příslibů transhumanismu pro technologickou vědeckou budoucnost imaginativního sebezdokonalování. Tento dokument si klade za cíl prohloubit naše kritické zapojení do ideologie objevující se napříč vlivnými sektory společnosti.

• Autor originálního článku: Danica Thiessen
• 27. června 2023

Tento článek je pracovní dokument zveřejněný na webu organizace Panda: https://pandata.org/transhumanism-and-the-philosophy-of-the-elites/ PANDA byla založena v dubnu 2020 skupinou multidisciplinárních profesionálů, kteří vnímali globální reakci na Covid – od uzamčení po mandáty – jako přetíženou a škodlivou a to až do té míry, že způsobila velkou trhlinu ve struktuře společnosti. PANDA je politicky a ekonomicky nezávislá organizace, která se snažila vyvinout široká racionální vysvětlení a otestovat je na mezinárodních datech a zároveň informovat veřejnost a média.

V roce 2004, když Foreign Policy požádala významného vědce Francise Fukuyamu, aby napsal článek, který by odpověděl na otázku: Jaká je nejnebezpečnější myšlenka světa? , odpověděl jim na to dílem nazvaným Transhumanismus. Fukuyama v něm tvrdil, že transhumanistický projekt bude využívat biotechnologie k úpravě života, dokud díky tomu lidé neztratí něco ze své „esence“, neboli základní povahy. Pokud tak ovšem skutečně učiníme, naruší se tím ale samotný základ přirozeného práva, na kterém je podle něj založena naše liberální demokracie (Fukuyama, 2004). Podle názoru Fukuyami přitom zůstávají taková narušení zcela nepochopená pod horou příslibů technologicko-vědecké budoucnosti našeho imaginativního sebezdokonalování.

V současné době čtvrtá průmyslová revoluce , ve které hraje tu ústřední roli právě transhumanismus, utváří politiku globálních korporací a politického vládnutí (Philbeck, 2018: 17). Konvergující technologie této revoluce jsou nanotechnologie, biotechnologie, informační technologie, kognitivní vědy (NBIC) a umělá inteligence (Roco a Bainbridge, 2002). Politická sociální třída a nová technologická elita nám přitom dnes poměrně běžně říkají, že „přišel věk umělé inteligence“ (Kissinger et al., 2021). Současní lidé jsou také stále více závislí na vyspělých technologiích a na komplexních systémech, které jim umožňují vytvářet. Tyto změny přinesly nové výzvy pro staré otázky, konkrétně: co to znamená být člověkem? A jakou chceme pro sebe budoucnost ?

Od humbuku okolo superinteligence až po samouspořádající nanobiologii se dnešní svět může zdát stále více sci-fi. Současná technologická společnost je stále více „hůře a hůře uchopitelná“, je plná „různých narušení…která ale přitom postupují stále rychleji“ a staví nás před „situace, které se nám zdají být až nehorázně mimo rámec našeho současného chápání“ (Schmeink, 2016: 18).

Tento dokument si proto klade za svůj hlavní cíl prohloubit naše kritické chápání této ideologie, která se dnes ale objevuje napříč všemi vlivnými sektory společnosti. S ohledem právě na tento cíl vám uvedu tři základní argumenty: Za prvé, transhumanismus je hnutí založené na technologicko-vědeckém systému přesvědčení, které usiluje o technologické vylepšení biologie a z tohoto hlediska sebevědomě podporuje biosociální inženýrství. Za druhé, technologie transhumanismu mají velký potenciál přinést obrovské finanční a politické zisky korporacím a vládám, které ale přitom nejsou nijak zvlášť motivovány k tomu, aby zároveň vyhledávaly nebo řešily jejich potenciální nebezpečí. Za třetí, nespokojenost lidí s transhumanismem je různorodá a vychází především z ohrožení tradičních lidských hodnot, přírodních způsobů života, ze ztráty osobní svobody, rovnosti a ztráty tělesné autonomie vůči všem, kdo tyto mocné systémy provozují.

Velká část současných stipendijních prací o transhumanismu se zaměřuje na intelektuální přínos tohoto technologického hnutí, ale jen naprosté minimum z těchto prací pak hodnotí jeho další sociálně-politické dopady. Toto zanedbávání jeho dopadů je znepokojivé, protože v rámci současné reality globálního kapitalismu tak může být transhumanismus motivován především ekonomickými a politickými motivy, stejně tak jako ideologiemi. Navíc pouze jen naprostá menšina lidí může mít přístup k určitým technologiím NBIC nebo je dokonce využívat pro svůj zisk (McNamee a Edwards, 2006: 515). Samozřejmě, že socioekonomické důsledky toho všeho mohou být, a to jak kulturně, tak i politicky, docela zásadní a to mnohdy navíc neočekávaným způsobem. Právě tento napjatý vztah – transhumanismu, globální ekonomiky, vědy orientované na zisk, ale i lidské povahy a tradičních systémů víry – vyžaduje naše další kritické zkoumání.

Schwab a další elity velmi dobře chápou všechny sociální a politické důsledky této jejich technologické ideologie a podle pravidel tržní ekonomiky „vítěz bere vše“, si budou nadále navyšovat zisky z těchto převratných technologií.

Transhumanismus: Stručná historie

Transhumanismus je považován převážně za anglo-americké hnutí, které vzkvétá již od 80. let minulého století hlavně v „amerických kruzích fanoušků sci-fi“ a mezi „počítačovými experty a tzv. techno-geeky“ (Manzocco, 2019: 36). Dnes se stalo kalifornské Silicon Valley, i se svou kulturou velkého technologického optimismu a nápaditého podnikání, vlastně rovněž jakýmsi centrem tohoto novodobého transhumanistického myšlení a jeho inovací. Ačkoli vědci již mnohokrát poznamenali, že ani dnes ještě stále neexistuje jen jedna jediná a zcela jasná definice transhumanismu, ale že podstatou transhumanistické ideologie je zkrátka využití vědy a technologie k přepracování a přetvoření člověka od stavu náhodnosti, nedokonalosti a úpadku směrem k řádu, dokonalosti, ale hlavně k možnosti jeho totální kontroly (Bostrom, 2005: 14).

Tato ideologie se ale přitom objevila již na počátku 20^. století v Británii. Mezi současnými zastánci transhumanismu a těmi, kteří již před druhou světovou válkou psali o potenciálu vědy začít utvářet trajektorii přírody a zároveň tím podporovat mezinárodní spolupráci a vládu, existuje jasná kontinuita myšlení. Patřili mezi ně britští vědci a myslitelé jako Julian Huxley (který poprvé použil slovo Transhumanismus již v 50. letech), nebo jeho bratr Aldous a dědeček Thomas Huxley, stejně tak jako jejich kolegové JBS Haldane, HG Wells, JD Bernal a Bertrand Russell. Tito vlivní myslitelé a internacionalisté pracovali a psali o prosazování sých politických a vědeckých názorů, které později vytvořily základ vědeckého transhumanistického myšlení (Bostrom, 2005: 4-6; Bohan, 2019: 74-108). To vše, co přitom zkoumali, tak ještě i dnes stále přitahuje mnohé transhumanisty : kondicionování chování, genetická kontrola, technologická augmentace člověka, různé umělé potraviny a dělohy, cestování vesmírem, ale i prodloužení života a nebo úplná kontrola nemocí. Tato a další témata se týkají hlavně jejich tvrzení, že příroda, a to včetně lidské přirozenosti, tak funguje optimálně jen pod vědeckým působením a řízením (Bohan, 2019: 99-100).

Raní transhumanisté (nebo tzv. proto-transhumanisté) tak považovali techno-vědecký pokrok za všelék na „primitivní“ lidskou přirozenost (kterou je třeba hněv, sklon k násilí, či nadměrná plodnost), dále pak na různá fyzická omezení (nemoc a možná i smrt), ale i na politickou nevědomost a mezinárodní konflikty. Byl to tak vlastně doslova ten skutečný osvícenský ideál ovládnutí přírody, včetně celých lidských populací, což sám Aldous Huxley později docela dost výstižně demonstroval ve svém poněkud dystopickém románu Brave New World . Huxleyho román, napsaný již v roce 1931, ilustruje vědeckou dystopii, ve které se transhumanistické cíle (genetické inženýrství, intervence proti stárnutí, biotechnologie a léky na zlepšení zdraví) používají k řízení společnosti již implicitně a to hlavně prostřednictvím potěšení, spíše než jen explicitně pouze prostřednictvím použití síly. Huxleyho zobrazení společnosti budoucnosti proto byla založena o něco méně na jeho prorockých schopnostech, ale mnohem více právě na jeho důvěrných znalostech skutečných možností sociálního inženýrství tak, jak jej probíraly a podporovaly tehdy i další vědecké mysli, s nimiž spolupracoval. Jeho pozdější esej Over-population předpokládá, že se projekce jeho románu nakonec „naplnily mnohem dříve, než se“ očekávalo (Huxley, 1960: 1).

Je přitom pozoruhodné, že Aldousův bratr, Julian Huxley, také psal o neduzích globálního přelidnění a zároveň prosazoval genetickou kontrolu („zlepšování“) populací prostřednictvím eugeniky (Hubback, 1989; Huxley, 1933). Jeho esej z roku 1957, Transhumanism , tvrdí, že člověk se stal „výkonným ředitelem“ „evoluce na této zemi“ (Huxley, 2015: 12-13). Více než tři desetiletí se rovněž velmi angažoval v Britské eugenické společnosti, ve které sloužil jako viceprezident a poté prezident a také velmi podporoval „kampaně za dobrovolnou sterilizaci… a za (negativní) eugenická opatření proti osobám nesoucím stigma nějaké ‚mentální vady‘“ (Weindling, 2012: 3). Julian Huxley pak byl prvním generálním ředitelem UNESCO a rovněž zakladatelem Světového fondu na ochranu přírody (Byk 2021: 141-142). V této roli pak prosazoval ideologii mezinárodního, vědecky podloženého sociálního státu, aby podpořil svůj cíl osvobodit „koncept Boha od osobnosti“, protože „náboženství, stejně jako všechny lidské činnosti, jsou vždy jen nedokončeným dílem“ (Byk, 2021:149), (Huxley, 1957:10). Práce a tvorba Juliana Huxleyho vlastně představují mezinárodní projekt sociálního inženýrství založený na racionálním vědeckém řízení, který slibuje pozvednutí lidstva až k dosažení globálního míru (Sluga, 2010; Byke, 2021:146).

Filosofický a duchovní transhumanismus: Směřování k technologické utopii

Transhumanismus má ale poměrně širokou škálu různých výkladů, podobně jako je tomu u jakéhokoliv velkého náboženství, které se potýká s rozdílným odhodláním, přesvědčením a motivací věřících. Ve skutečnosti totiž mnoho vědců považuje transhumanismus také za jakési nové, právě vznikající náboženství, a to dokonce s významnými paralelami s křesťanskou eschatologií (deGrey et al., 2022; O’Gieblyn, 2017). Naprostá většina transhumanistů nepřijímá ideu monoteistického „boha“, nebo morální omezení tradičních náboženství, ale místo toho naopak dává „technologii náboženský význam“, což pak vede vědce k tomu, aby ji redefinovali jen jako „sekularistickou víru“ (Tirosh-Samuelson, 2012: 710).

Zatímco se zdaleka ne všichni transhumanisté podílejí na těchto techno-duchovních názorech, tak ale všichni transhumanisté v podstatě považují technologii za jedinou možnost vykoupení se z omylů biologie. U některých z nich přitom byly tyto perspektivy vnímání inspirovány hlavně filozofickým dílem Pierra Teilharda de Chardin (1881-1955). Tielhard de Chardin byl paleontolog a jezuita, který věřil, že „celosvětová síť bude utkána mezi všemi lidmi na Zemi“ a že „entita podobná Bohu“ se vytvoří z budoucí „vědomé, kolektivní, vševědoucí mysli – bodu Omega“ (Bohan, 2019:92). Koncept technologické „transcendence“ je i nadále ústředním prvkem transhumanismu v rozhovorech o celosvětové síti, o internetu těl, umělé inteligenci a „singularitě“, což je vlastně jen víra, že inteligence mezi lidmi a stroji poroste exponenciálně a že již brzy dosáhne bodu, kdy bude lidstvo vrženo do tzv. posthumánního věku (Bohan, 2019, 205; Kurzweil ). Víra v to, že se lidé (nebo spíše postlidé) mohou stát nesmrtelnými a „podobnými bohům“ a to v budoucí době zcela ovládané stroji – a že tak získají třeba možnost astrálního cestování a digitální telepatické komunikace – což je důvodem, proč ve své filozofické podobě mnozí učenci chápou transhumanismus právě jako techno-materialistické náboženské hnutí.

Ve snaze ještě více upevnit již tak komplexní hnutí, tak transhumanistický filozof Nick Bostrom – současný šéf Institutu budoucnosti lidstva na Oxfordské univerzitě a asi ten nejlegitimnější akademik transhumanismu – již v roce 1998 spoluzaložil World Transhumanist Association (Bostrom, 2005:12-13). Z této práce byla potom vypracována Transhumanistická deklarace. Ta se skládá hlavně z odvážných prohlášení typu: Lidstvo bude v budoucnu radikálně proměněno technologií. Předpokládáme přitom proveditelnost přepracování lidských podmínek. Deklarace končí takto: Transhumanismus se zasazuje o blaho veškerého vědomí, ať už jde o umělý intelekt, lidi, postlidi nebo o tzv.nehumánní savce. Deklarace také objasňuje, že transhumanismus je tak vlastně naprosto bezprecedentním projektem sociálního inženýrství, které propaguje potřebu použití „technologie k posunutí hranic toho, co znamená být člověkem a k překonání limitů našeho biologického stavu“, jak to popsal Mark O’Connell, autor knihy To Be a Machine (Mayor, 2018).

Dva američtí transhumanističtí filozofové, kteří již od 80. let pracovali na šíření transhumanistických myšlenek, jsou Max More a Natasha Vita-More. Jsou to oba přitom ale také podnikatelé v kryonickém průmyslu, který hluboce zmrazuje lidské mrtvoly (nazývané jako „pacienti“) s cílem jejich budoucího oživení (McKibbin, 2019:184-185). Vita-More v nedávném rozhovoru také zdůraznila, že podstatou transhumanismu je „přechod mezi člověkem a zvířetem směrem k tomu, abychom se stali více mechanizovanými pomocí různých zařízení a technologií, abychom povýšili lidi na to, čím se přitom již dávno cítí být“. Tento velmi kalifornský příslib, že se můžete stát vlastně „kýmkoli chcete být“, by mohl dokonce brzy vést k mechanizovanější nebo rozšířenější verzi nás samých. Dnes přitom ale skutečně vidíme vznik této nové frazeologie „stát se kýmkoli chcete“ ve stále více populárním přijímání různých vylepšovacích chemikálií, ale i biotechnologie a nebo videoher. Na obzoru je přitom celý panteon nových technologií: jako jsou exoskeletony, virtuální realita, robotika, léčiva měnící tělo, dálkově ovládané nanotechnologie, umělé potraviny, mozkové implantáty a syntetické orgány. Přijetí těchto technologií je součástí toho, co Max More popisuje jako stávání se Overhuman , jinak známý také jako Posthuman : pokud jste Transhuman, tak jste v podstatě něco jako přechodný člověk .

V knize The Overman in the Transhuman More vlastně jen připisuje svoje postoje v transhumanismu Nietzscheho filozofii a tvrdí, že jeho nadlidství je koncept „dávající smysl“,a který má v podstatě „nahradit křesťanský světonázor“ Nietzscheho doby (a v menší míře ale i naší doby). More zastává rovněž názor, že současná „relevance postčlověka“ spočívá hlavně v tom, že v konečném důsledku dává smysl vědecky smýšlejícím lidem.“ (More, 2010:2 ) . Muskův Neuralink), který se přitom již dnes stal legálně dostupným, nám jen dokazuje, že Moreova výzva k „přehodnocení lidských hodnot“ je vlastně pochopitelná. Problémy vznesené na obou stranách akademické debaty se pak týkají hlavně toho, které hodnoty a vlastnosti by byly geneticky vybrány a do až jaké míry bude lidské vylepšování dobrovolné (Levin, 2018).

Zatímco dřívější anglo-američtí eugenici argumentovali pro odstranění antisociálních genů sterilizací, někteří moderní transhumanističtí zastánci tvrdili, že morální bioenhancement prostřednictvím selektivní genové úpravy by se měl stát povinným (Persson a Savulescu, 2008). Mnoho významných transhumanistů argumentuje pro prokreativní bioenhancement potomstva rodiči (Levin, 2018:38). Zastánci transhumanismu Ingmar Persson a Julian Savulescu se domnívají, že morální posilování by se mělo stát povinným, jako je „vzdělávání a fluoridace vody“, protože „ti, kterých by se to hlavně týkalo, jsou ti nejméně náchylní“ (Persson a Savulescu, 2008: 22). Transhumanista Niel Levy tvrdí, že „by již brzy mohlo být dokonce vyžadováno zlepšení kognitivních funkcí“, stejně jako jsou v současnosti vyžadovány vakcíny (Levy, 2013:38). Učenkyně Susan Levinová píše, že umožnění technologicko-vědecké transhumanistické vize utvářet „formu, kterou společnost nabývá“, se může hodit „sociálně-politickým požadavkům, které by se tak střetl s…liberální demokracií“ (Levin, 2018:50). Také tvrdí, že když transhumanisté používají „analogie veřejného zdraví a uvažování“ k „ospravedlnění rázného zlepšení“, tak tím přitom vážně zpochybňují svůj závazek k zachování autonomie (Levin, 2018:48). Tímto způsobem lze ale také třeba nahlížet na donucovací očkovací program u Covidu během pandemie jako včasné varování před tím, že použítí různých bio-vylepšení budou pravděpodobně vždy doprovázena silnými moralistickými a utilitářskými argumenty.

Ingmar Person, Julian Savulescu a Niel Levy jsou prominentní etici na Oxfordské univerzitě; všichni tři obhajují povinné genetické vylepšování lidí navzdory traumatům 20. století způsobeným hlavně grandiózními projekty sociálního a eugenického inženýrství. Naznačuje nám to, že morální rámec, který byl založený na utilitárních argumentech a chybné metafyzice, tedy zůstává ve správě veřejného zdraví od minulého století v zásadě nezměněn? Ve své nedávné knize God and Gaia: Science, Religion and Ethics on a Living Planet , učenec Michael Northcott zase tvrdí, že rostoucí „post-lidská agenda“ se stala ústředním bodem politik v oblasti veřejného zdraví – označované jako „biologická bezpečnost“ – která má ale přitom jen velmi málo společného s autentickým „lidským zdravím nebo zdravím životního prostředí“ (Northcott, 89). Důsledky této ideologie se přitom staly zcela zjevnými právě během nedávného (a správného) nařčení experimentálních mRNA vakcín z toho, že pozměňují geny a to by tedy mohlo představovat to, co Northcott označuje jako „automatismus“. To je to, že jsme jakoby kulturně povinni „používat nové technologie bez ohledu na možné důsledky“ vlastně jen kvůli utilitární etice „manažerského cíle efektivity“ (Northcott, 2022: 114). Podceňovat utrpení způsobené univerzálními opatřeními v oblasti veřejného zdraví je ale přitom naprosto neadekvátní, přesto však pouze naprostá menšina akademiků otevřeně zpochybnila donucovací nátlak k použití genetické terapie během pandemie Covid-19.

Střet mezi právy jednotlivce a tímto hnutím, které si klade za cíl „přetvořit lidské podmínky“, se proto zdá být naprosto nevyhnutelný. Slovy transhumanistického vědce Nicka Bostroma, „lidská přirozenost je nedokončená práce, nedodělaný začátek, který se ale nakonec můžeme naučit přetvářet žádoucím způsobem“ (Bostrom, 2005: 3). Jako spoluzakladatel Světové transhumanistické asociace David Pearce k tomu řekl:

„…chceme-li žít v ráji, budeme si ho muset vytvořit sami. Pokud chceme věčný život, pak budeme muset přepsat náš bug-rided code a stát se božskými…pouze high-tech řešení mohou někdy vymýtit utrpení ze světa živých.“ Pearce 2009: 47

Právě lidská přirozenost se dnes často dostává do přímého rozporu s masivními projekty sociálního inženýrství. Pochopení transhumanismu jako projektu bio-sociálního inženýrství bezprecedentního rozsahu je užitečná perspektiva v tom, že zaměřuje potenciální konflikty jako hodnotově založené a ideologické spíše než jen jako přímý výsledek konkrétního vědeckého pokroku (Broudy a Arakaki, 2020). Navíc termín „sociální inženýrství“ je sám o sobě nedostatečný v tom, že je to utopie, jejímž cílem je postupně vyřadit Homo sapiens a zároveň uvolnit místo novému, vylepšenému postčlověku, což je historicky zcela bezprecedentní (Bauman, 2010) a je to možná jen novou energetickou formou nihilismu nebo výrazem pro „ztrácení sebe sama“ inspirovaného opojením ze strojů. (Geisen, 2018: 6). Přesto ale ta až překvapivá ochota umučit své fyzické já za účelem dosažení ráje byla vždy specifická pro náš druh (Pugh, 2017).

Firemní transhumanismus: Honba za bohatstvím a mocí

V souladu s dostupnou vědeckou prací jsem se zaměřil na myšlenky filozofických a akademických transhumanistů , ale transhumanismus je ideologie sahající až velmi daleko za tento diskurz. Ačkoli je toto hnutí v akademické literatuře ještě stále nedostatečně diskutováno, tak již propagují toto hnutí různí korporátní a političtí transhumanisté a transhumanističtí vědci. Masivní firemní a státní investice do technologií NBIC se přitom spoléhají pouze na úzce specializované vědce pracující většinou v armádě, na elitních univerzitách a v podnikových laboratořích, aby tam posunuli hranice reality pomocí robotiky, umělé inteligence a biotechnologie (Mahnkopf, 2019: 11). Tito vědci navrhují technologie s takovým potenciálem, že jsou do toho již hluboce zapojeni ti nejmocnější světoví hráči, jako je Komunistická strana Číny a nebo Ministerstvo obrany USA (DOD). V lednu 2023 byl vážený chemik Harvardské univerzity Charles Leiber odsouzen za to, že lhal ministerstvu obrany o svém zapojení do Wuhanské technologické univerzity kvůli své práci na „revolučních nanomateriálech“. Ve svých harvardských laboratořích Leiber a jeho asistenti vytvořili nanodráty, které mohou zaznamenávat elektrické signály z neuronů (Silver, 2022). Nanowire mozkové implantáty byly navrženy Leiberem, aby „sledovaly a stimulovaly jednotlivé neurony“ (Gibney, 2015: 1). Ve věku, kdy neurotechnologie a rozhraní mysl-stroj již dokonce mění povahu válčení, je ale tento dosud sporný mocenský potenciál transhumanistické technovědy velmi rychle zřejmý (DeFranco, 2019).

Na transhumanistickou vizi budoucnosti by se nemělo pohlížet mimo „závody v technologickém zbrojení“ nebo jako na konkurenční, utilitární myšlení, které formuje obchod, vedení válek a naši kulturní úctu k vědeckému výzkumu. větší výzkum porozumění korporátním a politickým transhumanistům To naznačuje, že při analýze toho, jak je tato skupina aktivně zapojena do určování budoucnosti lidstva, je kritický . Političtí vůdci s ostrým smyslem pro moc již chápou, že strojová inteligence a vylepšení mohou určit světové vítěze a poražené (Kissinger et al., 2021). Jak říká Vladimir Putin: „Umělá inteligence je budoucnost nejen pro Rusko, ale pro celé lidstvo. Přichází s kolosálními příležitostmi, ale také hrozbami, které je obtížné předvídat. Kdo se stane vůdcem v této sféře, stane se vládcem světa“ (Karpukhin, 2017). Elitní fascinace transhumanistickými technologiemi se týká potenciální moci vlastní technologie samotné – a tedy také toho, kdo ji vytváří a ovládá. Vlivný historik a řečník Yuval Noah Harari vyjádřil tento názor ve své prezentaci na Davos Summit v roce 2021, ve které řekl, že technologie „může umožnit lidským elitám udělat něco ještě radikálnějšího, než jen vybudovat digitální diktatury. Hackováním organismů totiž mohou elity skutečně získat moc jak přetvořit budoucnost života samotného. Protože jakmile něco hacknete, můžete to obvykle použít v geoinženýrství.“

Harari je častým a známým vystupujícím řečníkem na Světovém ekonomickém fóru (WEF) a na s ním souvisejících akcích. WEF je v současnosti uznávána jako jedna z „nejvýznamnějších případů soukromé autority s globálním dopadem“ (Vincent a Dias-Trandade, 2021: 711). WEF, kritizované jako „nadnárodní elitní klub s vysokou mediální viditelností“ a jako samozvaná neoliberální „moc stanovující agendu budoucnosti“, lze ale také chápat jako „nástroj pro globální geopolitickou nadvládu“ (Vincent a Dias-Trandade, 2021: 711). Přinejmenším je to ale fórum, kde jsou hlavy států, generální ředitelé multimiliardových společností a akademici, kteří inteligentně prosazují strategické hodnoty, záměrně povzbuzováni ke spolupráci a formování globální budoucnosti. Na WEF a na dalších jeho platformách pro spolupráci s médii Harari výmluvně argumentuje pro lidstvo, aby prý „uniklo z organických říší do anorganické říše“ vytvořením nového typu lidského stroje, který je mnohem důmyslnější než my, že naše současná podoba se od něj bude drasticky lišit asi tak, jako jsou od nás dnes odlišní „neandrtálci“ nebo „šimpanzi“ (BBC, 2016). Možná je tato epochální vize na WEF přijímána s nadšením, protože odvážně již dnes prosazuje budoucí dystopii pro všechny ty, kteří se nakonec rozhodnou ignorovat tuto high-tech revoluci. Může fungovat jako motivační varování, abyste se buď „zkulturnili“ nebo ůplně „zmizeli“.

Scholar Kasper Schiølin (2020) věří, že nastavování agendy WEF je dosaženo prostřednictvím strategického politického a korporátního marketingu a diskursu „budoucího esencialismu“, ve kterém bude „výtvor moci“ a nevyhnutelného globálního osudu nutně posilován „sociotechnickými imaginacemi“ a „epochalismem“. Budoucí esencialismus je ale jen konstrukt narativů, které využívají „historickou analýzu…spekulativní odhady…a tvrdé statistiky“ k šíření myšlenky „pevné a napsané…budoucnosti“, která může být „žádoucí, pokud je využita“, ale která také může být „nebezpečná, pokud lidstvo selže“ v tom přijmout tuto vizi. „Epocholismus“ je pokusem zachytit „Ducha doby“ a podpořit pocit, že současná doba má nepřekonatelný historický význam. Schiølin (2020:553) přesvědčivě tvrdí, že tyto strategie jsou tím, jak „WEF vytváří morálně-politický vesmír kolem čtvrté průmyslové revoluce (4IR). Je ale skutečně možné, že tyto techniky mohou opravdu vytvořit příběh o naléhavosti, významu a globální příležitosti, který nás (nebo spíše naše vůdce) může přesvědčit k účasti na vytváření nadnárodní transhumanistické budoucnosti?

Klaus Schwab je zakladatelem WEF a je přímo odpovědným za konceptualizaci a propagaci této revoluce, která byla oznámena v jeho knize z roku 2016 Čtvrtá průmyslová revoluce . Schwab (2017) popisuje 4IR jako jakési nové sociální přenastavení (pojmenované jako ‚Great Reset‘) které je umožněné „řadou nových technologií, které spojují fyzický, digitální a biologický svět, které přímo ovlivňují všechny disciplíny, ekonomiky a průmyslová odvětví a dokonce zpochybňují naše zažité představy o tom, co to vlastně skutečně znamená být člověkem“. Analýzy 4IR docházejí k závěru, že rychlost technologických změn se má „zrychlit“ a být „exponenciální“, zahrnující internet věcí (IoT) a internet těl (IoB), AI, automatizaci, genetické inženýrství lidí a přírodní biologii, nanomedicínu, chytrá města (kde jsou senzory zabudovány do celého prostředí), armádu s podporou sci-fi technologií a algoritmy (20:Goik,2 politické agentury).

Politolog Klaus-Gerd Giesen dost přesvědčivě tvrdí, že transhumanismus je dnes tou zcela „dominantní ideologií“ 4IR, která se pro politiky již stala „velkým příběhem“ a která „prosazuje zájmy nadnárodních technologických gigantů“ (Geisen, 2018: 10). Giesen nahlíží na tuto revoluci jako na „významnou trhlinu ve vývoji kapitalismu“ i jako na tradici humanismu a tvrdí, že „transhumanistický mašinismus“ je „v zásadě protilidský – v neposlední řadě proto, že stroj je z definice nelidský“ (Geisen, 2018: 6). S globálními sítěmi 5G, internetem věcí a těl a konvergencí technologií NBIC je „tělo něco jako trh“ (Geisen, 2018: 10), nebo to, co Céline Lafontaine definuje jako corps-marché (Céline, 2014), kompletní. Pouhá spotřeba se bude exponenciálně zvyšovat s prodejnými „chytrými“ produkty: „nositelná technologie, autonomní vozidla, biočipy, biosenzory“ a další nové materiály (Mahnkopf, 2019: 2). Toto je materiálně zaměřená budoucnost, kde jsou již přímo do systému zapečeny různé spotřebitelské upgrady, takže není proto divu, že firemní monopoly jako je Amazon, Apple, Facebook, Google a Microsoft, tedy ti „noví průmysloví králové“ tak již dnes velmi aktivně prosazují tuto revoluci (Mahnkopf, 2019: 14).

Je ale možné, že současný lidský rozkvět je podporován tím starověkým bojem s omezeními naší vlastní živočišné povahy, spíše než jen přizpůsobováním se konstrukcím složité technologie? Kdo má u transhumanismu kontrolu a kdo z něj má skutečně prospěch?

Ekolog Bill McKibben ve své knize Falter: Začala se hrát lidská hra?, píše, že „magnáti ze Silicon Valley jsou dnes pravděpodobně těmi nejmocnějšími lidmi na zemi“ (McKibben, 2019: 183). Transhumanističtí vizionáři ze západního pobřeží Severní Ameriky jsou avantgardní komunitou ultrabohatých technologů, obchodníků a vynálezců, kteří jsou zbožňováni médii a kteří intenzivně spolupracují se státní korporací USA na prosazování svých cílů. Eric Schmidt tím ale jen dobře ilustruje současnou vzájemnou spolupráci mezi orgány státní obrany USA, akademickou obcí a obřími technologickými korporacemi (Conger a Metz, 2020). S čistým jměním 23 miliard dolarů byl Schmidt výkonným předsedou společnosti Google a nyní je současným předsedou Národní bezpečnostní komise pro umělou inteligenci (NSCAI) ministerstva obrany USA, kde radil prezidentu Bidenovi, aby odmítl zákaz autonomních zbraní řízených umělou inteligencí (Shead, 2021). Schmidt věří, že umělá inteligence bude „řídit společnost“ a bude „dokonale racionální“, což znehodnotí lidskou intuici a znalosti jako zastaralé. Stejně jako většina dalších technologických miliardářů, tak si i Schmidt založil svoji soukromou charitativní organizaci, Schmidt Futures a dosud věnoval miliardu dolarů na své vzdělávací cíle v oblasti AI (Philantropie News Digest, 2019). I když se přiznává, že nikdy přímo nenavrhl Google, aby nějak účinněji reguloval „dezinformace“, tak cenzura se přesto stejně stále zvyšuje spolu se zrychlenými schopnostmi AI (práce s lidmi) moderovat a odstraňovat „závadný“ obsah na internetu (Desai, 2021).

Mnoho z těchto našich dnešních nejvlivnějších technologií přitom pochází z programů nechvalně známé americké Agentury pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA). DARPA financuje technologický výzkum „modré oblohy“ a má zásluhu třeba za vynález internetu, GPS, virtuální reality a dronů. Tato agentura je nyní nastavena hlavně na pokrok v rozšiřování (augmentaci) lidí na bojišti i mimo něj, a to hlavně s cílem ovládnout neurální rozhraní mozek-počítač (Krishnan, 2016). Arati Prabhakar je bývalým šéfem DARPA a byl to hlavní vědecký poradce prezidenta Bidena. Prabhakar, stejně jako předchozí šéfka DARPA, Regina Dugan, se pohybuje mezi prací pro technologické společnosti v Silicon Valley a pro ministerstvo obrany USA. Jako většina jejích kolegů je i ona nadšená z transhumanistické budoucnosti rozšiřování lidských schopností a obhajuje to jako věc národní bezpečnosti. A přesto i ona také připouští, že to možná „přinese překvapení, která se nám nemusí zrovna moc líbit. Celé generace jsme přemýšleli o technologiích, které mění naše nástroje – ale tady jde o technologii, která mění přímo nás.“ Již dnes přitom máme dostatek důkazů, že naše současné technologie, zejména tedy bezdrátová zařízení a chemikálie, přitom skutečně fyzicky mění naši lidskou (a planetární) biologii, ale cíle DARPA a DoD jsou ještě ambicióznější a točí se dokonce již kolem úplného zvládnutí evoluce (včetně lidského genomu) a přírodních systémů (včetně lidské populace) právě pomocí technologie (Carr, 2020). Příkladem toho je také nedávný, ale za to dalekosáhlý výkonný příkaz USA pro pokrok v biotechnologii, který uvádí, že „musíme vyvinout technologie genetického inženýrství“, abychom „psali obvody pro buňky a předvídatelně programovali biologii stejným způsobem, jakým píšeme software a programujeme počítače“. Výkonný příkaz ale také uvádí, že nám to má „pomoci dosáhnout našich společenských cílů“. Tyto společenské cíle jsou ústřední pro to, co Bílý dům identifikuje jako „bioekonomii“, ve které nám „počítačové nástroje a umělá inteligence“ pomohou „odemknout sílu biologických dat“, zvýšit produkci a snížit „překážky pro jejich komercializaci“ (Biden, 2022).

V březnu 2022 na Světovém vládním summitu otevřeně promluvil z pódia Elon Musk, sebeidentifikovaný transhumanista a nejbohatší jedinec světa. Oznámil, že nadcházející apokalypsu umělé inteligence považuje za událost vyhynutí lidí. Existuje nějaké řešení? „Všichni se musíme stát kyborgy, pokud máme přežít nevyhnutelné povstání robotů.„ To může přitom být ale jen chytrý marketing, protože Muskův Neuralink je již skutečně připraven zahájit zkoušky čipů implantovatelných do mozku na lidech.“ (Neate, 2022). Radikálně vylepšené lidské poznání by mělo, jak Musk předpovídá, vyvážit to nebezpečí, které pro nás dnes představují superinteligentní stroje. Pokud ale tento nejbohatší muž na zemi prorokoval masové vyhlazování umělou inteligencí jako další nevyhnutelnou platformu budoucího světa vlády strojů , měli bychom se ji zbavit pomocí nové obchodní strategie v oblasti technologií?

Birgit Mahnkopf (2019:2) ve své analýze 4IR píše, že „systém fyzických až digitálních technologií vtělených do strojů a zařízení… by umožnil snímání, monitorování a řízení celé ekonomiky“. Děje se tak přitom ale na pozadí narůstající globální nerovnosti a centralizace bohatství. Odhaduje se, že pouhých osm mužů dnes vlastní až polovinu peněžního bohatství ostatních osmi miliard lidí (The New York Times, 2017). Schwab a další elity přitom velice dobře chápou všechny sociální a politické důsledky těto jejich technologické ideologie a drží se přitom známěho pravidla tržní ekonomiky, že „vítěz bere vše“, podle kterého se jim budou i nadále upevňovat zisky z převratných technologií. Univerzální základní příjem a systémy sociálních kreditů (s ekonomikou založenou na zdrojích a na digitálních měnách centrální banky neboli CBDC) jsou přitom prezentovány jako výhodné řešení zvládání odporu lidu a případných sociálních nepokojů.

WEF tak dnes vlastně představuje spojení transhumanistických cílů v rámci globálního vládnutí. Jak k tomu poznamenává Schwab, tak tato „jeho“ organizace byla velmi úspěšná při „pronikání do kabinetů“ jednotlivých národních vlád. Jak ale bystře poznamenává harvardský učenec Kasper Schiølin (2020:549), „4IR je ospravedlněno, protože králové a císaři kdysi vždy ospravedlňovali svou autoritu jako božskou a přirozenou v nejistých časech“. Může se tedy stát, že potenciální problémy transhumanistických ideologií nebudou pocházet ani tak z vyhlídky na převzetí vlády nad světem AI, ale právě z toho, jak elity dnes zneužívají kulturu a technologie transhumanismu. Je dost dobře možné, že tato rizika nakonec přemohou liberální demokracie mnohem dříve, než to udělá vnímající obecná AI.

Nespokojenci

Jen málo intelektuálů si všímá všeobecného odporu vůči transhumanismu lépe než transhumanisté sami. Nick Bostrom k tomu píše, že tento odpor pochází ze:

„Starověké představy o tabu; z řeckého pojetí arogance; z romantického pohledu na přírodu; z určité náboženské interpretace konceptu lidské důstojnosti a Bohem daného přírodního řádu; z analýzy technologie Karla Marxe za kapitalismu; z kritiky technologie, technokracie a racionalistického myšlení, které dnes doprovází moderní a průmyslové společnosti, a všeobecný konzumní krysí závod.“Bostrem, 2005:18

Toto Bostromovo shrnutí je přitom vlastně jakýmsi panoramatem lidského vyjadřování, literatury, tisícileté kultury, náboženství, filozofie a vytváření lidských významů. Moderní literatura o filozofii, kultuře a technologii, a to od práce Jacquese Ellula, Jerryho Mandera, Neila Postmana a Wendella Berryho až po práci Jürgana Habermase a Martina Heideggera, nám nabízí poměrně palčivé kritiky, které jsou ale přitom relevantní pro všechny ty značně protichůdné transhumanistické vize budoucnosti, a připomínají nám tím hodnoty naší komunity, ztělesnění naší technologické moudrosti a tradic a také různé účinky systémů. Rozdíl ve stylech psaní je přitom ale docela pozoruhodný: zatímco pro-transhumanistické psaní má vždy tendenci být utilitární a má pokaždé tón jakési vědecké autority, tak „biokonzervativci“ často naopak používají vyprávění, symboly a styl psaní, který je v lidské kultuře považován za tradičně krásný.

Pozoruhodné je také to, že opozice vůči transhumanismu je tak široká, tak špatně definovaná a tolik různorodá. Nick Bostrom k tomu poznamenává, že jak „pravicoví konzervativci, tak levicoví environmentalisté a antiglobalisté“ tak ti všichni přitom odrážejí centrální transhumanistické cíle (Bostrom, 2005: 18). Za prvé, jsou to dobře a často publikovaní intelektuální a akademičtí oponenti, kteří se zapojují do energické vědecké debaty o transhumanismun a o otázkách, jako jsou biotechnologie, hrozby pro liberální demokracii a nebo vědecký materialismus (Leon Kass, 2000 a Francis Fukyama, 2003) a environmentálních a sociálních základech transhumanismu (Bill McKibbin, 2019). Za zmínku stojí také různí bioetici, George Annas, Lori Andrews a Rosario Isasi, kteří doporučovali učinit dokonce „z dědičné genetické modifikace u lidí až ‚zločin proti lidskosti‘“ (Annas, et al., 2002: 154-155). Tito učenci se totiž obávají posthumánního potenciálu nerovnosti a války a varují, že „nový druh nebo ,postlidé‘ budou pravděpodobně pohlížet na staré ‚normální‘ lidi jako na lidi méněcenné, či dokonce jako na divochy a jako jen vhodné pro otroctví nebo na porážku… má to podle nich předvídatelný potenciál pro genocidu“ (Annas, et al., 2002: 162). Společným faktorem ale mezi těmito akademiky je to, že všichni shodně věří, že biologické inženýrství (u lidí) by narušilo stávající hodnoty, práva a rovnost a ohrozilo by to samotnou liberální demokracii v jejích základech. Tito muži byli proto označeni jako biokonzervativci nebo dokonce ještě více odmítavě jako neo-luddisté a to jen ​​za jejich odmítnutí legitimity posthumánní budoucnosti (Agar, 2007:12).

Druhá skupina, která se projevuje jako významně antitranshumanistická, tak jsou environmentalisté, nonkonformisté, primitivisté a anarchisté oddaní divoké přírodě a se silnými antiindustriálními náladami. V Severní Americe to zahrnuje například prvky Hnutí Deep Green Movement (Bilek, 2021), reprezentované různými spisovateli, umělci, aktivisty, ekology, ekologickými farmáři, bylinkáři a léčiteli, ale i obyvateli lesů a lovci/sběrači, spiritisty a různými dalšími alternativními lidmi, mimo systém nebo různými kočovnými lidmi, kteří zkrátka jen odmítají žít v mechanizovaném průmyslovém systému a mohou se záměrně pokoušet o sebe. Jako eklektická skupina mají významný vliv na konkrétní geografické oblasti, mají také často tendenci identifikovat se s tradičními místními domorodými hodnotami a většinou také hluboce nesnáší západní konzumní kulturu, války, globální korporace, znečištění a průmyslovou infrastrukturu (Tsolkas, 2015). Je pozoruhodné, že někteří ekofeministé napsali, že biotechnologie je nebezpečným „rozšířením tradičního patriarchálního vykořisťování žen“ právě kvůli podpoře přetváření přirozeného lidského těla (Bostrom, 2005: 18).

Třetí skupinou, která si rychle vytvořila rostoucí odpor vůči transhumanismu, jsou pak různé náboženské skupiny. Kromě komunit Mennonitů a Amishů, kteří jen dodnes udržují životní styl „starého světa“ a to dokonce ve významných částech Spojených států, existuje také i mezi některými evangelikálními křesťany v Severní Americe narůstající anti-transhumanistický sentiment a naopak rostoucí náboženské nadšení. The New York Times informovaly o zvyšující se politizaci evangelikálních kongregací vzdornými sjednocujícími písněmi, které sborově opakovaly „Nevyhovíme“ (Dias a Graham, 2022). Jazyk, který přitom právě tyto skupiny používají k popisu transhumanismu, je často velmi symbolický, archetypální a dokonce až apokalyptický a je často chápán jako epický boj mezi světlem a temnotou. Například řečník a spisovatel Thomas Horn káže o nebezpečích transhumanismu pro křesťanské sbory již více než deset let. Jeho knihy mají názvy jako Pandemonium’s Engine: How the End of the Church Age, the Rise of Transhumanism, and Coming of the Ubermensch (Overman) Herald Satan’s Iminent and Final Assault on the Creation of God. Podezření na „satanskou technologii“ a anti-transhumanistické nálady mohly být rovněž součástí důvodu, proč byli právě evangeličtí křesťané tou demografickou skupinou, která s největší pravděpodobností nespolupracovala s mandáty pro očkování proti Covidu ve Spojených státech (Lovett, 2021; Porter, 2021).

Tragická situace na Ukrajině naznačuje, že ideologicky řízené války mohou dnes také narůstat právě s rostoucím nepřátelstvím mezi náboženskými a transhumanistickými světovými názory, nebo to může být dokonce zneužito pro válečnou propagandu. Ruská pravoslavná církev, která má ale více než sto milionů členů, považuje invazi na Ukrajinu za bitvu světla a temnoty, ve které „Svaté Rusko“ bojuje proti nesvaté alianci NATO (Klip a Pankhurst, 2022). Církevní patriarcha, Kirill z Moskvy, také zaujal silnou opozici proti biotechnologii – včetně „genové terapie“, „klonování“ a „umělého prodloužení života“ – a považuje proto právě ruskou pravoslavnou církev za důležitý prvek obrany hodnot tradiční rodiny proti liberalismu Západu (Stepanova, 2022: 8). Promluva k vůdcům Ruska na nedávné 24. Světové ruské lidové radě, ortodoxní věřící a filozof Alexander Dugin prohlásili: „Tato válka není jen válkou armád, lidí… je to válka nebes proti peklu… archanděla Michaela proti ďáblu… nepřítel k nám přišel… tváří v tvář LGBT, transhumanismu – té otevřeně satanské, protilidské civilizaci, se kterou dnes stojíme tváří v tvář. Je tedy skutečně možné, že poměrně značný a tedy i vlivný počet nábožensky založených Rusů dnes skutečně (a oprávněně pozn.Myšpule) věří, že proti Ukrajině vůbec nebojují, ale že ji spíše zachraňují ze satanského sevření transhumanistického Západu (Siewers, 2020).

Čtvrtou hlavní skupinou, která projevuje ohromující anti-establishmentové nálady vůči tomu, co je dnes (na západě) vnímáno jako „elity“ a jejich „transhumanistická agenda“, jsou politicky a ekonomicky vysídlení farmáři, zbavení volebních práv. Tato skupina, známá v akademických kruzích jako „populisté“ (Mazarella, 2019: 50), nedávno projevila svůj značný hněv právě kvůli rozšířeným „uzavírkám“; a také kvůli ztrátě svobody cestování a k přístupu ke slušné zdravotní péči (alespoň tedy v USA); a že proto zažívají nezaměstnanost a chudobu. Jejich „společensky nevyhovující“ (otázkou je komu ale pozn.Myšpule) chování, pozorované na masových demonstracích, zejména po celé Evropě a na akcích kanadských kamionistů, se proto setkalo s diskursivním a fyzickým násilím ze strany stále podrážděnějších politických vůdců a mediálních korporací. Tito tzv. „populisté“ často odmítají transhumanismus jako elitářskou ideologii, která, jak se (oprávněně pozn.Myšpule) obávají, povede jen k další ztrátě tělesné autonomie, ke zvýšenému dohledu, k politickému oslabení a omezení důstojného zaměstnání kvůli robotům a automatizaci (Mazarella, 2019: 130–134). Tyto obavy nejsou zcela neopodstatněné, protože podle WEF se navrhuje, aby 4IR vedla k významným celosvětovým ztrátám pracovních míst, možná dokonce až o 70 % (Mahnkopf, 2019: 7). Steven Bannon, instrumentální „populista“ Trumpových volebních sil, tak již v roce 2016 použil náboženskou polemiku k tomu, aby s její pomocí shromáždil odpor proti tomu, co považuje za rostoucí transhumánní globalistickou agendu. Jeho populární show, War Room, obsahuje vysílání jako Descent into Hell: Transhumansim a New Human Race. Pobouření této skupiny vůči transformacím 4IR a transhumanismu také nelze podceňovat: v USA totiž dnes mnoho rodin dělnické třídy, i když ne úplně všechny, také zastávají stále ještě hodnotu rovnostářského vlastnictví zbraní a jejich diskurz tak vyzařuje i jejich ochotu zapojit se klidně i do násilné konfrontace, jen kvůli ohrožení jejich tělesné autonomie (Sturm a Albretch, 2021: 130).

Nejvíce nechvalně známý anti-transhumanista/antitechnolog ve Spojených státech přitom ale vůbec nepocházel z nějakých náboženských kruhů, ale z radikálního ekologického hnutí a akademické sféry. Theodore Kazcynski, matematický génius a profesor na UC Berkeley, skutečně provedl protitechnologickou teroristickou kampaň, která trvala 17 let, zabila při tom tři lidi a zranila 23 dalších (Fleming, 2022). Vydíral FBI, aby zveřejnila svou tezi o 35 000 slovech s názvem Industrial Society and its Future ve Washington Post a New York Times , což nakonec vedlo až k jeho dopadení. Od té doby, co díky tomu pak strávil 25 let na samotce, publikoval další svazky spisů o tom, jak provést revoluci proti současné vědecké elitě. V jednom svazku, The Anti-Tech Revolution: Why and How, píše,

„Sami technici trvají na tom, že stroje brzy předčí lidskou inteligenci a že přírodní výběr bude upřednostňovat systémy, které je (lidi) eliminují – ne-li náhle, pak jistě v řadě fází, aby tak bylo eliminováno riziko vzpoury.“Kazcynski, 2016: 79

Kazcynski reagoval terorismem na to, co přitom skutečně považoval za existenční hrozbu, kterou představuje současná technologie pro lidi a hlavně pro jeho největší lásku, Divokou přírodu. Jeho největší obavou pak byla ztráta svobody a mužské lidské přirozenosti, stejně jako přeměna celé společnosti v totálně kontrolovaný Brave New World , což je podle něj něco, co považoval za nevyhnutelné bez revoluce (Moen, 2019: 3). Ve skutečnosti je ale sporné, že Spojené státy už dnes byly pro Kazcynského až příliš podobné Brave New World , protože líčí „bojující průmyslovou společnost“ jako „strukturálně podobnou útěku z koncentračního tábora“ (Moen, 2019: 3).

Bill Joy, zakladatel Sun Technologies, napsal vlivnou esej na úsvitu 21. století, Why the Future Doesn’t Need Us , obhajující naprosté upuštění od vývoje „AI, nanotechnologií a genetiky kvůli jejím značným rizikům“ (Joy, 2000). Zajímavé je také to, že Joy při tom argumentuje oprávněností Kazcynského logiky o hrozbách pokročilých technologií, přestože Kazcynski kvůli tomu „těžce zranil“ jednoho ze svých přátel, počítačového vědce, bombou. Části Kazcynského psaní, které takto posunuly Joyiny názory, zahrnovaly následující teze:

„Lidská rasa si může snadno dovolit, aby se dostala do pozice takové závislosti na strojích, že by neměla prakticky jinou možnost, než skutečně přijmout všechna rozhodnutí strojů. Jak se společnost bude vyvíjet a problémy, kterým čelí, budou proto stále složitější a stroje se budou stávat stále inteligentnějšími, tak lidé postupně nechají stroje, aby za ně dělaly stále více rozhodnutí…až nakonec může dojít k fázi, kdy rozhodnutí nezbytná k tomu, aby celý systém fungoval nějak efektivně, budou už tak složité, že i stroje na výrobu inteligentních bytostí budou také tak složité. Lidé pak ale nebudou moci stroje jen tak vypnout, protože na nich budou až tak moc závislí, že jejich vypnutí by pro ně znamenalo vlastně sebevraždu.Joy, 2000: 48-49

Tento scénář přitom není příliš těžké si skutečně představit, protože se to rychle stává naší další moderní velkou nesnází. V mnoha transhumanistických a antitranshumanistických myšlenkách Muska, Kazcynského, Joy, ale i mnoha dalších, totiž skutečně existuje implicitní a explicitní konsensus, že tento fenomén povede a bude stále pokračovat až k tomuto, vcelku logickému, konci. Další scénář, který Bill Joy citoval ve své eseji, opět od Kazcynského, byl tento:

„Na druhou stranu je ale také možné, že lidská kontrola nad stroji zůstane i nadále zachována. V takovém případě může mít průměrný člověk kontrolu nad některými svými soukromými stroji…ale kontrola nad velkými systémy strojů bude zcela v rukou jen nepatrně početné elity – vlastně stejně jako je tomu už dnes, ale se dvěma rozdíly. Díky vylepšeným technikám bude mít tato nepočetná elita mnohem větší kontrolu nad masami; a protože lidská práce již nebude nutná, bude břemeno elit záviset třeba na masové smrtelné chřipce.“ je to sice poněkud nemilosrdné, mohou se ale jednoduše skutečně rozhodnout vyhladit celou masu lidstva, nebo pokud jsou ještě alespoň trochu humánní, tak mohou třeba jen použít propagandu nebo jiné psychologické nebo biologické techniky ke snížení porodnosti, dokud masa lidstva přirozeně nevyhyne a ponechá celý svět pouze těmto elitám.Joy, 2000: 48-49

Zajímavé je také to, že tyto scénáře se, alespoň tedy na nějaký čas, vzajmně vůbec nevylučují.

Učenec Ole Martin Moen zaznamenal podobnosti mezi Kazycinskim, Nickem Bostromem a Julianem Savulescu v jejich projekcích budoucí krize (Moen, 2018: 5). Stejně jako Kazcinski tak i Bostrom tvrdil, že transhumanistické technologie vystavují lidstvo značnému riziku celkového vyhlazení (Bostrom, 2019). Savulescu, také jako Kazcyinski, argumentuje v Unfit for the Future: The need for moral enhancement , že vyvinutá lidská přirozenost v kombinaci s transhumanistickými technologiemi vždy nutně povede ke katastrofickým následkům (Persson a Savulescu, 2012). Kazcinski, který věřil, že tyto výsledky jsou naprosto logické, na to reagoval násilím, protože jeho nejvyšší etikou byla autentická, nekontrolovaná svoboda (Moen, 2018: 5-6). Jeho život je pro nás varováním, že některé lidské povahy mohou být zcela neslučitelné s vědeckotechnickou budoucností. Ve skutečnosti může transhumanistická vize lidského vyhynutí a „postlidské“ budoucnosti ve skutečnosti u některých lidí opravdu velmi podporovat jejich úzkost a tím pádem i s tím související násilí.

Závěr

Martin Heidegger nás varoval, že ti, kdo se snaží využívat vliv technologie, aniž by si uvědomovali tu nesmírnou moc, kterou nad nimi technologie má, jsou chyceni do pasti, aby se stali již spíše rozšířeními svých strojů než zůstali svobodnými aktéry. Jsou „formováni jako muži s pokročilými výpočetními zařízeními, aby viděli celou realitu jen jako výpočetní informaci“ (Doede, 2009:49). Po tisíce let se lidská existence a vytváření smyslu hromadily od „zrození až do smrti, od potopy a ohně, spánku a bdění, pohybů větrů, cyklů hvězd, pučení a padání listů, odlivu a odlivu a odlivu“ (Powys, 1930: 73), a zdá se, že je dnes skutečně vhodné se začít vážně ptát, zda naše tkáň něco těží pomocí vysoce vyvinutých lidských technologií . Je tedy možné, že lidský rozkvět je podporován více tradičním starověkým bojem s omezeními naší vlastní živočišné povahy, spíše než přizpůsobováním se zcela novým konstrukcím složité technologie? Kdo má u transhumanismu kontrolu a kdo z něj má prospěch?

Může být spravedlivé říci, že transhumanismus je projekt bio-sociálního inženýrství, který v konečném důsledku soustřeďuje sílu do strojů a do lidí, kteří se ale chovají s vlastnostmi podobnými strojům. Velké části světové populace, jako jsou různé náboženské skupiny, dělnická třída, domorodé národy a další přírodně založení lidé, mohou nesnášet nedemokratická oznámení z fór, jako je WEF, že s 4IR se industrializace zrychluje směrem ke genetickému inženýrství, robotické automatizaci a virtuálnímu životu. Kromě toho můžeme riskovat, že tím vším jen ještě více podpoříme existenciální krizi a extrémní reakce u těch, kteří nemají rádi, když se jim říká, že budoucnost patří spíše postčlověku než jim samotným a jejich potomkům. Je to totiž velmi sporná budoucnost, která je dosud zcela nepopsaná.

Z webu pandata.org přeložila a doplnila Myšpule