Mnozí čtenáři Myšpule Světa budou jistě podobného věku jako jsem já a tudíž si ze svého dětství jistě ještě pamatují, jak to bylo tenkrát „za komára“, či „za komančů“ a že byl tenkrát také jakýsi politický disent. Čili jakási neoficiální politická opozice, která byla tehdy vládní garniturou stíhána, kriminalizována a trestána. Ponechme nyní stranou, že tehdejší politický havloidní a pravdo-láskařský disent jako typicky Charta 77 či Několik vět, nebo já osobně jsem se již tehdy pravidelně účastnila třeba akcí SVS (Společnost za veselejší současnost), která v roce 1988 pořádala pravidelné běhy třídou politických vězňů v Praze, nebo třeba akcí „Českých dětí“, což byla zase parta vlasatých monarchistů, byl celý řízen a finančně podporován ze západu tajnými službami a z východu ruskou KGB, ale vzpomeňme si právě na to, jak to tehdy bylo politickým establishmentem kriminalizováno. Tehdy jsem si ještě konceptuálně naprosto negramotná rozhodně nedokázala představit, ani že tehdejší režim další rok padne, ale ani to, že by v oné růžové utopii pravdoláskařské demokracie a západních hodnot mohlo existovat také něco takového, co by se dalo nazvat politickým disentem, natožpak že by v takové úžasné západní demokratické společnosti mnohl být takový politický disent také kriminalizován.
No, uznávám, bylo to hodně naivní, a z úhlu pohledu současné doby post-covidové snad ještě více, protože přesně to se okolo nás opět začíná nenápadně odehrávat, cenzurou to nenápadně začalo (a že bych o ní mohla vyprávět, třeba takové YouTube mi smazalo od roku 2020 zcela protiprávně již desítky videí) pochopitelně opět za naprostého nezájmu či možná jen nepochopení hlavního proudu spících ovčánků. A pouhou cenzurou to ani zdaleka nekončí. Snaha o kriminalizaci politického disentu je totiž opět tu a přichází pochopitelně jak jinak než z oné bašty ideálů západní demokracie, tedy z USA.
V celém západním světě se právě nyní totiž skutečně schyluje k velké bitvě o základní principy toho, co znamená svoboda slova. Bude chráněna zákonem? Jaký ale nakonec bude výsledek toho všeho, není zcela jasné. Zdá se, že jsme na samém okraji propasti potenciální pohromy, pokud právě nyní soudy nerozhodnou tím správným způsobem. I kdybychom ale nakonec dosáhli vítězství, tak jen ta samotná otázka je jednou již ve hře. Naše nezcizitelná práva na svobodu slova proto ještě nikdy nebyla tak ohrožena.
(Volně zpracováno na základě původního článku Jeffreyho A. Tuckera publikovaného na TheEpochTimes.com )
Obraťme ale svou pozornost právě nyní na Francii. Doslova za hluboké noci proklouzl tamním zákonodárným Valným shromážděním nový zákon, podle kterého by třeba bylo zločinem kritizovat očkování mRNA. Kritici tomu již začali poněkud inronicky říkat Pfizerův zákon. Ten ale po „vinících“ požaduje pokuty až do výše 45 000 eur a možná dokonce až tři roky vězení jen za pouhé jejich veřejné odhalení nebezpečí přitom již schváleného lékařského ošetření.
Stejně jako u všech západních národů zde přitom ale byla v současnosti kritika platformy mRNA již rozsáhle cenzurována sociálními médií. Ale i přes veškeré cenzurní snahy přitom již došlo k velkému a dalo by se říci že i celosvětovému obratu spotřebitelů proti tomuto očkování. Lidé zkrátka nejsou vůbec skálopevně přesvědčeni, že jsou nezbytné, ale ani bezpečné nebo snad účinné. Přesto vlády leckde uložily očkovací mandáty všem, miliardám lidí po celém světě. Byla to forma podvodu, která ve skuečniosti způsobila poměrně hlubokou propast mezi vládci a těmi ovládanými.
Vlády, které byly ve skutečnosi korumpovány farmaceutickými zájmy, však místo toho, aby ustoupily požadavkům veřejnosti, tak naopak hodlají ve společnosti pohrozit uvězněním každého, kdo proti této technologii jakkoliv veřejně a otevřeně vystoupí.
Zde se tedy dosud „pouhá“ cenzura stává docela krutou protilidskou zbraní. Je to ale přitom jen další logický krok. Nejprve nasadíte svou veškerou enrgii a moc, abyste udrželi hlavní distribuční kanály informací pomocí cenzury bez jakéhokoliv disentu. Když to ale logicky tak úplně nefunguje, jednoduše třeba jen proto, že lidé si zkrátka vždy najdou alternativní způsoby, jak se dostat i ke kritickým názorům, tak prostě musíte ještě více zintenzivnit cenzuru a zavést i přímé kontroly.
Je logické, že k tomu nakonec dojde. Koneckonců, smyslem cenzury je pouze vychovat kolektivní mysl veřejnosti tak, aby se v ní potlačil odpor k prioritám režimu. Když se ale mainstreamová korporátní média rozpadají a nová alernativní média naopak stále rostou a nabývají na síle, tak další fází je zkrátka již jít cestou naprosté kriminalizace opačného či jen kritického mínění, jako to udělá každá totalitní vláda.
K této fázi jsme přitom v bývalém demokratickém a svobodném západním nsvětě dnes již skutečně velmi blízko. Pokud se to totiž může stát právě ve Francii, tak se to může stát rovněž v celé Evropě, pak v zemích Commonwealthu a nakonec pak i ve Spojených státech. O politice toho totiž dnes víme „hodně“a je naprosto jasné, že je globální. Světové elity, které se již dávno zmocnily kontroly nad našimi vládami, se přes hranice jednotlivých národních států pochopielně koordinují. Proto je nesmírně důležité věnovat pozornost i tomu, co se takzvaně „děje za rybníkem“.
Třeba ve mě dnes vyvolává značné znepokojení, když už jsme tedy u těch Spojených statů, když si třeba přečtu hlavní článek v sekci názorů The New York Times, který doslova oslavuje případ pomluvy, o kterém jsem ještě nikdy předtím neslyšela. Autorem je jakýsi Michael Mann, profesor na Pensylvánské univerzitě. Ten zažaloval jakéhosi spisovatele z Competitive Enterprise Institute jen za to, že v nějakém svém článku napadl právě Mannův model změny klimatu, přitom asi již všichni alespoň tušíme, že celá tato „změna klimatu“ je podvod s umělě mediálně záměrně vyvolávanou hysterií.
Není to přitom rozhodně vůbec nějaká moje specializace, ale jen na základě informací, které jsem dosud vypátrala v on-line prostoru tak vůbec nepochybuji o tom, že současný hlavní proud klimatické vědy by měl být rozhodně vystaven minimálně velmi energické kritice. Pokud nás éra COVID něčemu naučila, pak je to tomu, že i jakýkoliv „vědecký konsenzus“ může být ve skutečnosti až nehorázně nesprávný a že skutečně potřebuje kontrolu širší veřejnosti a to jak laické tak i odborné, která přichází většinou ve formě kritckého psaní opačných názorů, byť některé z nich mohou být příliš rychlé a třeba ořezané či ne zcela přesné.
Dr. Mann podal žalobu pro pomluvu. Pomluva je ale již docela dost vysoká laťka: znamená to totiž doslova záměrně lhát o něčem, ale přitom ještě s úmyslem ublížit. Člověk by proto možná nepředpokládal, že by se na to dalo kvalifikovat zase až tak mnoho věcí, a rozhodně ne jen nějaká kritika jednoho, navíc bůhví zda-li vůbec správného, klimatického modelu. Většina žalob za pomluvu proto bývá nakonec právě v USA také skutečně zamítnuta, a to jednoduše pouze proto, že tato země obecně oceňuje a dosud snad ještě i dodržuje ústavou zaručenou svobodu slova. A to i přesto, že některé komerční americké subjekty, jako typicky zde již zmiňované YouTube, či známý vyhledávač Google to dnes vesele a beztrestně porušují a to jak v USA tak i v zahraničí, třeba jako tady u nás v České republice.
Ona žaloba však byla nakonec přesto přijata jistým soudcem u soudu v District of Columbia. Po celé dekádě následujících soudních sporů a úplném slyšení nakonec porota rozhodla ve prospěch žalobců. Jednomu obžalovanému, Randu Simbergovi, bylo řečeno, aby zaplatil 1000 dolarů a druhému, Marku Steynovi, 1 milion dolarů. Simberg říká, že se přesto proti rozsudku odvolá a že si stojí za každým svým slovem, které napsal. Steyn s tím také souhlasí a je proto připraven se také odvolat.
Tento verdikt přtiom ale v podstatě kriminalizuje literární hyperbolu, řekl k tomu jejich obhájce.
Spisovatel op-ed však říká, že toto je spravedlnost.
„Naše nedávné vítězství v pokusu může mít širší důsledky,“ říká. „Nakreslilo to čáru v písku.“ Vědci nyní vědí, že mohou reagovat na útoky na jejich práci či výzkum, nebo třeba také ale i na pouhé teorie hned klidně rovnou žalobou za pomluvu.“ Zmiňuje přitom zejména lidi, kteří nesouhlasili s konsensem ohledně COVID – třeba kteří přitom jen nesouhlasili s Anthonym Faucim a s jeho názory – nebo jinak řečeno třeba jen uváděli nějaká „falešná tvrzení například o nepříznivých zdravotních účincích větrných turbín“.
Umíte si ale představit, co to skutečně znamená? Že když jen budete třeba kritizovat větrnou turbínu nebo nesmyslné uzamčení společnosti na základě smyšlené pandemie, tak se ocitnete hned rovnou před soudcem!
Bude mít ale tento případ rovněž nějaký trochu mrazivý účinek třeba při kritice nějaké vlády? Samozřejmě, že bude! Opravdu je děsivé domyslet si všechno to, co to ve skutečnosti znamená. A v tomto případě nenechávám nic na nějaké pouhé fantazii. Vidím třeba právě konkrétně tento případ jako dokonalý precedens k tomu, aby byla i vědecká kritika v podstatě jakékoli oblasti našeho života – a to od vakcín, přes změnu klimatu až třeba po veřejný politický požadavek na odchod z EU – ve své podstatě nezákonné. V každém případě, pokud nic jiného, tak se to blíží natolik praktikám třeba našeho bývalého komunistického režimu, že všichni kritici velmi pravděpodobně raději zavřou ústa jen ze strachu, že jim to zničí celý život. Přesně tak, jak tomu bývalo kdysi.
Tento konkrétní soudní spor trval 10 let. Dotyčný článek totiž vyšel již před 12 lety. Jak je možné, že obě strany tohoto sporu tak dlouho tlačily na tento případ? Bylo to kvůli záměru skutečně vytvořit vážný precedens. (Spor probíhal v USA, kde je právo tvořeno na základě precedentů) Tento precedens je tak nyní jasně stanoven. Definice pomluvy je tak tvárná, že poroty tedy vlastně mohou takto rozhodnout o čemkoli. Totiž i pouhá vyhlídka na to, že budete před soud postaveni ješě po více než 10 letech, asi stačí k tomu, aby leckoho odradila mluvit.
Můžeme doufat, že toto další odvolání nakonec změní jejich rozhodnutí. Ale přiznejme si to: Svoboda slova by nikde neměla spočívat jen na tak tenkém základu práva vytvořeného nějakou porotou a na základě vlastně svévolného soudního ediktu. To vše je totiž extrémně nebezpečné a v USA to navíc odporuje prvnímu dodatku.
V podstatě každý trochu pozornější kritik jakéhokoliv současného „vědeckého konsensu“ (velmi pravděpodobně zmanipulovaného, či zcela falešného) v podstatě v každé oblasti tak byl tímto verdiktem upozorněn. Už nehrajeme férovou hru. To je naprosto Orwellovský svět, ke kterému dnes evidentně přímo směřujeme.
Tady je totiž jeden zásadní problém. Cenzura funguje pouze tehdy, když vláda může skuečně kontrolovat naprosto všechny distribuční kanály informací. Což dnes zkrátka ještě není technicky možné. Co se ale tedy stane, když už to nefunguje? Mocnosti musí začít zkrátka používat nějaké přímější metody, i když třeba v USA narážejí právě na ten jejich První dodatek. A všichni ti, kteří dnes říkají, že se to tady u nás, natož v Americe nemůže nikdy stát, tak by měli věnovat větší pozornost realitě a tomu, co se doopravdy děje.
Mnoho lidí je také dnes nadšených, když vidí rozpad nějakých starých mainstreamových médií. Určitě jsem svým způsobem také, ale bylo by dobré rovněž zvážit třeba to, jak na to zareagují právě všichni ti současní cenzoři a „ověřovatelé faktů“. Začínají být totiž stále tvrdší, více se spoléhají na jejich korporátní právo, než aby dali konečně pokoj, a doufají, že soudy snad dokáží zasáhnout, aby všechny ty nežádoucí a režimům nebnezpečné kritiky čehokoliv již pokud možnmo na trvalo umlčely. To je bohužel ale rovněž naše budoucnost, na kterou se všichni společně právě díváme. Je to vše totiž skutečně extrémně nebezpečné. V rámci této nastoupené trajektorie totiž již velice brzy nebude žádná svoboda slova. První dodatek v Americe a článek 17 naší Listiny budou a vlastně již jsou jen mrtvá slova.
Myšpule
Zdroj: https://www.suppressed.news/2024-02-21-from-censorship-to-criminalizing-dissent.html
Myšpule Svět.org 