Termín synchronicita vytvořil švýcarský psycholog Carl Jung, který ho definoval jako „dočasně shodný výskyt akauzálních událostí“. Jinými slovy, synchronicity jsou jakési zvláštní smysluplné náhody – vysoce nepravděpodobné, ale zároveň vysoce významné, přitom nejspíše jen náhodné události. Když je jasné, že mezi dvěma událostmi neexistuje žádné spojení mezi příčinou a následkem, ale přesto mezi nimi existuje smysluplný vztah, tak se jedná o synchronicitu. Jung věřil, že synchronicita je akauzální spojovací princip našeho kolektivního nevědomí, jehož prostřednictvím jsou nám ukazovány mystické záblesky zvláštně smysluplných spojení mezi naším subjektivním a objektivním světem, jsou to vlastně jakési boží mosty mezi našimi vnitřními a vnějšími zkušenostmi.

Chatrč v „údolí zázraků“ rok 2011 nedaleko Čertova jezírka u obce Chlum, Českolipsko

Myslím si, že synchronicitu v nějaké podobě prožilo občas mnoho z nás. Problém je v tom, že buď kvůli pocitu vlastní důležitosti, kvůli své „zaneprázdněnosti“, nebo zkrátka jen kvůli tomu, že v době vzniku této zvláštní nenáhodné náhody právě jedeme na autopilota, tudíž jsme všude možně, ale jen ne v přítomnosti, tak si té zvláštní náhody většinou ani nevšimneme. Protože synchronicity vznikají pouze v absolutní přítomnosti. Mě se nejvíc takovýchto událostí stalo hned v prvním roce mého sociálně-ekonomického exilu, tedy v roce 2011 v místě, kterému jsem pak začala říkat „údolí zázraků“, protože ony události patřily skutečně do oblasti ryzích zázraků, protože něco takového by nemělo být možné, přesto se to stalo. Dodnes si nejsem zcela jistá významem těchto událostí, ačkoliv jednu teorii o tom mám, to však není až tak podstatné v dnešním příběhu o synchronicitách. Vše začalo tím, že mi jednoho dne zmizela z vysokého sloupu, který byl součástí takové chatrče svázané provázky, kterou jsem si na tom místě sama postavila, abych se měla kde věnovat svým okultním experimentům s praktickou magií, lebka nějakého zvířete, kterou jsem tam kdesi v rokli našla. Nikdo s ničím nehýbal, všechny věci byly na svém místě, nikdo tam zcela zjevně nebyl, přesto jednoho dne ta lebka zkrátka zmizela. Zvláštní na tom bylo ještě to, že se k ní nedalo nijak dostat, nešlo k ní jednoduše vylézt a sundat ji, ta chatrč by to zcela jistě nevydržela. Přesto tam lebka nebyla, nikde v okolí neležela, že by ji třeba sfoukl silnější poryv větru. Ještě zvláštnější však bylo, že když jsem druhý den přijela na kole domů do Doks, bydlela jsem v takovém domečku plném rómských spoluobčanů kousek od Dokského nádraží, tak u mě doma, v bytě, od nějž jsem měla klíče pouze já, kde bylo zamčeno a byla zavřená všechna okna, ležela v kuchyni na lince jiná lebka, nejspíš od nějakého ptáka. Nebyla to halucinace, tu lebku mám dodnes doma. Já v tom bytě před tím nebyla, rozhodně vím, že jsem v kuchyni žádnou lebku nenechávala. Takže o osm km jinde, v zapomenuté bezejmenné rokli jedna lebka zmizela a druhá se mi objevila doma sama od sebe. Jenže touto událostí to vše teprve začalo.

„Synchronicity jsou odhalením neexistence jakéhokoliv rozdělení mezi fyzickým světem a vnitřní, psychologickou realitou. Synchronické události jsou „stimulátory jasnosti“, neonové nápisy ze snové povahy vesmíru, které nám pomáhají probudit se do jeho a naší snové povahy. Stejně jako například sen, mysl a hmota nejsou od sebe vzájemně oddělené, nejsou to zcela odlišné reality, ale spíše jsou zdánlivě vzájemně odlišnými základními složkami téže jedné, hlubší, základní reality, která ovšem v sobě obsahuje jak aspekt vnější hmoty, tak také aspekt vnitřní mysli . – Paul Levy, „Bůh představivost“

“ Rozostření hranic mezi vědomím a hmotou zpochybňuje vše, co nás učí materialismus a tradiční západní myšlení. Již od útlého věku nás rodiče, učitelé a náboženští vůdci vyzývají, abychom si nakreslili jasné hranice mezi „subjektivním“ a „objektivním“, „skutečným“ a „neskutečným“, existujícím a neexistujícím. nebo hmotným a nehmotným. Nicméně ona realita, která je velmi podobná Jungovu akauzálnímu vesmíru, začíná být uznávána také v dnešní moderní vědě, zejména v kvantově-relativistické fyzice… Bylo to právě toto Jungovo rozpoznání jevů, které existují mimo příčinu a následek, co ho vedlo k definování synchronicity jako „akauzálního spojovacího principu“. .‘ Smysluplné shody mezi vnitřním světem – světem vizí a snů – a vnějším světem „objektivní reality“ Jungovi naznačovaly, že tyto dva světy nejsou tak naprosto jasně oddělené, jak bychom si mohli třeba myslet .“ -Stanislav Grof, „ Holotropní mysl “ (169)

Zažili jste někdy nějaké vize nebo silnou emocionální bolesti související s nějakou osobou nebo třeba s incidentem mimo vaši smyslovou zkušenost? Zažili jste někdy to, čemu říkáme déjà vu nebo nějaká náhody tak smysluplné, ale zároveň tak moc nepravděpodobné, že vám to ješttě dlouho potom vrtalo hlavou? Stalo se vám někdy, že se vám v hlavě objevila myšlenka na přítele nebo příbuzného a po několika sekundách zazvonil telefon a byli to oni? Já a mnoho dalších lidí jsme už zažili takové synchronicity, z nichž všechny lze považovat pouze za náhodu, respektive náhodu v newtonském světě, ale přitom mají ještě svůj zvláštní význam v jungovském světě založeném na vědomí.

Vraťme se ještě na chvíli v čase zpátky opět do roku 2011 a do zapomenutě rokle u Chlumu, které říkám „údolí zázraků“. Jednoho dne jsem tam zase po nějaké době přijela na kole a velice mne překvapilo, když jsem na své chatrčí, kde opět nebylo vůbec s ničím hnuto (to jsem tam měla v té době knížky, karimatku, spacák, věci na vaření atd.) vypadalo to jako by tam nikdo nebyl, jen jsem tam našla pověšené větvičky jeřabin. Takový ten typický lísteček s hroznem červených kuliček. Široko daleko tam žádná plodící jeřabina nerostla, prošla jsem po této události docela důkladně celé okolí, jestli tam někde nenajdu nějakoi jeřabinu, ale žádná tam nikde nerostla, nejbližší jeřabiny jsem objevila až u Chlumu, obce vzdálené asi 3km a u Staré Skalky, malé obce vzdálené přes 4km. Blíž k mé chatrči nikde žádné jeřabiny nerostli, s ničím nebylo hnuto, jako by tam nikdo nebyl, jen všude visely ty větvičky jeřabin. Měla jsem je venku na kládách u ohniště, nade dveřmi, na pár místech venku na stěně, vevnitř pak visely ty větvičky nad postelí a nad oltářem, na vnitřním ohništěm a na pár místech na stěnách, vzpomínám si, že jich také několik viselo ze stropu. Že by kolem šel nějaký houbař a měl v košíku s sebou větvičky jeřabin, aby mi je v rokli rozvěsil po domečku bylo skutečně velmi nepravděpodobné. Že by to někdo udělal naschvál bylo taky značně nepravděpodobné, protože jsem o tom místě do té doby vůbec nikomu neřekla. Ale co bylo ještě zvláštnější tak bylo to, že ačkoliv v té rokli nebyl signál mobilního telefonu tak ten den, co jsem našla všude ty jeřabiny, mi tam mobil zazvonil a dovolal se mi jeden starý známý, jakýsi Vojta Michal, mladý kluk co u mě pracoval v lanovém centru jako instruktor, ale pak šel na vysokou školu, studovat farmacii a asi tři roky předtím jsme se vlbec neviděli, tudíž rozhodně nevěděl o nějaké chtarči kdesi v zapomenuté rokli na konci „Uhlířova dolu“, nevěděl ani to, že bydlím v Doksech a rozhodně nevěděl nic o tom, že se mi na chatrčí objevili nějaké jeřabiny. Tak tenhle Vojta se mi tehdy dovolal s tím, že se moc omlouvá, ale že měl v noci hrozně živý zvláštní sen o tom, že mi má zavolat a něco důležitého mi říct. Omlouval se mi tenkrát, že je to určitě nějaká blbost a abych se nezlobila, ale že ten sen byl tak živý a to sdělení v něm tak naléhavé, že mi zkrátka zavolat musel. Sešli jsme se tehdy v hospodě Na rybníčku ve Starých Splavech, kam Vojta dorazil na kole z Lípy kde bydlel a já rovněž na kole z té rokle, kde mi na chatrči visely ty větvičky jeřabin. Dali jsme si každý malé pivo, večeři a ten Vojta mi u té večeře začal vyprávět, že měl v noci sen, že mi má zavolat a říct mi, že si mám přečíst nějakou knížku od spisovatele co se měl jmenovat James Forestr a ta knížka se měla jmenovat Mezipatro. A že v té knížce doporučuje na obranu proti zlým duchům větvičky jeřabin. No jak to řekl, měla jsem pocit že omdlím, roztřásla se mi ruka tak, že mi málem vypadl příbor a Vojta se na mě podíval a řekl mi tenkrát: „To je asi nějaká blbost, co?“ „No to teda není,“ odpověděla jsem mu a ještě ten večer jsem ho vzala do toho údolí, kde jsem měla postavenou svoji chatrč, abych mu ukázala, co bylo smyslem toho vzkazu z jeho snu. Byl to vůbec první člověk, kterého jsem tam kdy vzala a větvičky jeřabin tam stále ještě byly rozvěšeny. Mimochodem toho spisovatele i knihu jsem hledala, ale marně, myslím si, že žádný takový spisovatel ani kniha Mezipatro zkrátka neexistuje. Nicméně to vše se skutečně stalo a Vojta by vám to mohl potvrdit. To byl naprosto typický příklad toho, co nazýváme pojmem „synchronicita“

„ Kolikrát jste šli zavolat někomu na telefonu a zjistili jste, že už byl na lince, když jste zvedli sluchátko… nebo když jste vytočili číslo, zjistili jste, že linka je obsazená, protože váš kamarád přesně v tu samou chvíli volal vámi? Kolikrát jste se přistihli, že si užíváte čas s přáteli na rušné ulici, v nákupním centru nebo třeba na letišti, jen abyste najednou měli děsivý pocit, že už jste na tom místě nebo s těmi lidmi byli a dělali přesně to samé, co děláte právě v tu chvíli? I když je o těchto jednoduchých příkladech někdy docela zábavné mluvit, tak jde o víc než jen o nějaké nenáhodné náhody. I když možná nejsme stále ještě schopni vědecky dokázat, proč se tyto věci dějí, tak ale všichni zkrátka víme, že k nim dochází. V takových okamžicích spojení a déjà vu se ocitáme v realitě zcela spontánně překračující limity dané fyzikálními zákony našeho světa. V těchto krátkých případech si tak vlastně jen sami sobě připomeneme, že ve vesmíru a v nás se ukrývá pravděpodobně mnohem více, než si vůbec můžeme vědomě přiznat .“ -Gregg Braden, „ Božský Matrix “ (57-58)

Osobně jsem zažila mnoho synchronicity, déjà vu, ale i vysloveně prorockých snů, které mě přesvědčily, že něco jako je Jungův akauzální spojovací princip, tak že to vše skutečně existuje v našem vědomí, ale jakoby mimo prostor a čas. Eric Dubay v článku o synxhronicitách vypráví následující historku: „Například jedné noci na vysoké škole se mi skutečně zdálo o rozhovoru, který budu mít druhý den, a zažil jsem paradigma bourající déjà vu, když jsem zjistil, že svůj sen realizuji ve skutečnosti. Omráčený zjevnou paralýzou se mi ten sen vyplavil zpět a já si v tu chvíli uvědomil, že stojím přesně na tom samém místě, mám na sobě přesné totéž oblečení a povídám přesně tak, jak jsem o tom před tím snil. Najednou mi došlo, že dokonce přesně vím celou další větu, kterou se moje kamarádka chystá vyslovit, a tak jsem se rychle vytrhl ze zasnění a řekl nahlas celou tu její větu spolu s jejím doslovem současně s ní. Můj přítel se pak na mě ohromeně díval, když jsem se smál a snažil se mu to nějak racionálně vysvětlit.“ Jenže racionálno v případě těchto synchronicit hledáme většinou marně, ono jako by si v tu chvíli vzalo dovolenou.

Eric vypráví další příběh: „Jindy, před několika lety, jsem meditoval a začal jsem pociťovat pevné svírání v solárním plexu, takže jsem se pokusil uvolnit, zhluboka se nadechl a vydechl s Óm. Ve chvíli, kdy jsem dokončil svůj dech Óm, elektřina v mém třetím patře, v pokoji v bytě, všechna světla a moje digitální hodiny tak na asi 2 sekundy zhasly a pak se znovu rozsvítily. Šokován jsem zavolal svým přátelům na druhé a pátě patro, aby se přesvědčili, jestli jejich proud nevypadl a ono ne. To znamenalo nanejvýš výpadek proudu pouze na mém patře a možná dokonce jen v mém pokoji! Zmatený a zvědavý jsem se pak trochu pomodlil k „Bohu“, nebo k mému „vyššímu já“ nebo jakémukoli aspektu jediného vědomí, který naslouchal, a řekl jsem: „Zdá se, že to byla víc než pouhá náhoda, kdyby to byl nějaký druh.vzkazu , mohl bych dostat další?“ A tak jsem další den byl dole v pokoji své přítelkyně a díval se na kreslený film South Park na DVD, epizodu, kde se Cesar Millan přichází vypořádat s Cartmanem. Právě když Cesar dokončil svá slova „musíte vyjádřit dominantní energii“, světla, televize, všechno znovu potemnělo, pak se to vše znovu zapnulo o 2 sekundy později a DVD nějak přeskočilo a znovu řeklo „vyjadřujte dominantní energii .“ „Vyjádřete dominantní energii“, která se shodovala se 2 výpadky proudu, a tato moje meditace a moje žádost o znamení byla pro mě v tu chvíli docela zvláštní, nezapomenutelná a tajemná synchronicita“ .„ Většina z nás se jistě už někdy setkala s podobnými podivnými náhodami, které se vymykají běžnému vysvětlení. Rakouský biolog Paul Kammerer, jeden z prvních, kdo se zajímal o vědecké důsledky tohoto jevu, informoval o situaci, kdy na jeho tramvajové jízdence bylo stejné číslo jako na lístku do divadla, který si koupil bezprostředně poté; a ještě později toho večera mu byla dána stejná sekvence číslic jako telefonní číslo. Astronom Flammarion citoval zábavnou historku o trojité shodě náhod, která zahrnovala jistého pana Deschampse a zvláštní druh švestkového pudinku. Jako chlapec dostal Deschamps kousek tohoto pudinku od pana de Fortgibu. O deset let později viděl stejný pudink na jídelním lístku pařížské restaurace a požádal číšníka o porci. Ukázalo se však, že poslední kousek pudinku již objednal pan de Fortgibu, který byl v tu chvíli náhodou v restauraci. O mnoho let později byl pan Deschamps pozván na večírek, kde se měl tento pudink podávat jako zvláštní rarita. Zatímco to jedl, poznamenal, že jediné, co chybí, je pan de Fortgibu. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel starý muž. Byl to pan de Fortgibu, kdo omylem vtrhl na večírek, protože dostal špatnou adresu místa, kam měl jít. ” -Stanislav Grof, “ The Holotropic Mind ” (171)

“ Jung léčil ženu, jejíž neochvějně racionální přístup k životu jí ztěžoval prospěch z terapie. Po několika frustrujících sezeních vyprávěla žena Jungovi o snu o skarabeovi. Jung věděl, že v egyptské mytologii představuje skarabeus znovuzrození, a přemýšlel, zda nevědomí ženy symbolicky oznamuje, že se chystá podstoupit nějaký druh psychologického znovuzrození. Zrovna se jí to chystal říct, když něco zaklepalo na okno, a vzhlédl a uviděl zlatozeleného skarabea na druhé straně skla (to bylo jedinkrát, co se u Jungova okna objevil brouk skarabeus). Otevřel okno a nechal skarabea vletět do místnosti, když představil svůj výklad snu. Žena byla tak ohromená, že zmírnila svou přehnanou racionalitu a od té chvíle se její reakce na terapii zlepšila . -Michael Talbot, „ Holografický vesmír “ (78)

Náš vesmír má totiž velice vytříbený smysl pro humor, obzvláště pak pro ten černý, jak jsem si všimla. Tyto druhy anekdot nejsou zrovna „vědecké“, ale vzhledem k samotné povaze synchronicity jsou věda a vědecká metoda bohužel špatně vybaveny k tomu, aby nabídly jakýkoli jiný, racionální pohled na takové nehmotné, neměřitelné a subjektivní jevy. Pro mnoho lidí, kteří osobně zažili tak vysoce nepravděpodobné, až neuvěřitelné synchronicity, je však potvrzení ze strany vědy zbytečné, protože jako letmý pohled za závoj je jim poskytnuta jistá gnóze, intuitivní rozpoznání jemných interakcí mezi vědomím, prostorem a časem. a hmotou.

V mechanickém vesmíru, kde je vše spojeno příčinou a následkem, není místo pro ‚smysluplné náhody‘ v jungovském smyslu. V praxi tradiční psychiatrie, kdy člověk vnímá smysluplné náhody, je přinejlepším diagnostikován jako projektant zvláštního významu do čistě náhodných událostí; v nejhorším případě je diagnostikován jako trpící halucinacemi nebo bludy. Tradiční psychiatři buď nevědí o existenci skutečných synchronicit, nebo raději tento koncept ignorují. V důsledku toho mohou chybně diagnostikovat „smysluplné náhody“ jako výsledek vážné patologie (klamné představy). V mnoha případech duchovních mimořádných událostí, kdy byly hlášeny platné synchronicity, byli lidé až příliš často zbytečně hospitalizováni. Kdyby byly tyto zážitky správně pochopeny a považovány za projevy psycho-duchovní krize, těm stejným lidem by bylo možné rychle pomoci prostřednictvím přístupů podporujících duchovní vynoření, spíše než podstupovat všechny problémy, které s sebou nese zbytečná hospitalizace. .” -Stanislav Grof, “ The Holotropic Mind ” (173)

Fyzik F. David Peat věří, že synchronicity jsou velmi reálné jevy, které poskytují nepřímé důkazy pro absenci rozdělení mezi vnějším fyzickým světem a našimi vnitřními psychologickými světy. Prohlašuje, že „ já žije dál, ale jako jeden aspekt jemnějšího pohybu, který zahrnuje řád celku vědomí. Byl to náročný proces, ale jak bylo prozkoumáno v první kapitole, kvantová fyzika pomalu táhne svět „racionální vědy“ kopající a křičící k poznání, že pevný materialismus je neudržitelný a koncepty jako Jungovo kolektivní nevědomí nejsou až tak fantastické. nebo pouze jen fantazijní.

Sám Jung si byl plně vědom skutečnosti, že koncept synchronicity je neslučitelný s tradiční vědou a s velkým zájmem sledoval revoluční nový světonázor, který se vynořil z vývoje moderní fyziky. Udržoval přátelství s Wolfgangem Paulim, jedním ze zakladatelů kvantové fyziky, a ti dva měli velmi plodnou výměnu myšlenek. Podobně v osobních komunikacích mezi Jungem a Albertem Einsteinem, Albert Einstein ho výslovně povzbuzoval, aby prosazoval koncept synchronicity, protože byl plně kompatibilní rovněž s novým myšlením ve fyzice. Je však smutné, že mainstreamoví psychologové a psychiatři stále ještě zjevně nedostihli současny revoluční vývoj v moderní fyzice a v jungovské psychologii . -Stanislav Grof, „ Holotropní mysl “ (173-4)

Inspirováno článkem Erica Dubaye stejného názvu, originál článku naleznete na webu https://ericdubay.wordpress.com/2018/07/02/synchronicity-and-the-collective-unconscious/

Myšpule Borný srpen 2024