Na webu steemit.com jsem našla další informace o Impériu, které právě kvůli své vlastní zvrácené politice provádí genocidu našich slovansko-árijských rodů. A které globálně zavádí svůj nový mocenský model řízení a kontroly světa nazývaný Nový světový řád. A nestojí za tím samozřejmě nikdo jiný, než ta naše tak neoblíbená Benátská černá šlechta, tedy aristokratické oligarchické rody, které ze zákulisí již po staletí řídí běh našeho světa. Ponořme se společně nyní na chvíli do historických faktů o jejich imperiálních plánech na ovládnutí celého světa.
Benátky se půovdně nazývaly Serene Republic, ale jejich zlověstné instituce poskytují až do současnoti bezkonkurenční kontinuitu té nejohavnější oligarchické nadvlády po více než 15 století, a to již od římského impéria, přes pozdější Britské impérium, které ale trvá až do současnosti.
Benátky byly centrem úsilí o zničení vyspělé evropské civilizace 11. a 12. století a nesou břemeno viny za nadvládu guelfů Black Nobility neboli Černé šlechty a také za černý mor.
Benátčané byli špióni pracující již pro Čingischána, který je dovedl až k vyplenění Bagdádu.
Napoleon si sice silou vynutil konec tohoto odporného oligarchismu a jeho imperiálních choutek již během svého italského tažení v roce 1797, ale oligarchická rakovina mezitím bohužel již infikovala Ženevu, Amsterdam, Londýn a další místa světového řízení.
Ačkoli suverenita Benátek byla tímto trochu uhašena, tak ale její metody nikoliv a ty žily až do 20. století a vlastně existují stále. Známe je až dodnes jako #fašismus .
Benátky jsou dnes prostřednictvím své nadace Cini a Societé Europeenne de Culture vlastně jakýmsi think-tankem Římského klubu . Benátky jsou nadnárodní domovinou gangu New Dark Ages , coby jakéhosi sjednocujícího symbolu pro utopické šílené meze v celé dnešní mezinárodní zpravodajské komunitě.
Mezi lety 300 a 400 n. l. římští aristos, kteří se později stali nechvalně známými: Candiano, Faliero, Dandolo nalezli mezi ostrovy Benátských lagun své nedobytné a nezranitelné útočiště, když právě tam prchali před armádami Gótů, Hunů a Langobardů. Jejich hlavní příliv přišel ale až během nájezdů Attily Huna a to v roce 452 našeho letopočtu.
Benátky přežily jen díky svému spojenectví s císařem Justiniánem v Konstantinopoli, alianci vzniklé a podtržené sňatky benátských oligarchů s byzantskou šlechtou. Jejich jednotlivé frakce ztělesňující tradice římského senátu tak pokračovalii i po pádu Říma v roce 476. Základem benátského bohatství bylo odjakživa v otroctví, praktikované jak proti Saracénům, tak i Mongolům, nebo Turkům, ale i křesťanům.
Patřili sem tedy jak Italové, tak i Řekové, kteří byli nejvíce ceněni jako otroci na galejích. Němci a Rusové byli posláni z Tany. Později se černí Afričané stali mezi šlechtou doslova módní záležitostí. Ostrovy jako Kréta, Kypr, Korfu, Naxos a menší podniky v Egejském moři byly obdělávány otrockou prací ještě přímo za benátského režimu. V pozdějších staletích byly harémy celé Osmanské říše, od Balkánu po Maroko, zásobovány právě benátčany obstaranými otroky.
Benátky se časem staly předním přístavem Středozemního moře. Pirátství a bukanýrství, další dva základní pilíře zvrácené benátské ekonomiky, byly takřka k nerozeznání od operací s otroky.
Války s Janovem nebo jinými pro ně byly vždy hlavně vítanou příležitostí k rabování. Pirátství bylo vlastně již rutinním obchodem během celých těch desetiletí zrady a chaosu.
Vlastní Benátská produkce čehokoliv, a to již od nejstaršího období jejich existrence, byla v podstatě nulová, tedy snad kromě výroby soli a skla v Muranu. Role benátských obchodníků tak spočívala pouze v jejich ziskuchtivosti, kvůli které podváděli kupujícího i prodávajícího a svou monopolizaci trhu si zajišťovali a podporovali převážně násilím, válečnými galérami bitevní flotily. Benátky totiž zůstaly odolné vůči jakékoli vnější invazi již od jejich prvního osídlení až do roku 1797.
V typologii Platónovy republiky by byly Benátky typickou oligarchií, „ústavou podle majetku, na níž bohatí vládnou a chudí nemají žádný podíl“, nebo jinými jeho slovy byly „vládou mála, ústavou zla“.
V roce 1297 měli všichni mužští členové všech 150 benátských šlechtických rodů trvalé právo na místo v Gran Consiglio neboli Velké radě, která se kolem roku 1500 rozrostla dokonce až na 2000 členů a poté začala opět pomalu upadat. Drželi si své vlastní velvyslance u všech národních soudů, měli své válečné ministry a rovněž i námořní důstojníky.
Dante navštívil Benátky v roce 1321. Zemřel krátce po odchodu. Byl donucen jít cestou přes bažiny, chytil v nich malárii a zemřel. Možná byla k dispozici loď, ale nalodit se na ni pro něj znamenalo jistou vraždu! Benátské záznamy o této události kamsi záhadně zmizely.
Jaká byla benátská politická metoda?
Slabší síla tu hraje válečnou šachovou partii proti dvěma nebo více velkým říším.
Nejprve se hrálo na válku Langobardského království Itálie proti Byzantincům. Pak se pokusili ještě rozehrát válku Byzantinců proti karolínské říši na Západě, která při tom málem selhala. V 11. století Benátčané ještě dosti úspěšně podněcovali normanské barony, operující ze Sicílie pod vedením Roberta Guiscarda, k útoku na Byzanc a poté se přestěhovali, aby poskytli zoufalým Byzantincům ochranu. Cena za tuto ochranu byla vysoká a byla zmíněna ve slavné Zlaté bule z roku 1082.
Jednalo se vlastně o dekret byzantského císaře, kterým ale Benátky získaly bezcelní přístup do východní říše, kde přitom sami Řekové museli ze všech svých transakcí platit daň ve výši 10 %. Tak započala mezi řeckým obyvatelstvem nenávist k Benátkám, která ovšem přetrvává až dodnes.
V 16. století bylo benátskou strategií poštvat zase osmanské Turky proti španělským a rakouským Habsburkům a poté poštvat Habsburky proti Francouzům! Benátky tímto způsobem poštvaly Portugalce proti Nizozemcům a Nizozemce proti Angličanům, Angličany proti Francouzům!
Benátčané také co nejvíce podněcovali síly Východu, aby zaútočily na křesťanstvo. Benátky byly manipulátorem jak Saracénů, tak i Mongolů a nebo Turků. Zejména Benátčané byli totiž mnohem ochotnější vidět území Itálie (kromě jejich vlastního benátského území) obsazené Turky než kterákoli jiná mocnost.
Benátky tak byly opakovaně konfrontovány s vítězným nepřítelem, který vždy musel být zmanipulován až k sebezničení, a to nikoli starým způsobem, ale přesným a specifickým způsobem, který vždy perfektně sloužil benátským zájmům. Zní to jako že je to nemožné? Ohromující přitom je, jak často se jim to podařilo a hlavně, že se jim to ještě stále daří!
Efektivně totiž využívali své nepřátele jako své žoldáky pomocí toho, že je chytili do dluhů a pak jim jen nabídli, že se jejich dluh zruší, pokud budou bojovat za Benátky!
V letech 1203 až 1204 byla Konstantinopol obléhána společnými francouzsko-benátskými silami a celá Byzanc byla vypleněna doslova v orgiích násilí a ničení. Benátky pak převzaly část Konstantinopole, a vytvořily tam svoji stálou benátskou kolonii dokonce s vlastní bitevní flotilou. Byly postupně anektovány Lemnos, Gallipoli, Kréta, Naxos, příbuzné ostrovy a rovněž velký ostrov Euboa. Na Jónské straně zase Benátčané dobyli Modon, Koron a několik ostrovů včetně Korfu.
Kořist z Konstantinopole byla ale větší než cokoli, co Evropa viděla až do plavby španělských flotil z Ameriky o celá staletí později! Benátky takto konečně získaly své vytožené impérium námořních základen ve východním Středomoří a egyptský sultán je podplatil, aby udrželi křižáky mimo Palestinu! Výborně, ještě k tomu dostali Bonus!
Dalším faktorem byly ovšem mongolské hordy. V době, kdy Benátčané plenili Konstantinopol, vládl Čingischán říši táhnoucí se až od Koreje po Írán a která přitom stále postupovala směrem na Západ. Batu, synovec Ghengis, porazil Bulhary v roce 1236, zachytil také Ukrajinu v roce 1240 a nakonec ještě vtrhl do Polska. Mongolové nevstoupili jako nějací bezohlední barbaři. Postupovali totiž podle pečlivě vypracovaného plánu. V každé fázi svého vojenského tažení na západ byli totiž Mongolové perfektně předem o všem informováni benátskými obchodníky, jako byl třeba otec Marca Pola. Později byl totiž dokonce Polo sám vítán na dvoře Kublajchána a stal se jeho správcem chána.
Takže tan náš velký Marco Polo a rovněž jeho benátská rodina, ze které pocházel, byli vlastně přímo osobně zodpovědní za řízení zničujícího tažení Čingischána na Evropu. Všudypřítomná benátská inteligence byla také tím hlavním faktorem při zničení arabského kulturního centra Bagdádu mongoly v roce 1258.
Shakespearova hra „Othello, The Moor of Venice“ je totiž vlastně takovou analýzou benátské špionážní techniky. Byla napsána a poprvé uvedena krátce po roce 1603, kdy Benátčané společně s Janovci získali svoji přímou moc ještě i v Anglii, a to díky nastoupení jejich loutky, krále Jakuba I. na anglický trůn. Othello je najat do Benátek jako žoldák a na vrcholu své moci, když právě vyhrál vítěznou válku nad tureckou flotilou útočící na Kypr. Těší se proto plné důvěře Senátu a právě se k tomu všemu oženil s Desdemonou, dcerou patricije.
Othello, bahenní barbar, je tedy vlastně něco jako němý obr! Jeho válečné schopnosti jsou sice naprosto bezkonkurenční, ale jeho emoce mají rozhodně sklon být velmi naivní až možná infantilní. Nemá ale vůbec žádný vhled do jakýchkoliv záležitostí státu nebo do psychologie.
Především je ale také velmi pověrčivý a má značný sklon k žárlivosti. Těchto slabostí pak využívá Iago, jeden z členů Othellova štábu, který ho má přitom v úmyslu zničit. Lago je něco asi jako benátský zpravodajský důstojník, tedy vlastně odbornk manipulátor:
„Přimějte Maura, aby mi poděkoval, miloval mě a potom mě odměňte za to, že jsem z něj udělal naprostého osla a cvičil jej přes jeho míru až k šílenství.“ Rozpoutá tím boj, který vede až k jeho vlastnímu zranění. Poté zmanipuluje Desdemoninu naivní touhu pomoci příteli do prima facie důkazu, že Desdemona je cizoložnice. Lago je pak tatoi schopen poštvat Othella a dohnat jej skutečně až k zabití Desdemony a nakonec zabije i sebe.
Můžeme tedy vidět zcela jasně, že Shakespeare a pravděpodobně i jeho publikum byli dobře obeznámeni se stylem a krutostí tehdejší benátské geopolitiky.
Skutečným nebezpečím pro Benátky v roce 1600 byla ale jiná nepřátelská mocnost, která si vyvinula vlastní skvělou obranu proti manipulaci a podvodu. Tváří v tvář tomuto nebezpečí Benátky dělaly svoji politiku a stejně dále zabíjejí. Založení nové římské říše se totiž stalo v Benátkách od poloviny 15. století doslova tou hlavní posedlostí všech oligarchů. Hodně benátské energie bylo věnováno rychlé expanzi do údolí Pádu směrem k Milánu, ale Medicejští to ještě na celých 40 let trochu přibrzdili.
Machiavelli k tomu trefně poznamenal, že ty dvě vůbec nejnebezpečnější síly v Itálii na přelomu tohoto století byli Benátčané a papež. Jeho nenávist byla namířena zejména proti Benátkáma to hlavně za to, že si chtěly podrobit celou Itálii v nové římské říši a Benátkami také opovrhoval pro jejich armády plné najatých žoldáků.
Celá tehdejší Evropa se nakonec obrátila proti Benátkám. Machiavelli proto velmi jásal, když Benátčané konečně přišli o vše, co si za těch 800 let dobyli.
Když z Benátek nezbylo nic než laguny, tak benátská pozice byla skutečně dost zoufalá a to právě kvůli jejich pověsti arogance, jech věčnému porušování slibů, a také chlípnosti a sodomie. Italská renesance během zbytku 16. století byla pouze jednou z několika důležitých událostí té doby v Evropě.
Tou další pak byla protestantská reformace. Lutherův skutečný vliv byla jeho publicita, která ale za mnohé vděčila právě benátským nakladatelským lisům vydávajícím 40 000 výtisků jeho „kacířských“ spisů. Benátčané, kteří jako vždy hráli na obě strany náboženského sporu proti sobě, podporovali Ignáce Loyolu aby jej odvrátili od pádu do naprosté chudoby, a to po celou jeho cestu až do Jeruzaléma a zpět, dokud nezřídil jezuity, kteří byli zcela oddáni službě papeži při následném drcení protestantismu. Posadili se a jen sledovali ten ohňostroj.
Již kolem roku 1570 měly přitom například Benátky jako vůbec první v Evropě svůj „salon“ pro společenské a literární diskuse: Ridotto Morosini, který byl sponzorovaný starobylou rodinou stejného jména. Zde byla zaseta ona semena, která o něco později vytvořila svobodomyslné, l’esprit libertin & the Philosophes. To oni iniciovali osvícení. Salon Ridotto Morosini přitom byl pro toleranci a vědu, a naopak proti všemu doktrinářskému a úzkému. Chránili Galilea před inkvizicí. Ze salonu Morosini vzešla třeba jedna vzácná veřejná frakce v benátské historii, Giovani.
Giovani ale hlavně chtěl hluboké inovace v benátské zahraniční politice. Přáli si upevnit spojenectví se zeměmi, kterým podle jejich názoru patří budoucnost: s Francií, s Anglií a Nizozemskem. Hlavním zastáncem Benátek na mezinárodní úrovni byl Jakub I., Stuartovský vládce Anglie a Skotska.
V roce 1603 se Benátky a Janov spojily, vytvořily tím vlastně první bankovní dynastii a převzaly řízení všech financí Stuartovy Anglie a takto předaly své charakteristické nelítostné metody Britské východoindické společnosti. Finanční centrum starých Benátek bylo na své cestě na sever.
Vytvořili Amsterdam Bank, finanční pant 17. století a Nizozemskou východoindickou společnost. Benátky a Janov byly také porodními asistentkami velké finanční moci vyrůstající postupně v Ženevě, která kontrolovala francouzský veřejný dluh a nadále podporovala osvícenství. Benátčané zahájili velký přesun kapitálu jednak do námořního, ale i do jiných typů pojištění. Tyto podniky tak žijí dodnes v největším obchodním podniku spojeném s Benátkami, Assicurazioni Generali Venezia, jednoho z největších pojišťovacích a realitních holdingů na světě.
12. května 1797 Gran Consiglio z Benátek uposlechlo Napoleonovo ultimátum a odhlasovalo se, že neexistuje. 4 000 francouzských pěšáků defilovalo tam, kde cizí jednotky ještě nikdy předtím v historii nebyly k vidění. Benátská „republika“ byla sice pryč, ale ona přitom stále existovala jen nyní ve více utajované podobě. 3000 benátského námořního personálu, asi 1/3 jejich dostupné síly, sloužilo britskému královskému námořnictvu právě v té době, kdy začala americká revoluce. Během 19. století a dále, se svou vojenskou a finanční mocí skrytou, tak přitom politická moc Benátek rostla ještě více než kdy jindy předtím.
Hrabě Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropské unie, také žil v Benátkách a Nietzscheho jen navštívil. Thomas Malthus rovněž plagioval Benátčana, když psal svou Esej o populaci. Plány na zničení Osmanské a Ruské říše (tj. WW1) vytvořil benátský strašák Alexander Parvus.
Dnes je Římský klub tím vlivem, který vlastně jen představuje podstatu benátských metod. Římský klub nyní přesvědčuje lidi, aby spáchali kolektivní sebevraždu pouze přijetím genocidní doktríny nulového růstu. Snaží se zrušit všechny suverénní národy a vytvořit totalitní globální stát. Snad nejodvážnějším plánem Římského klubu je zafinancovat samotnou přírodu. ClimateChange je jejich nejúžasnější propaganda.
Skutečně tím nejnaléhavějším úkolem současné generace je proto definitivně zlikvidovat celý tento manipulativní horor, kterým jsou Benátky a jejich oligarchická hierarchie.
Více naleznete v mých dalších článcích:
Napsat komentář