Ježíš viděl malé děti, které pijí mléko. Řekl svým učedníkům: Ty děti, co pijí mléko, se podobají těm, kteří vcházejí do království. Řekli mu: Vejdeme, když jsme dětmi, do království? Ježíš jim řekl: Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu — pak vejdete do království.

Tomáš 22

Mám pocit, že jsme tupí. Před pár lety, kdy byl svět ještě normální, tak už tenkrát mi přišel skoro nežitelný, Už tenkrát jsem přemýšlela jestli to, co si myslím, že jsem já, tak já přitom nejsem,. že jsem to sice já, ale nejsem. Zkusila jsem zavřít oči a na chvíli nemyslet. Nepovedlo se, i přes mojí urputnou snahu. Myšlenky se mi v „hlavě“ objevovaly dál sami od sebe. Začali se objevovat lidi, pocity, obrazy, něco ve mě mělo potřebu neustále žvanit. Ozvalo se i svědomí se svým přísným diktátem toho, co jsem slíbila a nesplnila, po čem jsem toužila a nikdy to nezískala a taky toho, co jsem nechtěla a přesto se to stalo. I přes veškerou urputnou snahu nemyslet tak myšlenky ve mě vířily dál, míchaly se vzpomínkami, s přáními, s výčitkami, s touhami a s emocemi, zkrátka žily si svým vlastním životem. A ještě k tomu ve mě vyvolávaly emoce, které jsem pak vnímala jako fyzické pocity v těle. Takže jestli jsem já má mysl, jak je možné, že ji neovládám? Že ji neřídím, že si nemůžu myslet co chci, že se mysl tak nějak děje sama. Že se děje beze mě. Že nejsem autorkou všech těch nesmyslů i smyslů objevujícíc se někde v hlavě, ale že jsem jen adresátem intimních dopisů od neznámého odesílatele. Příjemce pošty z vesmíru, který ač vypadá, že je nekonečně velký a dokonce reálně existující a uskutečnující se všemi směry od nekonečna do nekonečna, tak vlastně vůbec není, ale existuje spolu s těmi myšlenkami někde uprostřed té „mé“ hlavy. Proč tedy mám pocit, že za ně můžu? Že jsem za ty své myšlenky osobně odpovědná? Že je tvořím já sama, přitom je ale odněkud dostávám? Pak mi došlo, že ty myšlenky nejsem já a začala jsem je pozorovat jako pozoruji ptáky letící po obloze, nebo bílé mraky ve výšce nad nimi o překot letící opačným směrem a ještě škádlivě měnící tvar od beránka přes draka až po obrovského trpaslíka se škodolibým úsměvem, který se přitom ještě pomalu mění v bílého psa z nekonečného příběhu. A pak mi to začalo pomalu docházet, tam „venku“ je svět co se děje sám, tam „uvnitř“ je svět co se děje sám a já nejsem ani jedno z nich, já jsem jakoby šprajcnutá mezi nimi a můj úkol je ty dva světy spojit v jeden. Jak snadné to vypadá, a jak přetěžké to je! Potom se splašil čas a události toho světa tam venku nabyly doslova překotný spád.

Ježíš řekl: Když dva spolu uzavřou mír v jednom domě, pak mohou říci hoře: „Pohni se“, a ona se pohne.

Tomáš 48

Nejprve přišlo zjištění, že všechno čemu jsem dosud věřila, je naprostá lež. Že pravdivé tam venku není ale vůbec nic. Venkovním světem toto zjištění silně otřáslo. Najednou jsem ho poprvé spatřila takový, jaký skutečně je a ne takový, jaký si přeji jej vidět, nebo takový, jaký mi tvrdí že je. A to silně otřáslo mnou. Už jsem si myslela, že ten svět jsem já, ale jestli jsem já, tak v sobě nechci žít, neb se tam žít nedá a navíc nechápu, jak jsem tohle mohla nechat dopustit!

Vejděte těsnou branou, prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Jenže jsem to byla já. Ale nechápala jsem to. Nechápala jsem, že jak já, tak vše okolo je jen iluze. Přelud. A tak jsem začala s tím světem, se světem který jako by byl někde tam venku, který se nedal žít, nakládat po svém, tedy všechen ten stále rychlejší čas jsem věnovala někdy až zuřivému úsilí učinit ten svět okolo lepší. Ovšem čím urputnější byla moje snaha, tím se věci stále jen zhoršovaly. Místo aby kdokoliv moji tak urputnou snahu alespoň malinko ocenil, tak mi ji naopak dávali všichni jen pořádně sežrat. Politická situace se stávala doslova neudržitelnou, devastovaný národ si pokorně nasadil hadr na držku, aby se mu pracovalo ještě hůř, nechal se okrást o důchod, utáhl si opasek, místo kuřecího začal chroupat křupavé šváby a na hovězí se díval už jen ve filmech pro pamětníky. Což navíc tupě považoval za správně a ještě se ukájel myšlenkou a tetelil hrdostí na to, jak zachránil planetu, protože krávy ji oteplují svými prdy a tím že spasí svět. To, že mu ten svět, a vše to, co mu je tak drahé, právě někdo přímo před očima krade, tak raději neviděl. Bojovala jsem s debilitou po svém, natáčela videa, vysvětlovala, demonstrovala, šla příkladem. Z kolika krámů mě tenkrát vykázaly a jakému příkoří jsem musela čelit! Dovolat se pravdy nešlo, dav debilů s hadrem na hubě každý takový pokus poměrně spolehlivě zazdil.

Ježíš řekl: Když dva učiníte jedním, stanete se Syny člověka. A když řeknete: „Horo, pohni se“, tak se pohne.

Tomáš 106

Vše jelo podle ve společnosti jasně převládajícího programu „sobectví a oddělenosti“. Naše ego je vychováno prostředím přírody tohoto světa tedy podle zásady „sežer, nebo budeš sežrán“. Společná schrána lidského těla je trvale ponořena do hájemství Satanova vlivu v hmotných a astrálních světech, kde je naše ego, tedy žena v nás, vlastně doma.

Ego a jeho program „sobectví a oddělenost“
na té vnitřní rovině lidské bytosti představuje na žebříčku hodnot z hlediska lidské duše „zlo“.

PR agentury v City i v New Yorku mezi tím vymýšleli své strategie vyvolání co možná největšího strachu, zpravodajstvím on-line a v reálném čase a s hrozivě naskakujícími čísly počtů nakažených a mrtvých, s těmi debilními atombordelovými obleky a skafandry, s těmi testovacími odběrovými místy pilně a pečlivě sbírajícími vzorky DNA napříč populací výměnou za zavedení toxické nanotechnologické sračky nosní dutinou přímo až k mozku. Hysterie vybičována na maximum, na smrt vyděšení lidé vůbec neprokoukli celé to divadlo a raději se začali hlídat a práskat navzájem. Vyděšené dětské tváře za okny v lockdownu mi to zvrácené divadlo o lidské malosti budou již navždy odkudsi připomínat. A pak přišla vakcína, ta jediná možná spása přesně ve stylu práce Dr.Mengele. Bodejď by ne, vždyť nacifikované instituce amerického deep-state jako je slovutná DARPA výzkumy vakcíny štědře podporovaly, řízeny přitom současnými nácky, nebo bývalími nácky. Těmi stejnými jako byli kdysi, jen sundali oznáček eses a převlékli kabát nebo prostě jen měli děti. A ujali se úkolu hlídat a zavádět ve světě svůj korporátní fašismus vznešeně pojmenovaný „demokracie“. S typicky americkou arogancí a s naprostým nezájmem o to, co si o tom ten svět myslí.

Toto jsou skrytá slova, která řekl živý Ježíš, a která zapsal Didymos (dvojče) Judas Thomas. — Tomáš 1. Juda Tomáš řekl: „Kdo nalezl výklad těchto slov, nezakusí smrt.“

A pak se začalo očkovat. Lidé umírali na obrazovkách televizí v přímém přenosu a nikomu to nepřišlo divné. Objevil se syndrom náhlého úmrtí dospělých, nemoc s fatálním koncem dosud nezaznamenaná. A nikomu to nepřišlo ani trochu divné a lékaři si lámali své zcela virtuální hlavy (aniž by to ovšem tušili) čím to asi tak může být. Bývalí přátelé byli najednou nepřátelé a bratr nenáviděl sestru, otec matku, a děti prarodiče. Ten bordel a skáza mi přišly zoufalé a úplně zbytečné. Jakkoliv urputná však byla moje snaha to změnit, tak byla i marná. A pro tu marnost jsem v depresi zapomněla že to vnější i to vnitřní skrývá. Že jak vně tak uvnitř a jak uvnitř, tak navenek. Že to viděné i to neviděné skrývá …

Zkoušela jsem svět změnit, bojem, vysvětlováním, příkladem, láskou, vše k ničemu. Zoufalá ze zjištění že to nikam nevede, zuřivě jsem pátrala po nějakém řešení. Žádné jsem nenalezla. Komu jsem pomohla tak ten mi vrátil jen sračkama a bolestí. Všude jsem viděla jen sobectví a zmar. Bylo to přesně tak, jak říkal Kristus: Jak chceš vyndat třísku z oka svého bratra, když máš sám ve svém oku trám? Úplně jsem v tom zoufalství zapomněla, že to co hledám tak zuřivě, jsem já sama. A že já nejsem tam venku ale jsem uvnitř. Ale dokážu uvnitř najít sebe sama? A když se nenajdu tak kde vlastně jsem? Materialismus, který celý svět společně s korporacemi pod tíhou „reality“ tvořené pouze tím, co říkala tělesná čidla těl, kteří se v matrixu ocitli společně se mnou, začal iluzi hmoty považovat za to jediné „jsoucí“. A začal nám tvrdit že vědomí sídlí v mozku a že když mozek zanikne, tak nebude nic. Děsivá představa definitivního konce dovedla většinu až na pokraj záuby. Zmizela láska, pokora, úcta. Šlo jen o to, co nejvíc si užít ten život v iluzi, že na úkor ostatních, na úkor slabších to nikdo neřešil. A zmatení lidé, dusící se pod hadry na držce tomu uvěřili a kdyby jen to, začali se vzájemně přesvědčovat o své zcela mylné a falešné pravdě. A kdyby jen to, oni dokonce začali trestat každého, kdo by tu jejich iluzi zpochybnil. A zrada těch, kdo byli z principu věci povoláni iluzi objasnit ostatním, dokočila dílo skázy a jako svůj symbol k tomu použili kříž a mrtvé tělo toho, kdo se jim jako poslední zcela marně snažil objasnit jejch omyl vedoucí nás až do záhuby. Člověk jim přestal být svatý a pokoru a úzkou cestu sebepoznání jim nahradila vlastní důležitost a také ta tolik opojná moc a prachy. Kdo byl horší, kdo byl větší sobec, kdo „vlastnil“ tedy nakradl nejvíc, kdo byl bezohlednější a krutější, stal se tím hrdinou, sobeckým vzorem ostatním, návodem na život v pekle.

1 Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. … 6 Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás.

Nemůžeme totiž v iluzi skutečnosti, v zakletí hrubé hmoty nějak výrazněji změnit okolní svět, můžeme ale změnit sami sebe a svět se pak změní sám. Co ale změnit, hlavně poznat se. Protože bez toho se jen těžko skutečně změníme. A všechny ty jejich hry s falešnými kartrami zdánlivě mocných, ty jejich vakcíny, tábory, smrt , utrpení, strach a lež slouží jen k odvedení naší pozornosti od nás samých, protože oni narozdíl od nás velice dobře vědí, jak je to poznat sám sebe důležité. A jak jedině do sebe vede cesta z tohoto matrixového vězení pryč.

Kdo totiž sjednotí ty dva v jednom domě, kdo pozná sám sebe, toho tento svět již není hoden, jak nám napovídá to pravé, necenzurované Kristovo učení o cestě lásky. O cestě lásky k sobě. Protože jediná cesta odsud vede dovnitř, nikoliv ven. Ta široká a lákavá cesta směrem ven je jen jistou cestou do záhuby a o následné koupačce v jezeře plném tekuté síry. Utéct odsud někam ven, do vesmíru, na Mars, mimo sluneční soustavu se možná dá, ale jednak jen na chvíli a druhak to k ničemu není. Vně nás, krom pocitů zprostředkovaných našemi pěti smysly, totiž není vůbec nic, vše co skutečně je, je pouze uvnitř nás. A vůbec nezáleží na tom, jestli je ta naše Zemička planeta, koule, placka nebo jí nesou na zádech tři obrovské želvy. Vše je jen vytvářeno naším vlastním vědomím, které, reflektujíce sebe sama vytváří iluzi plynoucího času a nekonečného prostoru. A ted otázka zásadní: co je to to vědomí ? A otázka ještě zásadnější: a kdo jsem vlastně já?

Vědomí se stalo už od doby Descartovy zcela zásadním pojmem novověké filozofie. Je však vědomí pouhé vědomí sebe? Pouhé uvědomování si své vlastní existence? Ten podivný pocit JÁ JSEM? Ale kdo vlastně jsem a taky proč? A co bylo před „tím“ a co bude po „tom“?

A lze vůbec najít na tyto otázky smysluplnou odpověď? Imanuel Kant tvrdil že vědomí je tu proto, aby získávalo zkušenosti. A já si k tomu navíc ještě myslím, že právě ta zkušenost je z celé té iluze to jediné skutečně jsoucí. A na každé zkušenosti se kromě vědomí podílí ještě i prostor a čas, bez nichž by žádná zkušenost nikdy nevznikla, protože právě ony tvoří jakýsi rámec každé zkušenosti prožívané vědomím. A není to, čemu říkáme duše, vlastně také jen to vědomí? A není naše duše, tedy vědomí, připoutána k iluzi světa okolo právě iluzí času a prostoru? Prý čas vzniká, když vědomí reflektuje sebe samo. A proč sebe samo? Protože je to to jediné co skutečně dělat může. Mimo něj totiž empiricky neexistuje vůbec nic, kromě zkušenosti ohraničené právě tím časem. Takže vše, co tak rádi mamoníme, po čem tak toužíme, že jsme leckdy ochotni kvůli tomu dělat sračky jiným lidem, je úplně k ničemu, nezůstane z toho vůbec nic, to jediné, co přetrvá na VŽDY je právě ta zkušenost už TAKÉ navždy zapsaná v knize našeho života. A ti, kteří si vzali za úkol na to přijít a předat to ostatním aby jim ukázali správnou cestu, tak jim místo toho prodávají odpustky. A za takto získané prachy jen hromadí majetek naprosto k hovnu. Oni tím nejvíce zradili Stvořitele a ještě si uzurpuijí právo na to jednat s námi jeho jménem!

Věnováno Lenďuli a Pavlovi Škapíkovi.

Myšpule