Myšpule trochu opožděný příspěvek k 17.listopadu: Miroslav Dolejší: Československo a sjednocení Evropy

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu

Tento text je z Analýzy 17.listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího. Celý text analýzy naleznete ke stažení jako PDF na konci tohoto článku.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu.

Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním. Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí. Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ.

Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic.

Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí.
Zveřejnění symbiózy SSSR – USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm, pravděpodobný.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním.

Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí. Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic.

Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí.
Zveřejnění symbiózy SSSR – USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm, pravděpodobný.

Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize v současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy.

Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů. Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnout svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést světlo.

Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě).

Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní. Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy.

Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly!

Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní!

Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami.

Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce:

Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA. K tomuto účelu byla programově aplikována idea ateismu a idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.

V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky.

Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj. Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví.

Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů. Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl: “Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”

Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (bývalá Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu. “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.” Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek.

Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace.

Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí. Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě.

Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý.

Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele. Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy.

Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.).

Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy. Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem.

Právní a mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepřijmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou. Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa.

Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel.

Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin.

Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let.

Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena. Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu.

Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace.

Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

Mezinárodní souvislosti sjednocení

Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.

Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali.

Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace
svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.

Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.

Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:

potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny ostatní rivaly,

vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.

Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému odcizení. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA.

Společně se pak v 21. století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a Čínou. Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád národních států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA.

Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.

V rámci ideí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. Tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude usurpovat politickou moc v Evropě.

Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocem garantováno, že žádná z tradičních evropských velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti.

Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN.

Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směřován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směrovány především do Ruska. Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Čínou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy. Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Libye, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi.

Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protisionistickou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy.

Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velkého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy sionistů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii). Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky silné státy, vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Libye, jejichž protisionistická a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území.

Izrael však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska více než jeden milion Židů a tato území potřebuje. Tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky.

Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny, Evropy a USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské protiváhy konkurenčních globalistů.

Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem. Československo je tradiční pevností sionistického vlivu v Evropě, a proto vždycky
vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických, kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko atd.).

Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (založením svého obyvatelstvem) protisionistické. Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby.

Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté. Proto Havel obnovil v Československu všechny sionistické společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě.

Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.

Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa, jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout Slovensko. Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat, jehož zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny.

Zahraniční investoři a zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren, neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí.

Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se zvýšením intenzity práce. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií bývalých státních podniků, které se později v řadě případů zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory nezkušených soukromých podnikatelů, investované do pořizování výrobních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.

Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především sionistický) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch.

S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní Evropou.

Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska. V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy.

K osamostatnění Slovenska dojde později (asi za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát.

Program liberalizace poměrů v Evropě bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických českých zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců.

Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními Evropany. Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích prostředků.

Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská KGB. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc.

Taková perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků, kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci je rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů OF.

Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů
Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se rozvíjející bází činnosti.

Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod.

Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.

Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií!

Miroslav Dolejší

Líbil se Vám dnešní článek?


PODPOŘTE PROSÍM MYŠPULE SVĚT !

Sdílejte prosím tento článek na sociálních sítích!

https://myspulesvet.org
a video kanály Myšpule Svět jsou projekty investigativní občanské žurnalistiky financované výhradně ze soukromých a osobních zdrojů. Přispějete-li na jejich provoz a udržení tak také přispějete dobré věci v boji za lidská práva a svobodu nás všech!

Finanční dar mi můžete poslat na KB čú.:27-1399760267/0100
do zprávy pro příjemce napište prosím: „dar Myšpuli“

Za jakoukoliv Vaši případnou podporu Vám s velkou pokorou a úctou děkuji! Vaše Myšpule

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s