Dutá země 5.část: Vnitrozemšťané.

Reinhold Schmidt byl tichý, poněkud zakřiknutý muž který žil v činžovním domě na Franklinově ulici v té části Los Angeles, které se říká Hollywood Flats. V roce 1958 se mu však podařilo vyvolat takový poprask, o jakém se publicistovi může jen zdát. Toho roku totiž prohlásil pro tisk, rádio i televizi, že se svezl v UFO na výlet do Arktidy a setkal se se skupinou mužů a žen, kteří podle jeho slov žijí někde pod pólem.


I když někteří z prvních zastánců teorie duté Země včetně Halleyho, Mathera a Symmese věřili,že vnitřní svět je neobydlený, a nabízeli lidstvu vidinu obrovských prostor určených ke kolonizaci,mnozí další tvrdili, že tato oblast je obydlená a že obyvatelé podzemí – vnitrozemšťané – zde zřejmě žijí již celá staletí. Jak píše O. C. Hugenin v roce 1965 v červencovém čísle časopisu Fate v článku „Podzemní svět“:
Představa o existenci podzemního světa asi mnoho lidí šokuje. Jiným se bude zdát nemožná, protože budou tvrdit, e „kdyby existoval, byl by už dávno objevený“. Ale tak tomu nemusí nezbytně být. Mohly se najít dobré důvody, proč si nějaká předpotopní rasa, dříve obývající potopené kontinenty Lemurii nebo Atlantidu, která vyvinula kulturu
daleko vyspělejší, než je naše, přála utajit svoji existenci.
„Kontakt“ Reinholda Schmidta je tedy zvláště zajímavý především z důvodu svého poměrně čerstvého data a protože přináší další důkazy o původu UFO. Poprvé vše oznámil losangeleskému tisku v srpnu 1958 a potom celý příběh zopakoval pro ostatní média a ufology, kteří za ním přicházeli. Schmidt nikdy neodmítl interview a každého, s kým mluvil, přesvědčil o své upřímnosti. Charles Longcroft, reportér Los Angeles Examiner, později napsal: „Bylo to poprvé, co jsem stál tváří v tvář někomu, kdo tvrdil, že se setkal,s bytostmi z vesmíru nebo že byl uvnitř létajícího talíře… Měl jsem dojem, že ten muž určitě něco viděl a nepokouší se jen z celého příběhu udělat veřejnou senzaci.“
Fakta o Reinholdu Schmidtovi a o jeho cestě na severní pól jsou
následující: Narodil se v roce 1920 v Hamburku, odkud jeho rodiče utekli, kdyţ se k moci dostal Hitler. Celá rodina se přestěhovala do Kalifornie a získala americké občanství. Reinhold vyrostl v Los Angeles a nastoupil po svém otci v malém obchodě s kancelářskými
potřebami. Tvrdil, že o UFO se začal zajímat poté, co si v roce 1950
přečetl šokující knihu Franka Scullyho Za létajícími talíři (Behind the
Flying Saucers), ale nikdy nečekal, že se sám s nějakým setká. To
vše se změnilo během několika dní v srpnu 1958. Jak řekl pro časopis UFO Report: Měl jsem cosi jako sen, který mi říkal, abych se vydal do lomu v Bakersfieldu. Později jsem se dozvěděl,že to vlastně byla zpráva od lidí z vesmíru. 14. srpna jsem svým buickem odjel do lomu a po několika hodinách čekání se z oblohy snesl zaoblený stříbřitý letoun. Vypadal, jako by byl z nějakého kovu podobného hliníku, a vstupovalo se do něj posuvnými dveřmi a po rampě, která se vysunula k zemi. Ve vchodu se objevila postava, která v ruce držela jakýsi druh lampy. Posvítila si na mě, což na minutu nebo dvě paralyzovalo mou schopnost pohybu, ale moje schopnost myslet a mluvit zůstala nedotčena. K této postavě se potom připojily dvě další. Sešly po rampě a já najednou zjistil, že se mohu zase hýbat. Dopravili mě do lodi. Abych nemusel v lomu nechat svůj vůz, jeden z obyvatel lodi mi naznačil,že si jej můžu vzít sebou. Nějak ho dopravili na rampu a naložili. Potom jsme se vznesli a letěli na sever směrem na Aljašku a odtud až do Arktidy a polárních oblastí.Posádka lodi sestávala ze čtyř mužů a dvou žen, tvrdil Schmidt.Všichni byli vysocí, noblesního chování a oblečení do šedých jednodílných přiléhavých šatů. Zvlášť ženy byly krásné, klasického typu, který si vždy spojoval se zobrazením starých Řeků a Římanů.Mluvili spolu jazykem, který identifikoval jako ušlechtilou němčinu, protože se tomuto jazyku naučil od svých rodičů. Ale k němu se během celého letu obraceli velmi dokonalou angličtinou. Co bylo na celé lodi pozoruhodné, byla skutečnost, že zevnitř byl celý trup průhledný a ven bylo vidět odevšad kromě těch částí, kde bylo strojní zařízení a řídicí panely. Byla zde lehátka, židle a malé stolky, a i když se zdálo, že nejsou nijak připevněny k podlaze, nikdy se nepohnuly, i když letoun dělal ty nejsložitější manévry při vysoké rychlosti. Viděl jsem celou cestu až k polárnímu kruhu. Když jsme tam přilétli, zdálo se, že klesáme pod úroveň Severního ledového oceánu a vstupujeme do jakéhosi otvoru. Uvědomil jsem si,že přelétáme nad nějakou podivnou krajinou, i když jsme předtím nepřistáli. Reinhold Schmidt tvrdil, že mu jeho „hostitelé“ nikdy přesně neřekli, odkud přicházejí, i když v něm postupně rostlo přesvědčení, že jejich domovina musí být někde v oblasti pólu. Z konstrukce létajícího stroje bylo zřejmé, že pocházejí z velmi vyspělé společnosti, a z jejich chování si dovodil, že žijí velmi pohodlným a mírumilovným stylem života. Pokud jejich mise měla nějaký cíl, pak jím bylo pozorovat lidstvo a zabránit mu ve zničení planety. Cesta trvala pět dní, během nichž Schmidt několikrát spal.
Pamatoval si, že měl pocit, že vidí krajinu, ne nepodobnou naší zemi, avšak zalitou matným sluncem, které se poněkud lišilo od našeho. Měl také dvakrát dojem, že překročili velké zakřivení oceánu, protože horizont se jakoby ponořil a klesl a potom se zase narovnal.

Na dutou zemi často odkazuje i architektura
  1. srpna se Schmidt vrátil do Kalifornie a znovu se spolu se svým buickem ocitl v Bakersfieldském lomu. Když tak stál a pozoroval
    vesmírnou loď, rychle mizící na sever, uvědomil si,že si z výletu
    přivezl neobvyklý suvenýr, který by mu mohl pomoci přesvědčit
    lidstvo o pravdivosti příhod, které zažil. Všiml si totiž, že lak na
    povrchu jeho auta světélkuje.

Několik prastarých legend o duté zemi tvrdí,že je obývaná bytostmi, které jsou démonickou, trpasličí, ale inteligentní a mírumilovnou humanoidní rasou, podobnou té, s níž se sešel Reinhold Schmidt. Někteří badatelé věří, že by zde mohli žít ti, kteří přežili zánik Lemurie a Atlantidy a kteří se sem utekli před potopou,jež zaplavila jejich kontinenty. Jiná skupina tvrdí, že vnitrozemšťané jsou titíž lidé, o kterých se s úzkostí mluví v několika nejstarších mytologiích, a cituje prastaré báje o lidech, kteří byli provázeni bohům podobnými bytostmi. Především staří Řekové a Římané vytvořili celý teologický panteon, založený na podobných bytostech, a věřili, že tito „bohové“ a „bohyně“ jsou ve skutečnosti poslové z vnitřního světa. Historik William F. Warreno tomto podstatném faktu mluví ve své knize vydané roku 1953 anazvané Nalezení ráje (Paradise Found): „Mnohé prastaré texty a
rukopisy odkazují na ,podzemí‘ jako na skutečné a pravé místo pobytu. Domnívám se, že náboženství zcela selhalo při svémpohledu na svět dole jako na ,peklo‘, protože podrobné prozkoumání textů vypovídá spíše o ,ráji‘ než o spalující propasti.“ První knihu, která podrobněji spekuluje o tom, kdo anebo co jsou tito „vnitrozemšťané“ zač, napsal skandinávský vzdělanec, profesor Ludvig Holberg (1684–1754) z Kodaňské univerzity. Dílo je napsané v latině a bylo publikováno v roce 1741. Jmenuje se: Nicolai Klimii Iter Svbterranevm; Novamtellvris Theoriam as Historiam Qvintae Monarchiae adhvc Nobis Incognitae (Cesta Nielse Klima do světa v podzemí). Holberg, který se narodil v norském Bergenu, studoval v Dánsku ještě před tím, než se stal univerzitním profesorem, a to nejprve filozofie a historie a později metafyziky a latinské rétoriky. Tento bystrý a zvídavý učenec byl ke své knize inspirován svým celoživotním zájmem o podivné legendy, které v jeho rodném Norsku o podzemním světě kolovaly. Holbergova kniha vypráví příběh muţe, který při průzkumu hory náhodou nalezne vchod do duté Země. Zde objeví centrální slunce, kolem něhož krouží malá
planeta Nazar, a na konkávní straně slupky zemského povrchu se
setká s podivnou rasou inteligentních bytostí. Na rozdíl od světa, který právě opustil, zjistí, že dominantním pohlavím jsou ženy a že muži se omezují jen na základní funkce, čímž se podařilo vytvořit utopickou společnost žijící v míru a harmonii. Mapa znázorňující Holbergovu představu dutého světa není složitá. Možná vás nepřekvapí, že se Holberg rozhodl napsat svůj spis v latině, protože sám byl po jeho uveřejnění okamžitě v Dánsku odsouzen jako nebezpečný radikál, a stal se tak pravděpodobně první obětí pokusů o potlačení teorie duté Země. I když byl anglický překlad publikován hned následujícího roku, trvalo téměř půl století a stalo se to dlouho po autorově smrti, než se objevil první dostupný výtisk v dánštině.
Holbergova kniha moţná inspirovala anglického právníka Roberta
Paltocka (1698–1767) k úvahám o možnosti existence duté Země a
o tom, kdo by tam mohl žít. V každém případě publikoval v roce
1751 svůj vlastní příspěvek k celé teorii, dvoudílné dílo s názvem
natolik popisným,že se čtenář po seznámení s ním ani nemusí
zabývat čtením celé knihy: život a dobrodružství Petera Wilkinse,
cornwallského muže, dílo zabývající se především jeho
ztroskotáním poblíž jižního pólu a neuvěřitelnou cestou skrze
podzemní jeskyni do zemí Nového světa, jeho setkání s Gawry
neboli létající ženou, jíž zachránil život a poté se s ní oženil, jeho
neobvyklé cesty do země Glumů a Gawryí, mužů a žen, kteří létají.
Kniha obsahuje též popis této podivné země, způsob života jejích
obyvatel a autorův významný obchod s nimi.
Titulní strana v podobném duchu popisuje Wilkinsův odchod z podzemního světa v létajícím stroji (zde lze vidět předobraz UFO),
jeho záchranu na lodi Hector a cestu zpět do Plymouthu, kde podrobně vylíčil svůj příběh a kde v roce 1739 zemřel. Kniha je vyzdobena řadou rytin Gawryí, které jsou zároveň symbolem národa, jemuž jsou války a zlo vnějšího světa neznámé. Anglický básník Samuel Taylor Coleridge nazval knihu „dílem neobyčejné krásy“ a některé její myšlenky použil ve své básni Verše dávného námořníka. Holberg ani Paltock zřejmě neměli v úmyslu přesvědčit čtenáře, aby doslova uvěřili v existenci vnitřního světa plného nadřazených žen a okřídlených lidí (i když se jim tato představa mohla líbit), ale obě knihy zcela jistě napomohly další diskusi o celé legendě. Jeden člověk, o kterém nelze předpokládat, že by se vyznačoval zmatenou myslí – Giovanni Giacomo Casanova (1725–1798), italský volnomyšlenkář, dobrodruh a spisovatel, známý svými galantními dobrodružstvími –, v roce 1788 napsal Icosameron, knihu proslulou realistickým způsobem podání a vynikajícím vědeckým uvažováním – a zvláště pak předpovědí elektřiny… díky pomoci vnitrozemšťanů.V tomto případě je podzemní svět obýván Megamikry – velkými trpaslíky – neboli malými lidmi velkého ducha. Osídlili svůj ráji podobný svět už kdysi dávno a říká se, že žijí bez hříchů. Casanovova kniha je opět spíše ideou než vážně míněným návrhem vysvětlení.
O necelé půlstoletí později předložil kapitán John Cleves Symmes
svou teorii koncentrických sfér. Domníval se však, ţe je velmi nepravděpodobné, že by uvnitř Země kdokoli žil. Podle Paula Clarka
a jeho hodnocení uveřejněného v měsíčníku Atlantic Monthly bylo jediným významným Symmesovým komentářem v tomto směru
vyjádření o budoucnosti, kdy by lidské bytosti mohly žít v obou
dimenzích: Symmes tvrdil, že obyvatelé vnějšího povrchu by potom byli protinožci těch, co budou přímo pod nimi, jakož i těch,kteří budou žít na opačné straně zeměkoule, zatímco obyvatelé vnitřního světa budou protinožci pouze těch, kteří budou s nimi bezprostředně sousedit na vnějším povrchu zemské slupky. Jinými slovy, vnější obyvatelé budou mít dvojí protinožce, zatímco ti uvnitř pouze jedny. Symmesova myšlenka však inspirovala jistého kapitána Adama Seaborna k opublikování díla Symzonia: cesta k objevu (Symzonia: A Voyage of Discovery, 1820), kde se objevil náčrt řezu zeměkoulí zobrazující otvory na obou pólech.
Seaborn v knize popisuje námořní expedici, která měla najít vchod do duté Země skrze severní pól. Loď je vtažena do nitra planety mocným proudem a námořníci uvnitř objeví okouzlující svět zalitý světlem ze dvou sluncí a jednoho měsíce. Je obýván rasou mužů a žen s extrémně světlou pletí, oblečených v bílém, aby demonstrovali svou čistotu. Jsou na první pohled uhlazení a jemní, ale vytvořili strašlivé zbraně, které jsou evidentně rozhodnuti použít, aby ochránili svůj svět před kontaminací povrchovým druhem Homo sapiens. Když posádka zjistí,že vnitřní svět je pokladnicí plnou obrovských zásob zlata, a v jejich očích se objeví chamtivost, jsou bez okolků vykázáni ven všemocným vůdcem. Existují názory, že kapitán Adam Seaborn by mohl být sám John Cleves Symmes, protože jeho jméno je zcela jasně fiktivní a o autorovi nejsou žádné další zprávy. Ale ani já, ani řada dalších badatelů tento názor nesdílí díky Symmesovu známému prohlášení, ţe Amerika by měla dutou Zemi anektovat jako místo, které, jak věřil, může být lidstvu prospěšné a není v žádném případě
nepřátelské. V eseji Autorství Symzonie, napsaném Hansem Joachimem Langem a Benjaminem Leasem pro čtvrtletník New
England Quartery v červnu 1975, je jako předpokládaný autor uveden Nathaniel Ames, autor povídek o moři, zatímco autorství kopie v Kongresové knihovně ve Washingtonu je přisuzováno Jaredu Sparksovi. Avšak nějakých třicet let poté, co byla Symzonia publikována, se dvěma důvěryhodným plavcům uvěřilo, že jejich expedice hledající vchody do Symmesova světa byla úspěšná. V poznámce uveřejněné v časopise Isis v prosinci 1941 je uvedeno: Anglický kapitán Wiggins předčítal před „Společností pro filozofii a společenské vědy“ na John Street v Adelphi popis své cesty do podzemního světa. Poté, co překročil 80. stupeň severní šířky, spatřil zalesněnou krajinu s hojností zvěře, jejíž obyvatelé mluvili hebrejsky a byli kulturně velmi vyspělí. Možná to byli potomci ztracených kmenů Izraele, tvrdil kapitán, kteří překročili Eufrat, putovali na sever a sídlili zemi, kterou nikdy nikdo před nimi neobýval. Přibližně v téže době navštívil „Symzonii“ kapitán Tuttle, starý americký velrybář. Jeho vyprávění bylo předchozímu velmi podobné, avšak tvrdil, že jedna ze čtyř zim je mírná a do tajemné země se lze dostat pouze parolodí. Willis George Emerson, který převyprávěl návštěvu Olafa Jansena ve vnitřním světě, tvrdil, že mu starý muž těsně před smrtí řekl, že ono místo je obýváno rasou obrů se světlou pletí. Muži byli téměř čtyři metry vysocí a ženy měřily o něco méně. Obě pohlaví nosila vyšívané tuniky a sandály. Byli to lidé mírné povahy, uctiví, a dožívali se více než pěti set let. Podle Jansena ovládali záhadnou sílu, mnohem silnější než elektřina, kterou používali k pohonu strojů a zařízení. (To mi připomíná „sílu vril“, o níž jsem psal v knize Agartha – ztracená podzemní říše, vydané v roce 1982).*2 2 Český překlad vyšel v roce 1999.
Brazilský velitel námořnictva Paulo Strauss (viz kapitola 9) má na
věc podobný názor a navíc zastává vlastní teorii objasňující zmizení
známých osob v tomto století: Podzemní lidé mají fyzickou stavbu těla podobnou jako bytosti na povrchu, ale jsou mnohem vyspělejší. žijí mezi nimi i jedinci, kteří sestoupili z povrchu a rozhodli se zůstat,
včetně plukovníka Percyho Fawcetta, anglického badatele,který zmizel v roce 1925 během výpravy podniknuté sesynem Jackem. Nezabili je Indiáni v Matto Grossu, jak seobecně předpokládalo, nýbrž našli vchod do dutého světa,sestoupili tam a už tam zůstali. Léta potom tvrdila Fawcettova manželka, že je v telepatickém spojení se svým manželem žijícím v podzemním světě. Raymond Palmer, s nímž jsme se seznámili v osmé kapitole,publikoval v roce 1945 v časopi se Amazing Stories soubor vyprávění, údajně založených na „národní paměti“, v nichž se tvrdí, že v duté Zemi nežije jedna, ale dvě rasy. V těchto vyprávěních, „sepsaných“ Richardem S. Shaverem (1907– 75), okultistou z Pensylvánie, která začínají povídkou „Pamatuji si Lemurii“, se uvádí, že vnitřek země je osídlen potomky migračních vln z povrchu, kteří byli před více než 12 000 lety donuceni najít si úkryt. Mezitím se populace rozdělila na dvě skupiny. Jedni z nich, takzvaní „abandoderos“ (zkratka „deros“) jsou technicky velmi pokročilí, ale ovládají je zlé úmysly. Mají létající stroje (opět jsme u UFO) a velké spektrum zlověstných strojů, které mohou vyvolávat „nutkání zabít“ nic netušící oběti. Shaver tvrdil, ţe to jsou právě tito „deros“, kteří jsou zodpovědní za většinu celosvětového zla – války, nehody, vraždy a sebevraždy. Jejich nejhorší skutky jsou ale občas mařeny zmenšujícím se počtem vysoce inteligentních a mírumilovných zástupců původní rasy známé jako „teros“. Nepřekvapuje, ţe se o těchto příbězích, často nazývaných Shaverova mystéria a časopisem Life označovaných za nejvíce oslavovaný blud, který kdy hýbal světem science fiction, rozvinula poměrně rozsáhlá debata. Ale po celý svůj ţivot Richard Shavertvrdil,že věří doslova všemu, co napsal. „Nejsem vědec,“ prohlašuje v jedné z obhajob svého seriálu, „ale prostudoval jsem
všechny vědecké knihy, což mě dovedlo ke stále sílícímu přesvědčení, že si pamatuji pravdivé věci.“ Možná ještě podivnější je svědectví amerického geologa, který pracoval se skupinou vědců v Antarktidě v roce 1958 během Mezinárodního geofyzikálního roku. Tento člověk prováděl se svým kolegou experimenty na Knoxově pobřeţí, když se náhle viditelnost značně zhoršila vlivem „divokého bílého víru“, který nemohlo způsobit počasí. V jejich okolí nebyl nikdo jiný, a proto se oba muži vydali směrem k vířícímu oblaku. Tam zjistili, že nebyl vytvořen
pohybujícím se sněhem, ale jistým druhem horké páry s ostrou vůní, kterou nedokázali určit. Kdyţ se mrak rozpustil, uviděli v jeho středu kopulovitou strukturu vysokou asi dva metry, o průměru deseti metrů. Zářila, jako by byla ze skla.
I když o upřímnosti a kvalifikaci obou vědců vůbec nepochybuji, vycházím vstříc jejich žádosti neuvádět jména. Ale zde jsou přímo slova jednoho z nich:
První věc, která mě napadla, byla,že to musí být něco neznámého pod povrchem, možná vulkanického původu.S pocitem zvědavosti i s obavami jsem se rozběhl směrem ke kopuli. Nejdříve jsem si myslel, že se tam dostal někdo přede mnou, protoţe jsem spatřil dvě pohybující se postavy, ale vzápětí mi ztuhla krev v žilách, protože to nebyli lidé, ale okrouhlé „předměty“ žlutavé barvy, vysoké stěží metr. Vypadaly jako balony, nešikovné balony na ledu, jen napůl nafouknuté, které se kolébají a otáčejí. Poblíž nich nebo přímo na nich byl zdroj světla, který mi připomínal acetylenovou lampu. Jeden z těch malých míčů přede mnou jakoby explodoval a rozprskl se ve vějíř praskajících modrých jisker. Propadl jsem panice a vykřikl jsem: „Uteč!“ Opakovaně jsem křičel na svého přítele, který stál vzadu: „Rychle pryč!“ Otočili jsme se, teprve kdyţ jsme se octli v bezpečí našeho dopravníku. Chvíli js me ještě viděli odrazy té kopule a potom další bílý vír. Na obloze se
ukázal stěží rozeznatelný odraz, a když oblak zmizel, na ledu nezůstalo vůbec nic. Názory na to, co přesně oba muži viděli, se liší. Někteří tvrdí, že náhodou padli na UFO, které přistálo na ledu možná těsně předtím, než vlétlo do jižního vchodu duté Země. Bylo-li tomu tak, vzhled „věcí“ na palubě napovídá spíš o jejich mimozemském než lidském původu. Náš příběh aktualizuje ještě jedna zpráva. Podle článku v The National Enquirer z 25. února 1992 se z výpravy, která začala předchozího léta, nedávno vrátil vůdce mezinárodního týmu
průzkumníků severního pólu, dánský vědec a badatel Edmund Bork.
Tvrdí, že našel 2200 kilometrů široký otvor, o jehož existenci jsme
se dozvěděli ze satelitní fotografie ESSA-1. Dán řekl jednomu
z reportérů:
Na pólu je otvor a ten vede do tropického ráje nacházejícího se ve středu Země. Ráj má své vlastní slunce, mělké teplé moře a bujnou tropickou vegetaci. A co víc, země uvnitř je obydlená vysoce vyspělou,
mírumilovnou rasou lidí. Za normálních podmínek nelze otvor vidět, protože nad pólem leží husté mraky a také obyvatelé duté Země jej udržují zakrytý elektronickými „světelnými obrazovkami“. Tyto obrazovky vytvářejí iluzi rozsáhlých ledových a sněhových polí, a to pomocí holografické manipulace s obrazy ledu a sněhu ležícího
kolem otvoru. Protože otvor je velmi rozsáhlý, svah směrem dovnitř se svažuje pomalu, takže člověk si jen stěží uvědomí, že vstupuje do jiného světa.
Časopis The National Enquirer dodává formou poznámky: „Větší množství dalších lidí tvrdí, že se jim podařilo se dostat do tohoto otvoru na severním pólu. Mezi nimi je i William Shavers, pilot námořnictva, který ztroskotal na severním pólu během druhé světové války. Také kmeny kočujících Eskymáků prozradily v roce 1956 kanadskému reportérovi, že našli „zelenou zemi na vrcholku světa“.
Tato poslední věta znamená víc než pouhý náhodný odkaz, protože
mnozí průzkumníci věří,že Inuiti jsou těsně spjati s legendou o duté Zemi a možná odtud i pocházejí. V každém případě zůstávají jedním z nejzáhadnějších národů světa, žijícím na nejnehostinnějším území, a jejich původem si nikdo nemůže být jistý. Někteří odborníci se domnívají,že jsou to nejstarší obyvatelé severní polokoule, přežívající v oblastech, kde příroda nikdy nepočítala s lidskými bytostmi a kam se oni dostali náhodou.

Zdroj: Dutá Země – záhada století, Alec Maclellan 1999
Přeložil Jiří Šimon, 2000
Z anglického originálu The Hollow Earth Enigma, roku 1999
Vydání první. Kapitola jedenáctá.
Knihovna Fantastických fakt – velká řada Svazek 6

3 komentáře: „Dutá země 5.část: Vnitrozemšťané.“

  1. Vnitřozemštané mohou skutečně existovat, ovšem ve zcela jiném světle, než tento článek. Vnitrozemštané mohou být prostě lidé nebo bytosti, které žijí v jeskyních.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s