Všichni ti, kdo nejsou úplně tupí, naprosto vypatlaní tím nikdy neutuchajícím proudem propagandy v mainsteramu, hlavně teda v televizi, nebo zcela lhostejní ke svému okolí, tak si asi všimli poměrně dost brutálních geopolitických procesů odehrávajících se od roku 2020 globálně všude okolo nás. Nejbrutálnější jsou pak tyto procesy v zemích bývalého „západu“, kde je či byla společnost nejvyspělejší, tedy tam, kde je nejvyšší míra spotřeby zdrojů a konzumu. Přesvědčit celý svět, že současný mezinárodní systém dnes páchá genocidu uvnitř národů jen proto, aby se tím zabránilo celosvětové, a s velkou pravděpodobností rovnou jaderné, válce mezi národy, se zdá být dnes skoro nemožným úkolem; dokonce tím spíše, že tím původním ospravedlněním genocidy dosud vždy byla, a nadále asi stále zůstává, jen honba za prosperitou. Nejprve se ovšem musíme dostat přes hlídače tohoto temného společného tajemství skoro všech členských států OSN, jejichž zpravodajské služby na nás díky tomu budou útočit ze všech směrů, a budou se nám snažit za každou cenu zabránit v tom, abychom odhalili světu, že dnes je naprosto každý „národní“ vůdce (v uvozovkách je to proto, že by tam mělo být spíše slovo „korporátní“, což by bylo mnohem blíže pravdě a skutečnosti) vlastně jen více či méně ochotný účastník globálního programu kontroly populace na základě jejího masového vyvražďování. Budeme kvůli tomu vězněni, zdiskreditováni, zesměšňováni, nebo zkrachováni a emocionálně podkopáváni tak dlouho, dokud neztratíme rozum, nespácháme sebevraždu nebo nás nevyhladoví k smrti někde venku na ulici. O lecčems z právě uvedeného bych mohla vyprávět i na základě vlastní zkušenosti.

Pokud nějakým zázrakem přežijeme všechny tyto útoky, tak se musíme pokusit si dát dohromady odpověď na tu asi vůbec nejsložitější hádanku současného světa, a to jen pomocí nepřímých důkazů a na základě různých konspiračních domněnek až po vysvětlení toho proč, jak a kdy tento náš současný společenský systém vznikl a komu doopravdy slouží a musíme to vše navíc ještě udělat za nejtěžších okolností, pod neustálou hrozbou smrti , nebo alespoň uvěznění a také s vědomím toho, že se pravděpodobně dnes nikdo neodváží zveřejnit naší práci. Své partnery a děti kvůli tomu už možná nikdy neuvidíme, o veškerý náš majetek s velkou pravděpodobností přijdeme, nikdo nás už nezaměstná a možná dokonce už nikdy nebudeme ani spát ve své vlastní posteli nebo někde nacházet jakoukoli útěchu, natož třeba bezpečí. A bude to hlavně proto, že jsme nyní ve válce s každou vládou každé korporace (kdysi „státu“) na Zemi a my se zkrátka musíme smířit s představou, že náš život kvůli tomu všemu může kdykoli náhle a pravděpodobně dost brutálně skončit. Takže to jediné, na co se můžeme alespoň trochu spolehnout, je naše vnitřní síla a zbývající špetky rozumu. Musíme se stát samostatnou jednotkou a hlavně nesmíme nikdy zapochybovat o důležitosti našeho úkolu nebo našeho konečného úspěchu a to ještě zcela bez ohledu na to, jak beznadějně naše současná situace třeba může vypadat.

Pokud se nám přesto všechno nějakým zázrakem podaří vykreslit alespoň trochu přesvědčivý obraz skutečnosti a podaří se nám při tom ještě i zůstat naživu, pak musíme navíc k tomu všemu ještě poskytnout nějaký, nejlépe vědecký (tedy důvěryhodný) důkaz, že všechny „demokraticky zvolené“ vlády a to naprosto po celém světě, celý ten současný systém OSN, ale i celý vojensko-průmyslový komplex a dokonce i náboženské úřady dnes zkrátka prokazatelně spolupracují při páchání genocidy vlastního obyvatelstva, aby tím zabránily mnohem větším katastrofám, a že skoro nepostřehnutelně páchají genocidu třeba i falšováním základních prvků života a zneužíváním medicíny a starosti o naši bezpečnost a veřejné zdraví k podvracení naší plodnosti a k podpoře nemocnosti, to vše jen proto, aby bylo možné ovládat náš život z obou jeho konců, ve směru od narození i ve směru od úmrtí.

A tato zjištěná fakta musíme hlasitě křičet ze střech a z oken. Nyní jsme totiž ve skutečné válce s nevědomostí světa, s nedůvěrou, se setrvačností, apatií a zakořeněném přesvědčení a při tom všem se ještě musíme smířit s nevraživostí, se kterou se budeme setkávat na každém kroku. Jediná jistota, na kterou se budeme moci alespoň trochu spolehnout jsme my sami. A jen naše víra nás možná nakonec skrz to všechno dostane. Nikdy nesmíme ztratit víru v sebe nebo ve své bližní a nikdy si nesmíme začít zoufat nebo zahořknout na celý svět a to bez ohledu na odpor a kritiku na které budeme přitom narážet na každém kroku.

Pokud se nějakým zázrakem přesto všechno necháme vyslyšet a potvrdíme svou důvěryhodnost před každou vládou, organizací a institucí a podaří se nám rozbít jejich předsudky a bigotnost, či jejich závist a nenávist, bude to stejně ještě trvat celé dlouhé roky a bude to trvat ještě třeba celou jednu generaci než nám bude alespoň poděkováno za naši práci, pokud teda vůbec. Po celou tu dobu se navíc musíme snažit zůstat naživu a pracovat bez jakéhokoliv ohledu na sebe sama a aniž bychom věděli, zda ještě někdy vůbec zase uvidíme naše děti. Nyní jsme ve válce s vlastními zájmy a musíme se vyrovnat se svou takřka univerzální neoblíbeností a s naprostou chudobou, protože zkrátka nikdo nebude chtít abychom uspěli, pokud jsou v sázce jeho vlastní zájmy. Jenže ona nenápadná kultura smrti, na níž je postaven náš současný systém, je přitom základem všech zájmů. Jediný způsob, jak můžeme možná s trochou štěstí zvítězit, je zůstat vždy věrní jen a pouze tomu, co je skutečně pravdivé. Pravda projde ven skrze nás samé. Musíme se stát doslova svatyní pravdy a nositeli pochodně pravdy a musíme se hlavně dobře naučit, jak v tom všem rozeznat lži prodávané jako pravda a pravdy odsuzované jako lži. Přesně kvůli tomu dnes probíhá ten až zuřivý boj proti „konspiračním narativům“ a „desinformacím“, přestože konspirace a desinformace produkují a rozšiřují hlavně sami vlády a jejich hlásné mainstreamové televizní a rozhlasové trouby .

A pokud i na konci tohoto mocného a neúnavného boje ještě stále stojíme a stále se můžeme i usmívat a stále ještě můžeme a dokážeme i milovat, pak taky ještě stále existuje nějaká naděje a láska, která nás dostala.

Za každým slovem, mezi každým řádkem a v rámci každé myšlenky v tomto článku přebývejme v rozumu, víře, pravdě, naději a lásce, která i mě samotnou dostala skrz peklo a iluzi současného světa a která snad také i vás dostanete na druhou stranu, za onu iluzi a za všechny ty lži mocných psychopatů… až do světla a do naděje na budoucnost.

Kapitola první – Lidská práva. Víme vůbec za co vlastně tady bojujeme?

Lidská práva vždy existovala, ale byla uznávána pod různými jmény. Jejich nejvýstižnějším a nejstarobylejším výrazem je zlaté pravidlo, chovejte se k ostatním tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám, což je vlastně společné všem kulturám a náboženstvím a je to také ten nejjasnější důkaz, že lidská práva jsou zkrátka univerzální a obecně platná.

Co se ale v průběhu času dosti změnilo, je jejich klasifikace a kodifikace. Jak se společnost stávala stále více složitější a zahrnovala také větší počet lidí, tak sociální počet lidských práv narůstá o celé vrstvy a z příležitosti k interakci se stává nutnost, a z konfliktu zase uklidnění.

Těmi nejzákladnějšími lidskými právy byli, jsou a navždy budou právo na život, jídlo a přístřeší. To jsou původní přirozená práva zakotvená jistě přímo v lidských genech přirozeným instinktem prostého přežití. Jejich uznání jako takovému ještě předchází schopnost člověka je vyjádřit, což přišlo nejspíš až o hodně později nejprve jako myšlenka a poté jako jazykový úspěch v podobě řeči. Ale jak utrápené chrochtání hodně dávno možná jeskynního muže, který nejspíš (bylo-li to ovšem skutečně tak) trpěl nespravedlnostmi své tehdy asi dosti brutální existence, tak současný vznešený jazyk Všeobecné deklarace lidských práv má jeden a ten stejný zdroj, což je, myslím si ještě stále, ač okolní svět tomu dnes vysloveně odporuje, tedy vrozený smysl člověka pro dobro a zlo. A to i přes jejich relativitu. Ovšem každý, kdo má ještě stále svědomí, tak přirozeně rozezná co je dobré a co nikoliv. A rovněž mají jeden a ten samý význam, možná až příliš lidské uvědomění, že všichni lidé si zaslouží stejná práva, tedy že všichni lidé pod sluncem jsou si rovni. Právě toto, uvědomění si rovnosti a svědomí, povýšilo lidské bytosti nad ostatní šelmy a vytvořilo a stále ještě vytváří základ veškeré sociální struktury a je to jakási šablona všech lidských interakcí.

V tomto rozsahu má vzájemná rovnost, svědomí a univerzálnost lidských práv stejně dlouhou dobu své historie jakou mají vzpřímené lidské bytosti. Mají také stejně staré a mocné nepřátele či protivníky. Nejstarobylejší a nejtrvalejší je nedostatek zdrojů, následovaný nedostatečnou spoluprací a špatnou společenskou organizací a v neposlední řadě taky hierarchií mocenské struktury živené lidskou marnivostí, vlastní důležitostí a touhou po bohatství a společenském postavení. To jsou ale také přesně ty síly, které na druhou stranu rovněž zpochybňují a ohrožují rovnost člověka a univerzálnost jeho práv po celou dobu našich dějin, a důvod proč dodnes nejsou naše přirozená práva nezcizitelná, ale pouze podmíněná, a také proč nejsou konkrétní realitou, ale spíše jen jakousi nehmotnou nadějí.

První a nejstarší nepřítel lidských práv, tedy nedostatek přírodních zdrojů, vyvolal tvrdý konkurenční boj mezi lidmi, ale někteří v tomto procesu prohráli to, co díky tomu získali ostatní. Soutěž o vzácné zdroje je trvalé ohrožení rovného rozdělení ekonomických práv lidí a jednotného prosazování jejich politických práv, protože ta politická práva jsou do značné míry až důsledkem těch ekonomických. To znamená, že pokud lidé nejsou dobře krmeni, vhodně oblečeni a nějak alespoň trochu chráněni, tak to, čemu stále říkáme stát vykazuje jen malou míru tolerance k jejich přirozeným právům a skoro žádnou pak k občanským právům jako je třeba právo na svobodu slova, jednání dle svědomí nebo právo náboženského vyznání, které ustupují před těmi právy, která znamenají rozdíl mezi životem a smrtí.

Druhý velký nepřítel, nedostatek spolupráce a špatná společenská organizace, byl umocněn stále narůstající složitostí společnosti. Když se komunity ještě více rozšířily a postupně vznikající dělba práce dala rovněž vzniknout zvláštním zájmům a značně odlišným životním perspektivám, hlavně díky svému místu a funkci ve společnosti, tak se tato rozdělení stala vstupní bránou pro nové zneužívání člověka, z nichž pak otroctví je to nejbrutálnější. Ačkoli otroctví existuje dodnes jen jako dluhové otroctví, či občanské otroctví politické komunitě a nevolnictví, tak stále a právě proto není nějakou vyjímkou, ale je spíše pravidlem. Naprostým vrcholem pak bude to právě vznikající občanské digitální otroctví založené na technologii AI total control všeho a všech 24/7/365. Je třeba mít neustále na paměti, že institut občana je čistě politický, že občan vzniká a zaniká zákonem, a že je to hlavně vojenský koncept, sloužící k inkorporaci člověka.

Posledním nepřítelem lidských práv je samozřejmě také ješitnost člověka, jeho potřeba získat co nejvíce bohatství a stav a cena, ke které je ochoten přimět ostatní, aby mu jí za to zaplatili. Člověk bude asi věčně bojovat s tímto nepřítelem uvnitř sebe, a bojuje s ním od okamžiku, kdy získal dostatečnou fyzickou a mentální sílu na to vnutit se druhým nebo naopak vzdorovat vnucování se ostatních jemu. Bohužel pro lidskou civilizaci, tak se tyto zákeřné rozdíly stávaly součástí hodnot a norem v téměř každé společnosti. A také jsou základem hierarchií, které celou tu show provozují. A jsou mnohem více než jen design, protože způsobují zmatek v principu rovnosti mezi lidmi, který ale taky následně přímo ovlivňuje každé přirozeně existující lidské právo. A protože hierarchické společnosti leckdy ospravedlňují i tu největší míru vzájemné agrese a mohou dokonce člověka donutit jednat v rozporu se svoji povahou, tak do značné míry vytlačili původní, přirozeně komunitní a tedy více rovnostářské společnosti, ve kterých ještě nebylo to současné vykořisťování mnoha ve prospěch jen několika málo. Proto konflikty a války jak mezi národy, tak mezi ideologiemi, způsobili vždy ta nejstrašnější zvěrstva a často vyústili do té nejodpornější formy porušování lidských práv.

Vedli jsme válku proti těmto třem nepřátelům někdy i s jistým úspěchem, ale stejně jako já teď tady, zaměřili jsme naši pozornost na každého z nich vždy jen izolovaně, jen když se nový nepřítel objevil se na scéně; dosud pokaždé jako ta nejsilnější a nejzákeřnější inkarnace něčeho, co můžeme zjednodušeně definovat asi jako ztělesnění zla.

Tento náš největší nepřítel spojil původní tři do jednoho a v důsledku toho vyrostl na síle, na rozsahu a na destruktivní síle. Je to o to nebezpečnější, protože už nemáme tak úplně jasnou představu o tom, co je dobré, a co je zlé, protože úhel pohledu, ze kterého se dnes díváme na lidská práva, je globální. Současným velkým nepřítelem, kterého většina z nás jako takového teprve identifikuje, je ale přitom právě to lidstvo samo, se svým nadměrným konzumem a s exponenciálním růstem populace.

Je nás dnes údajně 7 miliard a prý již brzy vypotřebujeme všechny zdroje Země a ještě nějaké další navrch, jen abychom uspokojili naše základní potřeby, natož ještě naše nenasytná přání. Od té doby, co jsme nejspíš společně již přerostli schopnost Země nás podporovat, soudě alespoň podle našeho dopadu na životní prostředí, tak globální boj o zdroje způsobil také to, že jejich nedostatek a hlavně jejich nerovnoměrné rozdělení jsou pro všechny čím dál tím více zjevnější. Američan dnes spotřebuje zhruba 40 krát více zdrojů a energie než spotřebuje třeba takový Afričan, a asi 20krát více než Asiat a asi 3krát více než dnešní průměrný Evropan. Dosáhli jsme sice té nejpokročilejší úrovně spolupráce a společenské organizace –, jak jsme také dosáhnout museli, abychom co nejlépe využili světové zdroje a zvládli jejich distribuci přes hranice –, ale ještě jsme měli také překlenout ten rozdíl mezi námi v úrovni spotřeby, což se nestalo a to pak ještě více prohlubuje naše kulturní rozdíly a animozity, které jsou ještě o to zjevnější, když se nyní vzájemně ovlivňujeme mezi sebou globálně, a to jak fyzicky, tak dnes i virtuálně, a více než kdy předtím. V důsledku toho se ta nejkrutější a nejpočetnější porušování lidských práv páchaná příslušníky jedné kultury nebo etnické skupiny proti příslušníkům jiných kulturních skupin ve velkém procesu vzájemné nadřazenosti, vykořisťování a asimilace vyhrotila tak, že dnes s sebou přináší strach z neznámého a všeobecnou nejistotu. A při tom všem, tak ještě navíc lidská marnost funguje různými tajemnými způsoby, jak dosáhnout globálních cílů prostřednictvím nově vytvořené mezinárodní hierarchie, které snad přinesou zamýšlené výsledky právě prostřednictvím toho, co se stalo nejambicióznějším plánem na to jak donutit lidstvo, aby udělalo to, co je nutné, než bude příliš pozdě a dlouho předtím, než lidé přerostou svojí geopolitickou nevědomost, své kulturní předsudky a zastaralou loajalitu.

Realizace právního prosazování lidských práv je pak asi tou poslední překážkou v boji za ně. Proto jsme na konci druhé světové války vybudovali nový mezinárodní právní rámec , kterým se snad poněkud podařilo zmírnit okraje zneužívání lidských práv . Ale dokud lidská práva stojí v cestě něčí chamtivosti nebo mocenskému chtíči, tak předsudky lidí vůči jiným lidem nebo ekonomické země a hegemonické ambice, zůstanou více nadějí než realitou, zvláště pokud lidstvo i nadále poroste co do svého počtu a bude proto převyšovat pozemské zdroje a regenerační schopnost Země.

Alespoň teď ale chápeme, že to my sami jsme nepřítel.

Kapitola druhá – máme vůbec právo na práva? Geopolitika lidských práv

Problémy lidstva jsou dnes jíž tak vážné, že zbývají vlastně pouze dvě možnosti: tou první je jednat stručně bez vědomí nebo svolení lidí; a tou druhou je naléhavé vytvoření takového globální konsenzu, aby se zrychlená a koordinovaná akce stala vůbec možnou a národní výsady aby byli dobrovolně obětovány pro nadnárodní cíle.

Abychom se vyhnuli boji o nadvládu a zajistili se proti neúspěchu, existují obě možnosti sledováno zároveň doplňkovým způsobem. Americký vojensko-průmyslově-bezpečnostní komplex a jeho vybraní spojenci sledují tu první možnost, kterou můžeme nazvat jako tvrdé nebo vojenské řešení, zatímco EU a OSN následují spíše ten druhý, měkký cíl nebo jeho civilní řešení. Cíl je však pokaždé stejný funkce a metody každého tábora jsou světy od sebe navzájem značně. Výsledek je bohužel předvídatelný.

Co je vlastně tím cílem? Má se jím zabránit lidstvu v jeho cestě ke sebezničení, které vyžaduje také zastavení „globálního oteplování“ a zhoršování životního prostředí celé současné globální populace a zmírnění okrajů chudoby.

Jaké jsou jejich funkce v tomto procesu? Vojenský tábor má za úkol dostat pod kontrolu obyvatelstvo a potlačení odporu získat čas pro civilistu plánujte pracovat, a pokud selže, nahraďte ho. Úlohou civilního tábora je tvořit hospodářský, politický a právní rámec nezbytný k provádění a koordinovaný plán a spoléhá na to, že armáda bude klackem jejich mrkve. Tento název vojenského plánu není znám, ale říkejme mu Agenda 12 pro globální totální kontrolu, zatímco civilní plán je naopak již dobře známý jako Agenda 21 a globální rozvojové cíle .

K realizaci svého plánu vojenský tábor vedený Angloameričany zpravodajské agentury musely obejít právní stát, aby mohly jednat v rozporu s národní ústavy a mezinárodní smlouvy ve jménu bezpečnosti. Tohle nebylo to politicky a právně možné bez katalytické události dostatečně kataklyzmatických rozměrů, která by vyvolala masový strach a paniku a přinesla problém bezpečnost do popředí. Všechny důkazy ukazují, že 11. září pomohl americký bezpečnostní aparát, zatímco 7/7 obdržel pomoc od svých Britů protějšky. Tyto dvě tragédie byly poté použity k zahájení války proti vytvořenému a neviditelný nepřítel, islámský terorismus, který se pohodlně zaměřuje na země na poslední zbývající a významné zásoby ropy na světě a uložit na vyděšená populace doma přírůstková opatření kontroly podobná bojovým právo. V důsledku toho byla občanská společnost, soudnictví a média připoutána přes široký pultzákony o terorismu, které ukládají souhlas nevládní organizace, superpříkazy na soudy a cenzura zpravodajských organizací. Také země, které se zdráhají spolupracovat hlavnímu plánu nyní může hrozit ochromující energetická krize tím, že popírá přístup k ropě.

K realizaci svého plánu potřeboval civilní tábor překonat dva kritické problémy překážky: politické a ekonomické sladění a adaptační schopnost. První je nedokončená práce a odkazuje na ekonomickou a politickou integraci napříč hranice, aby bylo zajištěno, že všichni táhnou stejným směrem a korporátní a politická zřízení každé země přijímají rozkazy z centra. The za druhé, adaptační kapacita se týká toho, jak rychle se společnosti mohou přizpůsobit nezbytným změna, která závisí na vzdělání, investicích, toleranci, inovacích a, především souhlas, nástroje, díky nimž jsou společnosti přizpůsobivé a poddajné že národy a lidé mohou držet krok s tempem a směrem, který stanoví centrum a lidé jsou zapojeni do hlavního plánu Nového světového řádu s jejich vůlí nebo bez ní.

Jaké jsou jejich metody? Vojenský tábor využívá hlavně sledování, cenzuru, dezinformace, operace pod falešnou vlajkou, utajení, umělé vytvoření nepřátel, zastrašování, sankce, mučení, věznění, atentáty a válku. Tyto metody jsou používány proti těm státům, které se odmítají plně přihlásit k Novému světovému řádu; jsou to země jako je Írán, Venezuela, Sýrie, Kuba, Severní Korea a Zimbabwe. Používají se ale také proti těm jednotlivcům, kteří prohlédnou tento podvod a odhalí tak aspekty hlavního plánu, ať už se jedná o informátory nebo jen o bystré pozorovatele; jednotlivci jako Bradley Manning, Janet Bürgermeister, Thomas Andrew Drake Janet Phelan, Edward Snowden, Jeffrey Silverman, Julian Assange, ale třeba také já.

Civilní tábor prostřednictvím své bankovní složky využívá fiskální manipulaci a dluh donutit rozvinutý svět vzdát se své sociální záchranné sítě a rozvojový svět přijmout privatizaci národního majetku, obojí jsou nezbytné k přesměrování dostatečného množství peněz na financování hlavního plánu. Prostřednictvím jeho korporátní odnož využívá kapitál z rozvinutého světa a práci z rozvojového světa k monopolizaci výrobních prostředků, destabilizaci národních ekonomiky a nevratně integrovat trh tak, aby přenášel ekonomiku kontrola od národních až po nadnárodní subjekty a zájmy, což je nezbytné mají-li se lidé vzdát své národní loajality k mezinárodním subjektům a zájmy. Prostřednictvím jeho politické složky jsou pak jednotliví národní lídři přesvědčováni, zkorumpováni, případně rovnou donuceni ke spolupráci a mezinárodní organizace jsou obsazeny pouze do plánu zasvěcenými, loajálními osobami. Prostřednictvím své právní složky jsou národní a mezinárodní soudy omezeny, aby zajistily, že porušení a zločiny spáchané ve jménu hlavního plánu jsou pohřbeny nebo vybílené. A prostřednictvím jeho mediální paže jsou masy udržovány poslušné a ignorantské.

Jaký je výsledek toho všeho? Plánovači dnes rádi věří, že Soft Solution nakonec uspěje a náš svět se ukáže jako úzce propojená konfederace národních států, které se zbavily velké části své suverenity a autority a nadnárodní infrastruktura schopná koordinovat světové zdroje a know-how k mírovému řešení našich ekologických problémů a problémů s přelidněním. Rádi také věří, že bude obnoven právní stát a vojenský průmyslově-bezpečnostní aparát bude vrácen pod kontrolu. Ale tyhle jsou mylná přesvědčení, protože všichni nově nastupující vůdci jsou záměrně nutně nemorální jednotlivci, kteří budou až příliš dobře zakořeněni a také odolní vůči spravedlnosti kvůli celo-establishmentové spoluúčasti na zločinech, které by jim ale obecná populace nikdy nemohla odpustit, jakmile by si je uvědomila. Místo toho se budou všichni navzájem nutit do toho, aby se dopouštěli stále větších zvěrstev, aby se tím skryly jejich předchozí zločiny. Výsledkem bude ekologicky stabilní svět, který bude vybíjet nadbytečnou populaci vlnami umělých pandemií a nepříliš intenzivními válkami prostřednictvím chemických a biologických zbraní v základních prvcích života (tedy vody a jídla) a ovládané globální elitou se zvláštními právy a výsadami na vrcholu jinak utlačované obecné populace žijící ve věčném nevolnictví a strachu.

Bez ohledu na to, zda právě převládá spíše ten civilní nebo ten vojenský plán, tak běžné obyvatelstvo čelí pokaždé vlastně jen stejně tristnímu výsledku, tedy globální diktatuře.

Oběťmi tohoto globálního hlavního plánu jsou totiž již dnes hlavně lidská práva a občanská práva a svobody, a to naprosto po celém světě, a pak jsou to také jednotlivé národní ústavy a mezinárodní smlouvy, které je zakotvují do mezinárodního právního systému, který je chrání. Důkazem tohoto rozkladu lidských a občanských práv je pak doslova záplava jedinců, kteří se obracejí na mezinárodní soudy v zoufalství a v drtivém počtu hledají ochranu před jejich vlastními státy, jejichž porušování lidských práv zvyšuje svoji závažnost a četnost od rok od roku. To, co u nich najdou, ale přitom vůbec není spravedlnost, ale že to, že to vlastně je jen ta úplně poslední linie obrany establishmentu.

Zjistí přitom většinou i to, že i naše právo na lidská práva bylo již nenávratně zničeno. Je to nyní všechno podmíněno větší geopolitickou agendou našeho globálního vedení, které má v úmyslu zachránit lidstvo před sebou samým a celou Zemi pak před lidstvem jakýmikoliv nezbytnými prostředky, které si však zase vyžádají nejen dočasné pozastavení našich práv a svobod, ale vypadá to, že vyžadují dokonce jejich trvalé zničení.

To, co je ale nakonec zachráněno, tak nebude stát za to mít, protože je to přesně to, co dělá život hodnotným a co bylo přesně ztraceno v procesu této záchrany Země.

Kapitola třetí – přelidnění???

Mnoho minulých civilizací rovněž nejspíš přerostlo svoje zásoby potravin nebo přírodních zdrojů a zhroutili se. Například obyvatelé Velikonočního ostrova, nebo Mayové a Mykénská civilizace nám o tom poskytují dosti přesvědčivé příklady. Moderní svět je dnes také na samém pokraji sebezničení, ale tentokrát bude dokonce globální, pokud tedy nebudeme jednat rozhodně v tuto hodinu, protože je nyní už doslova za pět minut dvanáct.

Blížící se kolaps je vlastně docela zjevně předpovězen jednak blížícím se vyčerpáním přírodních zdrojů a násilnou konkurencí v boji o ně, poškozováním životního prostředí, globálními manipulacemi s počasím, vzájemnými konflikty, narůstající či přetrvávající chudobou, zoufalstvím obyčejných lidí a impotencí jak Boha, tak i vědy, aby nás nějak zachránili před námi samými; z nichž všechny ale nějakým způsobem zasahují do lidských práv a občanských práv a svobody. Prvotní příčinou těchto vždy strašných následků nebo přinejmenším jejich bezprecedentním zrychlením je náš ohromující počet. Je to prostě tím, že mnozí z nás se množí až příliš rychle a příliš tím zatěžujeme planetu. . Základním omylem popíračů přelidnění je jejich spoléhání se na argument, že počet obyvatel dosáhne do roku 2040 svého vrcholu na 9 miliardách lidí, a proto že se prý nemáme čeho obávat. Tento vlastně přitom chybný argument však třeba vůbec neuvažuje o tom, že tím hlavním důvodem, proč populace do roku 2040 dosáhne svého vrcholu na 9 miliardách lidí, je vlastně jen to, že mezinárodní společenství používá již od roku 1945 skryté chemické, biologické, psychosociální a ekonomické metody kontroly populace; tedy metody, které byly a jsou pečlivě skrývány, protože ve skutečnosti samozřejmě zcela obcházejí demokratické procesy a představují vlastně ryzí genocidu. Bez tohoto aktivního potlačování lidské plodnosti posledních 68 let by ovšem populace i nadále rostla přirozeným tempem a každých 25 let by se tedy zdvojnásobila, dokud by se lidstvo nezhroutilo pod vlastní vahou. Demografický přechod (od růstu ke stabilně klesajícímu počtu obyvatel) by totiž přirozeně nikdy nenastal, protože jde o zcela uměle vytvořený proces a zcela jistě to není žádným výsledkem blahobytu ani rozvoje. Místo toho se rozvoj civilizace pokaždé zastaví a skončí to celé hladomorem, válkou nebo devastací životního prostředí, a nebo vyčerpáním přírodních zdrojů, jak nám zcela jasně ukazuje zánik nejspíše již bezpočtu civilizací před touto moderní dobou. Jsou to vše však jen příčiny a důsledky globální politiky depopulace.

Přelidnění logicky jen ještě více prohlubuje nedostatek přírodních zdrojů a klade nemožné požadavky na vědu a techniku, způsobující ovšem zase takové škody na životním prostředí, že jsou již zcela mimo schopnost planety zregenerovat se, díky čemuž je lidský život dnes tak strašně hektický a stresující, přeregulovaný a podněcující mezietnické a mezikulturní konflikty po celém světě.

Cena základních potravin a základních komodit se za poslední dobu téměř ztrojnásobila a jsou stále více mimo ekonomický dosah dvou miliard lidí, kteří prostě vydělávají stále méně než 2 dolary na den. Takto byla ekonomická lidská práva hromadně odplavena zvyšováním chudoby. Hlasy občanů ztrácejí svou hodnotu, protože velká rozhodnutí již nejsou přijímána na národních shromážděních, ale v zasedacích místnostech nadnárodních korporací a mezinárodních organizací, kde lidé již nemají vůbec žádné zastoupení a ani žádné slovo. Takto byla politická práva zředěna na pouhé stíny svého dřívějšího významu. Normy a hodnoty podle kterých žijeme, ztrácejí svůj význam, protože jsou všechny založeny na zastaralé loajalitě, na starém vědění a falešných útěchách, a proto všichni jen obviňujeme ostatní ze svého nedostatku a máme pocit dezorientace a impotence, vybíjíme si často náš hněv a frustraci na lidech, kteří jsou na tom ještě hůře než my a jsou tedy ti nejzranitelnější. To je totiž přesně ten způsob, jakým třídní a civilizační rozpory ovládly naši dobu, a které zatemňují náš úsudek a výhled do budoucna, ale s dosti hrozivými dopady na naše kulturní a skupinová práva.

A to se nestává proto, že by nám chyběla vůle a soucit, ale protože jsme v situaci, čím lépe to uděláme, tím více to vše násobíme a čím déle žijeme, tím více rušivé důsledky to vše má pro sociální, ekonomickou a environmentální rovnováhu, na kterých ale zase závisí náš blahobyt a na kterou jsme si zvykli. To vše nás nutí myslet chytřeji a pracovat lépe než kdykoli předtím, nutí nás to dosáhnout konsensu a více spolupracovat než jsme spolupracovali kdy jindy dříve a rovněž nás to nutí restrukturalizovat společnost a budovat takovou sociální, politickou, ekonomickou a environmentální architekturu, která se možná poprvé v naší historii týká skutečně již celé Země a celého lidstva. Žijeme dnes zrychlené životy a neseme při tom tyto požadavky na naši schopnost vyrovnat se s těmito globálními výzvami a přizpůsobit se jim. A protože stále více a více rozvíjíme globální vědomí, které ovšem dnes potřebujeme k tomu, abychom se s těmito všemi požadavky nějak vyrovnali, tak se tím vším cítíme poněkud ohromeni a taky nedostateční.

Logika věci je však vlastně docela jednoduchá. Ještě více lidí, nad rámec počtu těch 7 miliard, který již dnes máme, tak také vyžaduje zvýšenou ekonomickou a průmyslovou činnost v době, kdy je nás 60% podvyživeno, protože jsme již překonali schopnost Země nás podporovat . Nevyhnutelnými vedlejšími produkty této zvýšené hospodářské a průmyslové činnosti je pak naprosté vyčerpání přírodních zdrojů a znečištění životního prostředí v době, kdy je to oboje již na tak akutní úrovni, která zkrátka snižuje kvalitu života a životní úroveň současné a budoucí generace a ohrožuje tím samotné přežití lidského druhu a to tak, že to dále poškozuje systémy podpory života na Zemi.

Argument, že je toho tady pro nás všechny dost, kdybychom to sdíleli, už rovněž není obhajitelný. Je nás tu dnes již bezmála 7 miliard a při současné míře porodnosti přidáváme další miliardu každých přibližně dvanáct let. Polovina z nás přitom dnes žije v naprosté chudobě a není už ani kam dál expandovat, aniž bychom nedestabilizovali i ty poslední zbývající zdravé biotopy.

Ti, kteří s tím chtějí skutečně něco udělat, jsou proto zachyceni mezi dvěma marnostmi: na jedné straně se snaží posílit, motivovat a vzdělávat inertní masy tak, aby to vše činili z vlastní vůle; a na druhé straně se snažíme překonat hluboce zakořeněné vlastní zájmy, konzervativní pozice a k tomu navíc ještě nenasytné instinkty všech těch, kteří zaujímají vlivné mocenské pozice, a kteří chtějí usilovat pouze o globální řešení aby zátěž dopadla na většinu, zatímco výhody by zůstaly pouze jim samým.

Ale je to opravdu takto jednoduché nebo je to až přílišné zjednodušení a skrývá se v tom mnohem víc problémů, než je na první pohled patrné? Jsou masy inertní právě proto, protože se vůbec nestarají o to, aby o čemkoli věděli, a nebo proto, protože neví dost na to, aby se o to začali zajímat? Jsou zbaveni své moci, protože se dobrovolně vzdali svého práva na sebeurčení nebo je to proto, že jim toto právo bylo zcela systematicky uzurpováno? Nemají žádnou motivaci jednat, jen protože jsou líní a nebo se bojí, a nebo proto, že mají svázané ruce a tí m pádem sníženou schopnost jednání? Všechna tato tvrzení a otázky se přitom zdají být stejně na místě a pravdivá.

A co vedení? Jsou ti, kteří jsou u moci, ochotni obětovat budoucnost naší Země a blahobyt jejich bližních a jejich vlastních děti, protože jsou až příliš chamtiví a hladoví po moci, nebo jsou prostě jen příliš omezeni omezeními svého úřadu a požadavky společnosti na její okamžité uspokojení? Jsou příliš konzervativní a draví, než aby jednali více předvídavě, nebo jsou příliš brzděni místními a národními zájmy, nemluvě o náboženském přesvědčení a společenských zvyklostech? Zdráhají se využít své moci a vlivu na dosažení globálních, dlouhodobých cílů, protože zkrátka jen nespadají do jejich vlastních povinností nebo jsou jim zakázány „demokratickými“ sliby, které dali svým voličům nebo je to naléhavou odpovědností, kterou mají vůči zaměstnancům a akcionářům? Opět zde platí, že vše výše uvedené je vlastně pravda, protože naše systémy jsou stále zastaralé a uvěznili nás do nich všechny.

Všichni souhlasí s tím, že právě přelidnění je tím primárním globálním problémem a že pokud to nevyřešíme, tak všechno ostatní, co děláme, je již marné. K vyřešení problému přelidnění ale potřebujeme komplexní plán a také jakousi centrální agenturu, která jej bude koordinovat. Agenturou by mělo být OSN, ale ten plán je skryt právě v Agendě 21 a Rozvojových cílech tisíciletí –, světových plánech pro trvale udržitelný rozvoj a na definitivní vymýcení chudoby, hladu a nemocí –, což je samozřejmě ryze globalistická agenda, vedoucí vždy rovnou do pekla Nového světového řádu a k totální kontrole všech a všeho. Což povede vždy jen k dalšímu odebírání a omezování lidských a občanských práv a svobod. Je tomu ale tak také proto, že jediná koordinovaná Konference OSN o populaci a rozvoji, která se konala v Káhiře v Egyptě v roce 1994, a její akční program, který stále ještě je řídícím dokumentem Populačního fondu OSN (UNFPA), narazily na tak tvrdý odpor náboženských a konzervativních skupin, že se podobná konference již nikdy neopakovala. Existence programů plánovaného rodičovství v každé zemi na světě ukazuje, že tvůrci politik na celém světě souhlasí s tím, že přelidnění je problém, který nemohou nadále ignorovat. Nicméně vzhledem k velmi citlivé a politicky výbušné povaze tohoto tématu o přelidnění se mluví vždy až za zavřenými dveřmi. WikiLeaks nám poskytuje jakési okno s možností vhledu do neochoty tvůrců současných politik otevřeně diskutovat o svých metodách kontroly populace: http://search.wikileaks.org/plusd/.

Tento přístup, protože vyžaduje utajení, nátlak a podvádění a tedy i problémy s tím spojené, tak agneda nemůže být nikdy dosažena těmito prostředky. Tento přístup také podporuje vždy jen ty nejhorší instinkty a tváře člověka a ještě k tomu to vždy ještě více spojuje již tak mocné elity a má to proto hrozivé dopady jak na spravedlnost, tak na svobodu a na lidská práva. Tento přístup, jinými slovy, zesiluje ještě více všechny ostatní problémy, jen aby se vypořádal s přelidněním. Je zřejmé, že přístup shora dolů nemůže pro tento obří civilizační a globální problém fungovat, pokud tomu není zrcadlen a synchronizován s úsilím také směrem zdola nahoru.

Úsilí zdola nahoru se však nikdy neuskuteční, pokud naše vedení neodstraní bariéry, které postavilo, aby nás záměrně udrželo v nevědomosti, lhostejnosti a impotentní. Náš akční potenciál tak zůstane nezrealizován, dokud nebudou mít média dovoleno spíše vzdělávat než jen o všem lhát; Internet se používá k tomu, aby se pravda dostala ven a ne aby se šířili lži; průmysl nebude uspokojovat legitimní potřeby a ne zbytečné potřeby; političtí vůdci budou skutečně vést místo toho, aby nás sváděli na scestí; a dokud potřeba člověka něčemu věřit nebude vedena spíše k důvěře v sebe sama než k přenášení odpovědnosti za náš vlastní osud na bedra Boha nebo vědy.

A nic z toho se nestane, dokud dostatek lidí nebude mít odvahu přeskočit přes trojitý plot ekonomického vykořisťování, politické manipulace a náboženské indoktrinace vztyčené okolo nás našimi vlastními vůdci, historií a kulturou a neotevřou se brány pro všechny ostatní, abychom společně mohli rozbít matici totální kontroly. Jinými slovy si musíme zasloužit právo být svými pány vlastního osudu, a abychom tak mohli vůbec učinit, musíme být schopni stát na ramenou obrů a neschovávat se ani v jejich ani v Božím stínu. Lidé, kteří odmítají jednat se Zemí a s osudem celého lidstva na mysli si zaslouží být vyškrtnuti z rozhodovacího procesu. Jim zkrátka nelze svěřit další osud člověka a blaho celé Země.

Pokud se nám však nepodaří čelit této výzvě v dostatečném počtu, tak jsme odsouzeni k bezútěšné a nejspíš brutální budoucnosti. Bohatí lidé a politické elity, které je podporují, tak pouze ještě více urychlí ten probíhající skrytý plán, který využívá jídlo a vodu jako zbraně genocidy, depopulace a genetické degenerace. Podle tohoto plánu bohatí mají jíst organické a celozrnné potraviny, zatímco chudí jsou odsouzeni kvůli ekonomice deprivace a industrializace potravin jen ke konzumaci potravin s obsahem excitotoxinů a chemicky pozměněných potravin, geneticky modifikovaných organismů, umělé maso a ovoce, zeleninu a obiloviny pěstované v půdách zcela ochuzených o minerály a enzymy; tato dieta nás přitom ale doslova odsuzuje k obezitě, sterilitě, neurodegenerativním onemocněním mozku, k mentální retardaci a předčasné smrti. Bohatí pijí minerální vodu balenou přímo u zdroje z těch nejčistších vodonosných vrstev světa, zatímco chudí lidé jsou odkázáni na pití vody z kohoutku s fluoridem a těžkými kovy, které snižují plodnost. Bohatí žijí na velkých plochách půdy daleko od znečištění a stresu, zatímco chudí jsou ohrazeni ve stále hustších městských prostředích, kde je život stále více omezující, hektický a hlavně dehumanizující.

Naše decentralizace a vylidňování jsou navrženy tak, aby proměnily eugeniku v jakési sebenaplňující se proroctví a rozdělili lidstvo na fyzicky a psychicky rozlišitelnou vyšší třídu, která žije dlouho a dobře a nižší podtřídu, která žije méně dlouho a špatně. Tento výsledek je předpovídán třeba evolučním teoretikem Oliverem Curry, který předpovídá, že se lidský druh rozdělí do dvou skupin; na pohlednou a chytrou elitu a retardovanou a skřetí chátru.

Je to dnes věda a nikoliv církev, která vydává odpustky všem těm, kteří hledají rozhřešení za jejich ekonomické a politické hříchy. A Spojené státy, kde toto tvrdé řešení, je na „dobré“ cestě, potřebuje skutečně spoustu odpustků. Spojené státy, kde je válka proti chudým lidem nejpokročilejší a domýšlivost elity je tam dost dobře zakořeněná, jsou nyní na 37. místě ve zdravotním stavu populace, zatímco v polovině 20. století byli na 1. místě. USA se v takovém rozsahu rozpadly za pouhých 50 let, alespoň pokud jde o nejvyšší kojeneckou úmrtnost mezi rozvinutými zeměmi, nejvyšší výskyt rakoviny na světě a pouze 24. místo v očekávané délce života i když utrácí za zdraví mnohem více než kterákoli jiná země na světě.

Není to žádná náhoda, ale je to záměr, a proto jsou právě USA jediný rozvinutý národ, kde jsou chudí zbaveni zdravotního pojištění, zatímco bohatí si užívají tu vůbec nejlepší lékařskou péči na světě, kde je příjmová nerovnost vnímána jako Bohem daná a neměnná realita a kde jsou toxické potraviny záměrně propagovány pro masovou spotřebu. Není divu, že USA jsou také jedinou zemí na světě, kde je nejnižší socioekonomická třída již na první pohled jasně odlišitelná od vyšší třídy a to jak svým fyzickým vzhledem, tak používáním jazyka a rovněž duševní charakteristikou.

Ekonomické, sociální a politické politiky se používají k záměrnému vytváření genetické nerovnosti, což zase přispívá k větším sociálním a ekonomickým rozdílům a tomu, že v ne až tak vzdálené budoucnosti dojde k “rozchodu cest mezi genetickým ‘má’ a genetickým ‘nemá’”, které časem dají vzniknout dvěma odrůdám z lidí kde ti ‘mající’ budou potomci genetické vyšší třídy a ti ‘nemající’ pak budou potomci genetické podtřídy. Genetický ‘mající’ budou mít tendenci být vysocí, hubení, symetričtí, čistší a zdraví, inteligentní a kreativní. Genetický ‘nemající“ budou menší, podsadití, asymetričtí, špinaví, nezdraví a taky méně inteligentní.”

Cestu k tomuto výsledku již dnes připravují technologické a sociální faktory, které jsou rychle se měnícími se vlastnostmi našeho druhu. Naše nejpokročilejší technologie nás dělají sice méně přímo závislými na našich bližních, ale to zase ještě více snižuje naše morální cítění a činí nás to sobečtějšími a sebestřednějšími. Navíc, čím restriktivnější a regulovanější se naše společnost stává, jak ale přitom musí, kvůli neustále se zvyšující hustotě obyvatelstva a nárůstu urbanizace, tím více začínáme připomínat spíše “domestikovaná zvířata: oslabená, neúčinná, hýčkaná, homogenní, rozmazlená a mladistvá”.

Dá se s jistotou říci, že všechny ty roztržky uvnitř a mezi národy, stejně jako ten současný rozsáhlý rozpad rodin, odráží jak naše rostoucí sobectví, tak i naše domestikované postoje, a že to nebude již dlouho trvat a ona skřetí podtřída bude odkázaná pouze na život v bídě a v nevolnictví, zatímco Bohu podobná vyšší třída si zače nárokovat božská práva. Úplné zničení střední třídy a následný vznik globální společnosti složené pouze z miliardářů a chudáků takový výsledek velmi předznamenává. A k tomuto scénáři se velice rychle přibližujeme spolu s tím, jak se přibližujeme k bodu technologické singularity. Bohatí ty chudé nebudou potřebovat, většinu práce bude vykonávat mnohem produktivnější a levnější AI pomocí robotů a AI agentů.

Buď dovolíme, aby přelidnění dotlačilo elity až k extrémním formám sociálního Darwinismu a takového eugenického řešení, které učiní naše práva již navždy neplatnými nebo budeme muset zkrátka všichni a hned teď převzít kontrolu nad našimi osudy a společně přinést na Zemi zase další éru rovných příležitostí a univerzálního dodržování lidských práv. Pokud budeme i nadále sobečtí a budeme se chovat jako domestikovaná zvířata, tak ten první výsledek nastane hned ve výchozím nastavení. Ale pokud se konečně ve větším počtu probudíme a začneme se chovat zase jako racionální, svobodné a angažované lidské bytosti, pak je naopak ten druhý výsledek vlastně nevyhnutelný.

Jedna věc je ale jistá; pokaždé dostaneme jen to, co si zasloužíme.

Jedna další věc je ale stejně tak jistá; jakmile nám dojdou fosilní paliva, za zhruba století zkrátka již nebudeme nadále schopni udržet stávající počet obyvatel. Pokud by pak se nám ale podařilo zcela přejít na obnovitelné zdroje energie, tak udržitelným využíváním přírodních zdrojů budeme schopni podpořit maximálně tak 2 miliardy lidí. To nám dává právě tolik času, abychom snížili naši celkovou populaci na tuto úroveň do sta let, pokud každý pár na zemi dobrovolně souhlasí, že bude mít jen jedno dítě. Jenže to je ta optimističtější vize budoucnosti. Elita se již dnes ani netají jiným cílem, dosáhnout globální civilizace v počtu okolo 300 miliónů jedinců. Což je přinejmenším značně znepokojivé.

Ať už to uděláme tak nebo tak, musíme se prostřednictvím vzájemného donucení se“vzájemně dohodnout”, vzdát se svobody “rodit”; k tomuto závěru dospěl již v roce 1968 Paul Ehrlich a nyní to platí více než kdy jindy. Pokud odmítneme přijmout tuto nepohodlnou pravdu, pak jedinou alternativou bude stále jen další a další vylidňování prostřednictvím války, hladomoru, lhaní a pandemií. Vše nasvědčuje tomu, že křesťané budou již brzy bojovat proti muslimům o zbývající ropu a že zbytek světa bude vtažen do tohoto konfliktu na jedné nebo druhé straně; konflikt, který bude zahrnovat nejen konvenční, ale také a pravděpodobně především biologické zbraně jako prostředek k usmrcení dvou ptáků jedním kamenem; vždy to ale povede jen ke kontrole těch posledních zbývajících zásob ropy a k vylidňování. A Židé, jako vždy, budou samozřejmě opět v centru požáru a budou hrát na obě strany a za jejich výhody.

Pokud to necháme dojít až sem, protože jsme příliš tupí na to, abychom uplatňovali dobrovolné sebeomezování se na frontě plození a sdílené oběti na ekonomické frontě, tak ten svět, jak ho dnes všichni známe, a s ním samozřejmě i všechna naše práva a svobody dospějí k náhlému a mizernému konci.

Ti, kteří mají tu smůlu, že to přežijí, se pak budou možná dívat na minulost jen se závistivou nostalgií, ať už budou skřeti nebo bohové. Sebenaplňující se proroctví že živí budou závidět těm mrtvým.

Kapitola čtvrtá – nevládní organizace a komu doopravdy slouží. Ztráta důvěry.

Dne 20. července 2012 prezident Putin schválil zákon, který vyžaduje aby se ze zahraniční financované nevládní organizace (NGO), kterých je v Rusku dnes přes 1000, alespoň podle tiskové agentury Itar-Tass, zaregistrovali u Ministerstva spravedlnosti jako “zahraniční agenti”.

S charakteristickým pokrytectvím Washington odsoudil tento nový ruský zákon jako “antidemokratický, ale již nezmínil, že jeho zákon o registraci zahraničních agentů (FARA) vyžaduje od roku 1938 registrovat všechny organizace financované ze zahraničí, kromě těch financovaných Izraelem, aby se zaregistrovali jako zahraniční agenti u Sekce kontrašpionáže na odboru národní bezpečnosti ministerstva spravedlnosti. Taková kritika je pak obzvláště nechutná v době, kdy Kongres diskutuje o zákonech o možnosti stíhat novináře za odhalování porušování lidských práv u občanských aktivistů.

Aktivisté v Rusku i v zahraničí se proto vcelku oprávněně obávají o vlastní budoucnost a odsuzují zákon jako takový návrat do sovětské éry. Vidí to jako tajný způsob, jak potlačit protesty opozice a jak podkopávat jejich schopnost chránit občany před korupcí úředníků a panovačnými státními institucemi, jichž Rusko nikdy nemělo nedostatek. Vláda oprávněně odůvodňuje tento nový zákon jako nezbytný krok ke zlepšení transparentnosti, což je jen zdvořilý způsob, jak všem dát jasně najevo, že již nebude tolerovat podvracení svého politického procesu a autoritu státu zahraničními subjekty a zájmy.

Russia Today uvádí, že nedávný průzkum veřejného mínění ukazuje, že až 64% Rusů souhlasí s tím, že nevládní organizace financované ze zahraničí by se neměly podílet na politickém životě země. Toto právo má ještě silnější podporu napříč politickými stranami, když prošlo oběma komorami parlamentu s drtivou většinou.

Abychom lépe porozuměli perspektivě ruské vlády, představme si svět, ve kterém vlivné ruské nevládní organizace, jako je třeba skupina Moscow Helsinki Watch, začnou zaměřovat více své aktivity na přestupky spáchané v zahraničí a budou lhostejny k těm páchaným doma.

Představme si také, že hlavním zdrojem financování jejich exportovaných nevládních organizací se stává ruský stát, a že revitalizovaná komunistická strana daruje miliony rublů do jejich ročních rozpočtů. Tyto mezinárodně smýšlející Ruské nevládní organizace pak začnou identifikovat každého ekonomického vězně na Západě jako politickou oběť západního režimu s poukazem na to, že v kapitalistických společnostech je ekonomické vykořisťování tím hlavním prostředkem politické kontroly. Staví se proti nespravedlivostem v Amerických válkách, proti útokům dronů, které dosud zabily 175 nevinných dětí a proti jejich děsivě vysoké míře uvěznění, která činí 735 vězňů na každých 100 000 občanů, to jsou téměř stejně vysoká čísla jako když bylo uvězněno 830 občanů Sovětského svazu za Stalina na každých 100 000 občanů. Zdůrazňují to také třeba prostřednictvím Amnesty International s odvoláním na tisíce obyvatel Západu, kteří podávají žaloby proti svým vlastním státům u Evropského soudu pro lidská práva a kteří hladoví a protestují před branami soudu v naději na spravedlnost jen proto, aby byla stejně ignorována.

Představme si, že se stanou hyperaktivními a velmi úspěšnými v ukazování drastického zhoršení sociální, právní, ekonomické a politické struktury Evropy a Severní Ameriky, a že ruské noviny a vysílací společnosti které mají globální dosah, tak uvádějí Západ do rozpaků při každém takto odhaleném porušení práv občanů na západě.

Představme si, že zatímco tyto ruské nevládní organizace odvádějí v zahraničí dobrou práci při řešení velkých i malých případů porušování, tak vznikající téměř kolaps lidských práv a občanských práv a svobod doma v novém Rusku, rozšiřujícím svůj ekonomický vliv a politickou ideologii v zahraničí neoimperialistickými prostředky je považováno za tabuizované téma Ruské občanské společnosti a v médiích, protože byly plně zahrnuty do velké geopolitické agendy Ruské vlády.

V neposlední řadě si představme, že toto nové Rusko ovládá mezinárodní právní infrastrukturu a jejich hlavním zdrojem financování jsou brettonwoodské organizace a také přispívá více než kterýkoli jiný národ na světě nebo dokonce celý blok národů na chod OSN a jejích mnoha pomocných agentur a jako takové ustanovuje mezinárodní agendu, kterou koncipují výhradně Ruské a Čínské think-tanky a nazvou to jako Lidový světový řád.

Jak by západní státy asi zacházely s těmito Ruskem financovanými nevládními organizacemi působícími uprostřed nich? Dá se skoro s naprostou jistotou říci, že žádné z nich by nebylo dovoleno operovat po nějakou delší dobu ani v USA ani v Evropě. Byli by vnímáni jako trojští koně a pronásledováni s extrémními předsudky postavenými na nové značce mccarthismu.

Viděno vše z tohoto úhlu pohledu tak tolerance, kterou ruská vláda ukázala ze západu financovaným nevládním organizacím, jako je Amnesty International a Human Rights Watch –, které jsou financováno z velké části National Endowment for Democracy (NED) a jsou jen dalšími frontami CIA a amerického ministerstva zahraničí a také miliardáři jako je třeba George Sorose, jehož zájmy jsou vlastně zájmy světové korporátní elity –, lze označit pouze za příkladné ve srovnání s tím, jak by Západ jednal za podobných okolností a při obráceném scénáři.

Rusko tak samozřejmě není jedinou zemí, která přijala taková ochranná opatření. Začátkem roku 2011 třeba takový Egypt vyhnal stovky lidí spojených s nevládními organizacemi financovanými ze zahraničí za “vštěpování nesouhlasu a vměšování se do domácí politiky”. V roce 2008 Venezuela vyloučila ředitele a zástupce ředitele pro lidská práva organizace Human Rights Watch (HRW) za to, že se “vměšovali do vnitřních záležitostí země”, což byla přímá reakce na zprávu HRW, která obvinila vládu Huga Cháveze z “diskriminace z politických důvodů”, a z “otevřeného ignorování principu oddělení” a za útoky na “novinářskou’ svobodu projevu, na asociaci svobody dělníků’ a z neschopnosti občanské společnosti ve Venezuele prosazovat lidská práva”; což byla kritika, která by mohla být stejně tak použita vůčí USA, Kanadě a Spojenému království se stejnou platností a v menší míře i vůči EU.

Ošklivější realita je ale přitom taková, že je zde spíše dvojí metr západních nevládních organizací, které vždy vidí zlo někde v zahraničí, ale nikdy nikdo z nich nevidí to samé zlo doma. Což ale není to, co zničilo jejich důvěryhodnost. Rovnoměrně korozivní, západní eroze oddělení mezi občanskou společností a občanskou společností ekonomické a politické instituce uvrhly každou nevládní organizaci působící v zahraničí v podezření. Zničení brzd a protivah Západní demokracie pomocí událostí typu 11. září, a následující příchod éry sledování a cenzury pod záminkou boje proti terorismu, způsobila rovněž chronický nedostatek důvěry v média a v civilní společnosti, které jsou až příliš blízko Washingtonu nebo čímsi firemním zájmům. Takže dnes je to tak, že pouze 21% Američanů důvěřuje médiím a nejméně v historii jsou ochotni přispět nevládním organizacím. Americká nesnášenlivost vůči nekapitalistickým a nezápadním formám ekonomické a politické organizace a konformním postojem západních nevládních organizací ke geopolitické agendě Washingtonu se rozbila světová dobrá vůle vůči nevládním organizacím, které doma nevidí žádné zlo, ale na každé porušování lidských práv v zahraničí okamžitě reagují.

To jsou nezamýšlené důsledky agresivní politiky západní hegemonie, která trvá na kontrole osudů a zdrojů každé země na Zemi a zahrnuje i převážnou většinu západních nevládních organizací do tohoto současného velkého a korporátního diktátu geopolitické agendy. Čemu svět nerozumí, je to, že západní nevládní organizace, ale i jejich vlády dnes zcela ignorují to, že nejodpornější a nejpočetnější porušení lidských práv se se dopouštějí soukromé firemní zájmy a že jsou odvozeny hlavně z chamtivosti, se kterou Západ dnes usiluje o globální kontrolu, způsobující tím další a další konflikty a těžkosti po celém světě.

Ve vzácném projevu sebekritiky napsal Jimmy Carter v nedávném článku (“ s podivným názvem cosi jako: Krutý a neobvyklý záznam”), že protiteroristická politika americké vlády dnes naprosto zjevně porušuje nejméně 10 z 30 článků z Všeobecné deklarace lidských práv a že “v důsledku toho naše země již nemůže mluvit jako morální autorita v těchto kritických otázkách”.

Prapor svobody a demokracie ztratil svou morální autoritu když ji předal západním nevládním organizacím, ale pokud i ty zůstanou nadále lhostejné k tomu co se děje doma a k porušování lidských práv páchané na Západě třeba právě pod záminkou boj proti terorismu a budou nadále ignorovat radikalizaci občanské společnosti a aktivně ji potlačovat vnitrostátními a mezinárodními soudními systémy i Radou pro lidská práva při OSN, tak výsledkem může být pouze pokračující a urychlené zhoršování porušování lidských práv na celém světě spolu s povýšením Západu na novou a dosud bezprecedentní úroveň pokrytectví.

Rakovina se šíří z Rady bezpečnosti OSN, kde boj proti terorismu a protiradikalizační rezoluce přijaté po 11. září poskytující krytí vlády museli potlačit legitimní nesouhlas a zavést stále více rušivé a nezákonné politiky a programy, které již pomalu hraničí se stanným právem vyhlášeném v USA a co velmi usnadnilo hrubé porušování lidských práv na celém Západě i jinde. Rakovina způsobená agenty jsou však Washington a Londýn, kteří sponzorovali tato usnesení a jsou zodpovědní za vytvoření dvou zástupných institucí, Výboru pro terorismus (CTC) a Výkonného ředitelství pro boj proti terorismu (CTED), aby s jejich pomocí naplnili svůj diktát a dali tak mezinárodní legitimitu zločinům proti demokracii a hromadnému ničení lidských práv.

Západ se izoluje od kritiky nevládních organizací tím, že drží peněženku dotací a požadavkem, aby se s otevřenými společnostmi zacházelo jinak než s uzavřenými společnosti. Ale ve světle skutečnosti, že vlády západních národů jsou stále více tajnůstkářštější tak skutečně lze jen stěží o nich mluvit jako o otevřené společnosti. USA pomocí výkonného nařízení 13526 a Spojené království prostřednictvím jeho drakonického zákona o úředních tajemstvích dnes skrývá před svými lidmi mnohem více tajemství, než jaké skrývají vlády těch tradičně uzavřených společností. Dopad jejich utajení je v důsledku toho všeho také daleko větší , protože jsou to země, které řídí globální imperialistickou agendu.

Kromě toho všeho jsou skvělí v ukrývání věcí na očích a v manipulaci s právem a systémem k vytváření slepých uliček. Ale když to občas selže a rozhodní jednotlivci pak odhalují machinace, porušování a zločiny Západu vlády a trpí za to vážnými důsledky ze strany strukturálního násilí, pak se národní i mezinárodní soudy uzavřou jako škeble a odmítnou zpracovávat žaloby namířené proti západním národům. Pojem právní stát se tedy již nevztahuje na západní národy a svoboda a demokracie, kterou Západ prosazuje, jsou dnes jen bludy nevyléčitelně nemocných, beznadějně nečestných a prosazujících zcela nezákonný Nový světový řád, který je delegovaný z Washingtonu a Londýna.

V tomto novém globálním prostředí pak mají právě nevládní organizace dvojí a protichůdnou politickou roli. Pozitivní je ta, že kritizují autoritářské režimy a odhalují lidské porušování práv, přestože na té negativní straně zatemňují hloubku třídního rozdělení a ekonomické zneužití neoliberálních ekonomik k nasměrování politických disentu v zahraničí do závislých vztahů na dominantních neoliberálních elitách doma. Jako takové již nepředstavují třetí cestu mezi “autoritářskými režimy” a “divokým tržním kapitalismem”, jak tak rádi tvrdí, ale představují spíše tým pro korporátně-bankovní mocenskou strukturu imperialistické hegemonie. Ten takzvaný ‘demokratický přechod’, který jim byl svěřen, je jen eufemismus pro neoimperialistickou expanzi a konečného zbavení volebního práva lidí. Kterým údajně chtějí pomoci ke svobodě, ale místo toho spíše přináší nový typ sociálního a ekonomického kolonialismu a high-tech neofeudalismu.

Profesor James Petras vysvětluje, že jakmile nevládní organizace dosáhnou země ‘demokratický přechod’ oni “zdůrazňují projekty, nikoli hnutí”, depolitizují a demobilizujte chudé tím, že odvedete pozornost “od zdrojů a řešení chudoby”, a přeorientovat “lidí na výrobu na okraji, aby se nesnažili ovládat základní prostředky produkce a bohatství”, což jim brání řešit “strukturální podmínky, které utvářejí jejich každodenní život”. Nevládní organizace kooptovaly jazyk levice, ale spojilo to “s rámcem spolupráce s dárci a vládními agenturami tato podřízená činnost nekonfliktní politice” a zajistit, aby “zmocnění nikdy nepřekračuje malé oblasti společenského života s omezenými zdroji v rámci podmínek povoleno neoliberálním státem a makroekonomií.”3 3 Petras J. (1999) nevládní organizace ve službách imperialismu. Journal of Contemporary Asia. Sv. 29, číslo 4.

Svět nepotřebuje více kooptované nevládní organizace, které jsou pouze útočištěm nové a rozmazlené maloburžoazii, a která způsobují více škody než užitku, ale spíše silná společensko-nepolitická hnutí, která zpochybňují všechny autoritářské a elitářské struktury a nedovolí těm několika, aby se zmocnili mnoha, respektive všech. Svět potřebuje mezinárodní hnutí odchodu občanů Mimo ně, mimo politickou komunitu a mimo koncept korporátní občanské společnosti. Občané si musí uvědomit, že jsou v prvé řadě lidmi. Sebeurčit se člověkem. Bohužel odvaha a odhodlání k takovému boji dnes velmi chybí a vlastně to jediné, co dokáže vyvést lidi na ulici tak je v dnešní době ekonomická nutnost.

Do té doby může ale být již příliš pozdě na mírovou změnu a svět již navždy sestoupí do chaosu.

Zpracovala, doplnila a lehce přepsala Myšpule

Zdroj