První leden všichni sice považujeme za nevyhnutelný začátek nového roku, přesto že není v souladu ani s oblohou, ale dokonce ani s ročním obdobím. Čas kdysi jen následoval pozorování přírodních cyklů; dnes ale následuje jen administraci— a nesoulad je tu. Při svém pátrání po způsobu měření času v dobách Starého světa, jsem narazila na spoustu zajímavostí, třeba na 17 hodinové hodiny Tartárie, které jsou dnes velkou raritou a žádné kompletní se oficiálně nedochovali, nebo na hodiny se třinácti hodinami a tak podobně. Ale taky jsem narazila na mém oblíbeném webu tartariabritannica.com na následující článek o manipulaci s naším časem.

První leden je všeobecně považován za jakýsi inherentní práh v čase, za konkrétní bod, kdy jeden rok končí a druhý právě začíná. Toto datum je do tohoto pojetí doslova zarámováno, jako by to přirozeně patřilo ke stejnému řádu běhu času jako patří i slunovraty nebo rovnodennosti, nesoucí v tom jistou autoritu, která se zdá být naprosto samozřejmá a nezpochybnitelná. Přesto, když současné moderní kalendář blíže prozkoumáme s ohledem na sezónní změny, astronomické cykly a dřívější systémy měření času, začne být poněkud obtížné tuto naši důvěru nadále ospravedlňovat. 1. leden totiž neodpovídá ani žádnému a naprosto jasnému návratu slunce, ani zemědělské činnosti, ale ani klimatickému posunu ročních období . Jeho autorita je místo toho odvozena vlastně jen z dlouhého opakování (tedy ze zvyku) a z institucionálního používání, posilovaného po celá staletí, dokud nezačal fungovat spíše na základě jakéhosi předpokladu než vzájemné dohody.

Středobodem problému moderního Nového roku není až tak jen to, že čas sám o sobě je vlastně vytvořen naprosto uměle, ale hlavně to, že struktura použitá k jeho uspořádání se nám prezentuje jako neutrální, odvěká a jako pevně daná. Jenže kalendáře ve skutečnosti nejsou nikdy zcela neutrální. Odrážejí totiž v sobě pokaždé kohosi rozhodnutí o tom, jak by se měl čas počítat, opravovat a řídit. Moderní kalendář v sobě totiž ještě stále nese poměrně dost viditelné stopy těchto rozhodnutí, a zejména je to vidět právě tam, kde se jeho vnitřní logika již vůbec neshoduje se světem, který nám údajně měří.

Než byl rok přesně stanoven

Sumerská hvězdná mapa (“Planisphere” nebo “Astrolabe”), c. 3. tisíciletí před naším letopočtem.
Hliněná tableta zaznamenávající hvězdné pozice; vyfotografováno Tartaria Britannica v Britském muzeu v Londýně.

V dřívějších obdobích nebyly kalendáře koncipovány jako uzavřené systémy. Měření času fungovalo více na základě adaptace praxi, formované spíše pozorováním a potřebou či nutností než jen nějakou matematickou abstrakcí. Pro společnost závislou hlavně na sezónním zemědělství, počasí a cyklickém pohybu ročních období by nebyl kalendář, který by ignoroval oblohu, pouze nepohodlný pro používání; byl by vysloveně nebezpečný.

Z tohoto důvodu mnoho raných systémů fungovalo na lunárně–solárním základě. Lunární cykly totiž poskytovaly snadno pozorovatelný rytmus, zatímco pohyb Slunce řídil větší oblouk roku a určoval teplotu, růst a sezónní opakování. Vztah mezi těmito dvěma cykly přitom není dokonalý. Dvanáct lunárních cyklů totiž netvoří přesně jeden sluneční rok, což je ten hlavní rozpor, který se při trvalém pozorování přirozených přírodních cyklů stále více projevuje.

Spíše než aby tento rozpor staré kalendáře potlačovaly snažili se mu nejspíše přizpůsobit. Když se však již počet časových jednotek znatelně vzdálil od ročních období, mohl být třeba jako jakési nápravné opatření zaveden další měsíc, který vlastně jen umožnil tomuto starému kalendáři, aby se přizpůsobil pozorované realitě. Tato umělá vložení časové jednotky (měsíce, dne) nebyla pevnou součástí kalendáře každý rok, ani nebyla pojmenována nějak trvale. Byly to jen situační úpravy, přidávané pouze v případě potřeby. Tato praxe je to, co pozdější terminologie popisuje jako tzv. interkalaci: což je praktické vložení umělé časové jednotky určené ke sladění počítaného času s pozorovaným časem, a to mnohem spíše než jako jeho tajemné nebo jen symbolické doplnění.

Důležitým rozdílem ovšem bylo to, že měření času zůstalo citlivé. Kalendář totiž sledoval oblohu, ne naopak.

Korekce, interkalace a životní rok

Rukopis z bývalého benediktinského opatství sv. Emmerama, Řezno, 9deváté století (před rokem 824).
Kruhové diagramy ukazující průběh slunce, lunární fáze, jednoletý lunární cyklus používaný k výpočtu Velikonoc a rozdělení času na týdny, hodiny, minuty a okamžiky. Zdroj.

Moderní diskuse o měření času často popisují tuto dřívější flexibilitu kalendáře jako ztrátu třináctého měsíce. I když toto jeho označení zachycuje náš intuitivní pocit chybějící nepřítomnosti něčeho, co dříve bývalo součástí kalendáře, tak přitom to vše zakrývá právě to, co se v kalendáři skutečně změnilo. Dřívější kalendářní systémy nemusely nutně obsahovat nějaký trvale definovaný měsíc navíc. To, co obsahovaly, byla schopnost své nápravy v případě potřeby.

Když byla ale později tato možnost nápravy z kalendáře odstraněna, nesoulad se tím nevyřešil sám, ale časem se vlastně jen poněkud ustálil.

Moderní rok nám dnes začíná v hlubinách zimy, tedy dlouho předtím, než dojde k jakékoli viditelné obnově. Lunární rytmus se ovšem přesto nadále sám přirozeně prosazuje v biologických a ekologických systémech, i když byl vlastně již vyloučen z oficiálního měření času. Výsledkem je tak přetrvávající pocit jakési časové dislokace: data postupují stále vpřed, zatímco se nám zdá, že náš reálný a prožívaný svět za nimi poněkud zaostává.

Tento pocit je často odmítán jen jako velmi subjektivní nebo čistě psychologický. Ve skutečnosti ale takto odráží vnitřní strukturální rysy samotného současného kalendáře. Systém, který již nenapravuje solárně-lunární drift, tak vždy nevyhnutelně časem vypadne z reálné lunární fáze společně se skutečně prožívanou zkušeností.

Hadí cesty a nebeské kódy

Aeternitas (Věčnost), od Prosopographia, sive virtutum, animi, corporis, bonorum externorum, vitiorum, et affectuum variorum delineatio, c. 1585–1590.
Alegorická postava držící kruhového hada a hlavu s dvojitou tváří, znamenající věčnost, cyklický čas a jednotu minulosti a budoucnosti.

Symbolický jazyk se vždy vyvíjel společně s pozorováním a měřením času jako se způsobem popisu vzorců, které odolávaly jen nějakému jednoduchému numerickému dělení. Had je jen jednou z takových symbolických forem a jeho větší rozšíření ve starověké kosmologii lze nejlépe pochopit spíše prostřednictvím astronomie než jen na základě pouhé alegorie.

Obloha totiž obsahuje dlouhá, klikatá souhvězdí, která přitom jsou dominantou poměrně velké oblasti nebeské sféry. Drak či had se stáčí kolem polární oblasti a udržuje tak tam svoji stálou přítomnost, i když se ostatní hvězdy otáčejí. Hydra se pak táhne přes celou širokou rozlohu oblohy a protíná tak přitom několik pouze sezónních souhvězdí. Tyto postavy proto nejsou pouze nějakými okrajovými dekoracemi; jsou to doslova strukturální rysy nebes, historicky používané jak pro orientaci tak pro jejich kontinuitu. Nechci příliš odbíhat od tématu, ale v této souvislosti se zkuste zamyslet nad tím, jak je možné, když je nám tvrzeno, že naše Země je otáčející se kulička, která se nesmyslnou rychlostí řítí neustále se rozpínajícím nekonečnem vesmíru, že se nám obloha nad hlavou otáčí stále stejně již po tisíce, možná desetitisíce let a vzájemná poloha hvězd na obloze ani jejich otáčení se vůbec nemění. Že by to nebyla nesmyslnou rychlostí se otáčející kulička řítící se nekonečným, navíc neustále se rozpínajícím vesmírem? Že by to mohla být třeba pevná, nehybná rovina a středobod stvořeného Universa? Vím, že tyto úvahy do tohoto článku nepatří, ale rozhodně stojí minimálně za zamyšlení.

Podobně jako zdánlivá dráha Slunce podél ekliptiky nepostupuje pouze v přímých segmentech. Místo toho se zakřivuje a vrací se zpět čímž sleduje trajektorii smyčky, která odolává jakémukoli čistému rozdělení. Ouroboros, což je symbolický had konzumující svůj vlastní ocas, jen vyjadřuje toto cyklické opakování vizuálně. Představuje tak kontinuitu a návrat, cyklus, který se neustále dokola uzavírá a je bez diskrétních koncových bodů.

V kalendářním rámci tak právě had symbolicky odpovídá přebytku a korekci. Odráží skutečnost, že čas ne vždy odpovídá nějakým pevně stanoveným číselným oddílům. Některé roky zkrátka vyžadují jistou úpravu; to vlastně jen znamená, že některé cykly přesahují jejich kontejnery. Had tedy neznamená ani tak nějaký skrytý měsíc, jako spíše upozorňuje na nutnost samotné nápravy kalendáře vždy po určité době.

Římské uspořádání času

Reprodukce kalendáře Anzio (Fasti Antiates), 84–55 BCE.
Římský malovaný kalendář, vystavený v Muzeu římského divadla Caesaraugusta. Fotografie Bauglir. Zdroj.

Řím, jehož budování jsme právě všichni přímými svědky, pravděpodobně jen po někom zdědil svoje systémy měření času, které si ale přitom ještě stále zachovaly jisté prvky této flexibility. Ve své původní podobě totiž začínal římský rok až v březnu, což bylo umístění nového roku v kalendáři, které bylo spojené jak s vojenským hnutím, tak se zemědělskou prací, ale i s občanskou obnovou. Důkazy o této starší struktuře jsou zakotveny v názvech následujících měsíců.

Září (September) pochází ze sedmi, říjen (October) z osmi, listopad (November) z devíti a prosinec (December) z deseti. V češtině jako v jediném jazyce na světě toto neplatí, což je nejspíš známkou zachování původnosti češtiny

Tato číselná jména měsíců (v angličtině atd.) ale přitom stále přetrvávají, i když se jejich pozice již posunuly. Sekvence se sice změnila, ale původní označovací štítky měsíců v kalendáři zůstaly.

Další měsíce byly vloženy před březen, čímž se očíslované měsíce jen jakoby posunuly kupředu, aniž by byly ale přitom nově přejmenovány. Postupem času to takto vytvořilo kalendář, který si ale již přitom dosti otevřeně odporoval sám sobě. Rozpor byl ale tolerován, protože nebránil jeho správě. Nakonec si toho lidé úplně přestali všímat, stalo se to zvykem.

Jak se Řím postupně rozšiřoval, tak se ona flexibilita v měření času stávala stále více problematičtější. Když volby, dluhy a nebo čísi funkční období závisí pouze na datech, tak možnost úpravy kalendáře s sebou přináší jakousi nejistotu. Interkalace by totiž mohla být třeba zneužita k rozšíření někoho pravomoci nebo k povinnosti zpoždění. To, co nám kdysi sloužilo jako naše sladění se s nebem, se tak stalo vlastně jen dalším politickým nástrojem.

Stabilita takto začala mít přednost před skutečnou korespondencí.

Stanovení roku

Římský kalendářní nápis (Menologium Rusticum Colotianum), 1. století n. l.
Mramorový kalendář se seznamem měsíců, znamení zvěrokruhu, svátků a zemědělských aktivit; nalezený poblíž Palatinu v Římě. Museo Archeologico Nazionale di Napoli. Zdroj.

Na konci republiky Řím zdědil kalendář, který se již nechoval tak jako se choval kdysi. To, co vlastně původně začalo jako systém, který se jen postupně přizpůsoboval přímým pozorováním, bylo na neustále rostoucím území stále obtížnější řídit. Místní variace, sezónní nesrovnalosti a diskreční vkládání opravných měsíců vytvořily rok, který mohl změnit svoji délku bez předchozího varování. Pro městský stát to ale zůstávalo stále funkční. Pro globální říši táhnoucí se napříč různými podnebími a různými zónami sklizní tomu tak ale už nebylo.

Právě v tomto kontextu se pak zformovala reforma kalendáře spojená s Juliem Caesarem. Kalendář, který vzešel z tohoto období, se již nespoléhal jen na pravidelné smíření se s fází Měsíce. Místo toho se usadil v pevném solárním vzoru, který postupoval stále stejným tempem bez ohledu na místní podmínky. Z roku na rok zůstávala struktura stále stejná. Měsíce následující po měsících bez přerušení. Rok probíhal bez přestávky.

Pro ty, kteří pod ním žili, byla změna spíše postupná než dramatická. Nebe samozřejmě nikdy nezmizelo z každodenního života, ani sezónní znalosti nezmizely. Co se změnilo, byl ale právě vztah kalendáře k těmto pozorováním. Termíny už na své potvrzení nadále nečekaly. Přijeli tehdy, když měli dorazit. Rok se odvíjel podle svého vlastního vnitřního řádu a už se neptal, zda zima přetrvává nebo jestli sklizeň nepřišla příliš brzy.

Postupem času to vše přineslo jiný zážitek z roku. Povinnosti se nyní objevovaly v pevně stanovené dny, které se nepohybovaly v souladu s podmínkami na zemi. Kalendář se nezkrátil kvůli špatné sezóně, ani se neprotáhl kvůli sezóně bohaté. Zůstával konstantní, i když se svět, který měřil, postupně měnil. Rok se stal něčím pevným, neměnným, do čeho člověk vstoupil, spíše než něčím, co by se dalo upravovat v případě potřeby.

To nebylo prožíváno jako akt nadvlády. Začalo to být prožívané jako pravidelnost a opakování. Kalendář se ztišil s tím, jak se upevňoval. Jeho autorita spočívala spíše v jeho důslednosti než ve zjevné síle. Jakmile byl jednou založen, tak obvykle vyžadoval jen malé vysvětlení. Jednoduše stále jen cyklicky pokračoval.

Měsíce jako značky paměti

Leden, fragment římské mozaiky měsíců v roce, 3. století n. l.
Část sekvence začínající březnem, římským prvním měsícem; z El Djem, která se konala v Archeologickém muzeu v Sousse. Fotografie od Ad Meskens. Zdroj.

Když se tento pevně stanovený rok začal používat, tak názvy měsíců začaly postupně nabývat poněkud jiné váhy. Kdysi jednoduché značky pohybující se v živé sekvenci se staly pevnými, odolnými svítidly, opakujícími se bez jakýchkoliv variací z roku na rok. Quintilis a Sextilis byly přejmenovány na počest vládců, jejichž autorita se nyní rozšířila až do samotného pojetí času. Červenec a srpen nevstoupily do kalendáře jen jako sezónní popisy, ale jako připomínky, jejich přítomnost se znovu potvrdila pokaždé, když bylo napsáno nebo vysloveno toto datum.

Za Augusta byla upravena podoba samotných měsíců. Délky měsíců byly poněkud změněny, aby neodrážely jen pozorování vnějších přírody a jejích cyklů, ale aby byla zachována rovnováha v rámci sekvence. Rok tak postupně získal svoji vnitřní symetrii, která ale již existovala spíše jen na pergamenu než venku na poli. Kalendář tak již nezaznamenával ani tak charakter jednotlivých ročních období, jako spíše si začal zachovávat svůj vlastní vnitřní řád.

Starší číselná jména měsíců ale přitom v kalendáři zůstala. Září ještě stále znamenalo sedmý měsíc, osmý byl říjen, desátý byl prosinec. Tyto nálepky přetrvávaly přesto, že se jejich pozice posouvaly, přenášené ovšem nadále spíše zvykem než korigované jakoukoliv vnitřní logikou. Postupem času přestal tento rozpor přitahovat větší pozornost. Kalendář se již nemusel nikomu vysvětlovat. Stačilo v něm jen zkrátka pokračovat.

Janus na prahu

Dvojitý herm (Janiform), římská mramorová kopie podle řeckého originálu.
Koná se ve Vatikánských muzeích, Museo Chiaramonti. Fotografie Marie-Lan Nguyen. Zdroj.

Dlouho předtím, než byly do roku zapsány císařské pocty, tak stál Janus v centru římského občanského života. Janus nebyl bohem úrody ani ročních období. Předsedal vlastně přechodům: dveřím, smlouvám, úřadům a jakémukoli přechodu z jednoho stavu věcí do druhého. Jeho starostí tak byla vlastně jen legitimita, tedy okamžik, kdy bylo něco (cokoli) formálně otevřeno a uznáno.

Pozice měsíce Leden v čele roku v kalendáři tuto jeho funkci jen odrážela. Začátek roku byl vždy spojen s obnovou pravomoci, s otevřením nových účtů a nebo s nástupem do funkce. Znamenalo to tedy spíše právní a občanský přechod než pouze sezónní. Začal další rok, kdy byla udělena nová povolení a závazky byly obnoveny.

Jakmile byl tento práh roku stanoven, ukázal se být až pozoruhodně stabilní. Pozdější úpravy řešily nahromaděný posun času změnou dat během roku, ale samotné otevření zůstávalo pevné. Záleželo totiž na tom až příliš mnoho procesů. Kalendář se tak mohl vnitřně poněkud ohýbat, ale jeho brána se ani nepohnula.

Život v rámci roku

Římská mozaika měsíců v roce, 3. století n. l.
Podlahová mozaika zobrazující roční cyklus prostřednictvím personifikovaných měsíců a sezónních prací; Archeologické muzeum v Sousse. Fotografie Yamen, 2021. Zdroj.

V době, kdy se tato všechna opatření v kalendáři ustálila, získal kalendář nový charakter. Na proměnlivost ročních období už viditelně nereagoval. Postupoval kupředu stále stabilním tempem, stal se lhostejným k časnému tání nebo třeba k opožděné sklizni. Zima mohla stále ještě přetrvávat nebo mohlo náhle přijít jaro, ale jednotlivá data nadále pokračovala bez jkékoliv přestávky.

Pro ty, kteří celý život žijí v této struktuře, byla taková změna velice jemná. Každodenní život samozřejmě stále následoval rytmy počasí a světla. Rozdíl spočíval jen v tom, jak byly tyto rytmy vlastně lidmi uznávány. Kalendář se zkrátka již nepřizpůsoboval tomu, co se skutečně dělo. Očekávalo se, že jisté události nastanou podle plánu. Závazky přišly, když byly splatné, bez ohledu na temperament roku.

Během generací se tato konzistence kalendáře stala všude všeobecně známou. Pevnost kalendáře vyvolala dojem jakési nevyhnutelnosti. To, co bylo kdysi jen vyjednaným vztahem mezi pozorováním a počítáním, se zpevnilo v pevně danou rutinu.

Další způsoby, jak si udržet čas

Kalendář připisovaný Johannesu von Gmunden, Norimberk, 1496.
Osvětlený rukopis s rondely zvěrokruhu, lunárními diagramy a rotujícími volvelly používanými ke sledování nebeských cyklů pro liturgické a lékařské účely. Zdroj.

Kromě administrativního dosahu Říma ale i nadále , alespoň tedy občas a někde, stále ještě přetrvávaly i další, poněkud jiné přístupy k měření času. V mnoha regionech světa byly kalendáře ještě stále upravovány v reakci na přímo pozorované podmínky v přírodě. Rituály se také pohybovaly, když se roční období posunula. Zemědělské plánování zůstávalo ještě stále pevně provázáno s místní realitou. Oprava kalendáře tak byla považována spíše za jeho běžnou údržbu, než za nějaké jeho narušení.

Tyto systémy byly ale samozřejmě také mnohem méně jednotné a proto byli i mnohem náročnější na správu. Vyžadovali zkrátka lidskou pozornost. Požadovali po lidech, aby se raději podívali ven z okna, než aby se pouze spoléhali na pevnou sekvenci kalendáře. Jak se ovšem římské správní orgány postupně rozšiřovaly, bylo stále obtížnější udržet takto velkou flexibilitu na velkých územích.

Římský kalendář se světem nešířil proto, že by nějak přesněji odrážel jednotlivá roční období, ale proto, že zkrátka jen dobře cestoval. Přenášel svůj řád neporušený z jednoho místa na druhé a vnucoval všude jednu stejnou strukturu a to bez jakéhokoli dalšího ohledu na různé místní variace. Postupem času tak dostala jeho snadná ovladatelnost přednost před přesností jeho korespondencí s přírodními cykly.

Co si kalendář uchovává

Diagramové srovnání krunýře želvy a měsíčních počtů, moderní ilustrace.
Uspořádání skořápkových štítků bylo v některých domorodých tradicích spojeno s lunárními cykly a sezónním měřením času. Zdroj.

Moderní kalendář zato zachovává tuto svoji vnitřní strukturu s pozoruhodnou přesností. Jeho vnitřní nesrovnalosti ale přitom zůstávají jasně viditelné pro všechny, kdo se na chvíli zastaví, aby se na ně podívali blíž. Září (September) totiž stále mluví o sedmi, zatímco je v kalendáři až deváté. Prosinec (December) úplně na konci roku se stále jmenuje po číslu deset, přitom je dvanáctý. Nový rok přichází poněkud podivně přímo uprostřed zimy, dlouho před jakýmkoli vnějším znamením obnovy přírody, či ročního období.

Tyto vlastnosti zkrátka přetrvávají, protože se neustále opakují. Jejich zcela běžná znalost jakoby změkčila jejich ostré okraje. Kalendář již neláká k jakýmkoliv objevům , protože funguje na základě zvyku.

Přesto všechno nám ale stále potichu odhaluje svou skutečnou historii. Nesrovnalosti z něj nebyly vymazány. Prostě jen s nimi žijeme tak dlouho, že že nám již nepřipadají divné.

To, co bylo ztraceno, proto není konkrétní měsíc nebo nějaké zapomenuté datum, ale způsob, jak si zachovat čas, který umožňuje svoji úpravu, ale i návrat. Dřívější kalendáře očekávaly korekci přímo v rámci svého používání. Moderní kalendář ale považuje možnost svoji opravy již spíše za výjimku, než za jednu ze svých běžných funkci.

První leden nám tak dodnes zůstal jako jakýsi hluboce zakořeněný práh, který otevírá rok spíše zvyky a kontinuitou než svojí korespondencí s pozemskými přírodními cykly nebo s pohybem nebes. Jeho legitimita vychází z jeho praktického používání. Kalendář tuto volbu v sobě zaznamenal naprosto jasně, pokud je člověk ochoten si ji z něj přečíst.

Myšpule

Upraveno a doplněno, originál článku:

https://tartariabritannica.com/blog/new-year-deception-calendar-shift/