Portál nezávislé investigativní žurnalistiky a politické revue s názvem consortiumnews.com na stejnojmenném webu přinesl talk show autorky a právničky Jennifer Harburyová která v něm popisuje „tichý holocaust“ v Guatemale a jeho spojení s genocidou v Gaze probíhající s využitím
„jakýchkoli nezbytných metod barbarství“ s výše uvedeným názvem.

Genocida v Guatemale, známá jako „tichý holocaust“, je v moderní historii dosud zmiňována jen velice zřídka.

Spojené státy podporovány Izraelem společně vyrazily na další násilnou křížovou výpravu proti domorodému obyvatelstvu i proti komunismu.

Guatemalská genocida – které předcházel státní převrat v guatemalské vládě v roce devatenáct set padesát čtyři zorganizovaný CIA a tím následně vyvolaná občanská válka – vedla k totálnímu zmasakrování nebo zmizení statisíců původních Mayských obyvatel a údajných komunistů.

Jennifer Harburyová, právnička, spisovatelka a aktivistka za lidská práva, byla očitým svědkem hrůz genocidní kampaně vedené guatemalskou armádou podporovanou USA. Mezi tyto hrůzy patřilo také mučení a následné zmizení jejího manžela, vůdce mayských rebelů Efraína Bámacy Velásqueze (známého jako Everardo), za účasti a pod taktovkou guatemalských vojenských představitelů podporovanými CIA.

Harburyová se v této epizodě pořadu The Chris Hedges Report připojuje k moderátorovi Chrisu Hedgesovi, aby v něm společně rozebrali brutální historii této genocidy a zároveň povyprávěli o svých vlastních zkušenostech, včetně několika hladovek v Guatemale a Washingtonu, D.C., které nakonec vedly až k odhalení spoluúčasti CIA na těchto zvěrstvech.

Přepis pořadu:

Chris Hedges : Když jsem v roce 1983 přijel do Guatemaly, abych odsud informoval o válkách ve Střední Americe, což jsem skutečně dělal následujících pět let, tak režim generála Efraína Ríose Montta prováděl operaci spálené země, zejména v horách Quiche, Huehuetenango a Baja Verapaz.

Celá operace byla modelována podle taktiky „zabij cokoli, co se pohne“, kterou používaly USA již během války ve Vietnamu, ve snaze vymýtit a kontrolovat civilní obyvatelstvo v oblastech ovládaných povstalci, kteří ale přitom až do roku 1983 od podobných akcí odrazovali i guatemalskou armádu.

Guatemalská armáda pak brutálně prováděla v horách na domorodých obyvatelích jeden masakr za druhým , a to včetně hromadného vraždění žen, dětí a starších osob, a srovnala tam se zemí asi 600 vesnic a měst. Průměrný počet zmizení a vražd v oblasti činil 3 000 měsíčně.

Prezident Jimmy Carter v roce 1977 zastavil většinu vojenské pomoci Guatemale. Izrael však vzniklou mezeru ihned zaplnil. Guatemalskou armádu tehdy vybavil izraelskými automatickými puškami Galil a samopaly Uzi.

Izraelští poradci, jejichž počet v Guatemale se odhaduje na 150 až 200, poskytovali tamním policejním a vojenským jednotkám výcvik v oblasti dohledu a výslechů. Pomáhali také Ríosovi Monttovi s provedením puče v roce 1982, který ho nakonec přivedl k moci. Pomáhali plánovat i vojenské razie v Guatemale, které se velmi nápadně podobaly jejich vlastnímu vymazávání palestinských vesnic z povrchu zemského a masakrům spáchaným v letech 1947 a 1948.

Montt byl proto v roce 2014 guatemalským soudem odsouzen za genocidu a zločiny proti lidskosti, konkrétně v souvislosti se sérií masakrů domorodého obyvatelstva regionu Quiche mezi březnem 1982 a srpnem 1983, které si vyžádaly na 1771 úmrtí a na 29 000 nucených vysídlení. Jeho odsouzení však bylo později zrušeno.

Generál Hector López Fuentes, náčelník štábu Ríose Montta, tehdy přiznal, že „Izrael je naším hlavním dodavatelem zbraní a přítelem Guatemaly číslo jedna ve světě.“

Guatemalští vojenští velitelé, a vlastně není ani divu, označovali tuto genocidu za „palestinizaci“ původního mayského obyvatelstva.

K diskusi o souvislostech mezi genocidou v Gaze a genocidou v Guatemale se ke mně připojuje Jennifer Harburyová, právnička, která se v letech 1985 a 1986 v Guatemale věnovala sociálně právní poradentské práci.

Odhalila spoluúčast CIA při porušování lidských práv v Guatemale, kterou odhalila při snaze zjistit osud svého manžela, který byl vůdcem mayských rebelů, a který byl v březnu 1992 guatemalskou armádou „zmizen“ a zavražděn.

Harburyová je také autorkou knih „Most k odvaze: Životní příběhy guatemalských společníků a společníků“ a „Hledání Everarda: Příběh lásky, války a CIA v Guatemale“ a knihy „Pravda, mučení a americký způsob života.“

Pojďme si tedy dnes promluvit o paralelách mezi genocidou, která proběhla v Guatemale, a genocidou, která probíhá v Gaze. Obě byli samozřejmě namířeny proti domorodému obyvatelstvu. Vím ale, že jste paralely viděla. Možná byste mohla vysvětlit, jaké to jsou.

Jennifer Harburyová: Existují velmi zřejmé paralely, že? Obě, jak jste řekl, zahrnují genocidu původního obyvatelstva, ať už v Guatemale nebo v Palestině. V obou situacích, například před příchodem sionistů do Palestiny, v Guatemale pak dokonce i s příchodem conquistadorů, tvořilo původní obyvatelstvo převážnou většinu.

Domorodí obyvatelé v Guatemale bývali Mayové, a v Palestině samozřejmě Palestinci. V obou případech, jen proto, aby se takto uvolnil prostor pro příchod cizinců, kteří by mohli ovládnout celou zemi a zmocnit se všech nerostů, ropy, ovoce, zdrojů obchodu atd., atd., bylo hlavním cílem v podstatě vysídlit a zničit domorodé obyvatelstvo.

To vše skutečně dosáhlo vrcholu v 80. letech, jak jste právě říkal, když guatemalská vláda, šokovaná popularitou řady reformních snah, zahájila vojenskou kampaň na vyhlazení mayské většiny, také odborů, také církevních snah atd., atd., ale také vyhlazení mayské populace jak z obchodních důvodů, tak z politických důvodů, ale také kvůli rasismu, a to jen proto, že jim chtěli zemi úplně odebrat.

A ohledně Palestiny, tak přesně tohle teď vidíme v Gaze. Nejenže probíhají dvě genocidní kampaně, které zahrnují naprosté vyhlazení většinové populace, která je samozřejmě v obou zemích původní, ale jak Guatemala, tak Spojené státy, guatemalská vláda, ale také vláda Izraele byly ochotny použít jakékoli nezbytné metody barbarství, každodenní mučení, teror, nespravedlivé věznění, krutosti, zničení jakékoli naděje na spravedlivý nebo přiměřený proces , osvobození od nespravedlivého zadržování nebo odebrání půdy, ať už za cokoli.

Byli ochotni jít až do posledního detailu, aby se ujistili, že všechno zůstane tak, jak si přáli. A jak jsme již diskutovali, vidím obrovské podobnosti s tím, jak se vyrovnávají s touto fází války v Gaze, se zničením Gazy, která je v Guatemale. Říkalo se jim rozvojové póly, Polos de Desarrollo nebo modelové vesnice, které byly v té době zjevně téměř identické s těmi tzv. strategickými osadami, které jsme již viděli ve Vietnamu, kde byli všichni přeživší tak nějak shromážděni.

A pokud chtěli nějaké jídlo, přístřeší, jakékoli bezpečí, nemohli se spoléhat na zbytek světa. Byli tam tehdy zcela uvězněni. Museli se spoléhat pouze na guatemalskou armádu, která držela celou jejich vesnici jako rukojmí, v podstatě je tam držela zcela bezbranné a bez jakýchkoli jiných zdrojů či prostředků k přežití.

Přesně na to se teď ale dívám. Víte o tom mnohem víc než já. Ale přesně to mě teď znepokojuje také na tom, že loď s Gretou Thunbergovou se tam snaží dovézt zásoby, protože Palestinci kvůli sionistické vládě a spoluúčasti Spojených států naprosto hladoví.

Jako by jim tam ale nebyl povolen vstup. Byli vlastně vyvlečeni z lodi a uvězněni nebo zatčeni. Ale pokud lidé chtějí pro své děti nějaký zdroj jídla, tak někam musí jít, myslím, že se to jmenuje Gaza Humanitární nadace nebo tak něco, která dnes poskytuje místa, kde mohou získat pomoc.

Chris Hedges: Dovolte mi, abych vás přerušil. Jsou to jen čtyři distribuční místa. OSN jich měla na 400. Není to ani předstírání zajištění dostatečných zásob potravin. Přesně to samé se ale dělo na Vysočině, protože jednou z taktik, které guatemalská armáda používala, bylo právě ničení úrody.

Pro domorodé komunity se stalo skoro nemožné jakkoli se uživit, pokud nechodily do těchto „modelových vesnic“, což byly jen ozbrojené, ploty obehnané koncentrační tábory.

Nebyli pod kontrolou jen guatemalské armády, ale jak si pamatujete, i tyto jednotky civilní obrany, na které jsem narazil v horách, měly obličeje zcela zakryté kapucemi. Takže je to úplně stejné: když chcete jíst, musíte se připlazit a vyžebrat od svých vrahů ubohý kousek jídla.

Jennifer Harbury: Ano, ráda bych popsala, co jsem viděla v Guatemale v modelových vesnicích. Budu k tomu velmi upřímná, protože jsem v různých modelových vesnicích pobývala docela dost času, například v Polos de Desarrollo v oblasti Ixcán na mexických hranicích. Byly to bažiny plné malárie a církevní představitelé tam přivedli bezzemky a kompletně přestavěli oblast, takže vzkvétala.

Ale byla to družstva a to bylo samozřejmě komunistické. Takže kampaň spálené země proběhla přímo tam. Jeden z kněží, Američan, byl sestřelen ve svém letadle, když se tam s dalšími třemi Američany snažil dovézt zásoby. Tím knězem byl William Woods. Vypálili mu kostel v Xalbalu, ale okraje dřevěných rámů jsou tam stále ještě vidět, stejně jako všechno ostatní.

A tam, kde bývalo městské komunitní centrum, byla nyní základna armády. Bylo tam fotbalové hřiště, armáda tam byla dobře krmena a měla k dispozici zdravotnický materiál. Všechny zdravotnické potřeby, které přicházely pro samotné vesničany, jim armáda odebrala a nechala si je, stejně jako jídlo. A to jsem si ověřovala u mnoha lidí.

Vesničané si se mnou po chvíli vždy promluvili, většinou ženy, protože mě mohli vzít k řece, abych se vykoupala, a vojáci s námi jít nemohli, a pak mi mohli říct, co se děje. A říkali, že jo, když někdo jde pracovat na pole s trochu větším množstvím jídla, může být zastřelen klidně jen za to, že nese jídlo partyzánům.

Pokud si kvůli silnému dešti vezmete suché kalhoty nebo náhradní košili, můžete být zastřeleni za to, že jste nosili věci partyzánům. Pokud se vrátíte příliš pozdě, můžete být zastřeleni za to, že jste byli s partyzány. Ráno musíte být u stožáru s vlajkou, abyste vzdávali hold vlajce, a raději pro to buďte horliví, jinak můžete skončit ve vodních šachtách nebo vás mohou zastřelit za to, že jste byli s partyzány.

Nebo to samé v noci, musíte tam být při západu slunce a raději tam buďte, ať si vezmou výzvu. A pokud nejste, můžou vás zastřelit, že jste byli s partyzány. Takže když jsem tam byl potřetí, miminko, asi osmiměsíční, mělo evidentně, myslím, prasklý slepý střevo. Křičelo s každým výdechem a právě umíral.

A jeho matka byla hysterická a ostatní vesničané pobíhali sem a tam a snažili se zjistit, co lze dělat. Bylo to, jako byste to nemohli poslouchat, aniž byste se zbláznili. Tak řekli, že nám důstojníci nedají žádné léky. Nepustí nás. Abyste mohli jít do centra, kde je na vojenské základně lékařská péče, musíte mít na to povolení, ale musíte mít písemné povolení, jinak vás zastřelí.

A já řekl: „Mohli bychom sehnat vrtulník?“ A on odpověděl: „To teda nemohli.“ Zeptej se toho vojáka, jestli by si vrtulník nepořídil. Tak jsem vzala to dítě a jela tam, protože mi zrovna dali velkou přednášku o tom, jak jsou tu proto, aby byli bratry lidu a starali se o něj. A já si myslela, že na tom můžu trochu vydělat. A když to dítě vykřiklo naposledy, tak ten chlap v podstatě řekl: „To si děláš legraci.“

Jídlo a léky tady, ty jsou pouze pro vojáky. Ne, vrtulník nikam nepošleme a nedáme vám povolení. A v tu chvíli dítě vyzvracelo krev a zemřelo. A takový byl skutečný život v modelových vesnicích. Takže nechci přemýšlet o tom, co se děje v Gaze, protože mi přijde docela jasné, že se tu řídíme stejným vzorem, v podstatě stejným plánem.

Chris Hedges: Než se pustíme do odboje, pojďme si popovídat o roli Izraelců. Jak jsem zdůraznil v úvodu, byli velmi důležití při upevňování moci Ríos Montta, brutální diktatury, ale také z hlediska řízení mnoha taktik, které byly použity k potlačení zejména městského odboje. Můžete o tom něco říct?

Jennifer Harburyová: Ano, prezident [Jimmy] Carter, jak jste zmínil, díky skvělé práci senátora [Patricka] Leahyho prosadil mnoho věcí, třeba že nemůžeme poskytovat vojenskou pomoc žádné vládě, která systematicky porušuje lidská práva.

Guatemala byla v té době známá jako ten vůbec nejhorší porušovatel lidských práv na západní polokouli. Carter měl tedy tu slušnost a zastavil vojenskou pomoc. Jak jsem později zjistil, existovaly nejrůznější způsoby, jak mohla vojenská pomoc nadále přicházet přímo z USA, a to pod rouškou profesionalizace a vzdělávání tamních ozbrojených sil nebo pomoci humanitárním projektům, ale nejpříměji prostřednictvím CIA.

Nemuseli říkat, komu to dali nebo čemu. A měli jsme systém placených informátorů, špionů, kteří sloužili ve vojenské rozvědce.

Platili jsme jim, oni mučili lidi, získávali informace a předávali nám je. Mučili je přes zmocněnce. Byli jsme manželství stvořené v nebi. Ale oni stejně chtěli dostat zpět mnohem víc peněz, než kolik dostávali za zbraně, tanky a všechno ostatní.

Začínali se ocitat v těžkých časech. A v tom okamžiku se vláda Spojených států, doufám, že bez Carterova souhlasu, obrátila na Izrael a přiměla ho poslat zbraně, pušky, tanky Arava, myslím, že i některé tanky, které putovaly přímo do Guatemaly, aby se tak postaraly o jejich armádu.

A že když jsem tam byla, národní zbraní armády byl Galil. A jako dcera uprchlíka z holocaustu se můj táta dostal z Holandska právě včas, než se objevili nacisté, když mu bylo 11. Opravdu mě bolí slyšet, jak skvělá je ta národní puška, Galil. Je to jako slyšet, jaká je to ostuda.

Ale to každopádně není ani tady, ani tam. Nejhorší věc, kterou Izraelci udělali, nepochybně na žádost CIA a americké vlády, protože takhle funguje náš vztah. Takhle funguje i náš vztah s Guatemalou v jiných věcech.

Ale také dorazili do Guatemaly a zřídili zpravodajský systém, který zničil městské podzemí a byl velmi důležitý pro provádění aktivit eskadry smrti po mnoho dalších desetiletí všude na světě.

Jednou z nejdůležitějších věcí bylo vyvinout počítačový systém používaný G2, neboli zpravodajskou divizí, aby všichni měli k dispozici počítač se všemi možnými poznámkami a vším ostatním. A ten byl v Národním paláci nebo tam ve věži. Nevím, kde je dnes.

Ale také přinesli tyto opravdu děsivé techniky pro sledování všech ve městě a na dalších místech, aby je mohli chytit, mučit a pak padat na další místa.

Například v hlavním městě bylo mnoho bezpečných domů, kde se ukrývaly různé skupiny guerillového hnutí a dělaly, co mohly. A v tu chvíli se zpravodajská divize od Izraelců dozvěděla, jak mohou monitorovat dodávky elektřiny a vody v každém jednotlivém domě.

A pokud by se jednalo o dům, který byl pravděpodobně určen nebo navržen pro pětičlennou rodinu a spotřebovával by dostatek vody a elektřiny pro dvacetičlennou rodinu, vešli by do něj a všechny tam zmasakrovali.

Později se trochu zdokonalili a jednoho nebo dva přeživší vytáhli a mučili je, aby se dostali do ostatních domů. Městské metro se tedy samozřejmě extrémně uzavřelo, ale i tehdy to bylo téměř nemožné, a to i přes nejvyšší bezpečnostní opatření, která přijali, aby unikli zničení G2.

Další věc, kterou armáda dělala díky pomoci Mossadu, bylo, že monitorovala všechny telefonní hovory. Takže pokud telefon A zavolal na telefon B, mohlo to trvat dvě sekundy, než by řekli: „Promiňte, je to špatné číslo.“ Ale pokud by počítač ukázal, že do 10 minut by telefon C zavolal na telefon D, a to by byly veřejné telefony, ne domy, pak by si tito dva dlouze povídali. Takže by velmi brzy měli oblast obklíčenou. A pokud by A znovu zavolal na B a řekl: „Promiňte, je to špatné číslo“, chytili by všechny u dalších telefonů, C a D, a mučili by je.

A samozřejmě se to dozví velmi brzy, pokud vezmete něčí děti, tak se to rychle rozplynou a poskytnou vám více informací. Vím, že jeden svědek v jednom z mých případů už ztratil otce, matku, manželku, sestru a mladšího sourozence, protože ho armáda během razie zabila.

Zůstaly mu dvě děti, i když ne manželka. A když ho chytili a krutě mučili, docela dlouho nemluvil. Pak ale zbořili zeď kostela, vyvlekli ven jeho tchána i s oběma dětmi a odvezli je zpět na základnu, kde ho mučili, a řekli: „Dobře, teď přivážeme toho dvouletého chlapce k zadní části nákladního auta, mluv, nebo ho odtáhneme k smrti.“

Tak mluvil, řekl jim, kde je klinika, a oni se vrátili a řekli: „Páni, vyhladili jsme v klinice všechny. Jste nejdůležitější vězeň, jakého jsme kdy měli.“

Jacobo Arbenz. (Vláda Guatemaly, Staré fotografie Guatemaly. Veřejné dílo)

Chris Hedges: Chci mluvit o ozbrojeném odporu. Znal jsem jednoho ze zakladatelů Hamásu a poté, co byl zavražděn, Dr. Abdula Azize Rantisiho i s jeho synem. Znal jsem jeho nástupce Nizara Rayana. S Hamásem jsem strávil hodně času. S Hamásem mám velké rozdíly. Přesto je to vždy utlačovatel, kdo určuje povahu odporu proti útlaku.

Guatemala, počínaje převratem v roce 1954, který svrhl [Jacoba] Árbenze, skutečně uzavřela jakoukoli cestu k mírovým demokratickým reformám a myslím, že budete souhlasit, že nemám rád násilí, ať už ho používá kdokoli. Zažil jsem s ním hodněkrát, ale myslím, že budete souhlasit, že ti, kdo se snažili v Guatemale vybudovat otevřenou nebo spravedlivou společnost, neměli jinou možnost.

Jennifer Harbury: S tím souhlasím. Uvedla bych dva příklady, protože pocházím z generace války ve vietnamu . Do Guatemaly jsem byla velmi vážná pacifistka a pak už jsem jí nebyla. Ale hnutí domorodých obyvatel za rovná práva v Guatemale sílilo a sílilo, protože tvoří 80 nebo 85 procent celkové populace a pečlivě si chránili svou vlastní kulturu.

Mluví 32 vlastními jazyky, používají vlastní oblečení, tkalcovské vzory, identifikují svou etnickou skupinu a tak dále. Ale byli poměrně pacifističtí, když se organizovali a požadovali rovná práva a pozemkovou reformu a žádné další vojenské výpravy a žádné další masakry jako Panzós a další, což se zdálo docela rozumné.

A zorganizovali federaci s názvem CUC, Campesino Unity Commission. A v roce 1980 pokojně pochodovali do hlavního města, šli ke španělskému velvyslanectví, protože Španělsko bylo to, kdo přišel s kolonialisty, že? A pokojně se setkali se španělským velvyslancem, ale oni velvyslanectví okupovali. Velvyslanec moudře vysílačkou sdělil, že je tady všechno v pořádku. Nic se neděje. Bezpečnostní síly ať zůstanou venku. My si povídáme.

Místo toho bezpečnostní síly vtrhly do budovy a, jak je dnes známo, všichni lidé byli shromážděni v jedné místnosti a poté zahájili palbu bílým fosforem a lidé tam uhořeli k smrti. Všech 48 domorodých vůdců Campesino uhořelo k smrti kromě jednoho. A všichni na španělském velvyslanectví, kteří tam pracovali, uhořeli k smrti kromě velvyslance. Tito dva lidé vyskočili z okna a byli pak těžce popáleni a zraněni převezeni do nemocnice.

Té noci přišel někdo z americké ambasády, chytil velvyslance a řekl: „Jdou si pro vás.“ Utekl, ale vůdce domorodých Mayů nechali v posteli. Později byl nalezen mrtvý a zohavený v kukuřičném poli.

Velvyslanec je ve Španělsku stále strašlivě traumatizován. Druhou věcí je, že když jsem v roce 1985 poprvé přijel, skupina žen hledajících zmizelé manžele, velmi podobně jako matky z Plaza de Mayo, každý pátek pokojně chodily na Národní náměstí a křičely tam, aby jim vrátili manžely, strýce a rodiče.

A měli s sebou i své děti. A stalo se to opravdu velkým a populárním, protože vedení, zakladatelé, byli mimořádní. A to samozřejmě vyvolalo hněv armády proti nim. První člověk byl zabit těsně před velikonočním týdnem.

Byl to jeden z mála mužů, kteří byli jedním ze zakladatelů, Héctor Gómez. Byl to odborář, který hledal svého bratra, a ten byl zabit mimo jiné i letovacím plamenem.

A když všechny ženy přišly, včetně domorodých žen z hor s dětmi na zádech, tak při tom procházely několika vojenskými kontrolními stanovišti, které byli extrémně nebezpečné, všechny pak přišly na pohřeb, položily tam květiny a pronesly dojemné projevy. A pak se všechny vrátily domů a začaly si volat. Byly již téměř Velikonoce.

A snažili se vzájemně co nejlépe kontrolovat. Nikdy se již nedozvíme, kolik domorodých žen bylo potom zadrženo. Nebyly žádné telefony. Nebylo možné se s nimi spojit. Ale Rosario Godoy de Cuevas, jeden z jejich manželů, byl prezidentem studentské rady na Národní univerzitě.

A ona a taky téměř všichni ostatní ze studentské rady zmizeli spolu s mnoha lidmi, kteří byli v odborech. Měla dvouletého syna jménem Augustine. Myslím, že mu ještě nebyly ani dva roky. Byla jednou z těch, kteří na Hektorově pohřbu mluvili nejvýmluvněji. A těsně před Velikonoční nedělí jela se svým devatenáctiletým bratrem a dítětem do lékárny pro léky pro nemocné dítě.

Ale našli je jen o několik hodin později na úpatí nízkého kopce, všechny tři se zlomenými krky. A všichni v armádě, všichni ve vládě a také všichni na americké ambasádě říkali, že to byla jen tragická autonehoda, nic víc.

Kromě žen z GAM [Skupiny vzájemné podpory], jako například Ninette, šly do márnice, ale nebyly do ní vpuštěny, dokud neodešla tajná služba. Ale když tam vešly, tak jasně viděly stopy po kousnutí a po spáleninách od cigaret po celých Rosariiných prsou, ale i na jejím oblečení.

Její kalhoty a spodní prádlo byly úplně pokryté krví. Starší jeptiška nám pak vyprávěla, jak šla na pohřeb za všechny tři, protože učila spolu s Rosario a byla z toho všeho prostě vyděšená.

A ona řekla, že Rosario a její bratr byli pohřbeni se zkříženýma rukama jako dobří křesťané, ale dítě bylo pohřbeno dlaněmi nahoru takto. A ona se zeptala, co se to stalo? Proč jste dítěti také nezkřížili ruce?

A oni na to řekli, že telefon zvoní na plné obrátky a že již vyhrožují smrtí přeživšímu mladému členovi rodiny. Nic neříkejte. Jen se jděte podívat na ruce. Tak šla k nim, otočila ruce a dítěti byly vytrhané nehty.

Před matkou dítěti vytrhali nehty, aby to ostatní ženy ve skupině pochopily. Hledejte svého manžela, vezmeme vám dítě. A já si pomyslela, že už nikdy nebudou demonstrovat. Koho by to vůbec napadlo?

Ale potom z hor přišlo víc lidí, než jsem kdy viděl, víc lidí s dětmi z kopců, domorodé ženy, Latinoameričané, lidé z tržiště, kteří byli pobouřeni, a stále tam jsou, stále bojují.

Takže to je jediná chyba, které se guatemalská vláda, CIA a všichni ostatní v té době vždycky dopustili. Pokud lidi tlačíte příliš daleko, nic s nimi nefunguje a oni v Guatemale lidi tlačili příliš daleko.

Chris Hedges: Pojďme si promluvit o povstaleckém hnutí, konkrétně o vašem vztahu k němu. Jen tak mimochodem, jako reportér, pro někoho zvenčí, jako jsem já, bylo extrémně obtížné navázat kontakt s jakýmkoli, myslím, že v Guatemale existovala čtyři hlavní povstalecká hnutí, na rozdíl od Salvadoru, kam jsme cestovali s jakoukoli skupinou FMLN [Fronta národního osvobození Farabunda Martího] téměř každý týden.

To v Guatemale nebylo možné, ledaže byste jeli do Mexika a snažili se to zařídit, ale trvalo by to týdny, ne-li měsíce. Ale podařilo se vám se tam dostat, alespoň jednou, byla jste v Atitlánu? Nepamatuji si.

Jennifer Harbury:   Ne, byla jsem v Tajumulcu.

Chris Hedges:   Dobře, chtěl bych, abyste o tom trochu promluvila a pak trochu i o svém manželovi.

Jennifer Harbury: Dobře, chceš, abych ti řekla, jaké to bylo být nahoře a vepředu?

Chris Hedges: Chci, abyste o tom mluvila, protože pokud si dobře pamatuji, moc lidí zvenčí se tam nikdy nedostalo. A myslím si, že i vám to trvalo docela dlouho .

Jennifer Harbury: Ne, moc se jich tam skutečně nedostalo. Trvalo mi to opravdu velmi dlouho. Znali mě, protože kdyby někdo byl mučen a měl černé kroužky na zápěstí a lidé věděli, že můžou jít do mého hotelového pokoje a že něco vymyslíme, našla bych zkrtáka nějaký způsob, jak je dostat na kanadskou ambasádu a oni by odešli. Bez jakýchkoli otázek.

Říkala jsem si, že když jim hrozí mučení, nebo už byli mučeni, tak mi to stačí. A nevyzradila jsem jejich tajemství. A když jsem se po dvou letech vrátila do Spojených států, už na to prostě nemohla přestat myslet. Ale pořád se tomu říkalo tichý holocaust, protože, jak víte, pro novináře bylo nemožné, aby se tyto věci skutečně publikovaly.

Spousta lidí se nás ptala na poznámky a tak dále a dozvídali se, že nikdo o to nemá zájem, že ten příběh je jim odepřen. Ale takhle jsem se nakonec dostala až sem. Po mnoha letech, co jsem pracovala na Mostu odvahy, což jsou vlastně jen krátké viněty o různých lidech, které jsem osobně znala a o kterých jsem zjistila, že jsou v guerillovém hnutí. Lidé mi vyprávěli své příběhy a jeden z nich prostě zůstal se mnou a já si je jen všechny začala zapisovat.

Ale ty jsou v knize, ale já jsem chtěla udělat rozhovor se skutečnými domorodými bojovnicemi, ne na nějaké klinice v Mexiku nebo Španělsku. Chtěla jsem vidět, jaké to tam skutečně je, v reálném čase, v akci. Takže o tom dlouho přemýšleli. A pak řekli: „Dobře, tam nahoře, kde je rádio, tam nahoře Vos Popular…“

Chris Hedges: To byla tajná povstalecká rozhlasová stanice.

Jennifer Harbury: Ano, už nějakou dobu probíhaly nepřetržité boje, které se rozjely až do té sopky. Rozhodli se, že to za to nestojí, že?

Chris Hedges:   Ale já chci říct, že stejně jako v Salvadoru, tak tato povstalecká rozhlasová stanice, která se jmenovala Radio Venceremos, doháněla jejich armádu k šílenství, stejně jako v Guatemale. Neustále se ji snažili najít. Nemyslím si, že by ji v Guatemale někdy dostali. A nedostali ji dokonce ani v Salvadoru.

FMLN ve skutečnosti zřídila falešnou rozhlasovou stanici a tento slavný generál [Domingo] Monterrosa se vznesl do svého vrtulníku a s radostí do něj to naložil všechno to, co považoval za veškeré rádiové vybavení, ale byla to bomba a ta explodovala a on byl zabit. Ale my jsme to v Salvadoru poslouchali doslova s nábožností, zejména rozhlasové hry, které byly k popukání. Ale to jsou ty skutečně důležité prvky. Každopádně, je to jen odbočka, ale Guatemala měla také svoji tajnou rozhlasovou stanici, povstaleckou rozhlasovou stanici.

Jennifer Harbury:   A bylo tam i spousta dobrých věcí o veřejném vzdělávání a k tomu i skutečné zprávy. Lidé si to poslechli a bombardovali všude možně, ale pokud se tomu mohli vyhnout, přestali tam chodit s pěšáky. Tak si řekli, dobře, je to klidnější. Možná jste uprostřed bombardování, ale můžete jít. Dáme vám 30 dní na to, abyste lidi vyslýchali, a to je vše. Jdete dolů.

Takže mě vysadili na úpatí sopky na domluveném místě. A pamatuji si, že jsem měla jen takový velmi lehký batoh a tak. A pamatuji si, jak někdo řekl: „Dobře, máš 10 minut, obleč si černý svetr.“ Tak jsem to udělala. A pak to trvalo asi dalších pět minut, a někdo řekl: „sundej si boty“. A pak asi po dvou minutách: „zavaž si tkaničky“. A mě to trochu znervózňovalo.

Ale pak to bylo, jako bychom tady byli a jeden campesino, do kterého bych za nic na světě neřekla, že s sebou má cokoli než jen pytle s pomeranči, tak otevřel dveře od mého auta a řekl kódové slovo a já jsem mu řekla to své zpátky a on mě vytáhl z toho auta a zmizel se mnou do křoví, tam vytáhl pušku a vytáhl mě na stezku a běželi jsme skoro celou noc. Shledali jsme se se čtyřmi lidmi přímo proti sopce.

A byli opravdu profesionálové. Věděli přesně, co mají udělat. Všechno bylo zařízené. Netřeba dodávat, že nevypadám asi zrovna jako vesničan ze San Marcos, ale vzali mě přesto rovnou nahoru. A věděli, že je to bezpečné. Nepustili by mě jinak tam nahoru. A taky mi dopředu řekli, abych se fyzicky připravila, a já to udělala. Takže to byl takový nečekaný noční běh a než jsme tam dorazili, byla jsem docela vyděšená.

Chris Hedges: Jennifer, dovolte mi, abych vás přerušil. Také jsem měl zkušenost, že jsem musel v noci chodit pěšky a ve dne spát. Dělá se to kvůli vrtulníkům. Proto jsme, když jsem se přesouval s povstaleckými jednotkami v Salvadoru, často chodili v noci pěšky.

Jennifer Harbury:   Prostě to nešlo jinak. Prošli jsme se vesnicí a všichni si s námi chodili povídat a, myslím, že to bylo vcelku přátelské. Ale po určité době na té dlouhé cestě pak už žádné další vesnice nebyly . Ale na tu vesnici si vzpomínám velmi dobře, přestože je to už tak dávno. Je to již 30 let, víc než 30 let. Ale jakmile jsem se tam dostala, začala jsem tam chodit a setkávat se s různými lidmi.

Velitelem té fronty Luise Ixmaty byl Everardo, který se, jak víte, nakonec stal i mým manželem. Byl velitelem celého regionu a byl velmi zaneprázdněn chozením z místa na místo, kde vše kontroloval. Přišel ke mně, krátce si se mnou promluvil, ujistil se, že mám vše, co potřebuji, a pak mě představil Emmě, první osobě, která se brzy stala mou velmi blízkou přítelkyní.

A začala jsem si dělat anamnézy, trávila jsem čas s lidmi, kteří loupali kukuřici, a pak s lidmi u kotlů nebo sekali dřevo a snažila jsem se jim pomáhat sekat dřevo a dělat, co šlo. Strávila jsem nějaký čas s lékařem.

Ale víte, zastavila jsem se a poslouchala, ale skoro všechno to bylo domorodé a za soumraku to bylo opravdu nápadné, protože se všichni vraceli ze svých povinností, samozřejmě ne z hlídky, strážní služba musela zůstat vždy venku.

Ale všichni se vraceli z práce, seděli kolem táboráku a prostě se milovali, že? To bylo, to nás všechny drželo nad vodou. Všichni jsme byli domorodí bratři a sestry.

Přišli sem i Ladinové, jako jeden můj kamarád, o kterém jsem se zmínila dříve. Myslím tím, že pokud nemohli zůstat ve městě, šli tam, nebo mohli jet do Mexika, víte, byla to jejich volba, nebo do Spojených států, ale velká většina bojovníků byli domorodci.

Chris Hedges: Chci vás jen zastavit. Tato organizace byla známá jako ORPA [Organizace ozbrojených lidí]. Z 90 procent ji tvořili domorodci. Založil ji syn jediného guatemalského autora, který kdy získal Nobelovu cenu.

Jennifer Harbury: Michael Angel Asturias.

Chris Hedges: A tohle říkám jen tak mimochodem, vzhledem k tomu, že jsem strávil tolik let v Latinské Americe. Myslím, že to je opravdu klíčový bod ohledně ORPA, že neuvěřili „teorii foco“, kterou šířil Che Guevara, což byl mýtus. Takhle malá skupina ozbrojených radikálů, která začne provádět akce, není jádrem revoluce.

Strávili roky a roky organizováním se v domorodých komunitách, aby si vybudovali nějakou základnu. A teorie foco byla samozřejmě to, co vedlo k Cheho smrti v Bolívii. Ale docela bystře si uvědomili, že to nefunguje. A proto byli tak mocní. A proto byla celá ta genocidní akce vedená proti nim, tedy vedena primárně proti jejich civilní podpoře. Je to tak?

Jennifer Harbury:   Jistě, ta akce spálené země byla hrozná. A byla namířena proti jejich základně podpory. Myslím tím, že pokud vás někdy chytili s konzervou polévky, neměli jste to dělat, Bůh vám pomáhej. K Everardovi se za chvilku vrátím, protože jeho příběh je přesně ten samý příběh o sedmi letech tajného organizování a o synovi nositele Nobelovy ceny a tak dále.

Neznám přesnou statistiku, kolik lidí v Luis Ixmata bylo domorodých. Mohu jen říct, že u táboráku se tam rozhodně nemluví rusky. A neslyšel jsem ani žádné kubánské přízvuky. Nejčastěji jsem slyšel kaqchikel, tz’utujil, k’iche‘ a mam. Everardo mluvil mam, což byl hlavní úřední jazyk, ale i dalšími jazyky, a mluvil španělsky, mluvil i rozuměl.

Lidé z kmene Queqchí nesou ostatky svých blízkých po exhumaci v Cambayalu v departementu Alta Verapaz v Guatemale 24. února 2012. (Trocaire / archiv CAFCA / Wikimedia Commons / CC BY 2.0)

Většina lidí uměla španělsky natolik, aby se mohli mezi sebou domluvit, protože Tz’utujil by si s Mam asi nedokázal povídat, že? Takže musel existovat společný jazyk.

Co se mi opravdu líbilo, bylo zacházení s bojovnicemi. Byly mladé a přišly sem, věděly přesně, proč v horách jsou, tedy proč tam jsou a co musí dělat.

Byli disciplinovaní. Věděli vše o tom, co dělají. Mohli by vám říct, jaké jsou doktríny, atd., atd. Ale pak jste si s nimi promluvili tak nějak v soukromí, když se jen tak se poflakovali, a byl to pokaždé velmi osobní příběh. A uvědomili byste si, že ta osoba je ve skutečnosti velmi mladá žena, že? Dělala by si starosti s tím, jak se bude mít později její dítě, nebo s tím, co bude dělat její matka.

A to byly některé z příběhů, které se nakonec objevily v knize Most odvahy . Viděla jsem ale skupinu žen, jak se uprostřed noci vydaly na misi pro ženy, a nedělaly si o tom žádnou legraci. Nikdo nemluvil o osobních věcech. Přesně věděly, co dělají.

Chris Hedges:   Měli jsme, nevím, jestli jste měli v Guatemale, měli jsme velitele v povstaleckém hnutí v Salvadoru, ženy. Zejména Nidiu Díaz.

Jennifer Harbury: Myslím, že se to nestalo. Pracovali, a k tomu se později vrátím, velmi usilovně pracovali na tom, aby měli vysoce postavené domorodé vůdce, jako byl můj manžel Everardo. Ale míra úmrtnosti, řekněme to tak, byla extrémně vysoká.

Chris Hedges: Správně. Řekněme si, že si lidé budou muset přečíst vaši knihu, kterou tady mám, Hledání Everarda . Ale on přijede do Mexika, vy se nakonec oženíte a pak je 17 let [aktivní], což je úžasné, že vydržel tak dlouho jako vyšší velitel, ale nakonec byl zajat.

A je to hrozný příběh. Pojďme si promluvit o tom jeho zajetí a o tom, co se stalo, protože to ukazuje, co by se stalo komukoli, kdo by byl zajat. V jeho případě to bylo pravděpodobně ještě horší, ale s lidmi, kteří byli zajati a byli součástí povstání, by nakládali podobně.

Jennifer Harbury:   Jak jste řekl, přežil 17 let v horách v bojových podmínkách a dostal dost kulek a šrapnelů, na což se mě lidé později ptali, jaké byly jeho identifikační jizvy? A je to něco jako: no, dovolte mi udělat seznam. Jen tak mimochodem, byl to campesino. Vyrůstal hladovějící na plantáži. Byl domorodec. Jeho rodným jazykem bylo mam.

Gaspar Ilom byl Rodrigo Asturias. Jeho otec byl Miguel Ángel Asturias, nositel Nobelovy ceny. Gaspar chtěl založit vlastní revoluční skupinu, která se nakonec stala ORPA, a chtěl se ujistit, že má velký počet campesino a domorodých vůdců a členů, jinak by to podle jeho měřítek nemohla být skutečně platná revoluce.

Everardo jednoho dne utekl z finky [usedlosti], protože se mu nelíbilo, že se tam s ním zachází jako s oslem, a cestou našel nebo narazil na tento malý tábor.

Gaspar si uvědomil, že tento mladý muž je velmi inteligentní, naučil ho číst a psát a dal mu knihy. Takže spolu zůstali navždy. Byli si neuvěřitelně blízcí. A Everardo zůstal v horách. Odmítl z nich sestoupit.

Vzhledem k tomu, jak dlouho tam nahoře byl, mohl se tam kdykoli dostat, mít dole byt a žít o něco snadněji, ale neudělal to. Myslím tím, že přesně věděl, proč tam nahoře bojuje, a zůstal.

12. března 1992 byl zajat živým guatemalskou armádou během krátké přestřelky. Shodou okolností se to stalo ve stejný den, kdy se na vojenské základně Santa Ana v Berlíně sešly všechny jednotky vojenské rozvědky, aby si vyměnily informace o tom, co dělá fronta Luise Ixmaty, jeho fronta. Byl zajat téhož dne a letecky převezen přímo na schůzku rozvědky.

Nikdo neviděl, co se přesně stalo, protože střetnutí proběhlo tak rychle. Všichni se schovali. Osoba, která byla vedle něj a snažila se ho odtáhnout do bezpečí, byla sama postřelena do krku a později se probudila. Nad hlavou jim létala letadla, vrtulníky, ale nikdo je nepronásledoval a nemohli zjistit, co se stalo.

Oficiální portrét prezidenta Otto Moliny Pereze. 2012. (Gobierno de Guatemala/Wikimedia Commons/Public Domain)

Takže nastal všemožný rozruch a armáda oznámila, že u řeky Río Xococ, kde došlo k boji, našli tělo a že ho pohřbili na hřbitově Retalhuleu XX.

A nehledejte ho. Mezitím se všichni sešli. Otto Pérez Molina, bývalý prezident Guatemaly, který se chce vrátit na další prezidentské období, byl šéfem rozvědky a všichni se společně rozhodli umístit Everarda, vzhledem k jeho obrovskému zpravodajskému pokladu, do tohoto tajného zpravodajského programu, ke kterému měla přístup nebo o kterém věděla pouze G2.

Bylo to pro lidi, jako on, kteří měli speciální znalosti a byli velmi cenní. Byli dlouhodobě mučeni, zatímco lékaři stáli po ruce, aby se ujistili, že během mučení nebudou omylem zabiti. Chtěli jim dlouhodobě ubližovat natolik, že se úplně zlomili a poskytli všechny své informace.

Otec [nesrozumitelné] přesně to udělal. Víte, když ho propustili, mohli říct jen to, že armáda je bratr lidu a je úžasná, až na to, že mu chybělo hodně zubů.

Takže Everardo nebyl zabit v boji. Byl poslán přímo na onu schůzku všech zpravodajských oddělení a poté přísně tajně odvezen do křídla Santa Ana v Berlíně, kde byl okamžitě mučen. Vidělo ho tam několik lidí z ORPA, kteří byli také vězni.

Pak ho odvezli do hlavního města na místo zvané Komando, které je hned vedle ambulance Policía Militar Ambulante a o kterém se vždycky říkalo, že jsou tam mučící cely. No, taky tam byly.

Komando byla oficiální, ale velmi tajná komanda smrti G2. Takže tam pak byl velmi dlouho mučen. A pak, co tak vím, byl odvezen zpět do San Marcos, protože armáda chtěla, aby je dovedl k tajné rozhlasové stanici a pomohl jim ji zneškodnit.

A teď vám jen řeknu, co ukazují spisy CIA, protože po spoustě hladovek vám alespoň můžu říct, co se stalo.

Chris Hedges: Ano, zastavme se u toho. Jentak v rychlovce, držela jste hladovku v Guatemala City. Bylo to 30 dní jen o vodě? Je to tak?

Jennifer Harbury: První byla před Politécnicou, sedm dní, jen voda. Druhá byla 32 dní, jen voda, s půl lahví Pedialyte ráno. A já jsem s tím přestala. Bylo to na smrt, ale přestala jsem, protože Bílý dům poté, co viděl bulletin 60 Minutes s CIA

Chris Hedges: Správně, oni, 60 Minutes, natočili pořad o vaší hladovce.

Jennifer Harbury: Ano, a úplně na konci ukázali bulletin, který CIA poslala na ambasádu a také do Bílého domu jen šest dní po jeho zajetí. To bylo o tři roky později. A všichni sice říkali, že nemají žádné informace, ale hned tam stálo: „Informujeme vás, že velitel Everardo byl zajat živý 12. března.“ Je datován 18. března 1992.

Je jen lehce, ale nijak vážně zraněn. A oni zinscenují jeho smrt jen proto, aby lépe využili jeho zpravodajských informací, aniž by to vyvolalo mezinárodní pozdvižení.

Chris Hedges:   A právě díky té hladovce jste byla schopna získat informace o tom, co se stalo Everardovi. Je to tak?

Jennifer Harbury: Ano, vrátila jsem se do [Washingtonu] D.C. a musela jsem tam držet další hladovku. Pak ale došlo k explozi odtajnění. A můžu vám říct, co vím, že se mu stalo, protože je to typické. Všechny dokumenty potvrzují, že tento program tajného zacházení se zvláštními vězni existoval. Ostatní vojáci nevěděli, že jsou vězni. Byli oblečeni v uniformách jako všichni ostatní vojáci. Měli sice zbraně, ale neměli v nich žádné náboje.

A nesměli s nikým mluvit a byli neustále drženi a přepravováni jinými členy G2. A jejich rodinní příslušníci byli vždy velmi zranitelní. Utečete, tak zabijeme vaši rodinu. To bylo velmi účinné. Víme, že Everardo byl mučen v Santa Ana v Berlíně. Víme, že komando smrti ho odvezlo zpět do hlavního města, kde byl mučen dále.

Víme, že lidé na základně San Marcos chtěli, aby tam přišel a byl mučen, aby je dovedl k rozhlasové stanici. Takže tam byl velmi krutě mučen. Toto mučení vedl plukovník Julio Roberto Alpirez. Byl jedním z několika vysoce postavených důstojníků vojenské rozvědky, kteří také pracovali pro CIA jako placení informátoři.

A právě v té době, kdy se s Everardem snažili dostat nahoru do sopek, dostal od agenta CIA 40 000 dolarů, které mu z Kapitolu odvezl až na odlehlou vojenskou základnu, kde se nacházel. Svědci, se kterými jsem mluvil, viděli Everarda spoutaného, svlečeného z oblečení, jak běsní. Vedle jeho postele byla neidentifikovaná plynová nádrž.

Byla mu vstříknuta neznámá látka, která způsobila, že mu celé tělo nesmírně oteklo, takže jeho obličej bylo velmi těžké rozpoznat. Svědek však byl jedním z Everardových bojovníků. Znal ho velmi dobře. Jeho hlas byl chraplavý. Jedna ruka a noha byly silně obvázané, jako by se jim protrhly.

Víme, že toto sezení přežil, protože ho o několik dní později spatří v uniformě běžného vojáka a oni se ho snaží přimět vysvětlit záznam na magnetofonové pásce.

Ve spisech se také píše, že poté zřídili speciální jednotku, která měla vyrazit k sopkám a pokusila se ho s sebou odtáhnout. Ale podle některých z těchto zpráv je zatáhl do léčky a někteří lidé ve vojenské jednotce byli těžce zraněni. A pak se pokusil o útěk a málem se mu to podařilo. A spisy začínají říkat, že ten chlap je jako opravdu chytrý Ind, ale hrozný vězeň. Takže s ním musíme přijmout zvláštní opatření. To muselo být v roce 1993 nebo na jaře 1993, byl ještě naživu.

Chris Hedges: Takže to mluvíme o tom, že ho drželi jak dlouho, asi rok?

Jennifer Harbury:   Možná tři, to je možné. Konec roku 1993, to by byl rok a půl, je ten, kdy se ho v San Marcos vzdali. Víte, prostě to nefungovalo. A pak se postupně vyvinuly tři linie příběhů, to podle toho, kterou variantu považujete za více věrohodnou.

V prvním případě se lidé domnívají, že jelikož byl vyhozen v San Marcos z vrtulníku rozvědky, zatímco se na něj všichni opravdu zlobili, tak je pravděpodobně pohřben ještě spolu s dalšími 2 000 lidmi na vojenské základně San Las Cabañas, což je jen malá základna.

Není tam nic víc než ostnatý drát. Ale vesničané říkají, že je tam pohřbeno asi 2 000 lidí. Takže předpokládají, že ho tam odvezli, ubili ho k smrti a pak tam i pohřbili, ale není pro to žádný důkaz.

Pak jiní předpokládají, že protože to bylo také velmi běžné, že ho odvezli někam hlouběji, naložili ho – díky Izraeli – do letadla Arava a stejně jako všechny ostatní lidi, kteří byli dlouhodobě či krátkodobě mučeni a museli proto zmizet, ho vyhodili do oceánu. To je další verze, ale opět pro to nemáme žádný důkaz.

Třetí verze je, že je tam svědek. Nevím, jak je to věrohodný, ale jeden svědek a ještě jedna další osoba tvrdí, že tam byl, později se prý nervově zhroutil a teď nemůže mluvit. Ale to je to, že byl poslán zpět do Kapitolu, k jednotce Komanda smrti, a byl tam velmi dlouho mučen a stále se ho snažili zlomit. A on se nezlomil.

Myslím, že pořád říkal, že ano, jsou tam všechny ty arzenály na všech těch různých místech, a oni tam vtrhnou a najdou nějakou zrezivělou pušku nebo něco takového. A on si vymyslel všechny ty historky o tom, odkud ty zbraně pocházejí. Takže se nakonec rozhodli ho zabít. Mohlo to být koncem roku 1993, je možné že i později, že ho odvezli do Santa Lucie v Comas de Comasagua.

A dokonce i svědci, kteří se mnou o tom mluvili, se ptali, jestli to nebyl konec roku 1993? Možná začátek roku 1994, víte, někdy přibližně v té době. A že ho prý pak odvezli na pole s cukrovou třtinou, kde již provedli spoustu poprav. A že ho tam rozsekali na kusy, aby ho nikdo nemohl identifikovat. A že ty kusy byly potom rozházené po poli s cukrovou třtinou a cukrová třtina se sklízí pálením. To se dělá i tam, kde žiji nyní, ve Weslaco [Texas].

A samozřejmě je to tedy velmi užitečné místo pro mizení mrtvol. A tím místem by mohlo být právě pole cukrové třtiny, které vlastnil sympatizant armády. Takže si vyberte. Mám ale hrozný pocit, že to byla ta poslední verze, a raději bych na to ani nemyslela. Ale myslím si, že tam byl.

Chris Hedges:   Dovolte mi zeptat se, co máme o těch 30 000 desaparecidos , lidech, o kterých nevíme, co se s nimi stalo, nebo je to možná spíš… nevím, jaké číslo používáte.

Jennifer Harbury: Je to více než 200 000, buď mrtvých, nebo zmizelých. Stejný výsledek.

Chris Hedges:   Dobře, pojďme to zakončit tím psychologickým efektem. Vy to snášíte, ale mnoho mých přátel z Guatemaly a Salvadoru to nedává. Prostě nevědí, co se stalo.

Jennifer Harbury: Nevědí, co se stalo, takže v našich myslích ten člověk stále křičí. Slyšíte ho křičet každou noc. Jedna moje velmi blízká starší kamarádka, která byla v GAM, vstávala každou noc ve čtyři ráno a začala žehlit synovi košile. Dvacet let uplynulo, ale ona mu stále žehlila košile. Takže je to v OSN uznáváno jako jedna z těch nejhorších forem psychického mučení.

Ve srovnání s mými guatemalskými přáteli to mám rozhodně docela snadné. Mé nejbližší a první kamarádce v Guatemale, Evě, se jen v rodině pohřešovalo 17 lidí a ti se už nevrátili. Když jsem ji potkala, bylo jí 17. Důvod toho, proč nezmizela ani nebyla mrtvá, je ten, že když jí bylo 12, armáda vtrhla do domu a uvěznila ji, její 80letou babičku a čtyřletého bratra za provozování továrny na bomby.

A když tam byli, na přední trávník se přihnala povodeň, srovnala ten dům se zemí a všichni ostatní tam zmizeli. Jak to přežili? Nevím, ale přežili. Vstanou, bojují a jdou hledat svoje lidi a jsou před Národním palácem a jsou prostě úžasní.

Jedna žena byla v devátém měsíci těhotenství a její manžel pocházel z podobné oblasti jako můj manžel, a v devátém měsíci byla bodnuta do břicha. Propustili ji z nemocnice a přišla na Národní náměstí, kde jsem držela hladovku a ona tam na mě dohlížela v tom horku celý den. A já se ptala, odkud se tohle bere?

Chris Hedges: Chci jen říct, že Izrael nepovoluje žádné… Je to jeden z mých psů, promiňte. Izrael nepovoluje žádný zahraniční tisk do Gazy, protože samozřejmě jde o to, aby se to neprovalilo, ta vražedná kampaň proti palestinským novinářům, jde totiž o jejich vymazání.

Nejde jen o popírání genocidy, ale jde tu o vymazání skutečných fyzických důkazů o genocidě. Abych to uzavřel, k tomu došlo i v Guatemale, kde exhumovali masové hroby ve snaze skrýt spáchaná zvěrstva.

Jennifer Harbury: V souborech CIA, které byly odtajněny až po mých třech hladovkách, je několik zpráv ministra obrany, který vydal rozkaz projít a zkontrolovat každý jednotlivý soubor, který máte. V souborech by nemělo zůstat nic, co by se vztahovalo k případu [Everarda] Bámacy nebo k žádnému z těchto dalších případů, které byly součástí genocidy.

A také vydal všeobecný rozkaz zahladit všechny ty vodní jámy, kde byli drženi lidé, s tak hlubokou vodou, že se museli držet stropních mříží, aby se neutopili, zatímco čekali na mučení. Je to jako zalít to cementem. Mučící cely, víte, srovnat buldozery, srovnat je se zemí. A hromadné hřbitovy měly být srovnány se zemí, spáleny a popel odvezen.

Pro některé z nás, kteří jsme se ocitli na místě, kde jsme slyšeli, že je pohřben náš blízký, to bylo opravdu těžké, a vy jste to otevřeli a možná tam zbyl kousek látky nebo trochu popela, ale to je vše. Chápu i to s Everardem. To je můj trest, že?

Je to, jako bych odhalila, že guatemalská armáda nejsou slavní vlastenci, kteří zachránili svoji zemi před komunismem. Ukázalo se, že to byli placení poskoci CIA, kteří jen správně rozdělovali peníze, a můj trest je, že nedostanu tělo manžela zpět. Nedostala jsem ho, ale to ještě neznamená, že se nebudu dál snažit.

Chris Hedges: Díky, Jennifer. A chci poděkovat Diegu [Ramosovi], Victorovi [Padillovi], Sofii [Menemenlisové], Thomasovi [Hedgesovi] a Maxi [Jonesovi], kteří pořad produkovali. Najdete mě na ChrisHedges.Substack.com .

Chris Hedges je novinář, držitel Pulitzerovy ceny, který 15 let působil jako zahraniční korespondent pro The New York Times, kde působil jako vedoucí blízkovýchodní a balkánské redakce. Předtím pracoval v zahraničí pro The Dallas Morning News, The Christian Science Monitor a NPR. Je moderátorem pořadu „The Chris Hedges Report“.

Zdroj.