Myšlenka, že by naše mysl mohla žít byť v poněkud jiné formě i dlouho po smrti našeho fyzického těla, je opakujícím se tématem sci-fi již od 50. let 20. století . Nedávné televizní seriály jako Black Mirror a Upload, stejně jako některé hry, vlastně jen demonstrují naši pokračující fascinaci touto myšlenkou. Tento technologický a transhumanistický koncept dosažení nesmrtelnosti je známý jako nahrávání mysli.
Nedávný vývoj ve vědě a technice nás ovšem skutečně přibližuje k době, kdy by nahrávání lidské mysli do počítače, nebo do nějakého cloudu mohlo přejít ze sci-fi do reality. Zpracováno podle několika článků zveřejněných ve vědeckém on-line magazínu The Conversation.
Představte si, že technologie skenování mozku se v nadcházejících desetiletích ještě výrazně zlepší, a to třeba až do té míry, že budeme moci pozorovat, jak každý jednotlivý neuron komunikuje s ostatními neurony. Pak si představte, že budeme moci všechny tyto informace také někam zaznamenat a vytvořit tak dokonalou simulaci něčího mozku jenže v počítači.
Toto je totiž přesně ten koncept, který stojí za nahráváním mysli – tedy za myšlenkou, že bychom jednoho dne mohli být schopni převést člověka z jeho biologického těla do nějakého syntetického hardwaru. Tato myšlenka již doscela dávno vznikla v intelektuálním hnutí zvaném transhumanismus a má dnes několik klíčových zastánců, včetně například na tomto blogu již mnohokrát zmíněného počítačového vědce Raye Kurzweila , nebo filozofa Nicka Bostroma a také neurovědce Randala Koenea .
Hlavní nadějí transhumanistů je totiž právě překonání lidské existence prostřednictvím vědeckého a technologického pokroku. Věří, že nahrávání mysli nám může nakonec umožnit žít tak dlouho, jak chceme (ale ne nutně navždy). Mohlo by nám to dokonce umožnit se v mnohém zlepšit, například právě dokonalou simulací mozku, který ale pracuje rychleji a efektivněji než ten biologický. Je to vše ale stále jen sen nějakých techno-optimistů do budoucna. Ale má to také skutečně nějakou alespoň trochu reálnou podstatu?
Proveditelnost nahrávání mysli spočívá přitom v podstatě pouze na třech základních předpokladech.
- Prvním je technologický předpoklad – myšlenka, že v nadcházejících desetiletích budeme schopni vyvinout technologii pro nahrávání mysli.
- Druhým je předpoklad existence umělé mysli – myšlenka, že simulovaný mozek by dal vzniknout skutečné mysli
- a za třetí je předpoklad přežití – myšlenka, že osoba stvořená v tomto procesu jste ve skutečnosti „vy“. Teprve potom se nahrávání mysli stává způsobem, jak můžete žít dál.
Jak věrohodná je každá z nich?
Předpoklad technologie
Jakýkoliv pokus o simulaci lidského mozku je monumentální výzvou. Náš mozek je totiž tou vůbec nejsložitější strukturou ve známém vesmíru. Obsahuje přibližně 86 miliard neuronů a 85 miliard neneuronálních buněk s odhadovaným počtem jednoho milionu miliard neuronových spojení. Pro srovnání, galaxie Mléčná dráha je domovem asi „jen“ 200 miliard hvězd.
Kde se skutečně dnes nacházíme na cestě k vytváření simulací mozku? Neurovědci v současné době vytvářejí 3D schémata zapojení (nazývaná „konektomy“) mozků jednoduchých organismů. Nejsložitější komplexní konektom, který dosud máme, je konektom larvy octomilky Dalo by se očekávat, že v příštích deseti letech zmapujeme mozek myši , která má asi 3 000 neuronů a 500 000 neuronových spojení. .
Lidský mozek je ale asi 1000krát složitější než mozek myši . Trvalo by nám pak 10 000 let, než bychom zmapovali lidský mozek? Pravděpodobně ne. V podobných projektech, jako je Projekt lidského genomu, jsme byli svědky ohromujícího nárůstu efektivity.
Před zhruba 20 lety trvalo zmapování prvního lidského genomu roky a stálo stovky milionů dolarů. Dnes to nejrychlejší laboratoře dokážou během několika hodin za zhruba 100 dolarů . S podobným nárůstem efektivity bychom se mohli dočkat technologie nahrávání mysli již za životy našich dětí nebo vnoučat.
Nicméně existují i další překážky. Vytvoření statické mapy mozku je pouze jednou částí úkolu. Pro simulaci fungujícího mozku bychom museli pozorovat jednotlivé neurony v akci. Není zřejmé, zda bychom toho v blízké budoucnosti dokázali.
Předpoklad umělé mysli
Vedla by simulace vašeho mozku ke vzniku vědomé mysli, jako je ta vaše? Odpověď závisí na propojení mezi naší myslí a naším tělem. Na rozdíl od filozofa René Descarta ze 17. století, který se domníval, že mysl a tělo se radikálně liší , většina dnešních akademických filozofů si myslí, že mysl je v konečném důsledku sama o sobě něco fyzického. Jednoduše řečeno, vaše mysl je váš mozek.
Jak by ale mohl simulovaný mozek vést ke vzniku skutečné mysli, když je to jen simulace?
mozku Mnoho kognitivních vědců se domnívá, že za vytváření vědomé mysli je zodpovědná spíše komplexní nervová struktura než povaha jeho biologické hmoty (která se skládá převážně z tuku a vody).
Po implementaci do počítače by simulovaný mozek replikoval strukturu vašeho mozku. Pro každý simulovaný neuron a neuronové spojení bude existovat odpovídající kus počítačového hardwaru. Simulace replikuje strukturu vašeho mozku a tím replikuje vaši vědomou mysl .
Dnešní systémy umělé inteligence poskytují užitečné (i když neprůkazné) důkazy pro strukturální přístup k mysli. Tyto systémy běží na umělých neuronových sítích, které kopírují některé strukturální principy mozku. A jsou schopny vykonávat mnoho úkolů, které od nás vyžadují hodně kognitivní práce.
Předpoklad přežití
Předpokládejme, že je možné simulovat lidský mozek a že tato simulace vytváří skutečně vědomou mysl. Byla by v tom případě ta nahraná osoba skutečně vy, nebo by to byl jen jakýsi váš mentální klon?
To také odkazuje na starou filozofickou hádanku: co způsobuje, že když ráno vstanete z postele, jste stále tím samým člověkem, který šel spát předchozí večer?
Filozofové se v této otázce dělí zhruba na dva tábory . Biologický tábor věří, že ranní vy a večerní vy jste tatáž osoba, protože se jedná o tentýž biologický organismus – propojený jedním biologickým životním procesem.
Větší, tedy ten mentální tábor si ale naopak myslí, že jen ten samotný fakt, že máme mysl, pro nás hraje hraje klíčovou roli. Ranní vy a večerní vy, přestože jste jinak „psychicky naladěni“ ráno a jinak večer, tak jste přesto stále tatáž osoba, protože sdílíte společný duševní život. Ranní vy si pamatujete, co jste večerní vy dělali – oba „vy“ tedy mají stejné přesvědčení, naděje, charakterové rysy a tak dále.
Takže který tábor má pravdu? Zde je způsob, jak si otestovat vlastní intuici: představte si situaci, že váš mozek je transplantován do prázdné lebky těla jiné osoby. Je výsledná osoba, která by skutečně mohla mít reálně vaše vzpomínky, preference a osobnost, stále ještě ta „vy“ – jak si myslí tábor mentálních myšlenek? Nebo je to již ta osoba, která darovala své tělo, tak jak si myslí tábor existence biologických myšlenek?
Jinými slovy, dostali jste nové tělo, nebo ten druhý dostal novou mysl? Na této otázce totiž ve skutečnosti závisí opravdu hodně.
Pokud má biologický tábor pravdu, pak by nahrávání mysli nefungovalo, za předpokladu, že celým smyslem toho nahrávání je jen opustit vlastní biologii. Pokud má ovšem pravdu mentální tábor, tak existuje jistá šance na nahrávání, protože nahraná mysl by mohla být skutečným pokračováním současného duševního života člověka.
Počkejte, je tu jedno upozornění
Ale počkejte: co se stane v tom případě, když původní biologické já také přežije proces nahrávání? Rozdělili byste se pak spolu, vy se svým vědomím na dvě osoby, což by v důsledku nakonec vedlo až ke dvěma „vám“ – jednomu v biologické formě (B) a druhému v nahrané formě (C)?
Ne, ty (A) se skutečně nemůžeš doslova rozdělit na dvě samostatné osoby (B ≠ C) a být s oběma dvěma zároveň totožný. Maximálně můžeš být ty (buď A = B, nebo A = C).
Zdá se být nejintuitivnějším to, že i po rozdělení by ta vaše biologická forma pokračovala jako to skutečné já (A = B) a nahrána by byla pouze jakási vaše mentální kopie. To ale zároveň činí velmi pochybným, že byste jako nahráni do cloudu mohli přežít i v tom případě, že by vaše biologické já s tím bylo zcela zničeno.
Proč by zničení biologického já mělo nějak magicky povýšit váš mentální klon na status skutečného já? Zdá se zvláštní si myslet, že by se to mohlo stát (ačkoli jeden filozofický pohled naopak tvrdí, že by to pravda být mohla).
Čtěte více: Transhumanističtí kvantoví vykradači našich mozků z nastupujícího NWO Franco a Gordana Vitalianovi
Stojí to za to riziko?
Předpoklad umělé mysli a předpoklad přežití bohužel nelze přesvědčivě empiricky ověřovat – museli bychom se totiž ve skutečnosti opravdu nahrát, abychom to zjistili.
Nahrávání proto vždycky vyžaduje nějaký velký důvod. Osobně bych se takového kroku ujala jen kdybych si byl jistá tím, že můj biologický hardware už dlouho nevydrží.
Nicméně neurovědec tvrdí, že nahrání naší mysli do počítače skutečně možné je
Tento koncept, sice skvělý, ale možná trochu děsivý, je známý jako nahrávání mysli. Představte si to jako způsob, jak si vytvořit kopii svého mozku, přenos své mysli a vědomí do počítače. Tam byste žili digitálně, možná navždy. Uvědomovali byste si sami sebe, uchovali byste si vzpomínky a stále byste se cítili jako vy. Ale neměli byste tělo.
V tomto simulovaném prostředí byste mohli dělat cokoli, co děláte v reálném životě – jíst, řídit auto, sportovat. Mohli byste také dělat věci, které jsou v reálném světě nemožné, jako je procházení zdmi, létání jako pták nebo cestování na jiné planety. Jediným limitem je to, co dokáže věda realisticky simulovat.
Realizovatelné? Teoreticky by nahrávání mozku mělo být možné . Přesto se možná divíte, jak je to možné. Koneckonců, vědci teprve začínají rozumět mozku .
Věda má však za sebou historii proměny teoretických možností v realitu. Jen proto, že se nějaký koncept zdá strašně a nepředstavitelně obtížný, neznamená, že je nemožný. Vezměte si například vědu, která vzala lidstvo na Měsíc, sekvenovala lidský genom a vymýtila neštovice. I tyto věci byly kdysi považovány za nepravděpodobné.
Jako vědec zabývající se mozkem, který studuje vnímání , Plně očekávám, že nahrávání mysli se jednoho dne stane realitou. Ale k dnešnímu dni jsme zdaleka neblíž.
Život v notebooku
Mozek je často považován za nejsložitější objekt ve známém vesmíru . Replikace veškeré této složitosti bude mimořádně obtížná.
Jeden požadavek: Nahraný mozek potřebuje stejné vstupy, jaké měl vždy. Jinými slovy, vnější svět mu musí být k dispozici. I v uzavřeném prostoru počítače byste stále potřebovali simulaci svých smyslů, reprodukci schopnosti vidět, slyšet, cítit, hmatat, cítit – a také se pohybovat, mrkat, detekovat srdeční frekvenci, nastavovat cirkadiánní rytmus a dělat tisíce dalších věcí.
Ale proč to tak je? Nemohl by člověk prostě existovat v čisté mentální bublině, uvnitř počítače bez smyslových vjemů?
Zbavování lidí smyslů, například jejich umístění do úplné tmy nebo do místnosti bez zvuku, je známé jako senzorická deprivace a je považováno za formu mučení . Lidé, kteří mají potíže s vnímáním tělesných signálů – žízně, hladu, bolesti, svědění – mají často problémy s duševním zdravím .
Proto musí být pro fungování nahrávání mysli simulace vašich smyslů a digitálního prostředí, ve kterém se nacházíte, mimořádně přesná. I drobné zkreslení může mít vážné duševní následky.
Prozatím vědci údajně nemají ani dostatečný výpočetní výkon, natož vědecké znalosti, k provádění takovýchto simulací. Ovšem jak také vímě z některých mých předchozích článků a překladů, tak se o to již pokouší díky kvantovému computingu a biopočítačům.
Skenování miliard špendlíkových hlaviček
Prvním úkolem pro úspěšné nahrání mozkových dat je naskenování a následné zmapování kompletní 3D struktury lidského mozku. To vyžaduje ekvivalent mimořádně sofistikovaného přístroje pro magnetickou rezonanci , který by dokázal detailně zobrazit mozek pokročilým způsobem. V současné době se vědci nacházejí pouze v raných fázích mapování mozku – které zahrnuje celý mozek mouchy a malé části mozku myši .
Během několika desetiletí by ovšem mohlo být možné vytvořit kompletní mapu lidského mozku. Přesto ani zachycení identity všech 86 miliard neuronů , všechny menší než špendlíková hlavička, plus jejich biliony spojení , stále ještě jen samo o sobě nestačí. Samotným nahráním těchto informací do počítače se toho moc nedosáhne. Je to proto, že každý neuron v lidském mozku navíc neustále upravuje své fungování a i to by proto bylo třeba modelovat.
Je těžké říct, o kolik úrovní níže – či výše, což záleží na úhlu pohledu, se vědci ještě musí dostat, aby takto simulovaný mozek skutečně fungoval. Stačí se zastavit na molekulární úrovni? To v tuto chvíli ještě nikdo neví. Ovšem snaha o dosažení technologické nesmrtelnosti s sebou nese rovněž značné etické obavy:
2045? 2145? Nebo dokonce ještě později?
Přesná znalost toho , jak mozek počítá, by mohla poskytnout jistou zkratku k cíli. To by pak vědcům umožnilo simulovat pouze základní části mozku, ale bohužel ne všechny biologické zvláštnosti. Je totiž mnohem snazší vyrobit nové auto se znalostí jeho fungování, než se jen pokoušet skenovat a následně pak replikovat existující auto zcela bez znalosti jeho vnitřního fungování.
Tento přístup však také vyžaduje, aby vědci zjistili, jak vlastně náš mozek vytváří myšlenky – tedy to, jak se seskupení tisíců až milionů neuronů vzájemně spojuje, aby provedlo výpočty, které pak oživují lidskou mysl. Je ale zatím těžké i jen vyjádřit, jak daleko od toho ještě jsme.
Zde je ovšem další způsob: Nahradit 86 miliard skutečných neuronů umělými, jeden po druhém. Tento přístup by nahrávání mozkových dat výrazně usnadnil. V současné době však vědci údajně nemohou nahradit ani jediný skutečný neuron umělým. Toto je ovšem zjevná nepravda, vzhledem k výzkumu Dr.F.Vitaliano a Dr. G.Vitaliano a jejich neurorozhraní clathrin GQD a Obama Brain Initiative. Jenže tyto výzkumy, které všechny v současnosti zašťiťují organizace jako je americká DARPA nebo IARPA se před veřejností i velkou částí vědecké komunity stále úzkostlivě tají, ačkoliv některé možnosti jsou již zcela prokazatelně patentovány. O podobném výzkumu, který by probíhal třeba v Rusku, nebo v Číně, až na malé vyjímky, nenajdete v rámci veřejně přístupného internetu nikde ani zmínku. A o tom americkém jsou jediné dohladatelné informace ty, které byli zjištěny v rámci výzkumu CIN (civilian intelligence network).
Mějme však na paměti, že tempo technologického rozvoje se exponenciálně zrychluje . Je rozumné očekávat v nadcházejících desetiletích jak velkolepé zlepšení výpočetního výkonu tak i pokroků umělé inteligence.
Jedna věc je ale již nyní jistá: Nahrávání mozku jistě nebude mít problém s nalezením svého financování. Zdá se, že jak mnoho současných miliardářů, tak třeba americká vláda se rádo rozloučí s velkým množstvím svých peněz za šanci žít věčně, nebo získat absolutní kontrolu a možnost ovádat mozek člověka.
Přestože jsou výzvy obrovské a cesta vpřed zatím nejistá, tak stále více vědců věří, že jednoho dne bude nahrávání mysli realitou. Což znamená, že vzhledem k tomu, že tyto technologie zkoumané v rámci vládních a vojenských výkumů, u nichž se odhaduje, že jsou okolo padesáti let napřed před tím, co dali k dispozici široké veřejnosti a běžné vědecké komunitě, tak tyto technologie dnes již možná skutečně existují, jen se stále tají. Nejoptimističtější předpovědi pro širokou veřejnost však stále udávají rok 2045 , tedy pouhých 20 let ode dneška. Jiné zase říkají že by se realitou mohl stát až konec tohoto století.
Ale podle mého názoru jsou obě tyto předpovědi pravděpodobně záměrně příliš pesimistické. Moc nevěřím, právě třeba vzhledem k jejich současným experimentům na celé světové populaci, že jejich nahrávání mysli by fungovalo až v příštích 100 letech. Ale mohlo se to stát uskutečnitelné již nyní, což tedy znamená, že první člověk, který bude žít věčně, by se mohl narodit ještě za našeho života. Výzkumy a technologie DARPA to alespoň naznačují, přestože jsou samozřejmě před širší vědeckou komunitou utajovány.
roce 2016 promítala stanice BBC Horizon pořad s názvem The Immortalist , ve kterém Ruský milionář odhalil své plány na spolupráci s neurovědci, konstruktéry robotů a dalšími odborníky na vytvoření technologie, která by nám umožnila nahrát naši mysl do počítače a žít věčně.
V té době sebevědomě předpovídal, že toho bude dosaženo do roku 2045. Zdá se to nepravděpodobné, ale děláme malé, ale významné kroky k lepšímu pochopení lidského mozku – a potenciálně i schopnosti ho napodobit nebo reprodukovat.
Emulace celého mozku je jednou z možných cest k nahrávání mozkových dat. Detailní skenování mozku a jeho aktivity by nám umožnilo reprodukovat biologický mozek a potenciálně i mysl člověka v počítači.
Několik přístupů
Nejslibnější technikou je „skenování a kopírování“, kdy by byla struktura zachovaného mozku detailně skenována například pomocí techniky elektronové mikroskopie. Tím by se shromáždila data potřebná k vytvoření pracovní kopie mozku
Jak je tedy pravděpodobné, že bude dosaženo emulace celého mozku a potenciálně i nahrávání paměti? Ve zprávě publikované v roce 2008 vědci z Oxfordské univerzity popsali emulaci celého mozku jako „ obtížný inženýrský a výzkumný problém , který má však zřejmě dobře definovaný cíl a kterého by se dalo dosáhnout extrapolací současné technologie“.
Jiní jsou však skeptičtí ohledně základních předpokladů a zejména dvou klíčových principů. Ústředním bodem tvrzení o emulaci celého mozku je oddělení mysli od těla.
Toto je však sporné, protože mnozí věří , že mozek je „vtělený“ a funguje tak, jak funguje, díky svému vztahu k jiným částem těla a prostředí , které vnímáme a s nímž interagujeme .
Nahrávání mysli také předpokládá, že lidská mysl je pouze výsledkem toho, co dělá mozek. Naše mysl, a zejména naše vědomí, je stále ještě považováno za něco většího a vlastně i pomíjivějšího než jen za pouhou funkci biologického mozku.
Tato kontroverze ovšem také znamená, že akademici dnes aktivně diskutují rovněž o mnoha filozofických, etických a vědeckých výzvách emulace celého mozku a nahrávání lidské paměti, přesto si ale stále ještě současná veřejnost téměř neuvědomuje, že tato diskuse již probíhá a do jaké míry je již vyřešena.
V některých disertační pracích již bylo zkoumáno i to, jak moc si je současná široká veřejnost vědoma aktivit ohledně nahrávání mysli a co si o této myšlence myslí, když se o ní dozví, například to, zda by chtěla nahrát svou mysl do počítače nebo ji přenést do jiného těla a jaké by mohly být výhody a rizika takového počínání.
V těchto studiích bylo použito několik výzkumných metod, včetně tzv. longitudinálních rozhovorů – tedy rozhovorů se stejnými subjekty ale vedených po dobu několika let – a také různé webové stránky s vyprávěním příběhů, které zobrazují třeba dvě postavy nahrávané do diskuse.
Modifikace mozku
Neurotechnologie, neboli „ metody pro přímé zaznamenávání nebo dokonce pro přímou modifikaci lidské mozkové aktivity“, se, jak již víme, velmi rychle rozvíjí. Příklady neurotechnologií, jako jsou právě různá rozhraní mozek-počítač a nebo implantabilní zařízení Stentrode, nebo Neurolink se letos dostaly na titulní stránky novin, protože umožnily třeba dosud těžce paralyzovaným pacientům ovládat jejich počítač myšlenkami a provádět tak běžné online aktivity, jako je typicky nakupování a nebo třeba odesílání e-mailů.
Takový vývoj, spolu s pokrokem v oblasti umělé inteligence (AI), nám umožňuje lépe dešifrovat mozkové vlny. V budoucnu nám možná umožní i něco „zapisovat do“ mozku nebo jej zkrátka nějak modifikovat.
V důsledku toho všeho ale musíme zavést nové směrnice a legislativu, abychom zajistili ochranu našich lidských a „neuronových! práv. Tato oblast práva, známá jako tzv. „neuropráva“, je v současné době v celé akademické sféře velmi žhavým tématem.
Nikdo s jistotou neví, jak dlouho by mohlo trvat napodobení celého lidského mozku. Mohlo by to trvat klidně ještě 100 let, přičemž nahrávání mozku je dalším velkým skokem. I když se to může celé zdát stále ještě jako ryzí sci-fi a celoživotní záhada, musíme si uvědomit, jak rychle se tato technologie v posledním desetiletí vyvinula a kam až to celé dnes zašlo.
Například magnetickou rezonanci (MRI) jsme poprvé použili již před padesáti lety. Začátkem tohoto roku však tým výzkumníků vedený Dukeovou univerzitou naskenoval celý mozek myši s nejvyšším rozlišením vůbec – bylo dokonce 64 milionůkrát ostřejší než dříve. V současné době je emulace celého mozku a možnost nahrávání paměti údajně stále ještě převážně jen ve vědecké oblasti. A experimenty prováděné Pentagonem a dalšími institucemi na široké svétové veřejnosti se pochopitelně úzkostlivě tají a mainstreamem jsou vždy označovány za pouhé konspirační teorie, přestože prokazatelně probíhají a přestože se o nich občas někdo zmíní (to jsou ty „nové operační systémy“ pro člověka ve vakcínách – o nichž hovořil šéf Moderny a podobně)
Jak však již začínáme vidět, takový vývoj má skutečně potenciál k tomu zcela změnit to, co dosud znamenalo být člověkem, a proto by v něm měli mít svůj hlas i ti, kteří jsou třeba mimo svět vědy. A také je jasné, že všechno to současné utajování výzkumů v této oblasti silně zavání dystopií a postranními, ne vždy zcela čistými úmysli všech těch, kdo na těchto pokročilých technologiích dnes pracují. A stále by jsme měli mít na paměti třeba i nezamýšlené důsledky toho všeho, co by se obecně dalo označit za transhumanismus, ale i to, že se již dotýkáme oblastí, do kterých bychom možná vstupovat vůbec neměli, protože to již trochu zavání narušováním Božího plánu a inteligentního designu přírody a vesmíru s dosud nepředstavitelnými a značně dystopickými důsledky pro celé lidstvo, vzhledem k neuvěřitelným možnostem zneužití těchto technologií proti lidem. Protože je otázkou, zdali je skutečně lidstvo dnes na takové morální a etické úrovni, že by také zajistilo, aby to vše zneužito nebylo. Mě osobně je jasné i podle toho, co jsem vypátrala, že bohužel zcela jistě není.
Zdroje CIN, theconversation.com a další.
Zpracovala Myšpule
Napsat komentář