Je to vlastně teprve poměrně nedávno, co mi osud a řízení podstatných událostí našich životů odněkud „zhůry“ přihrálo do cesty dva nové přátele, kteří mě dobře znali, přestože já je viděla poprvé, protože již nějakou dobu sledovali moje videa a přijeli mi popřát k narozeninám a díky nim pak ještě dva výrazné Člověky s velkým Č na začátku Marušku a Mojmíra z rodou. Poprvé jsem je osobně potkala na setkání Dieržavy Czechaslavakia v Drahotuších, o němž jsem tam přijela natočit video.

Podruhé jsem je potkala včera, u nich doma, v jednom domečku se zahradou v Hradci Králové, protože jsem vlastně náhodou projížděla okolo a tak jsem se u nich zastavila. A vyprávění to bylo zajímavé, dlouhé, poučné a skutečně výživné. Zůstala jsem u nich neplánovaně přes noc a během neustálého vyprávění Marušky a Mojmíra přerušovaného jen mými občasnými zvídavými doplňujícími otázkami jsme zjistili, že toho máme hodně společného, z čehož nejpodstatnější je velmi podobné světoponímání, neboli náš světonázor. Jinými slovy náš pohled a vnímání světa v němž žijem. Bohužel tedy dnes vlastně ani nežijem, ale spíše jen tak nějak přežíváme se shrbenými zády snášeje tyranii vlády, zvrácenost společnosti, dnes dokonce již otevřenou genocidou, dokonce s reklamou v podobě propagace různých smrtelně nebezpečných „očkovacích“ programů, věčný strach šířený korporátními médii, nepřetržitý proud propagandy nahrazující pravdu, vymývání mozků školstvím, věčné lhaní naprosto o všem, a ve výčtu bych mohla pokračovat snad do nekonečna, což se nám všem, tedy Mojmírovi, Marušce i mně, ale vůbec nelíbí a všichni jsme se shodli na tom, že v takovém světě žít prostě nechceme a nebudeme. A protože nás spojují ještě další postoje, což by Maruška správně opravila na slovo ůstoj (pevný ústoj), jako je třeba vědomá neposlušnost, nebo to, že místo naříkání nad světem se sklenkou vína, či nadávání na to, jak to někdo jiný všechno posral s vychlazeným lahváčem v ruce, tak raději sami něco děláme, tak mě příjemně překvapil a mohu snad říci, že až „dostal“ jejich projekt jít Mimo Ně. Co to znamená?

Znamená to to, že všichni dnes, mnozí z nás nevědomě, žijeme v tzv. systému – přesněji řečeno v systému soukromých politických stran a hnutí, který vše řídí a od nějž se vše odvíjí. A také to, že již dávno nežijeme v nějakém státě, ale ve veřejnoprávní korporaci, což by Mojmír správně opravil na slovo „společnost“ protože, jak by vzápětí dodal, s nimi nechceme mít už vůbec nic společného a dokonce ani to slovo „korporace“, která má za ůčelem podnikání zkrátka a dobře „jen“ takovou „maličkost“ jakou je správa našeho národního státu na ůzemí rodů našich předků. Tedy kdyby nějaký národní stát existoval, což a světe div se, dnes bohužel neexistuje. Existuje jen ta korporace Česká republika a korporace Slovenská republika. Jak možná už mnozí z vás vědí, tak naše Československo právně nikdy nezaniklo, jen vykonávání státní správy nenápadně převzali dvě soukromé společnosti, Česká republika a Slovenská republika. A Mojmír po 17 letech tyranie ze strany úřadů našel pevný ústoj k tomu, této situace využít k nápravě životů nás všech a k jakési tiché a vědomé re-evoluci, v podobě odchodu mimo ně, tedy mimo systém politických stran a hnutí, mimo vládní tyranii soukromé společnosti Česká republika a jejich ůřadů a lidmi naoko volených zas – tupců a zá-konů které si přijímají pouze proto, aby před námi ochránili sebe sama a založení samosprávy na území, které nám rodově patří, na území našich předků, kteří jej rodově předali nám, abychom na něm a s ním hospodařili v souladu s Kony Vesmíru, jakýmisi všeobecně platnými vesmírnými Zá-kony. Protože naše zákony jsou až za-kony.

Seděli jsme všichni tři v jejich „studiu“, které asi dobře znají všichni, kdo sledují pořady Dieržavy Czechaslavakia na jejich kanále na YouTube. Malá místnost v nejvyšším patře vilky se zahradou v Hradci Králové, jejíž příjemná majitelka paní Mária, velké dobro jí, obdařená podobným světoponímáním jaké máme všichni tři v ní poskytla Mojmírovi a Marušce a jejich projektu Direžavy Czechaslavakia životní zázemí a střechu nad hlavou. Menší místnosti sloužící jako kancelář, zasedačka a studio v jednom, vévodila nástěnka s textem referenda, a červeno žlutý Perunův obereg – symbol Dieržavy a rovněž obrovská sukovice od Bílého vlka, což celé doplňovalo ještě několik slamáků s karunou, a velký stůl s červeným kostkovaným ubrusem, o němž Mojmír oprávněně prohlásil, že se u něj vytvářely dějiny. Na druhé nástěnce bylo červeným fixem napsáno několik myšlenek a visela tam také přehledná velká tabulka Staroslavianskej boukovice, kterou jsem pak od Marušky obdržela jako krásný dárek s sebou a získala motivaci k dalšímu vlastnímu bádání.

A jak ubíhal čas a večer byl stále pozdější, tak jsme v družném rozhovoru při kávě a čaji zjistili ještě mnohé další záležitosti, které nás spojují. Další z nich byla, a světe opět div se v dnešním světě, šikana a tyranie úřadů vedoucí u nás, tedy u mě a u Mojmíra, postupně až k osobnímu či sociálnímu „krachu“. Současný politický režim odvahu a pevný ústoj zkrátka neodpouští a jakoukoliv neposlušnost trestá. Což se ale nakonec překvapivě ukázalo, a také u nás obou, jako výborná věc, skvělý výchozí bod, protože to ne-překvapivě vede k lepšímu a tak nějak celkově pevnějšímu charakteru a hlavně ke skutečné svabodě, o níž si mohou všichni ti, kdo jen žijí v koloběhu práce-rodina-práce s občasnými výlety na poštu či do banky kvůli zaplacení účtů a hypotéky, jen nechat zdát. Ale taky to vede k tomu, že na vás pak již nemohou. Nemají vás zkrátka jak zkompromitovat, nebo umlčet, když už vám vše sebrali a vy zjistíte, že ani pravdu, ani lásku, ale ani poznání si za prachy prostě nekoupíte a přestanete po nich toužit. Stáváte se tak neuplatitelným, tudíž pro ně více nebezpečným. Navíc, hlavně vzhledem k času, který se vám tím vším najednou uvolní, tak nejste-li úplný uprdelista a není-li vám tedy úplně u prdele stav světa ve kterém žijeme, tak ten volný čas naplníte třeba hledáním pravdy. Protože hledat východisko lze teprve tehdy, najdete-li pravdu. Pravdu o sobě, o naší minulosti , o stavu a někdy i tvaru světa a získáte-li lepší představu o tlusté vrstvě té nejhnusnější (politické) špíny, pod kterou je ta pravda tak dobře ukryta. A ještě k tomu všemu zjistíte, že měnit to nejdražší co máte, tedy za předpkladu, že se takto možná zprvu i trochu nechtěně, osvobodíte, tedy váš čas, za trochu peněz na přežití, abyste ještě k tomu svým časem vydělalí někomu jinému balík, tak že je naprostá blbost. A místo toho se začnete raději věnovat sobě, sebepoznání a odhalování pravdy.

Třeba pravda o souvislostech a významu slov, která zcela běžně používáme, aniž bychom tušili jaký skutečný význam se v nich skrývá. Přesněji řečeno, a to je další věc jejiž znalost nás významně sblížila, který v nich ukryl parazit. Všichni tři jsme pochopili existenci žido-zednářského parazita devastujícího náš svět, překrucujícího a deformujícího naši historii a světoponímání a nyní dokonce provádějícího stále více očividnou genocidu našich slovansko-árijských rodou, a to ještě k tomu přímo na našem rodovém území. Protože přesně to se právě nyní před zraky nic nechápajících oveček-občanů s hlavičkami úplně vymytými televiní propagandou, okolo nás děje. Nebo pravda o podstatě systému, jehož součástí nás nutí být, dokonce s nenápadným získáním našeho souhlasu. Nebo pravda o davo-elitárním způsobu řízení společnosti v níž vládnou oligarchistické rodiny ze zákulisí, skrze nastrčené figurky vládních úředníků. Nebo pravda o skutečné podstatě společenského systému, kterou je to, že jde o korporátní fašismus, kterému jen média říkají „demokracie“, aby to nevypadalo tak blbě, navíc ovečky-občané to většinou stejně nechápou.

A teď k těm parazitem tak pečlivě skrývaným skutečným významům slov, která běžně používáme, aniž bychom si přitom byli vědomi jejich skutečného významu, a které Mojmír s Maruškou rozklíčovali, aby se tím postupně propracovali až k nalezení skutečného východiska, které je navíc k tomu, elegentní, krásné, možné, morální, nenásilné, zákonné a navíc k tomu ještě zcela jednoduché, které může učinit, tedy vy-konat naprosto každý, což je odejít zkrátka ven z tohoto systému, tedy jít dobrovolně a pokojně zcela mimo ně. Souvisí to totiž třeba právě s významem slova jako je občan. Což je vojenský koncept, způsob ovládání člověka. Živý, svobodný člověk obdařený bohem danými mu, tedy přirozenými právy, se v systému stává občanem, tedy otrokem veřejnoprávní korporace, tím posledním z posledních, určeným jen k tomu aby neustále makal na soukromou korporaci naooko nazývanou jako stát, což tomu dodává na důležitosti a „legitimizuje“ to celý systém a pak, po skončení produktivního věku nejlépe co nejdříve zemřel, aby stál co nejméně „stíátní“ sociální systém, na nějž celý život makal jako vůl, aby si tím své stáří dobrovolně co nejvíce zkrátil. Občanem se člověk stává svým dobrovolným souhlasem, tedy podpisem převzetí průkazu otroka – občanského průkazu, neboli legitimace, která, jak zde již bylo řečeno, celý tento zvrácený systém legitimizuje, tedy vlastně uvádí v platnost. Coby občan – otrok se pak musíte řídit občanským zákoníkem – což je vlastně souhrn interních předpisů soukromé korporace, jejíž občanem – otrokem jste. Nejste zaměstnancem, ani členem, jste doslova otrokem, jejich majetkem, se značně omezenými právy a s mnoha povinostmi. Jedním z práv, které nám mocipáni blahosklonně ponechali je právo jít si zvolit své, předem vybrané, zas – tupce, ve volbách které jsou anonymní, tedy lehce zmanipulovatelné. A ten korporátní club card pojmenovaný jako „občanský průkaz“, který „legitimizuje“ čili legalizuje celý tento systém je tak vlastně náš volební průkaz. A tak si „demokraticky“ volíme svou „vládu“, přičemž tu skutečnou ale ze zákulisí provádí fašistický konglomerát zkorumpovaných politiků, kteří zrazují svoji rodnou zemi i její lid, oligarchů, soukromých korporací, investičních fondů, pojišťoven a bank. Nebo slovo privatizace což je z latinského privare, což znamená doslova loupež. Parazit tak zcela převzal byznys s vlastnictvím. Ale zem se nedá vlastnit, tedy ani zprivatizovat, ukrást. Pak jsou zde naše registry, jenže regis znamená vládnout. Takže všechny registrace a registry slouží jen k naší kontrole a k vedení daňového účetnictví. Pak tu máme registr obyvatel, katastrální registr atd. Dali jsem jim tak dobrovolně souhlas s naším zotročením, odevzdali ji dobrovolně naši svobodu, vyměnili ji za naši bez – pečnost, tedy za stav BEZ PÉČE! Takto parazit zneužívá nevědomosti významu běžných slov u prostého lidu.

Mojmír pak pokračoval: „toto ale nečerpám jen ze čtení nebo ze studia, nastudovat si totiž můžeš i věci, kterými nás manipulují, tohle je souhrn skutečností, mých pocitů, logiky a vlastních zkušeností, který si číst ještě neznamená moudrost. život samý je náš nejlepší rádce, toto je jen malý souhrn tisíce hodin bádání a mnoho let zkušeností, úplně vše se sem ale nevešlo, proto je to dáno do jednoduchého pojetí tak aby všichni pochopili proč je třeba jít mimo ně, Tady a Teď, k dobru všem nám. A dobro všem přátelům, kteří pomáhali a pomáhají pochopit tuto dobu a dění“ a mával při tom útlou červenobílou brožurkou s důvody proč jít mimo ně, tedy pryč ze systému, který člověka zotročuje.

S otevřenými ústy jsem ten večer poslouchala jeho vysvětlování a proudu vyprávění Mojmíra a Marušky, při jejich odhalování skutečné Pravdy. Cítila jsem, jak se mé světoponímání začíná zase měnit spolu s tím, jak jsem se jejich vysvětlováním přibližovala k pochopení Pravdy. Pak mi zrak upřel na velké, tlusté knize ležící na konferenčním stolku před sedačkou, s názvem Blackův právnický slovník.

„Z toho vycházíme,“ navázala plynule Maruška když zachytila můj dlouhý pohled na slovník a podala mi tu obrovskou tlustou knihu. „Tady to všechno je a proto nechtějí abychom to věděli. „

Mojmír do toho vstoupil: „A pak je tu tento zákon, který přitom ale máme už jen MY, okolní korporace už ho mají zrušený. což je zákon 424/1991 Sb. § 3, to je ten náš pevný bod, to je náš začátek toho jít skutečně MIMO NĚ, mimo jejich systém, to je ta efektivní cesta pro všechny, pro celý svět. Zkrátka odejít z otroctví a postavit novou lidskou společnost na našem území Československém a s lidem a ne s OBČANY, OBČAN je totiž OTROK jen v moderním kabátě politického režimu a jakéhokoli politického uskupení. Mezi námi je skutečně
dostatek lidí, kteří jsou schopni dát naši zemi do pořádku, je tu spoustu lidí s čistým úmyslem dát lidem novou formu správy řízení.“

„ Jenže lidi to zatím moc nechápou,“ dodala k tomu trochu smutně Maruška, pak se ale usmála a o poznání veseleji řekla: „ale my jim to nakonec vysvětlíme, a ty nám v tom taky pomůžeš.„

Přikývla jsem, přesně to jsem totiž měla skutečně v plánu, když jsem to celé konečně pochopila. Že tito dva Člověci mi právě ukázali tu správnou cestu k tomu, co jsem již přitom, naprosto intuitivně a bez znalosti širších souvislostí a skrytých významů, které mi tito moji dva noví a milí přátelé právě objasnili, skutečně dělala, nebo spíše konala už po celých předchozích 15 let, po které jsem se snažila fungovat mimo jejich systém, po té, co mě v roce 2011 úplně a zcela záměrně zničil život jeden mocný dravý pták z Černošické oligarchie. Jenomže přes veškerou moji snahu žít mimo ně, tak jsem z neznalosti neudělala to, co je ale přitom to nejdůležitější, já jsem jim totiž nedala oficiální výpověď! Zní to možná divně, ale když se vám nelíbí třeba v práci, dáte přece z té práce výpověď, a to samé udělá majitel firmy, když neni spokojen s vaší prací . No a já jsem nebyla spokojená s prací korporace, která si na mě ještě navíc dělá nárok, právě díky mému nevědomému souhlasu s přijetím korporátního občanství a rozhodla jsem se jí proto, zcela logicky, dát výpověď. Dát jí tak najevo, že již nechci být nadále jejím občanem, že nejsem žádná jejich právní fikce, právní osoba, otrok, ale že jsem živá, že jsem člověk, že mám svoji svobodnou vůli a že si chci žít po svém. A že tu jejich hru dál hrát zkrátka nechci. Že jim na to seru. Že nechci to jejich za – bez – pečení bez péče, za to ale vždy hodně draze. A proto jim musím dát svoji výpověd, ukončit tu smlouvu s korporací, co si hraje na stát, aby nás totálně zotročila, zbavila nás svobody, zničila nám život a vrátit jim proto tu jejich klubovou kartu, jejich průkaz otroka, OP, legitimaci legalizující tuhle celou jejich zvrácenou hru.

A pak se mě Mojmír zeptal: „a tohle znáš?“ když mi zároveň s otázkou podával následující příručku „Průvodce moderním otroctvím pro otrokáře . toto otrok nesmí vidět„, kterou vám přináším v rámci svého dnešního článku tak, jak je, bez jakýchkoliv mých zásahů, komentářů či vysvětlování k vašemu dalšímu vlastnímu studiu. Abyste si udělali svůj vlastní obrázek o tom, jak moc nás manipulují a jakými způsoby to činí.

„A jsme jediní, kdo takový zákon, jako je zákon 424/1991 Sb. § 3, ve svých zákonech mají, tak je dobré to využít, ne?“ zeptal se Mojmír a tázavě se na mě podíval.

„To je pravda“ odpověděla jsem do nastalé chvíle neobvyklého ticha. „A vědomě ztratit občanku“ dodala jsem k tomu a pokračovala: „čímž jim dám jasně najevo, že s nimi nechci mít nic společného, to je geniální. Já už vlastně mimo systém žiju od roku 2011„

„Jenže když máš pořád svoji club card, tak je ti to k ničemu„, řekl k tomu ještě Mojmír, čímž mi zcela jasně vysvětlil, v čem spočívala ta moje základní chyba z nevědomosti.

„A vrátit ji ze zákona nelze, můžeš ji jen vědomě ztratit“ dodala k tomu Maruška a pokračovala: „a oznámit jim to a již nežádat o novou. A nejlepší je to udělat o víkendu, kdy jsou ty jejich úřady zavřené, vyhneš se tak jejich nátlaku na vyplnění formulářů o ztrátě občanky. Důležité je nikdy jim hlavně vůbec nic nevyplňovat a ani nepodepisovat, pak nemůžou totiž dělat nic.„

Pochopila jsem to, oni nám tuto možnost totiž umožnili právě tím zde již několikrát citovaným zákonem o jiném než politickém smýšlení. A to je přesně to, co se nás všech, kdo již nechceme hrát jejich hru, týká a čeho bychom měli využít. Je asi každému jasné, že mít politické smýšlení znamená, že chceme hrát jejich hru, ale nemít ho, naopak znamená, že ji zkrátka dál hrát nechceme a nebudeme. Že jdeme žít mimo ně. Znamená to také, že jsme člověci a ne jejich otroci a že se řídíme svým svědomím a vesmírnými kony a ne jejich zá-kony.

„A pak už jim jen oznámíš to, že jsi svůj otrocký průkaz ztratila a že o nový nežádáš, pošleš to nejlépe napsané vlastní rukou, červeně, což je samo o sobě jasný důkaz že si to psala skutečně ty, na ministerstvo vnitra a je to, už nejsi občan ale svobodný člověk„, pokračovala ve vysvětlování Maruška.

„A proto jsme přišli s vyhlášením Dieržavy Czechaslavakia„ řekl pak Mojmír „což znamená jen to, že my všichni, kdo jsme vědomě ztratili průkaz otroka, a žijeme na ůzemí, které historicky patřilo našim předkům, tedy našim rodům, tak že si to území bereme jako člověkové zpátky, protože nám patří, když na něm žili naše babičky a dědové a jejich rodiče a rodiče těch rodičů a tak dále. A taky proto že Ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské Federativní Republiky je důkaz puče režimu politických stran a hnutí. Žádný vznik něčeho nového, jen zánik, takže to udělat můžeme, protože oni se tím dopustili vlastizrady. A taky protože máme Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod, článek 42, odst.1. což je přenesený – vložený ústavní zákon č. 23/1991 Sb.“ pokračoval ve výkladu Mojmír

Povídali jsme si až do pozdních nočních hodin a povídali bychom si snad až do rána, kdyby mi nebylo po těch pár dnech co jsem po nějaké době zase spala dobrovolně venku, nebylo tak blbě, protože se mi podařilo parádně nastydnout. Což po bezmála půl roce ztrávených na tropické Kostarice nebylo divu, to by nastydnul v chladných nocích naší Československé kotlinky uprostřed Evropy asi každý, nejen já. A tak mě to vyhnalo do postele, kterou mi v místnosti vedle mezitím Maruška ustlala. Ale hned po časném ranním probuzení jsme v povídání pokračovali u kávy, dokud nepřišel čas ukončit to a odjet domů. No přiznám se, nechtělo se mi, nejraději bych si s nimi povídala ještě minimálně celý den a poslouchala jejich Jas, který mi přinesli do života tímto našim setkáním.

Slíbila jsem jim ještě svoji pomoc při spolupráci na projektu Dieržavy a pak už jsem skutečně musela na kole odjet na nádraží na vlak do Brna, a z Brna ještě kousek jižněji domů, který mi Maruška našla na internetu. Bylo mi cestou krásně, protože jsem pocítila, že život začíná zase dávat alespoň nějaký smysl. A také jsem věděla, že se rozhodně nevidíme naposledy. Protože osvobodit se je zkrátka možné a měl by to udělat každý člověk, kterému se, tak jako mě, nechce dál žít v tom jejich psychopatickém systému politických stran a hnutí, kterým si světová oligarchie zajišťuje svoji moc nad jinak svobodnými člověky a dělá si tím z nich své poslušné otroky – občany. Je toho samozřejmě ještě spoustu o čem jsme si povídali a co bych vám mohla takto přeneseně předat, ale každý, koho to opravdu zajímá si může sám najít webové stránky Dieržavy a další informace si bez mého zprostředkování na nich dohledat.

Krásný den a noc s Maruškou a Mojmírem prožila a své dojmy pro vás všechny svobodomyslné zapsala Myšpule.