Slušelo by se asi spíše napsat, že světové „elity“ vedou prostřednictvím USA válku proti historii. A to není „jen“ o manipulaci historie ve smyslu zamlčování informací o Tartárii, o tom, co se skutečně stalo Napoleonovi před Moskvou, nebo o bahenní potopě či o tom, co se událo roku 1815. Tito ultrabohatí loutkáři současného světa historií nejen manipulují, oni ji rovnou drancují a kradou a vzácné historické artefakty mnohdy ještě dokonce neprozkoumané chtějí mít jen pro sebe a skrýt je před očima veřejnosti – gójím. World Socialist Web Site wsws.org přinesl již v roce 2003 článek od Patrika Martina o tom, že například drancování iráckých muzeí a Národní knihovny se zničením velké části iráckého kulturního dědictví je historickým zločinem, za který je zodpovědná Bushova administrativa.

Ale právě dnes, v souvislosti s očekávaným návratem Anunnaki na Zemi, jsou tyto informace opět aktuální, protože právě tato oblast světa byla ten starobylý Sumer, kterému údajně vládli právě Anunnakové a kde vytvořili současného človéka, tedy nás…

Američtí vládní představitelé byli mnohokrát a opakovaně varováni před všelijakým možným poškozením nenahraditelných historických artefaktů, a to ať již přímo americkými bombami a raketami, nebo následující poválečnou nestabilitou regionu po odstranění legitimní irácké vlády, ale oni přitom neudělali vůbec nic, aby takovému poškození vzácných kutlruních památek zabránili. Jejich nečinnost proto představuje hrubé porušení Haagské úmluvy z roku 1954 o ochraně uměleckých pokladů v době války, která byla přijata v reakci na nacistické drancování okupované Evropy během druhé světové války.

Nejméně 80 procent ze 170 000 samostatných předmětů uložených v Národním muzeu starožitností v Bagdádu bylo buď ukradeno nebo rovnou zničeno během rabování, které následovalo hned po zahájení americké vojenské okupace Bagdádu. Muzeum bylo tím vůbec největším a vlastně i jediným skladištěm historických materiálů a předmětů z civilizací starověké Mezopotámie, včetně Sumeru, Akkadie, Babylonie, Asýrie a Chaldeje. Také obsahoval artefakty z Persie, ze starověkého Řecka, nebo z římské říše a rovněž od různých arabských dynastií.

V muzeu byly rovněž umístěny vzácné hliněné tabulky s Hammurabiho kodexem, možná prvním systémem zákonů na světě vůbec, a s klínovými texty, které jsou nejspíš skutečně těmi nejstaršími známými příklady písma vůbec – jde o epické básně, matematická pojednání, nebo o historické zprávy. Celá zdejší knihovna hliněných tabulek ještě nebyla vůbec rozluštěna ani blíže prozkoumána, a to i částečně kvůli sankcím podporovaným právě USA, které výrazně omezovaly možnosti cestování do Iráku.

5000 let stará alabastrová váza Uruk je třeba tím vůbec nejstarším známým zobrazením nějakého náboženského rituálu. Kamenná tvář ženy, vytesaná již před 5500 lety, je jedním z nejstarších dochovaných příkladů reprezentativního sochařství. A nejstarší měděný odlitek na světě, umístěný rovněž v muzeu v Bagdádu, busta akkadského krále, pochází z roku 2300 před naším letopočtem.

Další významnou kulturní ztrátou bylo vypálení nedaleké Národní knihovny, obsahující desítky tisíc velmi starých rukopisů a knih a novin, a to od Osmanské říše až po současnost. Čítárny a stohy knih a písemných materiálů z této knihovny byly Američany zredukovány pouze na kouřící ruiny.

Je to snad až ironií, že jedinou nadějí na přežití některých archeologických pokladů bylo právě to, že mohly být z muzea odstraněny již před válkou, a to většinou proto, aby byly vystaveny v té či oné ze soukromých rezidencí Saddáma Husajna a jeho početné rodiny. Velký výběr artefaktů vyrobených ze zlata byl radéji kvůli bezpečnosti uložen do úschovy do irácké centrální banky, ale i toto kulturní zařízení bylo nakonec také vydrancováno a pak ještě vypáleno.

Američtí političtí představitelé všechna varování ignorovali

Tvrzení USA o tom, jak prý je zaskočilo plenění kulturních zařízení v Bagdádu, v Mosulu a v mnoha dalších městech, nejsou skutečně příliš věrohodná. Taková tragédie byla totiž nejen předvídatelná, ale bylo před ní dokonce výslovně varováno. Koncem ledna roku 2003 delegace vědců, ředitelů muzeí a sběratelů navštívila přímo Pentagon a vysvětlila tam značný kulturní význam Iráckého národního muzea a dalších kulturních památek. Jeden účastník těto delegace pozěji řekl Washington Post : „Řekli jsme jim, že tím vůbec největším nebezpečím je rabování, a cítil jsem, že pochopili, že Národní muzeum je to vůbec nejdůležitější archeologické naleziště v celé zemi. Má vše ze všech ostatních stránek.“

Archeologický institut Ameriky potom pravdoláskařsky oficiálně vyzval „všechny vlády světa“, aby chránily kulturní místa, a zdá se, že třeba právě ta irácká vláda vzala tuto výzvu rozhodně mnohem vážněji než třeba právě americká nebo britská vláda. Po rabování v roce 1991 během povstání, které následovalo vzápětí po první válce v Perském zálivu, tak přijala irácká vláda legislativu významně omezující vývoz historických artefaktů.

V Iráku totiž existuje poměrně dlouhá tradice zájmu o historii a kulturní dědictví vlastní země. Jakmile byla ve 20. letech 20. století nastolena i jen nominální nezávislost, tak irácká vláda okamžitě požadovala, aby byly muzeu předkládány zprávy o všech archeologických „vykopávkách“. V poslední době musel být dokonce naprosto veškerý vykopaný materiál předložen nejprve muzeu ke katalogizaci a pak zkoumán, čímž se toto státní zařízení stalo jakousi centrální databází pro všechny takové arcgheologické práce v zemi.

Když se pak ale blížil americký útok na Bagdád, tak úředníci Národního muzea se velmi intenzivně připravovali na ochranu svých penězi neocenitelných sbírek, a přemístili dokonce raději některé předměty na tajná místa a většinu artefaktů pak umístili do speciálně zabezpečených trezorů přímo pod budovou muzea, chráněných před poškozením bombami silnými vrstvami cihel. a cementu. Ty předměty, které byly příliš velké na to, aby je bylo jednoduše možné odstranit z galerií, tak byly alespoň vlmi pečlivě zabaleny.

Lupiči vzali nebo zničili nejprve vše v galeriích, jenže pak se vloupali dokonce i do podzemních trezorů a zcela vyplenili jejich obsah. Zničili také lístkový katalog artefaktů a rovněž zničili počítačový systém muzea.

Pentagon nejenže předem věděl o této potenciální hrozbě pro irácké kulturní dědictví, ale celá americká armáda obdržela přímé výzvy, když začala před rabováním chránit Národní muzeum. Jeden irácký archeolog, Ra’id Abdul Ridhar Mohammed, řekl New York Times , že šel přímo k četě námořní pěchoty na palubě tanku Abrams na Museum Square, tedy méně než čtvrt míle od muzea, a osobně je požádal, aby zastavili rabování.

Mariňáci tehdy tedy šli do muzea, odkud vyhnali první vlnu lupičů a po 30 minutách z muzea odešli. „Požádal jsem je, aby pžejeli svým tankem přímo do areálu muzea,“ řekl Mohammed tehdy pro Times , „ale ti to odmítli a z muzea odešli.“ Pokračoval: „Asi o půl hodiny později byli ovšem lupiči zpět a vyhrožovali, že mě zabijí, nebo že řeknou Američanům, že jsem špión pro rozvědku Saddáma Husajna, aby mě Američané zabili. Tak jsem se velmi vyděsil a šel jsem raději domů.“

Archeolog k tomu ještě dodal: „Identita země, její hodnota a civilizace spočívá převážně a hlavně v její dlouhé historii. Je-li ale civilizace země vypleněna tak, jako tady nyní byla ta naše,tak i její historie tím končí. Řekněte to, prosím, prezidentu Bushovi. Prosím, připomeňte mu také, že osobně slíbil, že osvobodí irácký lid, ale že to, co se zde děje není žádné osvobození, to je spíše naprosté ponížení.“

Americká politika kulturní destrukce

Bushova administrativa má přímé, ještě k tomu komerční důvody povolit drancování iráckých kulturních pokladů. Podle zprávy ze 6. dubna 2003 v Sunday Herald , skotských novinách, tak mezi těmi, kdo se setkali v Pentagonu ještě před vypuknutím války, tak byli například zástupci Americké rady pro kulturní politiku (ACCP), lobbistické skupiny pro velmi bohaté sběratele a pro obchodníky s uměním. která se pochopitelně snažila nějak zmírnit poměrně dost přísný irácký zákaz vývozu kulturních artefaktů.

Pokladník této skupiny William Pearlstein kritizoval iráckou politiku jako „zadržovací“ a řekl, že bude naléhat na Iráckou poválečnou vládu, aby usnadnila vývoz historických artefaktů do Spojených států. Skupina usilovala hlavně o revizi kulturního majetku Implementation Act, tedy zákona USA, který reguluje takové mezinárodní obchodování s uměleckými poklady a starožitnostmi. Podle tohoto tiskového prohlášení tak „Zprávy o schůzce skupiny s vládou znepokojily vědce a archeology, kteří se obávají, že ACCP rovněž pracuje na skryté agendě, která povede k tomu, že americké úřady po vítězství koalice v Iráku zmírní omezení pohybu iráckých artefaktů. .“

Los Angeles Times k tomu tehdy uvedly, že sběratel iráckého umění ze severní Kalifornie byl „pokradmu kontaktován již před válkou a bylo mu tehdy prý řečeno, že irácké starožitnosti budou již brzy dostupné. Spekuloval, že zloději jednali v souladu s jeho plánem, ale žádný skutečný a takto přímý návrh nebyl nikdy odhalen.

Usmířit skupinu milionářů s chutí do nákupu orientálních kuriozit by jistě přesně odpovídalo profilu Bushovy administrativy. Mnohem zásadnější je však politická hodnota pro americkou vládnoucí elitu spočívající v tom, že dopustí, aby taková úložiště historie a kultury Iráku byla zničena.

Cílem americké vojenské okupace tehdy bylo vnutit svoji nadvládu v koloniálním stylu nad Irákem a zmocnit se hlavně kontroly nad jeho obrovskými ropnými zdroji. Slouží pouze zájmům amerického imperialismu pokořit Irák a podmínit jeho obyvatelstvo, aby se podřídilo Spojeným státům a režimu loutek, který má být nastolen v Bagdádu. Útok na tyto důležité kulturní zdroje, které spojují irácký lid se 7000 lety jeho historie, je jen jednou součástí procesu systematického ničení jejich národní identity.

Tragickým výsledkem toho všeho je bohužel také to, že všechny ty historické poklady, které přežily dokonce i mongolské vyplenění města ve 13. století, již nedokázaly odolat vlivu techniky 21. století a dnešnímu imperialistickému barbarství. Bush, Rumsfeld a spol, tak ti všichni přímo zosobňují nové barbary: současný „vůdce“, který je ale přitom sám pouze pologramotný a ještě se utápí v náboženské zaostalosti; administrativa obývaná bývalými generálními řediteli společností, pro které je ale takový artefakt ze starověkého Sumeru mnohem zajímavější jako možnost daňového odpisu, než jako důležitý klíč k historickému a kulturnímu vývoji lidstva.

Autor originálního článku Patrik Martin

Upravila a přepsala: Myšpule

Zdroj: https://www.wsws.org/en/articles/2003/04/muse-a16.html