Toto je upravený přepis projevu profesora Jeffreyho Sachse v Evropském parlamentu na akci s názvem „Geopolitika míru“, kterou 19. února 2025 pořádal bývalý náměstek generálního tajemníka OSN a současný poslanec Evropského parlamentu za BSW Michael von der Schulenburg. Přepis byl upraven pro větší přehlednost a byl doplněn poznámkami.
Článek od Jeffreyho D. Sachse
Úvod
Děkuji vám všem za možnost být tu dnes spolu a za možnost společného zamyšlení. Dnes žijeme ve skutečně složité, rychle se měnící a velmi nebezpečné době. Proto opravdu potřebujeme jasné myšlení. Obzvláště mě zajímá náš rozhovor, takže se pokusím být co nejstručnější a nejjasnější.
Události ve východní Evropě, v bývalém Sovětském svazu, Rusku a na Ukrajině jsem sledoval velmi zblízka posledních 36 let. V roce 1989 jsem byl poradcem polské vlády, v letech 1990 a 1991 členem ekonomického týmu prezidenta Gorbačova, v letech 1991 až 1993 členem ekonomického týmu prezidenta Jelcina a v letech 1993 až 1994 poradcem ekonomického týmu prezidenta Kučmy na Ukrajině.
Pomáhal jsem zavádět estonskou měnu. Pomohl jsem několika zemím v bývalé Jugoslávii, zejména Slovinsku. Po Majdanu mě nová vláda na Ukrajině požádala, abych přijel do Kyjeva, a nechali mě provést Majdan a naučil jsem se spoustu nových věcí doslova z první ruky.
S ruskými vůdci jsem tedy v kontaktu už více než 30 let. Také ale zblízka znám i americké politické vedení . Naše předchozí ministryně financí Janet Yellenová byla před 52 lety mou skvělou učitelkou makroekonomie. Jsme přátelé už půl století.
Znám tyto lidi. Říkám to proto, že to, co chci vysvětlit ze svého pohledu, není něco z druhé ruky. Není to žádná ideologie. Je to pouze to, co jsem viděl na vlastní oči a zažil během tohoto období. Chci se s vámi podělit o své chápání událostí, které v poslední době postihly Evropu, a to v mnoha kontextech, a zahrnuji do toho nejen ukrajinskou krizi, ale i Srbsko v roce 1999, války na Blízkém východě, včetně Iráku, Sýrie, války v Africe, včetně Súdánu, Somálska a Libye. To vše je přitom do značné míry důsledkem hluboce mylné politiky USA. To, co řeknu, vás možná překvapí, ale mluvím z vlastní zkušenosti a ze znalosti těchto událostí.
Zahraniční politika USA
To vše byly války, které vedly a způsobily Spojené státy. A to platí již více než 30 let. Spojené státy dospěly k názoru, zejména v letech 1990-91 a poté s koncem Sovětského svazu, že USA nyní budou vládnout světu a že USA proto nemusí dbát na ničí názory, omezení, obavy, bezpečnostní stanoviska, mezinárodní závazky ani žádný rámec OSN. Je mi líto, že to říkám tak přímočaře, ale chci, abyste to skutečně pochopili.
V roce 1991 jsem se velmi snažil získat *finanční pomoc pro Gorbačova, kterého mimochodem považuji za toho největšího státníka naší moderní doby. (*Toto se stalo součástí projektu vedeného profesorem Grahamem Allisonem na Harvard Kennedy School of Government s Gorbačovovým ekonomickým poradcem Grigorijem Javlinským a který byl publikován v knize Okno příležitosti: Velká dohoda o demokracii v Sovětském svazu, Pantheon Books, 1991.)
Nedávno jsem si také přečetl archivovanou zprávu z diskuse Rady národní bezpečnosti o mém návrhu ze 3. června 1991, kde jsem se poprvé dočetl, jak Bílý dům ten návrh zcela odmítl a v podstatě se vysmál mé žádosti, aby USA pomohly Sovětskému svazu s finanční stabilizací a s finanční pomocí na provedení reforem. Zpráva dokumentuje*, že se americká vláda rozhodla udělat jen to nejnutnější, aby zabránila katastrofě, ale skutečně jen to nejnutnější.
(*Richard Darman z Úřadu pro správu a rozpočet to vyjádřil takto.)
„Při definování zájmů USA musíme být poněkud machiavelliánští. Jaké je minimální množství peněz potřebných k uklidnění režimu, s nímž chceme pracovat na jiných záležitostech? Jinými slovy, jaké je to naprosté minimum peněz potřebných k tomu, aby se věci pohnuly? Nemyslím si, že se musíme obávat rozkladu SSSR. Pokud je to naše vnitřní chápání, pak můžeme veřejně pokračovat.“ Později Darman dodává: „Chci působit vážně, aniž bych si lhal sám sobě. Už teď máme dostatek ingrediencí pro dobrý PR balíček.“ Důraz v originále.)
Rozhodli se, že úkolem USA není pomáhat. Právě naopak. (Viz můj článek „ Jak neokonzervativci na začátku 90. let upřednostnili hegemonii před mírem “) .
Když v roce 1991 Sovětský svaz skončil, tak tento názor se ještě více přehnaně zveličil. A můžu jmenovat konkrétní kapitolu a verš, ale obecný názor byl, že my USA řídíme hru. Dick Cheney, Paul Wolfowitz a mnoho dalších jmen, která jistě znáte, doslova věřili, že toto je nyní svět co patří USA a že si budeme dělat to, co chceme. Vyčistíme bývalý Sovětský svaz. Zbavíme se všech zbývajících spojenců ze sovětské éry. Země jako Irák, Sýrie a tak dále zmizí.
A tuto zahraniční politiku USA zažíváme v podstatě už 33 let. Evropa za to zaplatila vysokou cenu, protože Evropa v tomto období neměla žádnou svoji zahraniční politiku, kterou bych si mohl představit. Žádný společný hlas, žádná jednota, žádná jasnost, žádné evropské zájmy, pouze americká loajalita.
Byly ale i chvíle, kdy se vyskytovaly neshody , a myslím si, že dokonce velmi pozoruhodné neshody. Naposledy tato významná situace nastala v roce 2003, tedy v období před válkou v Iráku, kdy Francie a Německo prohlásily, že nadále nepodporují snahu Spojených států obcházet Radu bezpečnosti OSN v této válce. Tuto válku si totiž přímo vymyslel Netanjahu a jeho kolegové v americkém Pentagonu. (Viz kniha Dennise Fritze Smrtící zrada: Pravda o tom, proč Spojené státy napadly Irák , OR Books, 2024.)
Neříkám, že tu byla vzájemná souvislost . Říkám tím jen, že to byla válka vedená za Izrael. Byla to válka, kterou Paul Wolfowitz a Douglas Feith koordinovali přímo s izraelským vůdcem Benjaminem Netanjahuem.
A to bylo také naposledy, co zvedla Evropa hlas. Tehdy jsem mluvil s evropskými lídry a ti se vyjádřili velmi jasně a bylo docela úžasné slyšet jejich nesouhlas s obecně nepřijatelnou válkou. Evropa po tom všem svůj hlas úplně ztratila, ale zejména v roce 2008. Co se stalo po roce 1991, a abychom se dostali až do roku 2008, bylo to, že Spojené státy se tehdy rozhodly, že unipolarita zkrátka znamená, že se NATO bude postupně rozšiřovat od Bruselu až někam po Vladivostok.
Rozšíření NATO
Rozšiřování NATO směrem na východ by tak nemělo konce. To by byl ten americký unipolární svět. Pokud si jako dítě hrajete hru Risk, jako jsem ji hrál já, takhle vypadá americká myšlenka: mít figurku na každé straně hrací desky. V podstatě každé místo bez americké vojenské základny je nepřítel USA. Neutralita je v americkém politickém lexikonu sprosté slovo.
Neutralita je podle amerického smýšlení skutečně asi to nejhorší slovo. Pokud jste nepřítel, tak víme, že jste zkrátka nepřítel. Pokud jste ale neutrální, tak jste podvratník, protože jste ve skutečnosti proti nám, ale jen to neříkáte nahlas. Jen předstíráte svoji neutralitu. Takže toto skutečně bylo jejich smýšlení a toto rozhodnutí bylo formálně přijato již v roce 1994, kdy prezident Clinton podepsal rozšíření NATO směrem na východ.
Jistě si také vzpomenete, že 7. února 1990 hovořili Hans-Dietrich Genscher a James Baker III s Gorbačovem. Genscher poté uspořádal tiskovou konferenci , na které vysvětlil, že NATO se již nebude posouvat dále na východ.
Genscher v Německé demokratické republice, NDR, v roce 1990. (Bundesarchiv, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 de)
Německo a USA by nezneužily rozpuštění Varšavské smlouvy. Pochopte prosím, že tento závazek byl učiněn v právním a diplomatickém kontextu, nikoli v kontextu ryze neformálním. Tyto závazky byly klíčové pro další jednání o ukončení druhé světové války, která ale připravila cestu ke znovusjednocení Německa.
Bylo dosaženo dohody, že NATO se již nepohne ani o píď směrem na východ. (Jednalo se o dohodu, byť ústní, protože Gorbačov tehdy zdůraznil USA a Německu důležitost americko-německého závazku nerozšiřovat NATO na východ.) A byla explicitní a je skutečně obsažena v nesčetných dokumentech. Stačí se podívat do Národního bezpečnostního archivu Univerzity George Washingtona a najdete tam desítky dokumentů. Existuje také webová stránka s názvem „Co Gorbačov slyšel o NATO“. Podívejte se tam, prosím, protože všechno, co vám USA o tomto slibu dnes říkají, je lež, ale ty archivy jsou naprosto jasné. (Mnoho klíčových dokumentů je zde a také tady.)
Takže rozhodnutí o rozšíření NATO až na Ukrajinu učinil Clinton v roce 1994. Jedná se o dlouhodobý projekt USA. Není to zásluha jedné či druhé administrativy. Je to projekt americké vlády, který začal před více než 30 lety. V roce 1997 napsal Zbigniew Brzezinski knihu Velká šachovnice , v níž popsal rozšíření NATO směrem na východ.
Tato kniha ale není jen úvahami pana Brzezinského. Je to jeho prezentace rozhodnutí, která již učinila vláda Spojených států, veřejnosti, a přesně tak tato kniha funguje. Kniha popisuje rozšíření Evropy a NATO na východ vlastně jako simultánní a propojené události. A v té knize je ale také jedna dobrá kapitola, která se ptá, co udělá Rusko, když se Evropa a NATO budou rozšiřovat dále na východ?
Zbiga Brzezinského jsem znal osobně. Byl ke mně velmi milý. Radil jsem Polsku a on mi také velmi pomohl. Byl to také chytrý člověk, a přesto se v roce 1997 naprosto ve všem spletl.
Americký prezident Barack Obama se 24. března 2010 v Bílém domě setkává s bývalými poradci pro národní bezpečnost, včetně Brzezinského (po jeho pravici). (Bílý dům / Pete Souza, veřejná doména)
V roce 1997 podrobně napsal, proč Rusko nemohlo dělat nic jiného, než přistoupit na rozšíření NATO a Evropy směrem na východ.
(Zde tvrdí Brzezinski na straně 118 knihy Grand Chessboard :
„Jedinou skutečnou geostrategickou možností Ruska – možností, která by Rusku mohla dát realistickou mezinárodní roli a zároveň maximalizovat příležitost k transformaci a společenské modernizaci – je Evropa. A ne jen tak ledajaká Evropa, ale transatlantická Evropa a rozšiřující se EU a NATO. Taková Evropa se nyní formuje, jak jsme viděli ve 3. kapitole, a pravděpodobně také zůstane úzce spjata s Amerikou. To je Evropa, s níž se Rusko bude muset ztotožnit, pokud se chce vyhnout nebezpečné geopolitické izolaci.“)
Ve skutečnosti tu přitom říká, že jde o expanzi Evropy na východ, a to nejen Evropy, ale i celého NATO. To byl ten skutečný americký plán, ten jejich projekt. A Brzezinski vysvětluje, jak se Rusko nikdy nespojí s Čínou. Nemyslitelné. A Rusko se také prý nikdy nespojí s Íránem.
Podle Brzezinského nemá Rusko dnes žádné jiné poslání než-li to evropské. Takže s tím, jak se Evropa posouvá na východ, Rusko nemůže nic dělat. A tak, jak říká další americký stratég: “ Je vůbec ještě nějakých pochyb o tom, proč jsme pořád ve válce? Protože jednou z věcí v Americe je to, že vždycky „víme“, co naše protějšky udělají, a vždycky se v tom přitom mýlíme! A jedním z důvodů, proč se vždycky mýlíme, je to, že v teorii nekooperativních her, kterou hrají američtí stratégové, tak s tou druhou stranou ve skutečnosti nemluvíte. Prostě víte, jaká je ta strategie druhé strany. To je úžasné. Šetří to tolik času. Prostě pak již nepotřebujete žádnou diplomacii.„
Strategie pro oblast Černého moře
Takže tento projekt začal naplno již v roce 1994 a tuto kontinuitu vládní politiky tu máme již 30 let, možná až do včerejška, ale jen možná. (Mám tím na mysli telefonát Trumpa a Putina z 12. února 2025 a všechna ta prohlášení, která v rychlém sledu následovala.)
Byl to třicetiletý projekt. A Ukrajina a Gruzie byly klíčem k tomuto projektu. Proč? Protože se Amerika všechno to, co dnes ví, předtím naučila od Britů.
Jsme rádoby Britské impérium. A to, co Britské impérium v roce 1853 s panem Palmerstonem, promiňte, lordem Palmerstonem , ještě spolu s Napoleonem III., pochopilo, bylo to, že když obklíčí Rusko v Černém moři tak tím Rusku odepře přístup do východního Středomoří.
To, co dnes sledujete, je americký projekt, jehož cílem je ale dosáhnout toho samého jen v 21. století. Americká myšlenka byla, že v NATO by měly být také Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Gruzie, což by Rusko zbavilo jakéhokoli mezinárodního statusu zablokováním Černého moře a v podstatě by tím došlo k neutralizací Ruska jen jako pouhé lokální mocnosti. Brzezinski má v této geografii naprosto jasno.
Po Palmerstonovi a před Brzezinským tu byl samozřejmě Halford Mackinder v roce 1904: „Kdo vládne východní Evropě, tak vládne Srdci země; kdo vládne Srdci země, tak vládne Světovému ostrovu; kdo vládne Světovému ostrovu, tak vládne světu.“ (V roce 1919 Mackinder napsal knihu Demokratické ideály a realita , v níž navázal na své dřívější dílo Geografický pivot dějin z roku 1904.)
Znal jsem prezidenty a celé jejich týmy. Od Clintona přes Bushe Jr., Obamu, Trumpa a Bidena se toho skutečně moc nezměnilo. Možná se vše krok za krokem spíše zhoršovalo.
Biden byl podle mého názoru ten vůbec nejhorší. Možná je to také proto, že v posledních několika letech nebyl klidný . Říkám to ale přitom vážně, ne jen jako jízlivou poznámku. Americký politický systém je systémem založeným na image. Je to systém každodenní mediální manipulace. Je to PR systém.
Mohli byste mít prezidenta, který v podstatě nefunguje, a nechat ho u moci dva roky a kandidovat s ním na znovuzvolení. Jedinou věcí by bylo, že by musel dokázat stát 90 minut sám na pódiu a tím to skončilo. Nebýt této chyby, kandidoval by, a to ať už spal po 16. hodině, nebo ne. Takže tohle je ta skutečná realita. Všichni s tím souhlasí. Je jen nezdvořilé říkat to, co říkám, protože v dnešním světě nemluvíme pravdu téměř o ničem.
Takže tento projekt probíhal již od 90. let. Součástí tohoto projektu bylo i 78 dní (humanitárnímu) bombardování Bělehradu v roce 1999. Rozdělení této země, když jsou hranice „posvátné“, že? S výjimkou Kosova, samozřejmě. Hranice jsou vždy posvátné, tedy s výjimkou případů, kdy je Amerika změní. Rozdělení Súdánu byl další s tím související americký projekt. Vezměte si povstání v Jižním Súdánu. Stalo se to jen proto, že se Jihosúdánci vzbouřili? Nebo vám mám dát návod od CIA?
Pochopme prosím jako dospělí lidé, o co tu opravdu jde. Vojenské kampaně jsou vždy velmi nákladné. Vyžadují vybavení, výcvik, základní tábory, zpravodajské služby, finance. Tato podpora pochází od velkých mocností. Nepochází z místních povstání. Jižní Súdán neporazil Súdán v nějaké kmenové bitvě. Rozbití Súdánu byl také americký projekt. Často jsem jezdil do Nairobi a potkával jsem tam americké vojáky, senátory nebo jiné lidi s „hlubokým zájmem“ o vnitřní politiku . Tato válka byla jen další součástí hry zvané americká unipolarita.
Zahraniční politika USA a rozšiřování NATO
Sachs vystoupil v Evropském parlamentu 19. února (video na YouTube, Michael von der Schulenburg)
A tak, jak jistě víte, rozšiřování NATO začalo v roce 1999 o Maďarsko, Polsko a Českou republiku. Rusko z toho bylo extrémně znepokojené, ale tyto země byly stále ještě dost daleko od ruských hranic. Rusko protestovalo, ale samozřejmě že bezvýsledně. Pak se do úřadu dostal George Bush Jr. Když došlo k 11. září, tak prezident Putin slíbil veškerou podporu USA. A pak se USA kolem 20. září 2001 rozhodly, že během pěti let rozpoutají dalších sedm válek!
Můžete si poslechnout videozáznam generála Wesleyho Clarka, jak o tom hovoří. (Viz Clark v roce 2011 v pořadu Democracy Now !, kde mu představitel Pentagonu řekl: „Za pět let zaútočíme a zničíme vlády v sedmi zemích – začneme Irákem a pak se přesuneme do Sýrie, Libanonu, Libye, Somálska, Súdánu a Íránu.“)
Clark byl v roce 1999 vrchním velitelem NATO. Kolem 20. září 2001 navštívil Pentagon. Dostal tam kus papíru, který vysvětloval možnost sedmi válek dle vlastního výběru USA. Ve skutečnosti to ale přitom byly války Netanjahua.
Plán americké vlády spočíval částečně v odstranění starých sovětských spojenců a částečně v odstranění stoupenců Hamásu a Hizballáhu. Netanjahuova myšlenka byla ta a ještě stále je, že v celé Palestině před rokem 1948 bude jen jeden stát, děkuji. Ano, jen jeden stát. Bude to Izrael. Izrael bude ovládat celé to území od řeky Jordán až po Středozemní moře.
A pokud někdo bude mít námitky, svrhneme ho. No, přesněji ne přímo Izrael, ale konkrétně náš přítel, Spojené státy. To byla skutečná politika USA až do dnešního rána. Nevíme, jestli se to teď změní. Teď je jediným problémem to, že možná USA budou „vlastnit Gazu“ alespoň podle prezidenta Trumpa, místo Izraele.
Netanjahuova myšlenka přitom existuje nejméně 25 let. Sahá až k dokumentu s názvem „Clean Break“, který Netanjahu a jeho americký politický tým sestavili v roce 1996, aby ukončili myšlenku řešení těchto dvou států. Tento dokument lze stále ještě nalézt i online.
(V roce 1996 vydali Netanjahu a jeho američtí poradci ve spolupráci s Institutem pro pokročilá strategická a politická studia dokument „Čistý rozchod: Nová strategie pro zabezpečení říše“. Tato nová strategie „čistého rozchodu“ vyzývala Izrael k odmítnutí rámce „země za mír“. V podstatě se tam prosazovalo, že se Izrael nestáhne z palestinských území okupovaných v roce 1967 výměnou za regionální mír. Místo toho měl Izrael pokračovat ve své politice okupace, dokud si nezajistí „mír za mír“ s tím, že si přetvoří Blízký východ podle svých představ. Překreslení mapy regionu v podstatě spočívalo ve svržení vlád, které se stavěly proti izraelské dominanci.)
Takže se tu jedná o dlouhodobé americké projekty. Je špatné ptát se: „Byl to Clinton? Byl to Bush? Byl to Obama?“ To je vcelku nudný způsob, jak se dívat na americkou politiku, jako na nějakou každodenní nebo každoroční hru. Přesto to americká politika není.
Po roce 1999 pak proběhlo další kolo rozšíření NATO již v roce 2004 a to o sedm dalších zemí: tři pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. V tomto okamžiku bylo Rusko již značně rozrušené. Tato druhá vlna rozšiřování NATO byla totiž naprostým porušením poválečného uspořádání dohodnutého v době znovusjednocení Německa. V podstatě se tu jednalo o jeden zásadní trik, neboli o vypovězení USA od dohody o spolupráci s Ruskem.
Jak si všichni pamatují, tak minulý týden se konala Mnichovská bezpečnostní konference a prezident Putin v roce 2007 šel na MSC říct: „Přestaňte, už toho bylo dost.“ USA to ale samozřejmě neposlouchaly.
projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007.
(Kremlin.ru, Wikimedia Commons, CC BY 4.0)
V roce 2008 Spojené státy vnucovaly Evropě její dlouhodobý projekt rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii. Jedná se o dlouhodobý projekt. Poslouchal jsem pana Saakašviliho v New Yorku na jaře 2008, když hovořil v Radě pro zahraniční vztahy.
Řekl nám, že Gruzie leží v srdci Evropy a jako taková vstoupí do NATO. Vyšel jsem ven, zavolal ženě a řekl: „Tenhle muž je blázen; vyhodí svou zemi do povětří.“
O měsíc později vypukla válka mezi Ruskem a Gruzií, v níž byla Gruzie poražena. Nejnovější události v Tbilisi opět Gruzii nepomáhají, vaši poslanci Evropského parlamentu tam jezdí podněcovat protesty. To Gruzii nezachrání, to Gruzii zničí, zničí úplně.
Jak všichni víme, v roce 2008 náš bývalý ředitel CIA William Burns, který byl v té době velvyslancem USA v Rusku, poslal dlouhý diplomatický telegram ministryni zahraničí Condoleezze Rice se slavným názvem „Nyet znamená Nyet“. Burnsovým poselstvím bylo přitom to, že rozšíření NATO je proti celé ruské politické třídě, nejen proti prezidentu Putinovi.
O té depeši víme od Juliana Assange. Věřte mi, že americkému lidu se o tom naše vláda ani naše přední noviny v dnešní době ani nezmínili. Takže za tuto zprávu, kterou si nyní můžeme podrobně přečíst, musíme poděkovat Julianu Assangeovi.
Jak víte, Viktor Janukovyč byl v roce 2010 zvolen prezidentem Ukrajiny a to na platformě ukrajinské neutrality. Rusko vlastně nemělo na Ukrajině vůbec žádné územní zájmy ani jiné záměry. Vím to. Během těchto let jsem tam občas byl . O čem Rusko v roce 2010 vyjednávalo, byl 25letý pronájem námořní základny v Sevastopolu do roku 2042. To je vše. Nebyly žádné ruské požadavky na Krym ani na Donbas. Nic takového. Představa, že Putin rekonstruuje ruské impérium, je jen dětinská propaganda. Promiňte.
Pokud někdo zná tu skutečnou každodenní a každoroční historii, tak jsou to jen dětinské úvahy. Přesto se zdá, že dětinské úvahy tu fungují lépe než úvahy dospělých. Takže před převratem v roce 2014 na Ukrajině neexistovaly žádné územní požadavky. Přesto se Spojené státy rozhodly, že Janukovyč musí být svržen, protože upřednostňoval neutralitu a byl proti rozšíření NATO. Říká se tomu operace změny režimu.
Od roku 1947 provedly Spojené státy zhruba sto operací na změnu režimů, mnohé ve vašich zemích [v projevu k poslancům Evropského parlamentu] a mnohé po celém světě.
(Politolog Lindsey O’Rourke zdokumentoval 64 tajných operací USA zaměřených na změnu režimů v letech 1947 až 1989 a dospěl k závěru, že „operace zaměřené na změnu režimů, zejména ty prováděné tajně, často vedly k dlouhodobé nestabilitě, občanským válkám a humanitárním krizím v postižených oblastech.“ Viz O’Rourkeova kniha z roku 2018 s názvem Covert Regime Change: America’s Secret Cold War. Po roce 1989 existuje dostatek důkazů o zapojení CIA do akcí v Sýrii, Libyi, na Ukrajině, ve Venezuele a v mnoha dalších zemích.)
Tím se CIA dnes skutečně živí. Prosím, věřte mi. Je to velmi neobvyklý druh zahraniční politiky. V americké vládě, pokud se vám nelíbí ta druhá strana, tak s ní nevyjednáváte, ale snažíte se ji svrhnout, a to nejlépe tajně. Pokud to nefunguje tajně, tak to uděláte otevřeně. Vždycky přitom ale musíte říkat, že to není naše chyba. To oni jsou agresoři. Oni jsou ta druhá strana.
Jsou to něco jako byl „Hitler“. To se objevuje každé dva nebo tři roky. Ať už je to Saddám Husajn, ať už je to svržený syrský prezident Bašár Asad, ať už je to Putin, vždy to je velmi podobné. To je jediné vysvětlení zahraniční politiky USA, které americký lid kdy dostane. No, čelíme tu ještě Mnichovu 1938. Nemůžeme mluvit s druhou stranou. Jsou to zlí a neúprosní nepřátelé. To je jediný model zahraniční politiky, který kdy uslyšíme od naší vlády a masmédií. Masmédia to samozřejmě opakují bezvýhradně, protože jsou zcela podřízena vládě USA.
Revoluce na Majdanu a její následky
8. října 2014: Velvyslanec USA na Ukrajině Geoffrey Pyatt a náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová na základně ukrajinské pohraniční stráže v Kyjevě. (Velvyslanectví USA v Kyjevě, Flickr)
Nyní, v roce 2014, USA aktivně pracovaly na svržení Janukovyče. Každý zná ten telefonát, který zachytila moje kolegyně z Kolumbijské univerzity Victoria Nulandová a americký velvyslanec Geoffrey Pyatt. Lepší důkaz nenajdete. Rusové její hovor tehdy zachytili a zveřejnili ho na internetu.
Je to fascinující. Díky tomu pak všichni povýšili v Bidenově administrativě. To je jejich práce. Když došlo k Majdanu, krátce nato mi zavolali. „Pane profesore Sachsi, nový ukrajinský premiér by s vámi rád hovořil o ekonomické krizi.“ Takže jsem letěl do Kyjeva a provedli mě tam po Majdanu. A bylo mi řečeno, jak USA zaplatily za všechny lidi kolem Majdanu, té jejich „spontánní“ Revoluce důstojnosti.
Dámy a pánové, prosím, jak se všechna ta ukrajinská média najednou objevila v době Majdanu? Odkud se vzala všechna ta organizace? Odkud se vzaly všechny ty autobusy? Odkud se vzali všichni ti lidé? Děláte si legraci? Jde tu jasně o organizované úsilí. A není to ani žádné velké tajemství, snad s výjimkou občanů Evropy a Spojených států. Všichni ostatní to chápou zcela jasně.
Po převratu pak přišly Minské dohody, zejména Minská dohoda II, která byla mimochodem vytvořena podle modelu jihotyrolské autonomie pro etnické Němce v Itálii. I Belgičané se s Minskou dohodou II velmi dobře ztotožňují, protože požadovala autonomii a jazyková práva rusky mluvících obyvatel východní Ukrajiny. Minskou dohodu II také jednomyslně podpořila Rada bezpečnosti OSN. (Dohodu Minská dohoda II byla Radou bezpečnosti OSN schválena rezolucí 2202, která byla jednomyslně přijata 17. února 2015.)
Spojené státy a Ukrajina se však rozhodly, že dohoda nebude vymáhána. Německo a Francie, garanti normandského procesu, ji také ignorovali. Toto odmítnutí Minské dohody II bylo dalším přímým americkým unipolárním krokem, kdy Evropa jako obvykle hrála zcela zbytečnou podpůrnou roli, ačkoli byla garantem té dohody.
Vyjednávání o Minské dohodě v normandském formátu v Paříži 9. prosince 2019 (Kremlin.ru, Wikimedia Commons, CC BY 4.0)
Trump vyhrál volby v roce 2016 a poté rozšířil dodávky zbraní na Ukrajinu. Při ostřelování Donbasu ze strany Ukrajiny zemřely tisíce lidí. Minská dohoda II nebyla realizována.
Pak se v roce 2021 ujal úřadu Biden. Doufal jsem v obrat k lepšímu, ale opět jsem byl jen hluboce zklamán. Dříve jsem byl členem Demokratické strany. Teď nejsem členem žádné strany, protože obě ty strany jsou stejně stejné. Z demokratů se časem stali naprostí váleční štváči a ve straně nebyl jediný hlas, který by volal po míru. Stejně jako u valné většiny vašich poslanců.
Na konci roku 2021 Putin předložil poslední návrh dohody o dosažení dohody s USA, a to ve dvou návrzích bezpečnostních dohod, jedné s Evropou a jedné se Spojenými státy. Návrh dohody mezi Ruskem a USA předložili 15. prosince 2021.
Poté jsem měl hodinový hovor s poradcem pro národní bezpečnost Jakem Sullivanem v Bílém domě a prosil ho: „Jakeu, vyhni se válce. Válce se vyhnout můžeš. USA stačí říct: ‚NATO se o Ukrajinu nerozšíří.‘“ A on mi řekl: „Ale NATO se o Ukrajinu nerozšíří. Nedělej si s tím starosti.“
Řekl jsem: „Jakeu, řekni to veřejně.“
„Ne. Ne. Ne. My to nemůžeme říct veřejně.“
Řekl jsem: „Jakeu, budeš válčit kvůli něčemu, co se nikdy ani nestane?“
Řekl: „Neboj se, Jeffe. Žádná válka nakonec nebude.“
Nejsou to moc chytří lidé. Říkám vám, pokud vám tady teď mohu upřímně říct svůj názor, nejsou to moc chytří lidé. Mluví sami se sebou. Nemluví s nikým jiným. Hrají teorii her. V nekooperativní teorii her nemluvíte s druhou stranou. Prostě si vytváříte vlastní strategii. To je podstata nekooperativní teorie her. Není to teorie vyjednávání. Není to teorie nějaké mírotvornosti. Je to unilaterální, nekooperativní teorie, alespoň tedy pokud znáte formální teorii her.
To je to, co tu hrají. Tento druh teorie her začal prakticky v RAND Corporation. To je to, co stále ještě hrají . V roce 2019 vyšel článek RAND s názvem „Rozšiřování Ruska: Soutěž o výhodné území“.
Je neuvěřitelné, že se tento veřejně dostupný dokument ptá, jak by měly USA otravovat, znepřátelit si a oslabit Rusko. To je doslova jejich strategie. Snažíme se Rusko vyprovokovat, snažíme se ho rozpadnout, možná ho nechat dojít ke změně režimu, možná k nepokojům, možná k ekonomické krizi.
Tak tomu vy v Evropě říkáte spojenec. Takže jsem tam pak stál venku v mrazivé zimě a telefonoval jsem se Sullivanem, který mě skutečně frustroval. Zrovna jsem se snažil naučit lyžovat.
„Ale žádná válka nebude, Jeffe.“
Víme, co se stalo potom: Bidenova administrativa odmítla vyjednávat o rozšíření NATO. Nejhloupější myšlenkou NATO je takzvaná politika otevřených dveří, založená na článku 10 Smlouvy o NATO (z roku 1949). NATO si vyhrazuje právo na to jít, kam chce, pokud s tím tedy souhlasí hostitelská vláda, aniž by přitom k tomu měl jakýkoli soused – například Rusko – cokoli mluvit.
No, říkám Mexičanům a Kanaďanům: „Nezkoušejte to.“ Víte, Trump by mohl chtít převzít Kanadu. Takže by kanadská vláda mohla Číně říct: „Proč nepostavíte vojenskou základnu v Ontariu?“ Nedoporučoval bych to. USA by neřekly: „No, jsou to otevřené dveře. To je věc Kanady a Číny, ne naše.“ USA by provedly invazi do Kanady.
Přesto dospělí, včetně těch v Evropě, v tomto Parlamentu, v NATO, v Evropské komisi, opakují absurdní mantru, že Rusko nemá do rozšiřování NATO žádné slovo. To jsou nesmysly. To ani není dětská geopolitika. Tohle je prostě vůbec nepřemýšlení. Takže válka na Ukrajině eskalovala v únoru 2022, když Bidenova administrativa odmítla jakákoli seriózní jednání.
Válka na Ukrajině a kontrola jaderných zbraní
Jaký byl Putinův záměr ve válce? Mohu vám říct, jaký byl jeho záměr. Bylo to donutit Zelenského k vyjednávání o neutralitě. To se stalo jen během několika dní hned po zahájení invaze. Měli byste pochopit tento základní bod, ne propagandu, která se dnes o invazi píše a která tvrdí, že cílem Ruska bylo dobýt Ukrajinu s několika desítkami tisíc vojáků.
Dámy a pánové, prosím, pochopte jednu základní věc. Myšlenkou ruské invaze bylo udržet NATO mimo Ukrajinu. A co je to NATO vlastně zač? Je to americká armáda se svými raketami, rozmístěním CIA a vším ostatním. Cílem Ruska bylo jen udržet USA dál od svých hranic.
Proč se o to Rusko tak zajímá? Představte si, že kdyby se Čína nebo Rusko rozhodly mít vojenskou základnu na Rio Grande nebo na kanadské hranici, Spojené státy by se nejen vyděsily, ale do deseti minut bychom měli válku. Když se Sovětský svaz o to samé pokusil na Kubě v roce 1962, tak svět málem skončil jaderným Armagedonem.
To vše je ještě ale výrazně umocněno právě tím, že Spojené státy v roce 2002 jednostranně opustily Smlouvu o protiraketové obraně a ukončily tím rámec relativní stability v oblasti kontroly jaderných zbraní.
Je totiž nesmírně důležité to pochopit. Rámec kontroly jaderných zbraní je z velké části založen na snaze odradit první dekapitační úder. Smlouva o protiraketových balistických zbraních (ABM) pak byla klíčovou součástí této stability.
USA v roce 2002 jednostranně odstoupily od Smlouvy o protibalistických raketách (ABM). Tím se Rusku udělalo dost špatně. Takže všechno, co jsem popisoval o rozšiřování NATO, se odehrálo v kontextu ničení jaderného rámce USA. Od roku 2010 začaly USA umisťovat protiraketové systémy Aegis v Polsku a později i v Rumunsku. Rusku se to samozřejmě vůbec nelíbí.
1. září 2019: Základna amerického námořnictva v Deveselu v Rumunsku, kde se nachází systém protibalistické protiraketové obrany NATO Aegis Ashore. (Americké námořnictvo, Amy Forsythe, veřejná doména)
Jedním z projednávaných témat v prosinci a lednu, prosinci 2021 a lednu 2022 bylo to, zda si Spojené státy nárokují právo umístit raketové systémy na Ukrajině. Podle bývalého analytika CIA Raye McGovern Blinken v lednu 2022 skutečně řekl Lavrovovi, že si Spojené státy vyhrazují právo umístit raketové systémy na Ukrajině.
To je, moji drazí přátelé, přitom váš domnělý spojenec. A teď chtějí USA umístit raketové systémy středního doletu v Německu. Vzpomeňte si, že Spojené státy odstoupily od smlouvy INF v roce 2019. V současné době již neexistuje žádný pevný rámec pro jaderné zbraně. V podstatě neexistuje žádný. (Spojené státy formálně odstoupily od Smlouvy o raketách středního doletu (INF) 2. srpna 2019 po šestiměsíčním pozastavení, které začalo 2. února 2019.)
Když Zelenskyj několik dní po ruské invazi prohlásil, že Ukrajina je připravena na neutralitu, tak mírová dohoda byla tehdy skutečně na dosah. Znám podrobnosti, protože jsem podrobně hovořil s klíčovými vyjednavači a mediátory a hodně jsem se naučil také z veřejných prohlášení ostatních. Krátce po zahájení jednání v březnu 2022 došlo mezi stranami k výměně dokumentu, který schválil prezident Putin a který předložil Lavrov. O jeho vyřízení se starali turečtí mediátoři. Na jaře 2022 jsem letěl do Ankary, abych se z první ruky a podrobně dozvěděl, co se v rámci té mediace stalo. Sečteno a podtrženo: Ukrajina jednostranně odstoupila od již téměř uzavřené dohody.
Konec války na Ukrajině
Britský premiér Boris Johnson a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se procházejí centrem Kyjeva 9. dubna 2022. (Prezident Ukrajiny, veřejná doména)
Proč Ukrajina odstoupila od jednání? Protože jim to nařídily Spojené státy a protože Spojené království přidalo třešničku na dortu tím, že začátkem dubna poslal BoJoa – Borise Johnsona, bývalého britského premiéra, do Kyjeva na Ukrajinu, aby pronesl stejný argument.
Britský premiér Keir Starmer se ukazuje být ještě horším, ještě větším válečným štváčem. Je to nepředstavitelné, ale je to pravda. Boris Johnson vysvětlil a najdete to na internetu, že v sázce není nic menšího než hegemonie Západu! Ne Ukrajina, ale hegemonie Západu.
S Michaelem von der Schulenbergem jsme se na jaře 2022 setkali ve Vatikánu se skupinou expertů a sepsali jsme dokument, v němž vysvětlili, že z pokračující války nemůže vzejít nic dobrého. (Setkání ve Vatikánu bylo zasedáním Bratrské ekonomiky k jubileu 2025: „Naděje ve znameních doby.“)
Naše skupina vehementně, ale marně, argumentovala tím, že Ukrajina by měla okamžitě začít vyjednávat, protože jakékoliv zpoždění by znamenalo masivní úmrtí, riziko jaderné eskalace a možná i úplnou prohru války.
Nechtěl bych změnit ani slovo z toho, co jsme tehdy napsali. V tom dokumentu nebylo nic špatného. Od té doby, co USA odradily Ukrajinu od jednání, zemřelo nebo bylo těžce zraněno možná milion Ukrajinců.
A američtí senátoři, kteří jsou tak zlí a cyničtí, jak si jen lze představit, tak říkají, že je to skvělé utrácení amerických peněz, protože tam žádní Američané neumírají. Je to čistě zástupná válka. Jeden z našich senátorů z blízkého státu New York, Richard Blumenthal z Connecticutu, to dokonce již řekl nahlas. Mitt Romney to také řekl nahlas. Jsou to nejlepší peníze, které může Amerika utratit. Žádní Američané neumírají. Je to fakt neskutečné.
Abychom se vrátili ke včerejšku, tak americký projekt Ukrajina selhal. Hlavní myšlenkou projektu po celou dobu bylo, že Rusko položí karty. Hlavní myšlenkou po celou dobu bylo, že Rusko tomu nemůže odolat, stejně jako tím Zbigniew Brzezinski argumentoval v roce 1997. Američané si mysleli, že USA mají jistě navrch.
USA vyhrají, protože budeme blafovat. Rusové nebudou doopravdy bojovat. Rusové se doopravdy zmobilizují. Nasadíme ekonomickou „jadernou variantu“ a vyloučíme Rusko ze SWIFTu. To zničí jeho ekonomiku. Naše sankce srazí Rusko na kolena. HIMARS je zničí. ATACMS, F-16, je zničí. Upřímně řečeno, poslouchám takové řeči už více než 50 let. Naši vůdci národní bezpečnosti mluví nesmysly po celá desetiletí.
Prosil jsem Ukrajince: zůstaňte neutrální. Neposlouchejte Američany. Zopakoval jsem jim slavné rčení Henryho Kissingera, že být nepřítelem Spojených států je nebezpečné, ale být jejich přítelem je osudné. Dovolte mi to zopakovat i pro Evropu: Být nepřítelem Spojených států je nebezpečné, ale být jejich přítelem je osudné.
Trumpova administrativa
Trump podepisuje výkonné nařízení v Capital One Arena 20. ledna. (@VP, Wikimedia Commons, veřejná doména)
Dovolte mi to zakončit pár slovy o prezidentu Donaldu Trumpovi. Trump nechce, aby Biden prohrál. Proto se Trump a prezident Putin pravděpodobně dohodnou na ukončení války. I kdyby Evropa pokračovala ve svém válečném štvaní, nebude to mít žádný velký význam. Válka tím končí. Takže prosím, dostaňte to ze sebe. Řekněte to prosím i svým kolegům: „Je konec.“ Je konec, protože Trump se nechce držet poraženého. Ten, koho zachrání právě probíhající jednání, je Ukrajina.Tým druhým je Evropa.
Váš akciový trh v posledních dnech roste právě kvůli „hrozným zprávám“ o jednáních a možném míru. Vím, že tato vyhlídka na vyjednaný mír se v těchto sálech setkala s čirou hrůzou, ale toto je přitom ta nejlepší zpráva, jakou jste mohli dostat. Snažil jsem se oslovit některé evropské lídry. Řekl jsem jim, nechoďte do Kyjeva, jděte do Moskvy. Vyjednávejte tam se svými protějšky. Vy jste Evropská unie. Máte 450 milionů lidí a ekonomiku v hodnotě 20 bilionů dolarů. Chovejte se podle toho.
Evropská unie by měla být hlavním obchodním partnerem Ruska. Evropa a Rusko mají komplementární ekonomiky. Vzájemně výhodný obchod je mezi nimi velmi silný. Mimochodem, pokud by někdo chtěl diskutovat o tom, jak USA vyhodily do povětří Nord Stream, rád si o tom také povím.
Trumpova administrativa je ve svém srdci imperialistická. Trump očividně věří, že JSOU světu dominující velmoci. USA budou vždy bezohledné a cynické, a ano, i vůči Evropě. Nikdy nechoďte žebrat do Washingtonu. To nepomůže. Pravděpodobně by to ještě více podnítilo jejich bezohlednost. Místo toho mějte skutečně svoji vlastní evropskou zahraniční politiku.
Takže rozhodně neříkám, že jsme v nové éře míru, ale právě teď se nacházíme ve velmi odlišném druhu politiky, v návratu k politice velmocí. Evropa potřebuje svou vlastní zahraniční politiku, a ne jen zahraniční politiku rusofobie. Evropa potřebuje takovou zahraniční politiku, která je realistická, chápe situaci Ruska, chápe situaci Evropy, chápe, co je Amerika a za čím stojí, a která se snaží zabránit invazi Spojených států do Evropy. Rozhodně není nemožné, že Trumpova Amerika vysadí vojska v Grónsku. Nedělám si legraci a nemyslím si, že by si Trump dělal legraci. Evropa potřebuje zahraniční politiku, ale tu skutečnou. Evropa potřebuje něco jiného než: „Ano, budeme s panem Trumpem smlouvat a vyjdeme mu vstříc.“ Víte, jaké to bude? Zavolejte mi potom.
Prosím, mějte vlastní evropskou zahraniční politiku. S Ruskem budete žít ještě dlouho, takže prosím, jednajte s Ruskem. Na stole jsou skutečné bezpečnostní otázky a to jak pro Evropu, tak pro Rusko, ale ta nabubřelost a rusofobie vůbec neslouží vaší bezpečnosti. Vůbec neslouží bezpečnosti Ukrajiny. Toto americké dobrodružství, ke kterému jste se přihlásili a jehož jste nyní hlavním podporovatelem, přispělo k zhruba 1 milionu ukrajinských obětí.
Na Blízkém východě a v Číně
Donald Trump hovoří na konferenci AIPAC ve Washingtonu, D.C., 21. března 2015. (Lorie Shaull, Flickr, CC BY 2.0)
Mimochodem, co se týče Blízkého východu, USA před 30 lety zcela předaly zahraniční politiku Netanjahuovi. Izraelská lobby dominuje americké politice. Prosím, nepochybujte o tom. Mohl bych hodiny vysvětlovat, jak to funguje. Je to velmi nebezpečné. Doufám, že Trump kvůli Netanjahuovi, kterého považuji za válečného zločince, kterého Mezinárodní trestní soud řádně obžaloval, nezničí svou administrativu, a co je mnohem horší, ani palestinský lid.
Jediný způsob, jak může Evropa dosáhnout míru na hranicích s Blízkým východem, je řešení dvou států. Existuje pouze jedna překážka, a tou je veto Spojených států v Radě bezpečnosti OSN, na popud izraelské lobby. Takže pokud chcete, aby EU měla nějaký vliv, řekněte Spojeným státům, aby veto upustily. V tomto případě by Evropská unie byla spolu s přibližně 160 dalšími zeměmi světa. Jediné, které se staví proti palestinskému státu, jsou v podstatě Spojené státy, Izrael, Mikronésie, Nauru, Palau, Papua Nová Guinea, Argentina a Paraguay. (Organizace spojených národů může ukončit konflikt na Blízkém východě tím, že přivítá Palestinu jako člena, viz můj článek o tom zde.)
Blízký východ je místem, kde by Evropská unie mohla mít velký geopolitický vliv. Evropa však mlčí ohledně JCPOA a Íránu a zhruba polovina Evropy mlčí ohledně válečných zločinů Izraele a ohledně blokování řešení těchto dvou států.
Netanjahuovým největším životním snem je válka mezi Spojenými státy a Íránem. A on se nevzdává. Není vyloučeno, že k válce mezi USA a Íránem tedy také dojde. Evropa by ji však mohla zastavit – ovšem jen pokud bude mít vlastní zahraniční politiku. Doufám, že Trump také ukončí Netanjahuův vliv na americkou politiku. I kdyby ne, EU může spolupracovat se zbytkem světa na nastolení míru na Blízkém východě.
Nakonec mi dovolte říci, že pokud jde o Čínu, tak Čína není nepřítel. Čína je pouze velkým příběhem úspěchu. Proto ji Spojené státy vnímají jako nepřítele, protože Čína má dnes větší ekonomiku než Spojené státy (měřeno v mezinárodních cenách). USA se brání realitě. Evropa by to dělat neměla. Dovolte mi zopakovat, Čína není nepřítel ani hrozba. Je přirozeným partnerem Evropy v obchodu a při záchraně globálního životního prostředí.
To je vše. Moc děkuji.
Sekce otázek a odpovědí
Publikum: Měla by Evropa zvýšit své vojenské výdaje?
Jeffrey Sachs: Nebyl bych proti přístupu, kdy Evropa vynakládá 2 až 3 procenta HDP na jednotnou evropskou bezpečnostní strukturu a investuje do Evropy a evropských technologií, a nenechává Spojené státy diktovat používání evropských technologií.
Nizozemsko vyrábí jediné stroje na výrobu pokročilých polovodičů využívající extrémní ultrafialovou litografii. Touto společností je samozřejmě ASML. Přesto Amerika určuje každou politiku ASML. Kdybych byl vámi, nepředal bych veškerou bezpečnost a technologie Spojeným státům.
Navrhoval bych mít vlastní bezpečnostní rámec, abyste mohli mít i vlastní rámec zahraniční politiky. Evropa zastupuje spoustu věcí, které Spojené státy nepodporují.
Evropa se zasazuje o opatření v oblasti klimatu. Náš prezident je z toho úplně blázen. A Evropa se zasazuje o slušnost, o sociální demokracii jako o étos.
Evropa stojí pro multilateralismus. Evropa stojí pro Chartu OSN. USA nestojí pro nic z toho. Náš ministr zahraničí Marco Rubio nedávno zrušil svou cestu do Jižní Afriky, protože na programu byla rovnost a udržitelnost. To je živý, i když ponurý, odraz anglosaského libertarianismu. Rovnostářství není slovem amerického lexikonu. Ani udržitelnost.
Možná víte, že ze 193 členských států OSN jich 191 předložilo OSN na Politickém fóru na vysoké úrovni (HLPF) plány SDG (Cíle udržitelného rozvoje). Pouze tři země tak neučinily: Haiti, Myanmar a Spojené státy americké. Bidenovu ministrovi financí nebylo ani dovoleno použít frázi Cíle udržitelného rozvoje. Zmiňuji to všechno proto, že potřebujete vlastní zahraniční politiku.
Každý rok vydávám dvě zprávy. Jednou z nich je Zpráva o světovém štěstí . Ve zprávě z roku 2024 je osm z deseti nejlepších zemí evropských. Evropa má nejvyšší kvalitu života na celém světě. USA se umístily na 23. místě.
Druhou výroční zprávou je Zpráva o udržitelném rozvoji . Ve zprávě za rok 2024 se 19 z 20 zemí s nejvyšším udržitelným rozvojem nachází v Evropě. USA se umístily na 46. místě. K ochraně této kvality života potřebujete vlastní zahraniční politiku! Byl jsem a jsem velkým fanouškem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a nadále věřím, že OBSE je tím správným rámcem pro evropskou bezpečnost. Mohla by opravdu fungovat.
Publikum: Jak by tedy měla Evropa diplomaticky jednat s Ruskem?
Jeffrey Sachs: Myslím, že existují nesmírně důležité otázky, o kterých by Evropa měla s Ruskem přímo jednat. A proto bych naléhavě vyzval prezidenta Costu a vedení Evropy, aby zahájili přímá jednání s prezidentem Putinem, protože na stole je evropská bezpečnost.
Znám ruské vůdce, mnoho z nich, docela dobře. Jsou to dobří vyjednavači a měli byste s nimi vyjednávat, a měli byste s nimi vyjednávat dobře.
Položil bych ruským protějškům několik otázek. Zeptal bych se jich, jaké bezpečnostní záruky mohou fungovat tak, aby tato válka trvale skončila? Jaké jsou bezpečnostní záruky pro pobaltské státy? Součástí procesu vyjednávání je zeptat se druhé strany na vaše obavy.
Ministra zahraničí Lavrova znám 30 let. Považuji ho za skvělého ministra zahraničí. Mluvte s ním. Jednajte s ním. Získejte jeho nápady. Dejte své nápady na stůl.
Nejdůležitější je přestat křičet, přestat štvát válku a diskutovat s ruskými protějšky. A nežebrat o to, abyste mohli sedět u jednacího stolu se Spojenými státy. Nemusíte být v místnosti se Spojenými státy. Jste přece Evropa. Měli byste být v místnosti s Evropou a Ruskem. Nedávejte svou zahraniční politiku nikomu, ani Spojeným státům, ani Ukrajině, ani Izraeli. Zachovejte evropskou zahraniční politiku. To je základní myšlenka.
Publikum: Země včetně Polska, Maďarska a České republiky chtěly vstoupit do NATO. Stejně tak Ukrajina. Proč by jim to nemělo být dovoleno?
Jeffrey Sachs: NATO není volbou Maďarska, Polska, České republiky nebo Ukrajiny. NATO je vojenská aliance vedená Spojenými státy. Otázkou, které Evropa čelí v roce 1991 i dnes, je, jak si zajistit mír. Kdybych v roce 1991 rozhodoval, NATO bych úplně ukončil, když se rozpadla Varšavská smlouva, a už vůbec ne, když skončil Sovětský svaz. Když země požádaly o členství v NATO, vysvětlil bych jim, co v 90. letech říkali náš ministr obrany William Perry, přední státník George Kennan a poslední velvyslanec USA v Sovětském svazu Jack Matlock. Všichni v podstatě řekli: „Chápeme vaše pocity, ale rozšiřování NATO není dobrý nápad, protože by to mohlo snadno vyvolat novou studenou válku s Ruskem.“ Existuje velmi dobrá nová kniha Jonathana Haslama, kterou vydalo nakladatelství Harvard University Press, s názvem Hubris . Nabízí podrobnou historickou dokumentaci rozšiřování NATO. Vysvětluje, jak byly USA příliš arogantní na to, aby diskutovaly, vyjednávaly a ctily červené linie Ruska, a to i poté, co slíbily, že se NATO rozšiřovat nebude.
Publikum: Jaké jsou dlouhodobé důsledky této prohrané války?
Jeffrey Sachs: Jsme v době největšího technologického pokroku v dějinách lidstva. Je opravdu úžasné, co se dá v tuto chvíli udělat. Víte, žasnu nad tím, že někdo, kdo se v chemii vyzná jen málo, získal Nobelovu cenu míru za chemii, protože je vynikající v oblasti umělé inteligence a hlubokých neuronových sítí, skutečně génius, Demis Hassabis. On a jeho tým v DeepMind přišli na to, jak pomocí umělé inteligence vyřešit problém skládání proteinů, problém, který zaměstnával generace biochemiků.
Takže pokud do toho vložíme svou mysl, zdroje a energii, můžeme transformovat světový energetický systém pro klimatickou bezpečnost. Můžeme chránit biodiverzitu. Můžeme zajistit, aby každé dítě dostalo kvalitní vzdělání. Právě teď můžeme udělat tolik úžasných věcí. Co potřebujeme k úspěchu? Podle mého názoru nejdůležitější je mír.
A můj základní argument je, že nikde neexistují žádné hluboké důvody pro konflikt, protože každý konflikt, který studuji, je jen chyba. Nebojujeme za Lebensraum. Tato myšlenka, která v podstatě pochází od Malthuse a později se stala nacistickou myšlenkou, byla vždycky mylná, zásadní intelektuální chyba. Vedli jsme rasové války, národní války o přežití, ze strachu, že nemáme dost pro všechny na této planetě, takže bojujeme o přežití.
Jako ekonom vám mohu říct, že na planetě máme dostatek zdrojů pro udržitelný rozvoj každého z nás. Dostatek. Nejsme v konfliktu s Čínou. Nejsme v konfliktu s Ruskem. Pokud se uklidníme, pokud se budeme ptát na dlouhodobý horizont, dlouhodobý horizont je velmi dobrý, tedy pokud se předem nevyhodíme do povětří. Takže tohle je můj názor. Vyhlídky jsou velmi pozitivní, pokud vybudujeme mír.
Napsat komentář