Michal Levine je 25letý veterán z DEA, který se po odchodu z DEA stal autorem bestsellerů a novinářem. Jeho články a zajímavé rozhovory o válce proti drogám byly již publikovány v řadě amerických celostátních novin a časopisů, včetně tak významných periodik jako je The New York Times, Los Angeles Times, nebo USA Today a Esquire
.

USA jsou na jednu stranu globálně známé svoji tvrdou protidrogovou politikou, na druhou stranu je všeobecně známo, že jsou jakýmsi drogovým supermarketem „západu“. Zkrátka seženete tam naprosto vše, co se týká drogové scény a konzumace drog, ale budete-li přistiženi tvrdě to odnesete. Podobně pokrytecká je zahraniční protidrogová politika USA, jak se ukázalo ve válce ve Vietnamu, Afghanistánu, nebo při akcích CIA ve střední a jižní Americe. Velice zásadní roli v tom všem hraje právě CIA, kterou bychom mohli s trochou černého sarkasmu klidně přejmenovat na Cocain Import Agency, přičemž hromady bílého prášku pašované do USA jsou vlastně to nejmenší, co má tato informační a bezpečnostní agentura „na svědomí“. Všeobecně známé je i to, že právě z výtěžků z prodeje drog jsou pak financovány různé „tajné“ a „černé“ operace a akce vlády USA, Pentagonu, NSA a dalších podobných subjektů, a to velice často, či téměř vždy bez souhlasu či vědomí Kongresu.

Když Nixon poprvé vyhlásil válku drogám již v roce 1971, tak v té době existovalo ještě méně než 500 000 závislých na tvrdých drogách v celých USA, z nichž převážná většina byla závislá na heroinu. O tři desetiletí později, a to navzdory výdajům až 1 bilionu dolarů z daní na válku proti drogám, tak se oprávněně očekává, že počet skalních závislých již brzy překročí počet pěti milionů. Americký národ se stal doslova supermarketem drogového světa s širší rozmanitostí sortimentu a větší nabídkou různých léků na předpis za mnohem nižší ceny než kdykoli předtím. Problém s drogami nyní nejen ovlivňuje téměř každé město na mapě USA, ale je také stále obtížnější najít tam jakoukoliv rodinu a to kdekoli, která by nebyla nějakým způsobem dotčena. Devastace populace „crackem“, což je ta vůbec nejnávykovější forma kouřitelné cocainové báze, navíc velice snadno vyrobitelná v podstatě kdekoliv máte-li jen trochu cocainu, jedlou sodu a svíčku je v USA patrná dodnes, navíc za crack bylo v USA na dlouhé tresty iodněntí svobody odsouzeno do dnes skutečně obrovské množství lidí. Přitom jak jsem si sama zkusila na toulkách po Kostarice, tak kouřit crack přitom není žádná velká hrůza, až na drobnost, že by to člověk pak chtěl kouřit pořád.

„Továrna na heroin v Thajském Čang Mai, tedy továrna, kterou mi CIA zabránila zničit, byla zdrojem obrovského množství heroinu pašovaného do USA v tělech a hlavně v pytlích na mrtvá těla zabitých vojáků ve Vietnamu.“ Říká k tomu Michal Levine ve své slavné knize Velká bílá lež.

Moje jednotka, tvrdá jednotka zaměřená na pašování narkotik byla pověřena vyšetřováním veškerého pašování heroinu a kokainu přes newyorský přístav. Moje jednotka se zapojila do vyšetřování každé větší pašerácké operace známé americkým orgánům činným v trestním řízení. Nemohli jsme se nijak vyhnout tomu, být mnohokrát přímými svědky toho, jak CIA chrání velké dealery drog. Ani jeden důležitý zdroj drog v jihovýchodní Asii nikdy nebyl obžalován americkými orgány činnými v trestním řízení. To ovšem nebyla náhoda. Případ za případem, všechny byly pokaždé zastaveny zásahem CIA a ministerstva zahraničí USA, a my tam s tím nemohli nic dělat. Letecké společnosti vlastněné přímo CIA, jako například Air America byly používány k převozu drog po celé jihovýchodní Asii, údajně na podporu našich „spojenců“. Bankovní operace CIA proto byly využívány hlavně k praní špinavých peněz z drog. ( píše Levine ve své knize na str. 165, 166)

V roce 1972 jsem byl pověřen asistencí v rozsáhlém mezinárodním drogovém případu, do kterého byli také zapojeni vysoce postavení panamští vládní úředníci, kteří používali diplomatické pasy k pašování velkého množství heroinu a dalších drog do USA. Jméno Manuel Noriega se prominentně objevilo ve vyšetřování. Hned za Noriegou se okamžitě vynořila CIA, aby ho chránila před americkými donucovacími orgány a agenty DEA. V pozici šéfa CIA – Bush dokonce osobně schválil plat pro Manuela Noriegu, vedeného jako agenta CIA, zatímco tento diktátor byl veden v až 40 počítačových souborech vyšetřování DEA přímo jako dealer drog. (píše na str. 166, 167)

CIA a Ministerstvo zahraničí přímo chránilo stále více politicky vlivných drogových obchodníků s lidmi a s drogami po celém světě: mudžihádiné v Afghánistánu, bolivijské kokainové kartely, lidé z té nejvyšší úrovně mexické vlády, nikaragujští Contras, Kolumbijští drogoví dealeři a mnozí další významní politici atd. Povinností médií, podle toho jak jsem to zažil z první ruky bylo: za prvé, mlčet o té neskutečné záplavě drog, která mohla pod ochranou CIA zcela nerušeně proudit do USA; a za druhé, odklonit pozornost veřejnosti tím, že jí média lživě a falešně přesvědčí, že americká válka proti drogám je zcela legitimní. Posloužilo jim k tomu jen prezentovat těch pár útržkovitých informací o zcela nepodstatných lidech na drogové scéně, které jsme ovšem měli povoleno obvinit, ale podat to vše tak, jako by šlo o opravdu nějaká velká „vítězství“ ve válce proti drogám, i když jsme ve skutečnosti neudělali o mnoho víc, než že jsme se takto zbavovali neefektivních konkurentů aktiv a zájmů CIA. (píše se na str. 166, 167)

17. července 1980 Bolívie byla v té době skutečně zdrojem prakticky 100 % kokainu pašovaného do USA. Obchodníci s drogami skutečně tehdy naprosto ovládli celý národ. . Žoldáci a obchodníci s drogami naverbovaní CIA sesadili demokraticky zvolené bolivijské úřady, včetně prezidenta, levičáka, kterého americká vláda u moci zkrátka nechtěla. Okamžitě po tomto politickém převratu se produkce kokainu ještě masivně zvýšila, až brzy překonala všechny předchozí dodávky. Toto byl teprve ten skutečný začátek crackové „morové epidemie“ v USA. (uvádí se na str. 167, 168)

CIA spolu s ministerstvem zahraničí a ministerstvem spravedlnosti musely tehdy spojit své síly k ochraně jejich majetku získaného z obchodování s drogami záměrnou likvidací vyšetřování DEA. Jak je možné, že to vím? Byl jsem totiž jejich vnitřním zdrojem informací. Sedl jsem si tenkrát ke svému psacímu stolu na americké ambasádě a napsal takový dopis, o kterém jsem si přitom já sám do té doby nikdy nedokázal ani představit, že bych něco takového vůbec napsal. Podrobně jsem tehdy popsal tři stránky na oficiálních papírech americké ambasády – dostatek důkazů o mých obviněních schopných nakrmit smečku investigativních novinářů. Také jsem vyjádřil ochotu aby to byl citovatelný zdroj. Adresoval jsem to tehdy přímo Strasserovi a Rohterovi,oba přímo z Newsweeku. O dva bezesné týdny později jsem ještě pořád seděl v kanceláři na své ambasádě a upřeně zíral na telefon. O tři týdny později konečně zazvonil. Byl to interní telefon, ale ochranky DEA. Volali mi, aby mi oznámili, že jsem ve vyšetřování. Byl jsem tenkrát falešně obviněn ze všeho možného, od černého marketingu, až po údajný sex s vdanou agentkou DEA. Toto jejich vyšetřování pak v mém životě způsobilo obrovský zmatek v životě minimálně na další čtyři roky. (str. 168–171)

V jednom, a to v doslova oslnivém případě, byl jeden můj spolupracovník vyslán do Hondurasu, aby tam otevřel kancelář DEA v Tegucigalpa. Během několika měsíců tam pak zdokumentoval až 50 tun kokainu propašovaného do USA honduraskými vojáky, kteří podporovali Contras. To bylo dost kokainu na to, aby uspokojilo třetinu poptávky v USA. Jaká na to byla reakce DEA? Že zavřeli tu kancelář. (str. 175)

Někdy v roce 1990 americká celní správa zadržela tunu kokainu pašovaného přes mezinárodní letiště v Miami. Vyšetřování celní správy a úřadu DEA však velmi rychle odhalilo, že těmi pašeráky byli Venezuelská národní garda v čele s generálem Guillénem, který byl „aktivem“ CIA, který také tvrdil, že operoval na rozkaz a hlavně pod ochranou CIA. CIA se také brzy přiznala k tomu, že je to pravda. Pokud je CIA v něčem opravdu dobrá, pak je to v úplné kontrole amerických masmédií. Jsou si tak jistí svými schopnostmi manipulovat s masmédii, že se tím dokonce veřejně chlubí ve svých vlastních interních poznámkách. New York Times vytiskly článek téměř okamžitě v roce 1990, ale zveřejnily ji až v roce 1993. Nakonec se z ní stala zpráva, která byla konečně „vhodná pro tisk“, teprve když se Times dozvěděly, že pořad 60 Minutes měl ten samý příběh a skutečně ho chtěl pustit. Vrcholem reportáže v pořadu 60 Minutes je, když správce DEA, federální soudce Robert Bonner, řekne Mikovi Wallacemu, „Miku, nejde to říct jinak, ale to, co CIA dělala je…“ Je to nelegální pašování drog. [zvýrazněno autorem].“ (str. 188, 189)

To je zkrátka fakt – a sami si to můžete dohledat a přečíst v záznamech amerického federálního soudu – že sedm měsíců před prvním pokusem o vyhození Světového obchodního centra do povětří již v roce 1993, měla FBI placeného informátora Emada Salema, který se infiltroval mezi atentátníky a informoval FBI o jejich plánech vyhodit do povětří dvojčata. Bez předchozího upozornění od NYPD nebo kohokoli jiného, tak vedoucí FBI „vyhodil“ Salema, který si předtím vydělával v práci sotva 500 dolarů týdně. Po výbuchu bomby FBI Salema znovu najala a zaplatila mu rovnou celých 1,5 milionu dolarů, aby jim pomohl vypátrat atentátníky. Ale to není všechno, FBI minula svůj skutečný cíl. Když konečně dopadli toho skutečného atentátníka, Ramziho Yousefa (muže vycvičeného díky finančním prostředků CIA během rusko-afghánské války), tak FBI pak dokonce našla informace o plánech použít unesená americká letadla jako palivové tankery rakety přímo v jeho osobním počítači . FBI tuto informaci ovšem ignorovala. (str. 191)

---

Temná aliance

Gary Webb byl investigativním reportérem po 19 let. Byl jedním ze šesti reportérů, kteří v roce 1990 získali Pulitzerovu cenu za reportáž o zemětřesení v severní Kalifornii v roce 1989. V roce 1997 také obdržel cenu Mediální hrdina. a v roce 1996 byl jmenován Novinářem roku Společností profesionálů v oblasti Bay Area Society. Novináři. Pracoval v několika novinách, dokud nebyl donucen opustit svou práci poté, co San Jose Mercury News stáhly svou podporu pro Temnou alianci. Příběh je popsán níže.

Sám k tomu říká toto: “ V roce 1996 jsem napsal sérii příběhů s názvem Temná aliance, která začala takto: Po většinu desetiletí prodával drogový gang z oblasti Sanfranciského zálivu tuny kokainu dalším pouličním gangům Crips and Bloods v Los Angeles a od něj ho pak dostaly miliony lidí. Zisky z drog patřily latinskoamerické guerillové armádě vedené opět CIA. Kokain, který v jím zaplavených oblastech pomohl vyvolat explozi cracku ve všech amerických městech. Je to jedna z nejbizarnějších aliancí v moderní historii – spojení armády, podporované USA, která se pokouší svrhnout socialistickou vládu a „gangsta“ z Los Angeles ozbrojené Uzi. (str. 143)

V prosinci 1995 jsem napsal svým redaktorům dlouhé sdělení, v němž jsem je informoval o tom, co jsme zjistili s mým nikaragujským kolegou : S pomocí nedávno odtajněných dokumentů, zprávy FBI, nahrávky z utajení DEA a také rozhovory s některými z klíčových účastníků vám ukážeme, jak síť dealerů drog a kradených aut byla napojená na CIA, která jim poskytla zbraně a tuny vysoce kvalitního, laciného kokainu. Předávali jej dalším lidem, kteřím pak šířili crack po celých Los Angeles a odtud dále do vnitrozemí. Bizarní pouto mezi nepolapitelnými agenty CIA a geniálními zloději aut z ghett v Los Angeles odstartovalo nový společenský fenomén – crack a větší moc gangů – který navždy změnil naše životy. Den, kdy se tito dvě skupiny setkali, se stal doslova epicentrem exploze cracku nejen v Kalifornii. Toto je také příběh o tom, jak se jedno špatně naplánované zahraničně-politické dobrodružství – CIA a „tajná“ válka v Nikaragui – jako bumerang vrátilo zpět do amerických ulic, a dlouhodobě nám na nich způsobují mnohem více škody než našim „nepřátelům“ ve Střední Americe. My ale máme přesvědčivé důkazy o tom, že šéfové tohoto kokainového gangu si užívali svůj jedinečný vztah s vládou USA, který ovšem trvá až dodnes. (str. 145–146)

Příběh vyvolal jeho vlastní politický impuls a dělo se to navzdory opětovnému výpadku zájmu mainstreamových médií. V konečném důsledku to byl stejně jenom tlak veřejnosti, co donutilo celostátní noviny zapojit se opět do boje. Ve Washingtonu se černošská média vysmívala novinové agentuře deníku Post kvůli jejímu mlčení. V říjnu a v listopadu, Washington Post, New York Times a Los Angeles Times sice publikovaly dlouhé články o drogové problematice a CIA, ale strávily v nich jen málo času nad přímým zkoumáním aktivit CIA. Místo toho se věnovaly reportážím a já jsem se stal středem jejich pozornosti. Oficiální závěr, k němuž tehdy dospěli všechny troje noviny: Mnoho povyku pro nic. Žádný příběh se nekoná. Seriál byl „chybný“. Bylo pozoruhodné že šéfredaktor z Mercury News Ceppos tehdy napsal, že čtyři reportéři deníku Post , kteří měli za úkol vyvrátit tyto série reportáží v nich „nenašli jedinou významnou faktickou chybu.“ (str. 149–152)

Na základě žádosti mého redaktora jsem napsal další sérii reportáží navazující na první tři části: balíček čtyř příběhů na dva dny. Nikdy s nimi ale nezačali. Místo toho vedli jen mnoho hodinové rozhovory s redaktory, které hraničily až s označením jako surrealistické. O několik měsíců později Mercury News oficiálně podpořily trend raději ruce pryč od Dark Alliance a publikovali sáhodlouhý sloupek Jerryho Cepposa, v němž se omlouval za „nedostatky“ v mém seriálu. Potom New York Times Cepposa ocenily za stanovení odvážného nového standardu pro řešení „závažných chyb“ a spláchla jeho omluvu na titulní straně,bylo to poprvé, co se o seriálu vůbec zmínila. (str. 153) Odešel jsem proto z Mercury News.

Znalosti o CIA a jejich zapojení byly mnohem větší, než jsem si kdy dokázal představit. Agenti a úředníci z DEA chránili obchodníky před zatčením, což mi nikdy nebylo. povoleno vytisknout. Na začátku války Contras s CIA ministerstvo spravedlnosti vypracovalo neobvyklou dohodu, která CIA umožňovala, aby nemusela nahlásit ministerstvu spravedlnosti obvinění z obchodování s drogami ze strany svých agentů. Byla to, mírně řečeno, velmi zvláštní mezera v zákoně. (str. 154)

Mercury ​ News porušily pravidla a využily internet, aby se dostaly dovnitř zadními dveřmi, což na okamžik zahanbilo velké noviny. Donutilo je to znovu obrátit se na Mercury News s problémem, na který by mnohem raději zapomněli . Velcí kluci připomínali zbytku stáda, kdo tu doopravdy řídí podnikání novin, a internet a kdo ne, a ukázali rozsah, v jakém si budou chránit tuto svoji moc, i kdyby to znamenalo přeuspořádat realitu tak, aby jim více vyhovovala. (str. 155)

Máme dnes svobodný tisk? Jasně, že ano. Můžeme svobodné informovat o všech sexuálních skandálech, zveřejnit všechny zprávy z akciového trhu, které zvládneme, každou novou zdravotní módní vlnu, která přichází a komentovat každý sňatek nebo rozvod celebrit, ke kterému dojde. Ale když dojde na ty opravdu špinavé věci – příběhy jako Tailwind, říjnové překvapení, masakr v El Mozote, korupce firem nebo zapojení CIA do obchodování s drogami – tak právě tam začínáme vidět skutečné hranice naší svobody. V dnešním prostředí masmédií bohužel takové příběhy ani nejsou otevřené k jakékoli diskusi. V roce 1938, kdy Evropou zachvacoval fašismus, tak legendární investigativní reportér George Seldes poznamenal, že „ je možné oklamat všechny lidi najednou“ a to v době – kdy vláda a tisk spolupracují.“ Bohužel jsme dnes dospěli právě k tomuto bodu. (str. 156)

Zdroj: https://www.wanttoknow.info/massmedia, http://www.michaellevinebooks.com/