Nepříliš známou skutečností je to, že pečlivý přepřezkum činností CIA a organizací, na které je napojena, nám zřetelně odhaluje její skutečně mimořádně intenzivní zájem o výzkum a rozvoj různých technik kontroly chování, o způsoby vymývání mozků a o skrytých lékařských a psychických experimentech prováděných na nevědomých obětech či skupinách osob, včetně náboženských sekt a psychicky nemocných. Odůvodnění pro takovou činnost, jejich techniky a zvolené lidské subjekty nám přitom jasně ukazují mimořádnou a chladnou podobnost s nacistickými experimenty. Tato podobnost mezi experimenty CIA a nacistických vědců v táborech jako byl třeba Dachau, nebo Kaiser Wilhelm Institute, Auschwitz a Buchenwald svědčí pouze o přesunu jejich dalších pokračování na území USA do míst jako jsou Edgewood Arsenal, Fort Detrick, Huntsville Air Force Base, Ohio State, a University of Washington.
Když spojenecké síly na konci války překročily anglický kanál během invaze v červnu 1944, tak asi 10 000 zpravodajských důstojníků známých jako jednotky T-Forces bylo nasazeno hned za prvními běžnými prapory. Jejich posláním bylo zabavení a zajmutí odborníků na munici, techniků, německých vědců a jejich výzkumných materiálů, spolu s těmi francouzskými vědci, kteří spolupracovali s nacisty. Byli zajati a umístěni do internačního tábora známého jako Dustbin. V původním plánu této speciální mise byla jejím hlavním důvodem oprávněná domněnka, že německé vojenské vybavení – tanky, trysková letadla, rakety atd. – bylo v té době technicky pokročilejší a že zajatí vědci, technici a inženýři by tedy mohli urychlit jejich vývoj ve snaze spojenců dohnat technologicky Německo.
Poté, když v prosinci 1944 šéf OSS Bill Donovan, a vedoucí zpravodajských operací v Evropěp ůsobící mimo Švýcarsko Allen Dulles, rovněž z OSS , silně naléhali na FDR, aby byl schválen jejich plán, který by umožňoval nacistickým zpravodajským důstojníkům, vědcům a průmyslníkům získat hned po válce „povolení pro vstup do Spojených států a umístění na pracovní pozice s možností odpovídajícího ohodnocení “, tak FDR tento návrh ihned zamítla s tím, že je i tak očekáváno, že počet Němců, kteří si po válce snaží zachránit svoji kůže a majetek, se v USA i tak rychle zvýší. Mezi nimi mohou být ale i takoví, kteří by měli být řádně souzeni za své válečné zločiny, nebo přinejmenším zatčeni za svoji aktivní účast na nacistických zvěrstvech. A že dokonce ani se všemi zmíněnými a nezbytnými kontrolami, tak nejsou připraveni povolit vydávání jakýchkoliv záruk.
Ale i toto jasně formulované prezidentské veto bylo pro CIA jen cárem papíru. Operace Paperclip tak určitě probíhala minimálně do července 1945, a byla schválená společnými náčelníky štábu. V jejím rámci bylo do USA přivevezeno na 350 německých vědců, včetně Wernera Von Brauna a jeho týmu specialistů na rakety V2, dále návrhářů chemických zbraní a dělostřeleckých a ponorkových inženýrů. Došlo sice k určitému čistě teoretickému zákazu dovážení nacistů, ale to bylo nakonec stejně prázdné gesto jako byl předtím edikt FDR. Tajná operace stejně nakonec zahrnovala i takové notoricky známé nacisty a důstojníky SS, jako byli von Braun, Dr. Herbert Axster, Dr. Arthur Rudolph a Georg Richkey.
Tým von Brauna třeba použil na otrockou práci zajatce z koncentračního tábora DORA a vězně doslova nechal upracovat až k smrti v komplexu Mittelwerk: na vyčerpání a vyhladovění jich tam zemřelo více než 20 000. Dozorem nad nimi byl pověřen Richkey. Při odvetě proti jejich sabotáži v raketové dílně – vězni schválně močili na elektrickémzařízení, což následně způsobilo velkolepé poruchy – tak Richkey jich za to pověsil dvanáct najednou z továrních jeřábů, a to s dřevěnými tyčinkami zastrčenými do jejich úst, aby to utlumilo jejich křik. V samotném táboře Dora považoval děti za zbytečné jedlíky a nařídil SS strážci, aby je vyhladověli k smrti, což skutečně také udělali.
Ani toto svědectví ovšem nebránilo Richkeyho rychlému přesunu do Spojených států, kde byl ihned opět nasazen na základně armádních vzdušných sil ve Wright Field poblíž Daytonu v Ohiu. Richkey šel ihned do práce kde dohlížel na zajištění bezpečnosti pro desítky dalších nacistů, kteří nyní jen provádějí své výzkumy pro Spojené státy. Byl mu také přidělen úkol překládat všechny kompromitující záznamy z továrny Mittelwerk. Měl tedy příležitost, kterou využil na maximum, a veškerý materiál kompromitující jak jeho tak jeho kolegy zkrátka zničil.
V roce 1947 byla veřejnost dostatečně znepokojena, díky práci publicisty Drewa Pearsona, aby vyžadovala soud pro válečné zločince Richkeyho formátu a několik dalších nacistů. Richkey byl tedy poslán zpět do západního Německa kde proběhl tajný soud pod dohledem americké armády, která měla pádné důvody k jeho očištění, protože byla přesvědčena o tom, že by se tím prozradilo, že celý tým Mittelwerk co byl nyní v USA, tak byl spolupachateli ve využívání otroctví vězňů, jejich mučení a zabíjení válečných zajatců, a že byli také vini válečnými zločiny. Armáda proto sabotovala Richkeyův soud zadržením záznamů v USA a také tím, že zabránila výslechu von Brauna a dalších z Daytonu: Richkey byl díky tomu následně osvobozen. Protože některé z materiálů by do toho zapojily i Rudolfa, von Brauna a Waltera Dornbergera, tak celý soubor kompromitujících materiálů byl klasifikován jako přísně tajný a držel se v utajení po dobu čtyřiceti let, čímž defintivně pohřbil všechny důkazy, které by mohly poslat celý tento raketový tým na šibenici.
Vedoucí důstojníci americké armády přitom ale znali skutečnou pravdu. Zpočátku byl snad ještě tento nábor německých válečných zločinců trochu oprávněný kvůli pokračující válce proti Japonsku. Později však jakékoliv morální ospravedlnění mělo už jen podobu vyvolávání „intelektuálních reparací“ nebo jak to uvedli společní náčelníci štábu, byla to „forma vykořisťování vybraných vzácných myslí, jejichž pokračující intelektuální produktivity chceme použít“. Schválení pro toto odpuzující držení zločinců pocházelo rovněž z panelu Národní akademie věd, která vůči nim zaujala kolegiální postavení, které pak německým vědcům nějakým způsobem umožnilo vyhnout se odsouzení za nacistické zločiny s tím, že prý byli jen „ostrovem nekonformity v politice nacifikace,“ což bylo prohlášení, které Von Braun, Richkey a další museli skutečně ocenit.
V roce 1946 bylo ale nejdůležitější odůvodnění založené na strategii studené války. Nacisté byli zkrátka v boji proti komunismu zapotřebí a jejich schopnosti musely být určitě udrženy před Sověty. V září 1946 prezident Harry Truman schválil projekt Paperclip inspirovaný Dullesem, jehož posláním bylo přivést do Spojených států ještě nejméně 1 000 nacistických vědců. Mezi nimi bylo mnoho z těch nejchladnějších zločinců z druhé světové války: byli mezi nimi lékaři z koncentračního tábora Dachau, kteří zabíjeli vězně třeba tím, že na nich provedli testy ve vysokých nadmořských výškách, někteří své oběti nechali zmrznout a nebo jim dali vypít tak masivní dávky slané vody, aby prozkoumali proces jejich utopení. Byli tam inženýři na vývoj chemických zbraní, jako je Kurt Blome, kteří testovali sarin, bojový nervový plyn na vězních v Osvětimi. Byli tam lékaři, kteří podněcovali traumata na bojišti třeba tím, že si vzali vězně z Ravensbrücku a naplnili jim rány gangrénními kulturami, pilinami, hořčičným plynem a sklem, poté některým z nich ošetřovali dávkamiléků Sulfa, zatímco zkoumali ostatní, jak dlouho u nich trvalo, než se vyvinuly letální případy gangreny.
Mezi cíle programu náboru v rámci operace Paperclip byli zahrnuti také Hermann Becker-Freyseng a Konrad Schaeffer, autoři studie „žízeň a metody hašení žízně při nouzových situacích na moři“. Studie byla navržena tak, aby navrhla způsoby, jakými by šlo alespoň o trochu prodloužit dobu přežití u pilotů sestřelených nad mořem. Za tímto účelem tito dva dva vědci požádali Heinricha Himmlera o „čtyřicet zdravých testovacích subjektů“ ze sítě koncentračních táborů SS, přičemž jedinou debatou mezi těmito dvěma vědci bylo to, zda by se oběťmi výzkumu měli stát Židé, Cikáni nebo komunisté. Pokusy se následně odehrály v Dachau. Tito vězni, většina z nich byli nakonec Židé, byli přinucení pít slanou vodu třeba tím, že jim jí lili přímo do krku přes plastové trubice. Jiným zase vstřikovali slanou vodu rovnou do žíly . Polovině subjektů byl podán lék zvaný Berkatit, po kterém měla být slaná voda trochu chutnější, ačkoli oba vědci měli podezření, že samotný Berkatit by se mohl ukázat jako fatálně toxický již během dvou týdnů. Měli také pravdu. Během testů lékaři používali dlouhé jehly k extrakci jaterní tkáně, při biopsii ale nebylo vězňům podáno žádné anestetikum. Všechny subjekty při výzkumu nakonec zemřely. Becker-Freyseng a Schaeffer přesto obdrželi dlouhodobé smlouvy pod utajením v rámci operace Paperclip; přičemž Schaeffer nakonec skončil v Texasu, kde si klidmě dál nerušeně pokračoval ve svém výzkumu „žízně a odsolování slané vody“.
Becker-Freyseng dostal odpovědnost za úpravy pro americké letectvo vycházející z masivního objemu leteckého výzkumu prováděného jeho spoluobčany. Dnes naštěstí byl již vystopován a přiveden před soud do Norimberku. Jeho multioborová prácě s názvem German Aviation Medicine: Druhá světová válka byla nakonec stejně vydána americkým letectvem, dokonce s kompletním úvodem napsaným přímo Beckerem-Freysengem z jeho norimberské vězeňské cely. Práce jen tak trochu opomněla zmínit lidské oběti výzkumu a ještě k tomu ocenila nacistické vědce jako upřímné a čestné muži „se svobodným a akademickým charakterem“ pracujícími jen pod omezením třetí říše.
Jedním z jeho dalších významných kolegů byl Dr. Sigmund Rascher, také přidělený do Dachau. V roce 1941 Rascher informoval Himmlera o životně důležité potřebě provádět na lidských subjektech experimenty ve vysokých nadmořských výškách . Rascher, který během svého působení v Kaiser Wilhelm Institute vyvinul speciální nízkotlakou komoru, požádal Himmlera o povolení, aby mu do vazby vydal „dva nebo tři profesionální zločince“, což byl takový nacistický eufemismus pro Židy, válečné vězně a členy polského podzemního odporu. Himmler rychle souhlasil a Rascherovy experimenty probíhaly již během necelého měsíce.
Rascherovy oběti pak byly zamčeny uvnitř té jeho nízkotlaké komory, která simulovala nadmořské výšky až 68 000 stop. Osmdesát lidských morčat zemřelo hned poté, co bylo drženo uvnitř bezmála půl hodiny bez kyslíku. Desítky ostatních byly odtaženy v polobezvědomí z komory a okamžitě byli utopeny v nádobě s ledovou vodou. Rascher jim pak rychle otevřel hlavy, aby prozkoumal, kolik krevních cév v mozku prasklo kvůli vzduchové embolii. Rascher si natáčel tyto experimenty na kameru a prováděl pitvy a pak poslal tyto záběry spolu s jeho pečlivými poznámkami zpět k Himmlerovi. „Některé experimenty způsobily mužům takový tlak v hlavách, že se zbláznili a vytrhávali si sami vlasy ve snaze nějak zmírnit takový obrovský tlak,“ napsal si do poznámek Rascher. „Roztrhali se tím tlakem jejich hlavy a tváře, mávali přitom zoufale rukama a křičeli ve snaze zmírnit ten tlak na jejich ušní bubínky.“ Rascherovy záznamy byly nashromážděny americkými zpravodajskými agenty a doručeny do amerického letectva.
Američtí zpravodajští úředníci považovali jakoukoliv kritiku lidí, jako je Drew Pearson za pohrdání. Bosquet Wev, vedoucí Joia, odmítl nacistickou minulost těchto vědců jen jako „ malý detail“; Pokračování v odsouzení za jejich práci pro Hitlera a Himmlera bylo podle nich považováno jednoduše jen za „bití mrtvého koně“. Hraje se přitom na city a na americké obavy ze Stalinových záměrů v Evropě, Wev třeba tvrdil to, že ponechání nacistických vědců v Německu „představuje pro tuto zemi mnohem větší bezpečnostní hrozbu než jakákoli bývalá nacistická příslušnost, kterou by mohli mít, nebo dokonce než jakékoli nacistické sympatie, které mohou mít ještě stále.“
Podobný pragmatismus byl vyjádřen jedním z Wevových kolegů , plukovníka Montie Cone, vedoucí divize vykořisťování G-2. „Z vojenského hlediska jsme věděli, že tito lidé jsou pro nás nedocenitelní,“ řekl Cone. „Jen si pomyslete, co vše dnes máme právě z jejich výzkumu – všechny naše satelity, trysková letadla, rakety, a téměř všechno ostatní.“
Američtí zpravodajští agenti byli tak vtaženi do svého poslání, že šli do skutečně mimořádných akcí, aby nějak ochránili své rekruty před vyšetřovateli válečných zločinů z ministerstva spravedlnosti USA. Jedním z těchto nejvíce zoufalých případů byl případ nacistického leteckého výzkumného pracovníka Emila Salmona, který během války pomohl vyhodit do vzduchu synagogu plnou židovských žen a dětí. Salmon byl chráněn americkými úředníky na základně Wright Air Force v Ohiu i poté, co byl v Německu usvědčen ze zločinů proti lidskosti denazifikačním soudem.
Nacisté ale nebyli jedinými vědci, které vyhledali američtí zpravodajští agenti po skončení druhé světové války. V Japonsku americká armáda nasadila na svou výplatní listinu Dr. Shiro Ishii, hlavu biowarfare jednotky japonské císařské armády. Dr. Ishii zase nasadil širokou škálu biologických a chemických látek proti čínským a spojeneckým jednotkám a také provozoval velké výzkumné středisko v Manchurii, kde prováděl experimenty s biologickými zbraněmi na čínských, ruských a amerických válečných vězňí.ch Ishii například infikoval vězně tetanem; nebo jim dal rajčata s tyfem; vyvinul blechy infikované morem; infikoval záměrně ženy syfilisem; a nebo nechal explodovat bomby před desítkami svázaných zajatců a uzavíral sázky, kolik z nich to přežije. Ishiiho záznamy mimo jiné ukazují, že také na ještě živých obětích často prováděl „pitvy“. V dohodě, kterou osobně navrhl generál Douglas MacArthur, pak Ishii věnovall více než 10 000 stran svých „výzkumných zjištění“ americké armádě, díky čemuž se pak vyhýbal stíhání za válečné zločiny a byl dokonce pozván aby přednášel na Ft. Detrick, ve výzkumném centru Bio-Weapons USA poblíž Fredericku v Marylandu.
Podle podmínek operace Paperclip došlo k tvrdé konkurenci nejen mezi válečnými spojenci, ale rovněž také mezi různými americkými službami – tam probíhala vždy ta nejvíce divoká forma boje. Curtis LeMay viděl své nově zmařené americké letectvo, jak jistě vyvolalo virtuální vyhynutí námořnictva, a myslel si, že tento proces bude urychlen, pokud dokázal získat co nejvíce německých vědců a inženýrů. Americké námořnictvo bylo stejně dychtivé porazit své míry válečných zločinců. Jedním z prvních mužů, které námořnictvo zachytilo, byl nacistický vědec jménem Theordore Benzinger. Benzinger byl odborníkem na rány na bojišti, odborné znalosti, které získal prostřednictvím výbušných experimentů prováděných na lidských předmětech během ubývajících fází druhé světové války. Benzinger skončil s lukrativní vládní smlouvou pracující jako výzkumný pracovník v Bethesda Naval Hospital v Marylandu.
Prostřednictvím své technické mise v Evropě bylo námořnictvo také horké na stopě nejmodernějšího nacistického výzkumu vyšetřovacích technik. Zpravodajští důstojníci námořnictva brzy narazili na nacistické výzkumné dokumenty o sérech pravdy, přičemž tento výzkum byl proveden v koncentračním táboře Dachau Dr. Kurt Plotner. Plotner dal židovským a ruským vězňům vysoké dávky mescalinu a sledoval, jak projevují schizofrenické chování. Vězni pak začali zcela otevřeně hovořit o své nenávisti vůči svým německým věznitelům a učinit zpovědní prohlášení o jejich psychologickém make -upu.
Američtí zpravodajští důstojníci se profesionálně zajímali o zprávy Dr. Plotner. OSS, námořní inteligence a bezpečnostní personál na projektu Manhattan již dlouho provádějí své vlastní vyšetřování toho, co bylo známé jako TD, nebo „pravdivá droga“. Jak bude připomenuto z popisu v kapitole 5 důstojníka OSS George Hunter Whiteové použití THC na Mafioso Augusto del Gracio, experimentovali s TDS počínaje rokem 1942. Někteří z prvních předmětů byli lidé pracující na projektu Manhattanu. Dávky THC byly podávány cílům v rámci projektu Manhattan různými způsoby, přičemž kapalný roztok THC se vstřikoval do potravin a nápojů nebo nasycený na papírovou tkáň. „Zdá se, že TD uvolňuje všechny inhibice a smrtící oblasti mozku, které řídí diskrétnost a opatrnost jednotlivce“, bezpečnostní tým Manhattanu vzrušeně hlásil ve vnitřní poznámce. „Zdůrazňuje smysly a projevuje jakoukoli silnou charakteristiku jednotlivce.“
Ale byl tam problém. Dávky THC způsobily, že subjekty zvracejí a vyšetřovatelé nemohli nikdy přimět vědce, aby prozradili žádné informace, a to i s dalšími koncentracemi léčiva.
Čtení Dr. Plotnera uvádí, že američtí námořní zpravodajští důstojníci zjistili, že experimentoval s určitým úspěchem s Mescalinem jako řečovou a dokonce i drogou, která vyvolávající pravdu, což umožňuje vyšetřovatelům extrahovat „dokonce i nejintimnější tajemství z předmětu, když byly otázky chytře položeny.“ Plotner také uváděl výzkumy Mescalinova potenciálu jako agenta modifikace chování nebo kontroly mysli.
Tato informace byla obzvláště zajímavá pro Borise Pashe, jednu z těch nejvíce zlověstných postav v obsazení CIA v této rané fázi hry. Pash byl ruským emigratem do Spojených států, kteří prošli revolučními roky zrození Sovětského svazu. Ve druhé světové válce nakonec pracoval přímo pro OSS dohlížející na bezpečnost projektu Manhattan, kde mimo jiné osobně dohlížel třeba na vyšetřování Roberta Oppenheimera a byl dokonce tím hlavním vyšetřovatelem slavného atomového vědce, přestože byl podezřelý z toho, že pomohl k úniku některých tajemství do Sovětského svazu.
Podle jeho vedoucího bezpečnostního ředitele Pash dohlížel na OSS důstojníka George Huntera Whitea na vědci projektu Manhattan na Manhattanu. V roce 1944 byl Pash vybrán Donovanem, aby vedl projekt, který byl nazván Alsos Mission, která byla navržená tak, aby na práci nabírala německé vědce, kteří se přímo podíleli na výzkumu atomových, chemických a biologických zbraní. Pash kvůli tomu zřídil obchod v domě starého předválečného přítele, Dr. Eugena Von Haagen, profesora na Štrasburské univerzitě, kde bylo mnoho členů fakulty mezi nacistickými vědci . Pash se tam setkal s vonem Haagenem, když byl lékařem na Sabbatical na Rockefeller University v New Yorku a zkoumal tropické viry. Když se von Haagen na konci 30. let vrátil do Německa, on a Kurt Blome se stali společně hlavami nacistické jednotky biologických zbraní. Von Haagen pak strávil velkou část války experimenty s infikováním židovských vězňů v koncentračním táboře Natzweiler různými tropickými nemocemi včetně skvrnité horečky. Pash, který byl bez válečných aktivit svého starého přítele, okamžitě vložil von Haagena také do programu Paperclip, kde pak pět let pracoval pro americkou vládu a poskytoval jí své odborné znalosti v oblasti výzkumu biologických zbraní.
Von Haagen se spojil se svým bývalým kolegou Blomem, který byl také rychle zařazen do programu Paperclip. Když byl Blome zatčen za lékařské a válečné zločiny včetně úmyslného infikace stovek vězňů z polského podzemí TBC a bubonickým morema pokusil se v Norimberku o sebevraždu, tak ale naštěstí však pro tohoto nacistického muže vědy, americké armádní zpravodajství a OSS zadrželo inkriminující dokumenty, které získali prostřednictvím jejich výslechu. Důkazy by nejen že prokázaly Blomeovu vinu, ale také jeho dohlížející roli při konstrukci německé laboratoře CBW pro testování chemických a biologických zbraní pro použití na spojeneckých jednotkách. Blome byl díky tomu osvobozen.
V roce 1954, dva měsíce po Blomeově osvobození, američtí zpravodajští důstojníci odjeli do Německa, aby si s ním pohovořili. HW Batchelor v poznámce pro své nadřízené popsal účel této cesty takto: „Máme přátele v Německu, tedy vědecké přátele, a je to vzácná příležitost, jak se s nimi setkat, abychom s nimi diskutovali o našich různých problémech.“ Na sezení dal Blome Batchelorovi seznam vědců zabývajících se biologickými zbraněmi, kteří pro něj pracovali během války, a rovněž spolu diskutovali o slibných nových cestách při výzkumu zbraní hromadného ničení. Blome brzy podepsal novou smlouvu v rámci operace Paperclip za 6 000 dolarů ročně a odletěl do Spojených států, kde se hned zapojil do práce a převzal své povinnosti v Camp King, armádní základně mimo Washington, DC kde v roce 1951 byl francouzskými úřady vyzvednut von Haagen. Navzdory neúnavnému úsilí svých ochránců v americké CIA tak byl tento lékař stejně nakonec usvědčen z válečných zločinů a odsouzen na dvacet let vězení.
Z přiřazení do operace Paperclip se Pash, nyní v nově narozené CIA, stal hlavou programové pobočky číslo 7, kde se jeho trvalý zájem o různé techniky výslechů stal konečně i zaměstnáním. Poslání pobočky programu 7, která vyšla najevo pouze díky slyšením senátora Franka Churcha z roku 1976, byla odpovědnost za únosy v rámci CIA, výslechy a rovněž zabíjení podezřelých dvojitých agentů CIA. Pash se zabýval prací nacistických lékařů v Dachau kvůli užitečným znalostem o nejúčinnějších metodách extrahování informací, včetně drogami vyvolaných řečí, elektro-šocích, hypnóze a psychorgie. Během doby, kdy Pash zamířil na PB/7, začala CIA nalévat peníze do projektu Bluebird, ve své snaze duplikovat a ještě více rozšířit výzkum z Dachau. Ale místo Mescalinu se CIA obrátila na LSD, které bylo vyvinuto švýcarským chemikem Albertem Hoffmanem.
Při prvním testu s LSD v rámci operace Bluebird tak CIA podala LSD dvanácti subjektům, z nichž většina byla černá, a jak poznamenali psychiatři CIA psychiatrů nacistů v Dachau, „s ne příliš vysokou mentalitou.“ Subjektům bylojen řečeno, že dostali nový lék. Podle slov CIA Bluebird Memo, lékaři CIA, si dobře uvědomovali, že experimenty LSD vyvolají schizofrenii, ujistili je, že se jim nestane „nic vážného“ nebo nebezpečného. “ Lékaři CIA dali dvanácti osobám 150 mikrogramů LSD a poté je podrobili nepřátelskému výslechu.
Po těchto procesech se CIA a americká armáda pustily do rozšířeného testování na Edgewoodském chemickém arzenálu v Marylandu od roku 1949 a prodlužovaly se v příštím desetiletí. Nevědomými předměty tohoto lékařského experimentování bylo více než 7 000 amerických vojáků. Muži by byli nařízeni jezdit na cvičebních cyklech s kyslíkovými maskami na jejich tvářích, do nichž byla postříkána řada halucinogenních léků, včetně LSD, mescalinu, BZ (halucinogen) a SNA (sernyl, příbuzný PCP, jinak na ulici je znám jako andělský prach). Jedním z cílů tohoto výzkumu bylo vyvolat stav celkové amnézie. Tento cíl byl dosažen v případě hned několika subjektů. U více než tisíc vojáků, kteří se přihlásili do experimentů, se objevili vážné psychologické problémy a epilepsiíe desítky z nich se pak pokusily o sebevraždu.
Jedním z nich byl také Lloyd Gamble, černoch, který se zapsal k letectvu. V roce 1957 byl Gamble vyván k účasti na programu ministerstva obrany/CIA s drogami. Gamble byl přesvědčen, že testuje nové vojenské oblečení. Jako podnět k účasti na programu mu byla nabídnuta prodloužená dovolená, soukromé obytné místnosti a častější návštěvy. manželky. Po dobu tří týdnů si Gamble oblékall a zase sundaval růz typy uniforem a každý den uprostřed mezi touo činností mu byla podávána jak si později vzpomíná, dvě až tři sklenice vodě podobné kapaliny, která byla přitom ve skutečnosti LSD. Gamble trpěl hroznými halucinacemi a pokusil se zabít. O devatenáct let později se dozvěděll pravdu, když při jednom slyšení církve byla zveřejněna existence tohoto programu. Dokonce i tehdy to ovšem Ministerstvo obrany popřelo, že by do něj byl Gamble tenkrát zapojen, a celé krytí se zhroutilo až tehdy, když se objevili ještě starší dokumenty public relations ministerstva obrany , které dokonce s hrdostí ukazovali tento riskantní a neetický výzkum na nic netušících lidech a ještě tucet dalších podobných, prý jako „dobrovolný program, který byl uskutečněn v nejvyšším zájmu národní bezpečnosti“.
Asi je jen málo takových příkladů připravenosti amerických zpravodajských agentur, které přitom tajně experimentují s nevědomými předměty,které jsou ještě stále tak moc živé, jako bylo otevření národního bezpečnostního výzkumu o účincích radiační expozici. Byly při něm provedeny tři různé typy experimentů. Jeden zahrnoval dokonce tisíce vojáků amerického vojenského personálu ale i civilistů, kteří byli přímo vystaveni radioaktivnímu spadu z amerického jaderného testování v americkém jihozápadním a jihostátním Pacifiku. Mnoho z nich slyšelo o černoších, kteří byli oběťmi federálně financovaných studií syfilisu, u nichž byly některým z obětí dány placeba, aby lékaři mohli sledovat pokrok jejich nemoci. V případě Marshallových ostrovů američtí vědci nejprve vymysleli test s tisícinásobnou sílou než byla bomba hozená na Hirošimu, ale pak se nepodařilo varovat obyvatele nedalekého atolu o nebezpečí ozáření a poté, co se jich několik zachránilo byl projekt ukončen. Byla to doslova proměna vědců na nacist, nyní byly nacistickými vědci. Tým pozoroval, jak se jim dařilo.
Zpočátku bylo obyvatelstvu Marshallových ostrovů dovoleno zůstat na svém atolu další dva dny, po které byli vystaveni silnému ozáření. Teprve pak byli evakuováni. O dva roky později Dr. G. Faill, předseda Výboru pro biologii a medicínu při Komisi pro atomovou energii, požádal, aby byli ostrovani z Rongelapu vráceni na svůj atol „prý kvůli užitečné genetické studii účinků radioktivního záření na tyto lidi“. Jeho žádost byla schválena. V roce 1953 podepsala ústřední zpravodajská agentura a ministerstvo obrany směrnici, kterou americká vláda uvedla do souladu s norimberským zákonem o lékařském výzkumu. Tato směrnice ale byla klasifikována jako přísně tajná a její existence byla po dvacet dva let utajena před vědci, obětmi experimentů a před tvůrci politik. Tato politika byla později stručně shrnuta plukovníkem komise pro atomovou energii Og Haywood, který tím jen formalizoval tuto směrnici: „Je žádoucí, aby nebyl zveřejněn žádný dokument, který se týká experimentů s lidmi. To by totiž mohlo mít nepříznivé účinky na veřejné mínění nebo by to mohlo vést až k právním žalobám. Dokumenty pokrývající takovou práci v terénu by měly být klasifikovány jako přísně tajné. “
Mezi takové terénní práce také klasifikované jako tajné bylo pět různých experimentů, na které přímo dohlížela CIA, Komise pro atomovou energii a ministerstvo obrany, patřili mezi ně pokusy zahrnující podání injekce plutonia nejméně osmnácti lidem, zejména černým a chudým, a to bez jejich informovaného souhlasu. V letech 1948 až 1952 bylo v amerických a kanadských městech třináct úmyslných „havárii“ s únikem radioaktivního materiálu, jen aby se na nich studovaly vzorce spadů a doby rozpadu radioaktivních částic. Existovaly desítky experimentů financovaných Komisí CIA a atomové energie, často prováděné vědci v UC Berkeley, University of Chicago, Vanderbilt a MIT, které při nich vystavily více než 2 000 nevědomých lidí radiačnímu skenování.
Případ Elmera Allena je rovněž typický. V roce 1947 odešel tento černý 36letý pracovník železnice do nemocnice v Chicagu s bolestmi v nohou. Lékaři diagnostikovali jeho nemoc jako zjevný případ rakoviny kostí. Během následujících dvou dnů vstříkli do jeho levé nohy obrovské dávky plutonia. Třetí den mu lékaři amputovali nohu a poslali ji fyziologovi do komise pro atomovou energii, aby prozkoumali, jak se plutonium rozptýlilo v tkáni. O dvacet šest let později, v roce 1973, přivedli Allena zpět do Argonne National Laboratory mimo Chicago, kde mu udělali skenování ozáření celého těla, poté mu vzali moč, vzorky fekálií a krve, aby posoudili jaké mu zůstali zbytky plutonia v jeho těle z experimentu z roku 1947.
V roce si 1994 Patricia Durbin, která pracovala v Labrence Livermore Labs na experimentech s Plutoniuem, vzpomněla: „Vždy jsme měli vyhlídnutého někoho, kdo měl nějaké terminální onemocnění, kvůli které se chystal podstoupit amputaci. Tyto věci nebyly prováděny pro trápení lidí nebo aby z nich byly nemocní nebo nešťastní. Nebyli to proto, aby to zabíjelo lidi. Bylo to děláno proto, aby se tím získali potenciálně cenné informace. Skutečnost, že byly injikovány plutóniem a poskytly nám pak tyto cenné údaje, by mělo být téměř jakýmsi památníkem vědy, spíše než něco za co se stydět. Nevadí mi proto mluvit o injekcích plutonia právě kvůli hodnotě informací, které nám poskytly. “ Jediným problémem s tímto mlhavým popisem skutečnosti, je fakt, že se zdá, že Elmer Allen s ním neměl nic vážně společného, když šel do nemocnice s bolestí nohou a nikdy mu nebylo vůbec nic řečeno o těchto výzkumech prováděných s jeho tělem.
V roce 1949 byli rodiče mentálně retardovaných chlapců ve Fernaldově škole v Massachusetts požádáni, aby svým dětem dali souhlas k tomu, aby se připojili ke školnímu „vědeckému klubu“. Ti chlapci, kteří se ke klubu skutečně připojili, byli pak dalšími nevědomými předměty zvrácených experimentů, ve kterých jim komise pro atomovou energii a to ve spolupráci se společností Quaker Oats Company třeba dala k jídlu radioaktivní ovesné vločky. Vědci chtěli zjistit, zda by chemické konzervační látky v obilovinách zabránily tělu absorbovat vitamíny a minerály, přičemž radioaktivní materiály fungovaly jako stopory. Chtěli ale také třeba posoudit účinky radioaktivních materiálů na děti.
Skryté lékařské experimenty americké vlády vyhledávaly vždy ty nejzranitelnější a nebo vládou zajaté oběti: mentálně retardované, nevyléčitelně nemocné a není asi překvapivé, že i vězně. V roce 1963 bylo 133 vězňů v Oregonu a Washingtonu vystaveno šokům a jejich varlata byla vystavena 600x Roentgenovému záření. Jedním z testovaných subjektů byl Harold Bibeau. Dnes je to 55letý navrhovatel, který stále žije v Troutdale v Oregonu. Od roku 1994 Bibeau vede osamocenou bitvu proti americkému ministerstvu energetiky, Oregonskému oddělení oprav, Battelle Pacific Northwest Labs a Oregon Health Sciences University. Protože je to bývalý vězeň, dosud nedosáhl žádných velkých úspěchů.
V roce 1963 byl Bibeau usvědčen ze zabití muže, který se ho ale prý pokusil sexuálně obtěžovat. Bibeau dostal dvanáct let za úmyslné zabití. Zatímco ve vězení mu další vězeň řekl o způsobu, jak by si mohl o nějaký čas zkrátit svůj trest a vydělat si navíc i nějaké, byť malé množství peněz. Bibeau by to prý mohl udělat tak, že by se připojil k lékařskému výzkumnému projektu, který údajně řídil Oregon Health Sciences University, tedy státní lékařská fakulta. Bibeau tvrdí, že ačkoliv podepsal dohodu, aby byl součástí výzkumného projektu, nikdy mu nebylo řečeno, že by to pro jeho zdraví mohlo mít velice nebezpečné následky. Experimenty na Bibeauovi a dalších vězních (všichni byli mezi těmi 133 vězni z Oregonu a Washingtonu) se ale nakonec ukázaly jako extrémně škodlivé.
Výzkum zahrnoval třeba také studium účinků ozáření na vývoj lidských spermií a gonadálních buněk.
Bibeau a jeho kolegové byli ozářeni 650 násobkem běžné radiace (rad) rentgenu. Toto je velmi silná dávka ozáření. Jeden rentgen hrudníku dnes zahrnuje asi 1 rad. Ale to ještě nebylo všechno. Během několika příštích let ve vězení Bibeau říká, že byl vystaven četným injekcím různých drog, jejchž účinky ani složení mu nebyli známi. Byli mu prováděny biopsie a další operace. Tvrdí, že poté, co byl propuštěn z vězení, nebyl už nikdy nikým kontaktován kvůli monitorování jeho zdravotního stavu.
Experimenty v Oregonu byly prováděny Komisí pro atomovou energii, přičemž CIA u nich byla jako spolupracující agentura. Testy v Oregonu měl na starosti Dr. Carl Heller. Skutečné ozařování rentgenovými paprsky u Bibeau ale i u dalších vězňů však byly provedeny zcela nekvalifikovanými lidmi vybraných z jiných uvězeněných osob. Bibeau nepustili z vězení dříve jak mu bylo přislíbeno a dostall zaplaceno pouhých 5 $ měsíčně navíc a 25 $ za každou biopsii provedenou na jeho varlatech. Mnoho vězňů po těchto experimentech ve věznicích v Oregonu a Washingtonu bylo podrobeno nucené vasektomii nebo bylo dokonce chirurgicky kastrováno. Doktor, který provedl tyto sterilizační operace, řekl vězňům, že sterilizace jsou nezbytné k tomu, aby takto „zabránili kontaminování běžné populace mutanty vyvolanými radiačním ozářeními“.
Na obranu experimentů se sterilizací řekl Dr. Victor Bond, lékař v jaderné laboratoři Brookhaven, prohlásil, že „je užitečné vědět, jaká dávka záření muže sterilizuje. Je užitečné vědět, co mohou různé dávky záření udělat lidským bytostem. “ Jeden z Bondových kolegů, Dr. Joseph Hamilton z University of California z Lékařské fakulty v San Franciscu, vcelku upřímně řekl, že tyto experimenty s radiací (na které i on pomáhal dohlížet) „měl náznak praxe z Buchenwaldu“.
Mezi lety 1960 až 1971 provedli Dr. Eugene Sanger a jeho kolegové na University of Cincinnati „experimenty s radiačními ozářením celého těla“ na 88 pokusných subjektech, kteří byli převážně černí, chudí a trpěli často rakovinou a jinými nemocemi. Tito lidé byly vystaveni až 100 radům záření, tedy ekvivalentu 7 500 násobku při rentgenu hrudníku. Experimenty jim často způsobovaly velmi intenzivní bolest, zvracení a krvácení z nosu a uší. Všichni, kromě jednoho z pacientů, nakonec zemřeli. V polovině sedmdesátých let výbor kongresu zjistil, že Sanger si pro tyto experimenty sám vytvořil formuláře s jejich souhlasem.
V letech 1946 až 1963 bylo více než 200 000 amerických vojáků donuceno pozorovat, z nebezpečně blízké vzdálenosti, dosah atmosférických testů jaderné bomby v oblasti Pacifiku a v Nevadě. Jeden takový soukromý účastník jménem Jim O’Connor, příslušník americké armády , na to vzpomíná v roce 1994: „Byl tam člověk co vypadl jak mariňák, který se zjevně plazil za bunkrem. K jeho ruce bylo připevněno něco jako dráty a jeho tvář byla celá krvavá. Cítil jsem podobný zápach jako má hořící maso. Rotační kamera, přes kterou jsem ho viděl, ho zazoomovala, a bylo vidět, že ten chlap se stále snažil vstát. “ Sám O’Connor sice potom uprchl z oblasti výbuchu, ale byl dopaden hlídkami komise pro atomovou energii a donucen aby k prodloužení tohoto testu, aby pak změřili jeho expozici ozáření. O’Connor v roce 1994 řekl, že od tohoto testu měl mnoho zdravotních problémů.
Civilní obyvatelstvo žijící poblíž oblasti kde probíhalo testování po směru větru se o něm dozvědělo až tehdy, a které nebylo v té době testování jakkoliv upozorněno, když u mnoha lidí došlo k přetrvávajícímu podezření kvůli zvýšenému výskytu rakoviny štítné žlázy, které se všude následně vždy vyskytují mezi komunitami žijícími ve směru po větru.
V roce 1997 Národní institut pro rakovinu zjistil, že miliony amerických dětí byly vystaveny vysokým úrovním radioaktivního jódu, o kterém je známo, že způsobuje právě rakovinu štítné žlázy. Většina této nadměrně expozice byla způsobena pitím mléka kontaminovaného spadem z nadzemního jaderného testování provedeného v letech 1951 až 1962. Institut pak poněkud konzervativně odhadoval, že to bylo dostatečné ozáření, aby způsobilo na 50 000 rakovin štítné žlázy. Celkové ozáření bylo odhadnuto na desetkrát větší intenzitu než bylo záření uvolněné při explozí v reaktoru v sovětském Černobylu v roce 1986.
Prezidentská komise v roce 1995 začala přezkoumávat tyto radiační experimenty prováděných na lidech a požádala proto CIA, aby jí dala k dispozici všechny své záznamy. Agentura na to ale reagovala pouze tvrzením, že „o takových experimentech neměla vedeny žádné záznamy a že nemá ani žádné jiné informace.“ Jedním z důvodů, proč CIA možná cítila důvěru v toto hrubé odmítnutí výzvy, bylo to, že v roce 1973 šéf CIA Richard Helms využil své poslední okamžiky ve službě, než pak odešel do důchodu, k tomu, aby nařídil, aby byly zničeny naprosto všechny záznamy z tajných experimentů CIA prováděných na lidech. Zpráva generálního inspektora CIA z roku 1963 totiž rovněž naznačuje, že tato vládní agentura se již více než deset let zabývala rovněž výzkumem a vývojem chemických, biologických a radiologických materiálů schopných využití v tajných operacích s kontrolou lidského chování. Zpráva z roku 1963 pokračovala v tvrzení, že ředitel CIA Allen Dulles osobně schválil různé formy experimentování s lidmi právě jako „cesty k nalezení způsobu účinné kontroly lidského chování“, včetně „ozáření, elektrošocků, různých oblastí psychologie, sociologie a antropologie, včetné studií sexuálního obtěžování a vyvužití polovodičových zařízení a materiálů“.
Zpráva generálního inspektora se objevila nejprve při slyšení v kongresu v roce 1975 ale ve velmi upravené podobě. Zůstává klasifikována dodnes jako přísně tajná. V roce 1976 CIA řekla církevnímu výboru, že nikdy nepoužila ozáření. Ale toto tvrzení bylo vyvráceno již v roce 1991, kdy byly tyto dokumenty objeveny.
Program artyčok. Shrnutí artyčoku CIA říká, že „kromě hypnózy, chemického a psychiatrického výzkumu byla prozkoumány následující záležitosti, což byly například různé fyzikální projevy včetně tepla, chladu, atmosférického tlaku, záření“.
Prezidentská komise z roku 1994 která byla zřízená ministerstvem energetiky v čele s Hazelem O’Learym, následovala tuto stopu důkazů a dospěla k závěru, že CIA prozkoumala radioaktivní záření jako jednu z možností defenzivního a uvážlivého využití technik vymývání mozků a dalších vyšetřovacích technik. Závěrečná zpráva Komise uvádí záznamy CIA, která ukazují, že agentura tajně financovala výstavbu jednoho křídla univerzitní nemocnice v Georgetownu v 50. letech 20. století. To se pak mělo stát útočištěm právě pro výzkum chemických a biologických programů sponzorovaných tajně CIA. Peníze CIA na to šly přes Dr. Charlese F. Geschicktera, který provozoval fond Geschickter určený ale pro lékařský výzkum. Doktor byl výzkumník rakoviny v Georgetownu, který pod jeho jménem experimentoval s vysokými dávkami záření. V roce 1977 Dr. Geschickter svědčil o tom, že CIA mu zaplatila za jeho laboratoř a její vybavení radio-izotopy a pečlivě sledovala jeho výzkum.
CIA byla vždy tím hlavním hráčem v celé řadě meziagenturních vládních panelů zabýcajících se experimenty na lidech. Například tři důstojníci CIA sloužili jak ve výboru ministerstva obrany pro lékařské vědy tak tito stejní důstojníci byli také klíčovými členy ve společném panelu pro lékařské aspekty atomové války. To byl přitom vládní výbor, který plánoval, financoval a přezkoumával většinu experimentů s radioaktivními materiály, včetně onoho již zmíněného záměrného umístění amerických vojáků v blízkosti jaderných testů provedených ve 40. a 50. letech 20. století.
CIA byla také součástí lékařské zpravodajské organizace ozbrojených sil, vytvořené v roce 1948, ve které byla tato agentura pověřena „atomovou, biologickou a chemickou špionáží v cizině, z pohledu lékařské vědy“. Mezi nejbizarnější kapitoly v této jejich další misi patřilo odeslání týmu agentů, aby se zapojili do utajení úschovy těl, když se po jaderných testech snažili sbírat vzorky tkání a kostí z mrtvol, aby určili úroveň radiačních spadů. Za tímto účelem ukrojili kousky tkání z asi 1 500 mrtvých těl – bez uvědomění či dokoníce souhlasu příbuzných těchto zesnulých. Dalším důkazem ústřední úlohy agentury v těchto tajných výzkumech bylo to, že byla hlavní součástí zpravodajství ve Výboru pro společnou atomovou energii, Clearing House for Intelligence o zahraničních jaderných programech. CIA předsedala vědecké zpravodajské komisi a její dceřiné společnosti, společné lékařské vědecké zpravodajské komise. Obě tato těla plánovala výzkum radiačních experimentů na lidech pro ministerstvo obrany.
V žádném případě to vše ale ani zdaleka ještě nebyl plný rozsah úlohy této agentury při experimentování na živých lidech. Jak bylo již uvedeno, tak v roce 1973 Richard Helms oficiálně ukončil tuto práci agentury a nařídil zničení všech záznamů a potom řekl, že jen nechtěl, aby spolupracovníci agentury při takové práci byli „uvedeni do rozpaků“. Tak bylo oficiálně ukončeno další prodloužení smluv této americké ústřední zpravodajské agentury s takovými nacistickými „vědce“ jako byli třeba Becker-Freyseng a nebo Blome.
Zdroje
Příběh náboru nacistických vědců a bojových techniků Pentagonem a Ústřední zpravodajskou agenturou je vyprávěn ve dvou vynikajících, ale nespravedlivě opomíjených knihách: Spiknutí Paperclip: Lov na nacistické vědceod Toma Bowera, a Tajná agenda od Lindy Hunt. Zejména Huntova práce je prvotřídní. Pomocí zákona o svobodě informací pomohla odtajnit tisíce stránek dokumentů z Pentagonu, ministerstva zahraničí a CIA, které měly udržovat v utajení výzkumné pracovníky nasazené do výzkumů v nadcházejících letech. Historie experimentů nacistických lékařů pak pochází z velké části ze zkušebního záznamu o lékařských případech z Norimberského tribunálu, v knihách od Alexandra Mitscherliche a Freda Mielkeova Doktory Infamy a v knize od Roberta Proctora Rasová hygiena . Výzkum americké vlády o biologické válce je obdivuhodně vyprofilován v knize Jeanne McDermottové The Killing Winds .
Nejlepší popis role vlády USA při vývoji a nasazení bojových látek v chemických válkách je v knize Seymour Hershova Chemická a biologická válka z konce šedesátých let . Ve snaze vystopovat příčinu válečného syndromu veteránů z Perského zálivu, senátor Jay Rockefeller uspořádal řadu pozoruhodných slyšení o experimentování s lidmi americkou vládou. Záznam o slyšení poskytl velkou část informací pro ty části tohoto článku, které se zabývaly experimenty CIA a americké armády na nevědomých občanech USA . Informace o testování účinků radiace na lidech v testech prováděných Komisí pro atomovou energii a s ní spolupracujícími agenturami (včetně CIA) pocházejí převážně z několika studií od GAO, a rovněž z masivní zprávy sestavené ministerstvem energetiky v roce 1994 a z rozhovorů autora článku se čtyřmi oběťmi experimentů s plutoniem a nucené následné sterilizace.
Tato esej je upravena z kapitoly: CIA, drogy a tisk.
Pokud už nejsem mrtvý, děvče, tak konečně víš důvod, proč
Napsat komentář