Po té, co se Myšpule odmlčela na necelá dva měsíce, z důvodu dobrovolného útěku před pučícím fašismem v její rodné zemi, Československu, do karibiku, přesně do nádherné karibské země jménem Costa Rica, tak je tu zpět, aby ze stále ještě svobodné Kostariky informovala čtenáře blogu Myšpule Svět o všem, na co narazí při svém brouzdání světovým internetem, co se zase chystá nepěkného a o čem český mainstream, až po samotné podpadky u bot zalezlý do řitního otvoru svých amerických páníčků pochopitelně mlčí. A protože je Kostarika, ačkoliv je považována za zemi třetího světa, narozdíl od takzvaného „západního“ světa jehož se Česko stalo dobrovolně po roce 1989 nedílnou součástí, stále ještě zemí skutečně svobodnou, se svobodným přístupem ke všem informacím, tak se odsud snadno dostanu na všechny, i ty tzv.závadové, či „dezinformační“ weby světového internetu, tedy i ty Ruské, šířící dle našich amerických podpindosníků Ruskou propagandu (čtěte: vše, co se západu nehodí tzv. do krámu) tedy například i na web sputnikglobe.com, ze kterého přebírám a překládám svůj dnešní článek. Sputnikglobe.com před pouhými čtyřmi hodinami zveřejnil následující článek od Pepe Escobara.
Tady není vůbec nic k vidění. Prostě jen nějaké hypersonické demo. No, ale vlastně ne tak úplně. Průměrný Američan si je dnes schopen vytvořit (nějaký) smysl světa pouze prostřednictvím Hollywoodských filmů. Vraťme se tedy i my k filmové klasice: k úvodní sekvenci Coppolovy Apocalypse Now – válečného protějšku filmu od Josepha Conrada – Heart of Darkness, odehrávajícímu se v Kongu, ve Vietnamu. V tom filmu je kapitán Willard (Martin Sheen) jen stěží schopen sehrát opilou samomluvu se sebou samým ve svém hotelovém pokoji v Saigonu. Čeká na svůj úkol: na speciální misi až do tzv. Srdce temnoty (ve filmu představující ilegální americký vpád/ ovšem nijak se nerozlišujícím od ilegálního bombardování Kambodže). Willard ve filmu sotva zamumlá: „Každou minutu, co zůstanu v této místnosti, tak slábnu, zatímco Charlie venku stále sílí.“ Jménem Charlie, který je tam někde venku v džungli, tak američtí vojáci žargonem označovali Vietcong. Nápověda: od „americké války“ – jak ji Vietnamci do dnes označují – se dostáváme až k dnešní zástupné válce mezi USA, tedy NATO a Ruskem na Ukrajině.
Americké impérium je nyní přesně tím opilým kapitánem, který čelí (jen poněkud předělané) džungli – jak to ostatně kvalifikoval ten lehce přihlouplý Španěl Borrell, čili současný odcházející „šéf zahraniční politiky EU“. Kapitán zůstává sám každou minutu ve své poněkud zchátralé zahradě – filmovému protějšku špinavé místnosti v Saigonu – zatímco Charlie, tam venku v džungli, stále více sílí.
Ještě hrozivější ovšem je to, že ten filmový Charlie nyní není jen nějaký Vietcong. Charlie je nyní současné jaderné, a nadzvukové Rusko. Capitán America věřil, že zastraší Ruského Charlieho tím „oprávněním“ přímo od Amerického Deep State umožnit Ukrajině zaútočit na cíle uvnitř Ruské federace pomocí ATACMS. K takovým útokům již v minulosti samozřejmě došlo na nových ruských územích. Přesto byly po „autorizaci“ rozpoutány dvě nové proti Kursku a Brjansku; jeden s ATACMS a druhý se Storm Shadows.
(ATACMS – armádní taktický raketový systém)
Pak ovšem přišla nevyhnutelná ruská odpověď. Co jí ovšem bylo? Nové vícenásobné hypersonické rakety? Zeus? Superman? Místopředseda ruské Rady bezpečnosti Dimitri „Unplugged“ Medveděv v živém vstupu neodolal jakémusi stručnému trollingu ; „Takže tohleto jsi chtěl? No, zatraceně dobře jsi to vystihl!“ Kolektivní západní krysy se předvídatelně proháněly po celém mediálním spektru hned vzápětí poté, co zhlédly to, co bylo poprvé interpretováno jen jako demonstrační „balíček konvenčních hlavic“ RS-26. Poté prezident Putin pokračoval ve svém prohlášení . Klíčové poznatky: Západní zbraně dlouhého doletu byly použity proti Rusku, které na to odpovědělo novým balistickým hypersonickým systémem „Oreshnik“ středního doletu proti továrně Južmaš v Dněpropetrovsku; navíc to jasně ukázalo, že použití zbraní dlouhého doletu nepřítelem nijak nemůže ovlivnit průběh speciální vojenské operace (SMO). Ale toto byla ve skutečnosti ta klíčová a relevantní zpráva, kterou tímto krokem Putin předal jak Američanům, tak NATO a celému kolektivnímu Západu:
„Provádíme bojové testy raketového systému Orešnik v reakci na agresivní akce zemí NATO proti Rusku. O otázce dalšího rozmístění raket středního a kratšího doletu se rozhodneme v závislosti na dalších akcích Spojených států a jejich satelitů. Cíle zničení při dalších testech našich nejnovějších raketových systémů určíme pouze my sami na základě ohrožení bezpečnosti Ruské federace. Považujeme za oprávněné použít naše zbraně proti vojenským zařízením těch zemí, které umožňují použití jejich zbraní proti našim zařízením. A v případě další eskalace agresivních akcí budeme také reagovat rozhodně a zrcadlově. Doporučuji, aby se nad tím všechny vládnoucí elity těch zemí, které mají v plánu použít své vojenské kontingenty proti Rusku, skutečně velmi vážně zamyslely.
Pane, dal byste si oříškový salát?
Původní interpretace tohoto de facto vše měnícího kroku byla taková, že Rusko odpálilo jen jedinou silniční mobilní střelu RS-26 Rubezh proti továrně na výrobu raket Južmaš v Dněpropetrovsku, střelu vybavenou šesti nezávislými nejadernými hlavicemi, každou ovšem vybavenou nasazením dalších šesti hlavic (počítejme 6×6 = 36 nejaderných min v jedné raketě). To však samo o sobě náhle zcela změnilo „podstatu“ války na Ukrajině, jak již dříve uznal sám Putin, pokud jde o to tzv. „oprávnění“ k dalším útokům ze strany ATACMS .
Putinův projev také potvrdil, že Rusko ve skutečnosti použilo zcela novou střelu středního doletu (1000 až 3000 km), s názvem Orešnik („lískový ořech“). Dokonce i američtí představitelé připustili, že jde prý pouze o „experimentální“ systém; to ale rovněž znamená, že o tom něco věděli.
Sám prezident Putin také hovořil pouze o „bojovém testování“. Podle Putinových vlastních slov je však mimo jakékoli testování jasně prokázáno, že tento „lískový oříšek“ lze poslat jako dárek jakémukoli cíli v rámci NATO. Oreshnik je tak ošklivý, jak jen tyto vojenské rakety bývají. Do Spojeného království se může dostat za pouhých 19 minut; Brusel zasáhne ve 14 minutách; Berlín v 11 minutách; a třeba takovou Varšavu zasáhne za pouhých 8 minut. A samozřejmě při pohybu rychlostí přes 10 Machů to prostě nemůže být zachyceno ničím, čím v současnosti disponuje kolektivní západní vojenský arzenál. To samozřejmě zahrnuje i arzenál dnešních USA.
Vysoká destruktivní síla této rakety je samozřejmostí – je vlastně již zaručena pouhým faktorem překvapení; o tom, co vás zasáhne, víte až poté, co vás to zasáhne (a to jen možná). Jednou z potenciálních možností je, že se Orešnik zaměřil na tajné podzemní dílny v Južmaši, kam NATO poslalo vybavení a díly pro montáž balistických střel krátkého doletu (500 km až 1 500 km). Ve svých čtyřech knihách a na svém blogu dal nepostradatelný Andrej Marťjanov jasně najevo, že „Rusko má dnes ve srovnání s Hegemonem USA drtivou konvenční eskalační převahu“. Takže ano: toto testování IRCM (konvenční střely) s hypersonickými MIRV (Multiple Independent Reentry Vehicles) může být jen ukázkou – ale ukázkou toho, co všechno ještě může být ve hře.
Marťanov k tomu řekl: „NATO nemá pouze nulovou schopnost zastavit ruské dálkové palby.“ „Demo“ je také jakoby náhodou spárováno s novým záměrem udělat z války relativně civilní záležitost: Moskva totiž bude varovat civilisty před každým nadcházejícím úderem Orešniku. Ti, kteří přesto neodejdou, tak již učiní na své vlastní nebezpečí.
Jak k tomu dále poznamenal Martyanov, „toto už není jen SMO (speciální vojenská operace)“. Skutečně: už nějakou dobu máme speciální vojenskou operaci za sebou : ale toto je již jednoznačně horká válka NATO proti Rusku. Zhoršená navíc skutečností, že vládnoucí elity Hegemonů nejsou dnes přirozeně schopny zastavit její další eskalaci. Ani demonstrace úderné síly Oreshniku nezastaví tuto eskalaci. Pravděpodobným dalším scénářem bylo to, že se americká vojenská zpravodajská služba dozvěděla o obranném ruském útoku balistických raket středního doletu a poté o tom informovala Kyjev a NATO. Moskva pak varovala USA 30 minut před vlastním úderem (to je taková dnešní norma, aby se tím předešlo případným jaderným nedorozuměním); Američané to nejen potvrdili, ale ještě k tomu zdůraznili, že ani nyní ani v dohledné době nehrozí ruský jaderný útok na Kyjev.
Orešnik je ve skutečnosti tak jen tichou ukázkou toho, že Rusko vlastně ani nepotřebuje jakoukoliv jadernou energii k vyřešení čehokoli na ukrajinském dějišti této války. Předpokládejme tedy, že tato eskalace byla řízena – alespoň prozatím. Přesto tu máme stále, již téměř dva měsíce, zcela vyšinutou americkou administrativu u moci. Vrozená demence NATO nám bohužel naznačuje, že tato eskalace bude nadále pokračovat. Rozdíl oproti minulosti je však doslova stratosférický: teď zkrátka nevědí, jestli jim Oreshnik třeba nepředá vizitku rovnou s jadernou bombou.
Přes veškerou svoji vrozenou demenci současné – a odcházející – americké administrativy, tak Američané, kteří světu dnes rozumějí pouze prostřednictvím svých filmů, možná již pozapomněli na to, že to byl právě Trump 1.0, kdo v roce 2019 odstoupil s USA od smlouvy INF. Pokud by v ní USA zůstaly, tak Rusko by nebylo schopno vyvinout a samozřejmě začít používat Oreshnik. Takže teď jen přišel čas na oříškový salát, pro všechny; je to jen skvělý způsob, jak trochu regulovat stoupající krevní tlak.
Autor: Pepé Escobar, překlad: Myšpule, zdroj: https://sputnikglobe.com/20241122/pepe-escobar-oreshnik—the-3-km-per-second-plot-twist-1120965738.html?rcmd_alg=collaboration2
Napsat komentář